Pater familias

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pater familias (lat. otec rodiny[p 1]) byl v antickém Římě hlavou patriarchální rodiny. Jeho postavení bylo velmi silné: formálně vlastnil veškerý rodinný majetek (ostatní členové rodiny nesměli vlastnit vůbec nic, všechno, co nabývali, nabývali pro otce), měl prakticky neomezenou moc otcovskou (patria potestas) nad dětmi a obdobnou moc (manus) nad manželkou, nad rodinnými příslušníky měl dokonce i právo nad životem a smrtí (potestatem vitae necisque), své děti mohl v krajním případě i prodat (ius vendendi).

Uvnitř rodiny byl pater familias jedinou svéprávnou osobou (sui iuris), ostatní členové rodiny (manželka, děti, manželky neemancipovaných synů, vnoučata, pravnoučata) mu byli přísně podřízeni a zcela závislí na jeho právu (byli alieni iuris, práva cizího-svého otce), jejich postavení z hlediska práva soukromého bylo tak nicotné, že byli dokonce přirovnáváni k otrokům (servorum loco). Na druhou stranu však byl pater familias odpovědný za škodu, kterou způsobily osoby jemu podřízené, a z deliktů těchto lidí musel platit pokutu on. V případě, že osoba jemu podřízená spáchala delikt, mohl tuto osobu vydat na přechodnou dobu poškozenému, v jeho rodině pak setrvával (v jakémsi přechodném otroctví: mancipiu) do té doby, dokud škodu neodpracoval. Po tuto dobu však nad danou osobou ztrácel patria potestas.

Další pravomoce otce rodiny pak byly: právo jmenovat dětem poručníka v poslední vůli, právo dát dětem souhlas k zásnubám a uzavření manželství, právo ustanovit dětem dědice na případ, že by po smrti otce zemřely v nedospělosti. Trojím obrazným prodejem syna (mancipací) či jediným dcery a ostatních descendentů docházelo k tzv. emancipaci: zániku moci otcovské. Emancipací docházelo ke kapitisdeminuci, zrušení agnátských vztahů a zejména k osamostatnění dotyčného: přestává být alieni iuris a stává se sui iuris.

Pravomoci[editovat | editovat zdroj]

Pater familias má právo ke čtyřem pravomocím:[1]

  • patria potestas – moc otcovská
  • manus maritalis – moc manželská
  • dominica potestas – moc nad otroky
  • matrimonium – moc nad všemi ostatními osobami, které jsou dočasně v moci otce rodiny

Moc otcovská[editovat | editovat zdroj]

Otcovská moc je vykonávána nad všemi potomky – descendenty, jež se do této pozice narodili, tedy byli řádně přijati otcem rodiny, nebo byli adoptováni.[2] Přijetí novorozeněte otcem rodiny probíhalo jako obřad, kdy bylo novorozeně položeno na zem před otce rodiny a jím ze země zvednuto. Tím se stalo členem rodiny.[1]

Adopcí – adoptio – se rozumí adopce jako taková, ale i adrogace.[2] Adopce v užším slova smyslu je přechodem osoby alieni iuris z moci jednoho otce rodiny do moci nového. V praxi se prováděla propuštěním adoptovaného, který následně vstoupil do mancipia u otce nového a ten pomocí věcné žaloby usiloval o otcovskou moc nad adoptovaným. Soudce následně rozhodl, že adoptovaný je legitimním potomkem adoptujícího.[3] Jsutiniánské právo zřídilo následně povinnost souhlasu adoptovaného, který zároveň musel být alespoň o 18 let mladší, nežli adoptující.[3]

Adrogace je podřízením jednoho otce rodiny jinému. Adrogovaný se stává osobou alieni iuris a získává postavení syna adrogátora.[3]

Zánik moci otcovské nastával v případě, zemřel-li potomek, na kterého moc působila, nebo byl-li potomek adoptován jiným otcem rodiny. Dále pak zanikala pokud byl otec rodiny adrogován jiným otcem rodiny, nebo zemřel. Z moci otcovské bylo možno se též emancipovat. Rozvázána byla i při vstupu osoby alieni iuris do kněžského kolegia flaminů u mužů, či kněžského kolegia vestfálek u žen.[1]

Obsah moci otcovské
  • ius exponendi
  • ius vendendi
  • ius vitae ac necis
  • is vindicandi

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Tvar familias je genitiv, který byl již v době klasické latiny zastaralý.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo – Systém a instituce. 1. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2011. 350 s. ISBN 978-80-7380-334-6. Kapitola Rodina a manželství, s. 80.  
  2. a b Římské soukromé právo – Systém a instituce. s. 72
  3. a b c Římské soukromé právo – Systém a instituce. s. 78