Johann Nepomuk Hummel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Johann Nepomuk Hummel
Rodné jméno Johann Nepomuk Hummel
Narození 14. listopadu 1778
Bratislava
Úmrtí 17. října 1837 (ve věku 58 let)
Výmar
Národnost rakouská
Povolání hudební skladatel, klavírista, dirigent a hudební pedagog
Některá data se získávají z datové položky.

Johann Nepomuk Hummel (14. listopadu 1778, Bratislava17. října 1837, Výmar) byl rakouský hudební skladatel, klavírista, dirigent a hudební pedagog. Jeho hudba je příznačná pro přechodné období mezi klasicismem a romantismem.

Život[editovat | editovat zdroj]

Hummel se narodil v Prešpurku, jak se tehdy nazývala dnešní Bratislava. Jeho otec, Johannes Hummel,[1] byl v té době ředitelem Císařské vojenské hudební školy ve Vídni a dirigentem Schikanederova divadelního orchestru v divadle Theater auf der Wieden. Jeho matka, Margarethe Sommer Hummelová, byla vdova po parukáři Josefu Ludwigovi. Byl pojmenován po českém světci Janu Nepomuckém. Ve věku osmi let se stal žákem Wolfganga Amadea Mozarta. Mozart byl překvapen chlapcovým nadáním a po dva roky mu poskytoval nejen výuku, ale i ubytování. V devíti letech vystoupil dokonce na jednom z Mozartových koncertů.

Otec jej pak vzal na evropské turné. Po příjezdu do Londýna studoval u Muzia Clementiho a zůstal zde po čtyři roky. V téže době působil v Londýně rovněž Joseph Haydna pro Johanna zkomponoval klavírní sonátu As-dur. Poté co ji Hummel uvedl na veřejném koncertě v Hanoverské koncertní síni mu Haydn údajně poděkoval a věnoval mu guineu.

Hummel v roce 1814

Vypuknutí Velké francouzské revoluce a následující jakobínský teror přinutily Hummela zrušit plánované turné po Španělsku a Francii. Místo toho se vrátil do Vídně, pořádal koncerty a dále studoval u Johanna Georga Albrechtsbergera, Josepha Haydna, a Antonia Salieriho.

V té době přišel do Vídně i mladý Ludwig van Beethoven a začal studovat rovněž u Haydna a Albrechtsbergera. Tam se také oba mladí skladatelé seznámili a spřátelili. Beethovenův příjezd téměř zničil Hummelovu sebedůvěru. Byť bylo jejich přátelství poznamenáno vzestupy a pády, vyvinulo se v usmíření a vzájemný respekt. Později Hummel navštěvoval Beethovena ve Vídni i se svou ženou Elisabeth a žákem Ferdinandem Hillerem. Na Beethovenovo přání, Hummel improvizoval na vzpomínkovém koncertu na tohoto velkého muže. Při této příležitosti se také spřátelil s Franzem Schubertem, který mu věnoval své tři poslední klavírní sonáty. Jelikož však do doby prvního tištěného vydání sonát oba skladatelé zemřeli, změnili vydavatelé věnování na Roberta Schumanna, který byl v té době ještě aktivní.

V roce 1804 se stal Hummel koncertním mistrem prince Esterházyho na zámku v Eisenstadtu, kde byl kapelníkem Josef Haydn. S ohledem na Haydnovo zdraví převzal i většinu povinností kapelníka. Do této funkce byl jmenován až po Haydnově smrti v květnu roku 1809. Sám pak zůstal ve službách hraběte ještě další dva roky, když byl v květnu 1811 propuštěn pro zanedbání svých povinností. Vrátil se do Vídně a strávil dva roky komponováním. V roce 1813 se oženil s operní zpěvačkou Elisabeth Röckel. Následující rok pak společně uskutečnili koncertní turné po Rusku a několika dalších evropských zemích. Měli dva syny.

V letech 1816–1819 působil jako koncertní mistr ve Stuttgartu a v roce 1819 se stal hudebním ředitelem ve Výmaru. Ve Výmaru uzavřel vřelé přátelství s Goethem a naučil se oceňovat poesii Friedricha Schillera. Během svého pobytu ve Výmaru zval ke koncertům přední hudebníky té doby, takže se město stalo evropským hlavním městem hudby. V té době také položil základy penzijního zajištění hudebníků systémem benefičních koncertů, jejichž výtěžek šel ve prospěch penzijního fondu. Rovněž byl jedním z prvních skladatelů, který bojoval za zajištění hudebních autorských práv a proti intelektuálnímu pirátství vůbec.

V roce 1832 začal mít zdravotní potíže a již se nemohl plně věnovat svým povinnostem hudebního ředitele. Po Goethově smrti v březnu 1832 také ztrácel kontakt s místními divadelními kruhy. Uchýlil se proto do částečného důchodu a o pět let později zemřel.

Vliv[editovat | editovat zdroj]

Busta Hummela v blízkosti Deutsches Nationaltheater ve Výmaru

V roce 1928 Hummel publikoval svou školu klavírní hry: Ausführliche theoretisch-practische Anweisung zum Piano-Forte-Spiel. Během několika dnů se jí prodalo tisíce výtisků. Škola přinesla zejména nový způsob prstokladu a hraní ozdob. Na celé 19. století pak ovlivnila výuku hry na klavír a techniku klavírní hry. Z této školy vycházel i další z velkých hudebních pedagogů té doby, Carl Czerny, který byl později učitelem Franze Lista.

Hummelův vliv se projevuje v raných skladbách Fryderyka Chopina a Roberta Schumana. Ohlasy Hummelových klavírních koncertů č. 2 a-moll a č. 3 h-moll lze rozpoznat v obou Chopinových koncertech. To není překvapující, neboť Chopin musel slyšet Hummela na jeho koncertním turné po Polsku a Rusku a kromě toho měl Hummelovy koncerty ve svém aktivním repertoáru.[2]

Robert Schumann měl rovněž Hummelova díla ve svém repertoáru (zejména Sonátu fis moll, op. 81) a je považován za jeho žáka. Dalšími jeho žáky byli např. Friedrich Silcher, Ferdinand Hiller, Sigismond Thalberg a Adolf von Henselt. Několik lekcí dal i Felixi Mendelssohnovi. [3]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Rukopis J. Hummela

Úplný seznam děl Johanna Nepomuka Hummela se nachází např. ZDE.

Hummelova hudba se vyvíjela zcela jiným směrem než hudba Beethovenova. Díly jako byla Sonata Fis-moll, op. 81 a Fantasie pro klavír, op. 18 směřoval k větší modernosti jak změnou klasické harmonické struktury tak i rozšířením sonátové formy.

Jeho hlavním nástrojem byl klavír, na němž byl jedním z největších virtuózů své doby. Napsal osm klavírních koncertů , deset klavírních sonát (z nichž čtyři jsou uvedeny bez opusových čísel, a jedna nebyla publikována), osm klavírních trií, klavírní kvartet, klavírní kvintet, dechový oktet, violoncellovou sonátu , dva klavírní septety, koncert a sonátu pro mandolínu, koncert pro trubku, koncert pro fagot F-dur, kvartet pro klarinet, housle, violu, a violoncello, skladby pro klavír na čtyři ruce, 22 oper a singspielů, mše a řadu dalších drobnějších prací. Kromě klavíru byla jeho oblíbeným nástrojem také kytara. Nápadný je nedostatek symfonických děl.

Poslední léta života[editovat | editovat zdroj]

Hummeův hrob na historickém hřbitově ve Výmaru

Na konci svého života, Hummel zažil vzestup nové školy mladých skladatelů a virtuózů a zjistil, že jeho vlastní hudba pomalu vychází z módy. Jeho disciplinovaná a čistá technika ve stylu Clementiho a jeho vyvážený klasicismus, se dostal do rozporu s nastupující školou romantické bravurní techniky, jak jí reprezentoval třeba Franz List. Komponoval méně a méně i když byl stále obdivován a respektován. Zemřel pokojně ve Výmaru v roce 1837. Stejně jako Mozart byl svobodným zednářem a podstatnou část své slavné zahrady věnoval výmarské zednářské lóži. Jeho hrob se nachází na historickém hřbitově ve Výmaru.

Ačkoli Hummel zemřel slavný a zdálo se, že jeho trvalá posmrtná pověst nebude nikdy ohrožena, jeho hudba byla s nástupem romantismu rychle zapomenuta. Snad i proto, že jeho klasické myšlenky byly považovány za staromódní. Oživení zájmu o období klasicismu na počátku 20. století Hummela minulo. Stejně jako Haydn byl i Hummel zastíněn Mozartem. V poslední době však vzhledem k rostoucímu počtu dostupných nahrávek i živých koncertů nastal ve světě i růst zájmu o dílo tohoto skladatele.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Hust, Christoph. 2003. "Hummel, Johann Nepomuk." In: Musik in Geschichte und Gegenwart. 2nd ed. Ludwig Finscher (ed.). Kassel: Bärenreiter, pp. 503–511.
  2. Harold C. Schonberg: The Great Pianists, p. 110
  3. Joel Sachs, Hummel, Johann Nepomuk, §6 "Performance and teaching", Oxford Music Online

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Johann Nepomuk Hummel: Der Mensch und Künstler. Karl Benyovszky, Breslau: Eos-Verlag 1934.
  • Zwischen Klassik und Klassizismus. Johann Nepomuk Hummel in Wien und Weimar. Anselm Gerhard, Laurenz Lütteken (editors), Kassel: Bärenreiter 2003.
  • Kroll, Mark(2007). Johann Nepomuk Hummel: A musician's Life and World.Lanham, MD:Scarecrow Press. ISBN 0-8108-5920-3. 
  • Michael Lorenz: "Maria Eva Hummel. A Postscript", Vienna 2013
  • Schonberg, Harold C.(1963)."VII: From Ireland to Bohemia", The Great Pianists: From Mozart to the Present.New York:Simon & Schuster. 
  • Schonberg, Harold C.(1987). The Great Pianists, Rev. & updated,New York City:Simon and Schuster. ISBN 0-671-64200-6. 
  • Kapellmeister Hummel in England and France. Joel Sachs, Detroit: Information Coordinators 1977.
  • Johann Nepomuk Hummel und Weimar. Komponist, Klaviervirtuose, Kapellmeister 1778–1837. Kurt Thomas, Weimar: Rat der Stadt 1987
  • Die Kammermusik Johann Nepomuk Hummels. Dieter Zimmerschied, Mainz: 1966.
  • Thematisches Verzeichnis der Werke von Johann Nepomuk Hummel. Dieter Zimmerschied, Hofheim am Taunus: Hofmeister 1971.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johann Nepomuk Hummel na anglické Wikipedii.