Giovanni Paisiello

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Giovanni Paisiello
Giovanni Paisiello
Giovanni Paisiello
Narození 9. května 1740
Taranto, Itálie
Úmrtí 5. června 1816
Neapol, Itálie

Giovanni Paisiello (9. května 1740 Taranto - 5. června 1816 Neapol) byl italský operní skladatel, příslušník neapolské operní školy.

Život[editovat | editovat zdroj]

Giovanni Paisiello se narodil 9. května 1740 v Tarantu v jižní Itálii. Hudební základy získal během studií na jezuitském gymnáziu. Mezi povinnosti studentů patřilo zpívat při bohoslužbách. Tam si ho povšiml rytíř Carducci, který se uvolil zaplatit za Giovanniho školné, a tak v roce 1754 nastoupil čtrnáctiletý Paisiello na konzervatoř sv. Onofria v Neapoli, která tehdy byla uznávaným centrem hudebního vzdělávání v jižní Itálii. Ředitelem konzervatoře byl v té době dodnes uznávaný mistr duchovní hudby Francesco Durante. Už během studií vzbuzoval Paisiello pozornost spolužáků i učitelů pohotovostí ve skladbě a darem lyrické melodiky. Z jeho tehdejších kompozic, převážně duchovních skladeb a jednoho komického intermezza, se však mnoho nedochovalo.

V roce 1763, tedy rok před dokončením řádného studia, dostal Paisiello nabídku boloňského šlechtice Giuseppe Caraffy, aby se stal kapelníkem jeho divadla. Paisiello jeho nabídku bez váhání přijal. Patrně usoudil, že další pobyt v rigidním prostředí konzervatoře mu již nemůže nic nového přinést.

Své první opery uvedl na scénách severní Itálie, v Bologni a v Modeně a od r. 1765 i v Benátkách. Jejich úspěch byl tak velký, že byl záhy pozván k návratu do Neapole, kde obdržel zakázky od největších neapolských scén Teatro Nuovo a Teatro San Carlo.

Na návrat do Neapole se Paisiello pečlivě připravil. První operou, kterou uvedl v Teatro Nuovo byla La vedova di bel genio, opera ve stylu commedia per musica, což byl typicky neapolský žánr. Text těchto komedií byl psán v neapolském dialektu a často reagoval na současné společenské události.

Operní scénu v Neapoli tehdy ovládal Niccolo Piccini a následující léta byla ve znamení snahy prosadit se vedle tohoto operního velikána. Průlom přinesla na jaře roku 1767 opera L'idolo cinese na text G. B. Lorenziho. Děj opery se odehrává v Číně a základní situací je neapolského sluhy Pillotoly za čínského boha Kama.[zdroj?] Paisiello tu prokázal své charakterizační schopnosti, zvláště smysl pro humor a parodii a podařilo se mu zcela získat neapolské publikum.[zdroj?] Uvádí se, že tato opera byla nejoblíbenější operou Lady Hamilton.[zdroj?]

Dílo se zalíbilo i neapolskému králi Ferdinandu IV., který ještě téhož roku u Paisiella objednal operu „Lucio Papirio dittatore“ pro královské divadlo San Carlo.

Slibnou spolupráci s královským dvorem však narušila tragikomická příhoda. Paisiello byl zasnouben s Cecilií Pallini. Doneslo se mu však, že snoubenka o sobě uvedla nepravdivé informace, zejména pokud se týče výše svého věna a hodlal proto zasnoubení zrušit. Svatební smlouva však již byla podepsána a za její porušení byl Paisiello vzat do vězení a ve vězení i oženěn. Nicméně manželství pak bylo šťastné a spokojené. Jediným následkem této příhody bylo, že další zakázku pro Královské divadlo obdržel až o 10 let později.

Náplastí na neúspěch u dvora byl Paisiellovi jistě mimořádný úspěch ve světě. Během necelých deseti let složil na 35 oper uváděných v celé Evropě, mimo jiné i v Praze. Největšího úspěchu dosáhly opery. La frascatana (1774), Le due contesse (1776) a Socrate immaginario (1775). Poslední z nich možná ani ne tak pro své kvality, jako spíše pro skandál s ní spojený. Jistý neapolský šlechtic, Saverio Mattei, se cítil být v postavě Sokrata zesměšněn. Dosáhl zákazu veřejného provádění opery, což při jejím novém uvedení významně přispělo ke zvýšení návštěvnosti.

V roce 1776 obdržel Paisiello nabídku od Kateřiny Veliké na místo dvorního kapelníka v Petrohradu. Finanční odměna byla tak vysoká, že zrušil prestižní objednávku pro Královské divadlo a i se svou ženou odcestoval do Petrohradu. Pokračoval tak v řadě italských operních skladatelů, kteří působili na carském dvoře a mezi než patří taková jména jako Francesco Onofrio Manfredini, Baldassare Galuppi, Tommasso Traetta, Giuseppe Sarti a Domenico Cimarosa. Nicméně sama carevna si držela operní soubor spíše z prestižních důvodů a na hudbě samé jí zas až tak moc nezáleželo. Vydala např. nařízení, podle kterého nesmí operní představení trvat déle než hodinu a půl. Kromě toho byl italský operní soubor, který zaměstnávala, malý a tak byl i omezen počet jednajících postav.

Možná i těmto omezením vděčíme za to, že Paisiello se v Petrohradě zvýšenou měrou věnoval instrumentální hudbě a vytvořil i řadu skladeb pro cembalo určených žákům ze šlechtických kruhů. Odtržení od italského kulturního života vedlo k tomu, že zhudebňoval starší texty, mezi jiným i intermezzo La serva padrona, které proslavil G. B. Pergolesi.

Největší úspěch mu však přineslo zhudebnění Baumarchaisova dramatu Lazebník sevillský (Il Barbiere di Siviglia). Libreto, které napsal Giuseppe Petrosellini sice značně otupilo původní text, ale Paisiellovi se podařilo napsat hudbu tak znamenitou, že opera bývá dodnes hrána vedle mnohem známějšího zpracování Gioacchina Rossiniho.

Přes všechna omezení i přes nepřízeň carské administrativy setrval Paisiello v Petrohradě 8 let. V roce 1784 mu Kateřina II. udělila roční dovolenou, čehož využil, aby se do Petrohradu již nikdy nevrátil.

Cestou z Petrohradu se zastavil ve Vídni na dvoře císaře Josefa II. Josef II. si Paisiella velmi vážil a zahrnul jej uznáním i zakázkami. Ve Vídni vytvořil mimo jiné 12 symfonií, které se však bohužel nedochovaly. Obrovský úspěch však sklidil s operou Re Teodoro in Venezia na libreto tehdy proslulého osvícenského básníka a kněze G. B. Castiho. Příběh samozvaného sicilského krále vybral pro zhudebnění sám Josef II.

Uvádí se, že operou byl nadšen i Wolfgang Amadeus Mozart a spolu s petrohradským Figarem měla významný vliv na vznik Mozartovy Figarovy svatby.

V roce 1785 byl jmenován dvorním skladatelem neapolského krále Ferdinanda IV. a vrátil se tedy do Neapole. O pět let později utrpěl patrně slabší mozkovou příhodu a zejména od roku 1796, kdy byl jmenován kapelníkem neapolského dómu, se věnoval více hudbě duchovní.

V lednu 1799 obsadila Neapol Napoleonova vojska a byla vyhlášena tzv. Parthenopská republika a král Ferdinanda IV. opustil s celým dvorem Neapol. Povinností dvorního skladatele bylo následovat krále. Přestože Paisiello nebyl žádný liberál rozhodl se zůstat a dokonce přijal funkci kapelníka národního orchestru a zúčastňoval se slavností republikánské vlády. Republika však po půl roce skončila, král se vrátil a zahájil tvrdé represe. Na popravišti skončili mnozí vynikající šlechtici a umělci té doby. Paisiello si život sice zachránil, ale přišel o všechny příjmy a výsady a zůstala mu pouze funkce dvorního kapelníka.

V roce 1801 dostal Paisiello další nabídku z těch které nelze odmítnout. Byl pozván Napoleonem Bonaparte do Paříže. Velký reformátor Evropy chtěl reformovat také francouzskou hudbu a Paisiello měl k tomu dopomoci.

Napoleon poskytl Paisiellovi všemožné funkce, výsady, pravomoci i finance, žádal, aby skladatel vzal do svých rukou všechny hlavní pařížské hudební instituce - dvorní kapelu, operu a konzervatoř. Z toho všeho Paisiello přijal pouze dvorní kapelu a významně se zasloužil o její umělecký vzestup.

V Paříži zkomponoval pouze jedinou operu (tragedii Proserpine). Většina jeho pařížské tvorby patří hudbě duchovní. K Napoleonově císařské korunovaci v roce 1804 složil Paisiello slavnostní mši a poté mu byl povolen návrat do Neapole.

V roce 1806 se Neapolské království dostalo zcela do područí Francie s napoleonskou vládou, takže Paisiello byl opět na společenském vrcholu. Stal se mimo jiné jedním ze tří ředitelů spojených neapolských konzervatoří a v roce 1808 byl povýšen do šlechtického stavu.

Po porážce Napoleona u Waterloo se na trůn opět vrátil Ferdinand IV. Vyhlásil sice amnestii, zachoval Paisiellovi jeho postavení dvorního kapelníka, ale k osobnímu smíření mezi nimi nedošlo. To už však skladateli zbýval jen poslední rok života.

Zemřel v Neapoli 5. června 1816. Pohřeb se stal slavností celého města. Večer byla v divadle San Carlo dávána Paisiellova opera Nina za přítomnosti celé královské rodiny. Skladateli se tak dostalo nejen pocty, ale i konečného smíření.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Paisiello nebyl reformátor ani revolucionář. Ačkoliv v některých jeho operách lze vysledovat známky modernějšího pojetí, které se v té době již prosazovalo v zemích severně od Alp (např. již zmíněná vídeňská opera Re Teodoro in Venezia, či jiné vážné opery jako Pirro nebo Elfrida), byl pro Paisiella rozhodující úspěch u neapolského publika, jehož vkusu se rád podřídil. Jeho silnou stránkou byla vynikající hudební charakteristika postav, výstavba dramatických scén, humor, vtip a zejména kouzelné lyrické melodie, které rozechvívaly srdce zejména ženské části publika. Za všechny jmenujme alespoň opery L'amor contrastato, známější pod názvem La Molinara (1788) a zejména Nina, ossia La pazza per amore (1789), která byla také hrána v den jeho pohřbu. K charakteristice jeho oper také patří, že postupně opouští čistě mluvené recitativy a v hojné míře používá i v recitativu vokální styl.

Opery[editovat | editovat zdroj]

  1. Il ciarline, Bologna, Marsigli-Rossi, 1764
  2. I francesi brillanti, Bologna, Marsigli-Rossi, 1764
  3. Madama I'umorista, o Gli stravaganti, Modena, Rangoni, 1765
  4. 'L'amore in ballo, Benátky, S Moise, 1765
  5. I bagni d'Abano, Parma, Ducale, 1765
  6. Demetrio, Modena, Rangoni, Lent 1765
  7. Il negligente, Parma, Ducale, 1765
  8. Le virtuose ridicole, Parma, Ducale, 1765
  9. Le nozze distrubate, Benátky, S Moise, 1776
  10. Le finte contesse, Řím,Valle, 1766
  11. La vedova di bel genio, 1766
  12. L'idolo cinese, 1767
  13. Lucio Papirio dittatore, 1767
  14. Il furbo malaccorto, 1767
  15. Le 'mbroglie de la Bajasse, 1767
  16. Alcesre in Ebuda, ovvero Olimpia, 1768
  17. Festa teatrale in musica (Le nozze di Peleo e Tetide), Neapol, Royal Palace, psáno pro svatbu Ferdinanda IV. a Marie Caroliny, 31. květen 1768
  18. La luna abitata, 1768
  19. La finta maga per vendetta, 1768
  20. L'osteria di Marechiaro, 1768
  21. Don Chisciotte della Mancia, 1769
  22. L'arabo cortese, 1769
  23. La Zelmira, o sia La marina del Granatello, 1770
  24. Le trame per amore, 1770
  25. Annibale in Torino, Turín, Regio, 1771
  26. La somiglianza de nomi, 1771
  27. I scherzi d'amore e di fortuna, 1771
  28. Artaserse, Modena, Court, 1771
  29. Semiramide in villa, Řím, Capranica, 1772
  30. Motezuma, Řím, Dame, 1772
  31. La Dardan, 1772
  32. Gli amanti comici, 1772
  33. L'innocente fortunata, Benátky, S Moise, 1773
  34. Sismano nel Mogol, Milán, Regio Ducale, 1773
  35. Il tamburo, 1773
  36. Alessandronell'Indie, Modena, Court, 1773
  37. Andromeda, Milán, Regio Ducale, 1774
  38. Il duello, 1774
  39. Il credulo deluso, 1774
  40. La frascatana, Benátky, S Samuele, 1774
  41. Il divertimento dei numi, Neapol, Royal Palace, 1774
  42. Demofoonte, Benátky, S Benedetto, 1775
  43. La discordia fortunata, Benátky, S Samuele, 1775
  44. L'amore ingegnoso, o sia La giovane scaltra, Padua, Obizzi, 1775
  45. Le astuzie amorose, 1775
  46. Socrate immaginario, 1775
  47. Il gran Cid, Florencie, Pergola, 3 Nov 1775
  48. Le due contesse, Řím, Valle, 1776
  49. La disfatta di Dario, Řím, Argentina, 1776
  50. Dal finto il vero, 1776
  51. Nitteti,, Petrohrad, 1777
  52. Lucinda e Armidoro, Petrohrad, 1777
  53. Achille in Sciro, Petrohrad, 1778
  54. Lo sposo burlato, Petrohrad, 1778
  55. Gli astrologi immaginari, Petrohrad, Ermitáž, 1779
  56. Il matrimonio inaspettato (La contadina di spirito), Kamemyj Ostrov, 1779
  57. La finta amante , Mogilev, 1780
  58. Alcide al bivio, Petrohrad, Ermitáž, 1780
  59. La serva padrona, Carskoje Selo, 1781
  60. Il barbiere di Siviglia, Petrohrad, 1782
  61. Il nondo della luna, Kamenyj Ostrov, 1782
  62. Il re Teodoro in Venezia, Vídeň, Burgtheater, 1784
  63. Antigono, 1785
  64. La grotta di Trofonio, 1785
  65. Olimpiade, 1786
  66. Le gare generose, 1786
  67. Pirro, 1787
  68. La modista raggiratrice, 1787
  69. Giunone e Lucina, 1787
  70. Fedra, 1788
  71. L'amor contrastato, 1789
  72. Catone in utica, 1789
  73. Nina, o sia La pazza per amore, Caserta, Royal Palace, 1789
  74. I zingari in fiera, Neapol, Fondo, 1789
  75. Le vane gelosie, 1790,
  76. Zemobia in Palmira, 1790
  77. Ipermestra, Padova, Nuovo, 1791
  78. La locanda, London, Pantheon, 1791
  79. I giuochi d'Agrigento, Benátky, La Fenice, 1792
  80. Il ritorno d'Idomeneo in Creta, Perugia, Del Verzaro, 1792
  81. Elfrida, 1792
  82. Elvira, 1794
  83. Didine abbandonata, 1794
  84. Chi la dura la vince, Milán, La Scala, 1797
  85. La Daunia felice, Foggia, ke sňatku Francescoa Prince Kalábrie a Arcivévodkyně Marie Clementiny, 26. června 1797
  86. Andromaca, 1797
  87. L'inganno felice, Neapol, Fondo, 1798
  88. Proserpine, Paříž, Opera, 1803
  89. Il passaggio del Monte S Bernardo, 1807
  90. I pittagorici, 1808
  91. Epilog pro Mayr s Elise, 1807

Kantáty a příležitostné skladby[editovat | editovat zdroj]

  1. Le nozze di Bacco ed Arianna, Modena, 1765
  2. Ebone, Neapol, S Carlo, 1768
  3. La sorpresa delli dei, Petrohrad, 1777
  4. 2 notturni, 1778
  5. Il ritorno di Perseo, Neapol, Accademia degli Amici, 1785
  6. Amore vendicato, Neapol Accademia dei Cavalieri, 1786
  7. Cantata, Neapol, S. Ferdinando, 1790
  8. Cantata epitalamica, Florence, Intrepidi, 6 May 1791
  9. Silvio eClori, Neapol, Accademia dei Cavalieri, ke sňatku Francescoa Prince Kalábrie a Arcivévodkyně Marie Clementiny, 26. června 1797
  10. Prologue, 1807
  11. Kantáta k narozeninám prince Felice Luccy, Neapol, 1807
  12. Il genio poetico appagato, kantáta
  13. La Liberta e Pallinodia a Nice, 26 duet a kánon
  14. 24 duet, Londýn 1794
  15. Fille a Tirsi, kantáta
  16. La scusa, kantáta
  17. No, perdonami, o Clori, kantáta
  18. Se scherza zeffira, kantáta
  19. Tirsi a Fille, kantáta
  20. Kantáta comica
  21. La volontaria, vojenský pochod se sborem

Oratoria[editovat | editovat zdroj]

  1. La passione di Gesu Cristo, královské divadlo ve Varšavě, 2.4.1774
  2. Cantata fatta in occasione della translazione del sangue di S Gennaro, Neapol, Sedile di Nilo, 1787
  3. Baldassare, ?Neapol, 1787
  4. Cantata per la sollennita del Ss Corpo di Cristo, Neapol, 1790
  5. Il fonte prodigioso di Orebbe, Neapol, 1805, ztracena
  6. La concezione di Maria Vergine
  7. Susanna, Neapol
  8. Passio per il venerdi danto, ?Neapol

Mše[editovat | editovat zdroj]

  1. Mše pro klášter sv. Severina a Sessia, Neapol, 1796
  2. Missa in pastorale per il Natale per la cappella del Primo Consolo, 1802
  3. Messa breve per la cappella del Primo Consolo, ?1803
  4. Messe composee pour le jour de la proclamation de Sa Majeste Imperiale (Mše ke korunovaci Napoleona Bonaparta, 1804
  5. Mše k vysvěcení chrámu sv. Lucia, Neapol, 1805
  6. 4 mše', (1803, 1805, 1807, 1807)
  7. 5 mší (Kyrie-Gloria) , B-dur 1805,C-dur 1807, D-dur 1807, G-dur 1809, Es-dur 1812
  8. Messa, o sia Trattenimento musicale per la durata di una messa letta, 1806
  9. Messa in pastorale per il S Natale per la Cappella Palatina, 1807
  10. Messa per la Real Cappella delle Tullerie a Sua Real Maesta Cristianissima Luigi XVIII, 1814
  11. Messa ed aria „Mortales gaudete“
  12. Messa e Credo
  13. 5 mší
  14. 14 mší, (Kyrie-Gloria),
  15. 2 Kyrie, (D-dur, Es-dur)
  16. Missa defuncorum (Rekviem) , Neapol, 1789

Jiné duchovní skladby[editovat | editovat zdroj]

  1. Absit sonitus, 1808
  2. Actus desiderii
  3. Alma fax
  4. Astra coeli scintillate
  5. Ave Maria
  6. Christus factus est
  7. Coeli stella
  8. Componimento sagro musicale da eseguirsi nel festivo giormo dell Imperial Prole delle RRli Napoleone il Grande e Maria Luisa d Austria
  9. Confitebor tibi
  10. Dilecte amici
  11. Dixit Dominus, (několik versí)
  12. Domine ad adjuvandum
  13. Ecce fax
  14. Responsoria ke Svatému týdnu
  15. Judicabit
  16. Juravit
  17. Laudate pueri
  18. Litanie
  19. Magnificat
  20. Miles fortis
  21. 2 Miserere
  22. Non est in vita amara
  23. O divinum portemtum
  24. Regina coeli
  25. 2 sacri componimenti musicali
  26. 3 Salvum fac Domine
  27. Sequentia per la Pentecosta
  28. Splendete, o coeli stellae
  29. 3 Te Deum, (B-dur, Neapol, 1791 – G-dur, ke korunovaci krále v Římě, 1813 - C-dur, ?)
  30. Veni ferox
  31. 15 motet
  32. 21 motet

Instrumentální díla[editovat | editovat zdroj]

  1. Koncerty pro cembalo nebo klavír a orchestr (C-dur, F-dur, g-moll, D-dur, B-dur, C-dur, 2x A-dur)
  2. Musica funebre, na smrt generála Hoche, 1797
  3. 16 divertimenti
  4. 6 minuets
  5. Notturno
  6. Symfonie (neznámý počet, vesměs ztraceny)
  7. 6 kvartet pro flétnu, housle, violu a violoncelo
  8. 6 smyčcových kvartet, (A-dur, C-dur, Es-dur, D-dur, A-dur, C-dur), Paříž, 1789
  9. 9 smyčcových kvartet, (C-dur, A-dur, D-dur, Es-dur, Es-dur, C-dur, Es-dur, G-dur, A-dur)
  10. 4 smyčcová kvarteta, (A-dur, b-moll, G-dur, A -dur
  11. 3 smyčcová kvarteta
  12. Sonata pro cembalo a housle
  13. 6 sonatas pro cembalo a housle, G-dur, F-dur, B-dur, A-dur, g-moll, Es-dur)
  14. Raccolta di varii rondeaux e capricci, (34 skladeb pro cembalo, komponováno v Rusku)
  15. Andantimo and Rondo pro cembalo

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Alberto Ghislanzoni: „Giovanni Paisiello“, BT_De Santis1969, (italsky)
  • Michael F. Robinson: „Giovanni Paisiello - A Thematic Catalogue of his Works“, BT_Pendragon Press, (anglicky)
  • Časopis „Harmonie“, Marc Niubó: „Skladatel měsíce: Giovanni Paisiello“, ročník 2002, č. 7, str. 19
  • Milada Jonášová: "Paisiellovy opery v Praze. Pramenný výzkum ve fondech v Čechách, v Drážďanech a ve Vídni", in: Hudební věda 2-3/2002, s. 185–220.
  • Milada Jonášová: "Le opere di Paisiello a Praga. La ricerca nelle fonti in Boemia, a Dresda e a Vienna", in: Giovanni Paisiello e la cultura europea del suo tempo. Convegno Internazionale di Studi Taranto, a cura di Francesco Paolo Russo, Lucca 2007, s. 287-330.
  • Milada Jonášová: "Ah lo previdi – Arien von Mozart, Cocchi, Colla und Paisiello", in: Mozart-Jahrbuch 2006, Kassel etc. 2008, S. 75-86.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]