Sajjid Alí Chameneí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sajjid Alí Chameneí

Ájatolláh Sajjid Alí Chameneí (persky آيت‌الله سيد على خامنه‌اى‎‎ ; * 18. dubna 1939 Mašhad, Írán) je od úmrtí Rúholláha Chomejního v červnu 1989 duchovním vůdcem Íránu a tím faktickou hlavou státu. V letech 19811989 byl v pořadí třetím prezidentem Íránu a patřil k předním Chomejního důvěrníkům. Jeho rodina, která odvozuje svůj původ od imáma Husajna, měla silné náboženské kořeny – otec Hádží Sajjid Džavád Chameneí dosáhl hodnosti mudžtáhida, děd Sajjid Husajn Chameneí byl ájatolláhem v iráckém Nadžafu.[1]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Chameneí během války s Irákem
Muhammad Alí Radžáí na návštěvě Chameneího v nemocnici po pokusu o atentát lidovými mudžáhidy 27. června 1981
Chameneí a Putin

Chameneí se narodil ve městě Mašhadu jako druhý nejstarší z devíti dětí – dva z jeho bratrů jsou dnes rovněž duchovními. Po studiu na různých teologických seminářích se stal jedním z žáků Rúholláha Chomejního a od roku 1963 byl aktivní v islamistickém hnutí, které se stavělo na odpor světskému režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího. Mezi lety 1964 a 1978 byl několikrát za své politické smýšlení vězněn.

Šáhův pád počátkem roku 1979 vynesl Chameneího do funkce člena revoluční rady a náměstka ministra obrany. Jeho přičiněním byla také 19. února 1979 založena Islámská republikánská strana, konzervativní politické uskupení, sdružující různé fundamentalistické proudy v zemi. V roce 1980 učinil dosud nepříliš známého Chameneího středem pozornosti výrok, jímž tvrdě napadl ženy protestující proti příkazu povinně nosit šátek. "Nechci je nazývat prostitutkami," řekl, "to, co činí prostitutka, dotýká se jen jí samotné, ale to, co činí tyto ženy, dotýká se celé společnosti."[2]

Po úspěšném atentátu na prezidenta Muhammada Alího Radžáího 30. srpna 1981 byl Chameneí na Chomejního návrh zvolen 95 % hlasů 2. října prezidentem republiky. Sám se tehdy ještě léčil z následků bombového útoku, který ho vážně zranil při modlitbě v mešitě – od těch dob má postiženou pravou ruku. Názory nového prezidenta na probíhající konflikt s Irákem byly podobně nesmiřitelné jako názory Chomejního. „Válka, válka až do konečného vítězství,“ prohlásil rozhodně.[3] Teprve jmenování pružného Alího Akbara Rafsandžáního vrchním velitelem ozbrojených sil umožnilo konflikt v roce 1988 ukončit.

Dne 3. června 1989 zemřel duchovní vůdce Chomejní a Rada expertů o den později překvapivě zvolila jeho nástupcem Chameneího. Tento vývoj přijalo duchovenstvo s jistým odporem, protože dosavadní prezident neměl v šíitské hierarchii příliš vysoké postavení. Kvůli volbě musela být změněna ústava a Chameneí byl povýšen na ájatolláha – v Íránu je funkce duchovního vůdce prakticky doživotní.

Na rozdíl od svého předchůdce neměl Chameneí zdaleka takovou autoritu a charisma, aby mohl ztělesňovat „jednotu íránského lidu“. Jeho přístup k věcem veřejným byl spíše skrytý – do každodenních politických rozhodnutí zasahoval málo, snažil se však neustále vyvažovat aktuální rozloženi sil. Aby si zajistil kontrolu nad duchovenstvem, v němž hlavně na počátku nechyběly kritické hlasy na jeho osobu, nechal zřídit Zvláštní soud pro duchovenstvo; jeho pokus získat v roce 1994 titul velkého ájatolláha ale selhal.[4]

Vlivní konkurenti uvnitř kléru byli v průběhu doby buď zbaveni moci, nebo dokonce dáni do domácího vězení. Naopak neúspěšní kandidáti na úřad prezidenta dostali jiné funkce – tak duchovní vůdce udržoval řevnivost na íránské politické scéně a tím nepřímo posiloval svoje postavení. Pokud jde o vztah k Salmanu Rushdiemu, proti němuž vyhlásil Rúholláh Chomejní fatvu, byl Chameneí nekompromisní: „Černý šíp smrti je vystřelen a na cestě k cíli.“[5]

Dne 6. srpna 1991 byl v Paříži zavražděn poslední předseda vlády jmenovaný šáhem, Šápúr Bachtijár, a podle výpovědi jednoho ze zatčených atentátníků byl čin přímo nařízen Chameneím. Také atentát v řecké restauraci Mykonos v Berlíně, spáchaný 17. září 1992 na čtyřech kurdských exilových politicích, pravděpodobně organizovala nejvyšší místa v Íránu, přičemž Chameneí a tehdejší prezident Rafsandžání byli o přípravách předem informováni.[6]

Zvolení proreformního duchovního Muhammada Chátamího v roce 1997 prezidentem republiky a vítězství reformistů v parlamentních volbách o tři roky později způsobily v Íránu nástup určité liberalizace v celospolečenském měřítku. Chameneího snahou bylo především udržet proces pod kontrolou, aby nedošlo k narušení teokratických základů státu. Jeho zahraničněpolitické názory, které vycházely z představ Rúholláha Chomejního, doznaly jen minimálních změn, třebaže vláda dělala vše pro to, aby vylepšila obraz země ve světě. V roce 1999 Chameneí prohlásil, že "z islámských, lidských, hospodářských, bezpečnostních a politických důvodů je existence Izraele hrozbou pro národy a státy v regionu" a že "zbývá jen jediná možnost, jak řešit situaci na Blízkém východě: rozbít a zničit sionistický stát".[7]

V letech 20042005 se za aktivní účasti duchovního vůdce podařilo proces liberalizace v podstatě zastavit. Vnějším projevem toho vývoje byly parlamentní volby z roku 2004, v nichž díky manipulacím triumfovaly konzervativní síly,[8] a vítězství konzervativce Mahmúda Ahmadínedžáda v prezidentských volbách o rok později. Aktuální spor s USA o íránský jaderný program komentoval Chameneí v tom smyslu, že Írán nechce vlastnit „atomové zbraně a Západ to ví. (…) Odporuje to politickým a hospodářským zájmům země i dikci islámského učení.“[9] Současně ale oznámil, že v jaderném programu se bude pokračovat.

Poslední dobou se šíří spekulace o Chameneího zdravotním stavu. Podle některých zpráv prý trpí rakovinou a jinými vážnými chorobami.[10]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Údaje o rodině převzaty z článku Imam Khamenei.
  2. Tehran Times, 12. 7. 1980.
  3. Iran-Irak, Kriegspropaganda und Kriegsalltag im Iran, Hamburg 1987, s. 90.
  4. Chameneí nakonec prohlásil: „Titul pro mne není důležitý.“ Viz Katajun Amirpur: Die Entpolitisierung des Islam, Ergon-Verlag, 2003, s. 54.
  5. Der Spiegel, č. 24/1989, s. 166.
  6. Rozsudek berlínského soudu.
  7. Chameneího projev zveřejnil ve své práci Udo Wolter.
  8. Stovky reformistů byly vyškrtnuty z kandidátních listin.
  9. Článek ve FAZ.
  10. Článek v aktuálně.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Robin Wright, The Last Great Revolution, Turmoil and Transformation in Iran, Alfred A. Knopf, 2000.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Duchovní vůdce Íránu
Předchůdce:
Rúholláh Chomejní
1989
Sajjid Alí Chameneí
Nástupce: