Irácko-íránská válka

Irácko-íránská válka
Konflikt:
Podle směru hodinových ručiček: Iránský voják vybavený plynovou maskou proti Iráckým zbraním hromadného ničení; Íránští vojáci se radují po osvobození přístavu Chorramšahr, Donald Rumsfeld a Saddám Husajn diskutují americkou pomoc Iráku; Íránská těžební věž hořící po útoku Amerického námořnictva.
Trvání: 22. září 1980 - 20. srpna 1988 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: Perský záliv, irácko-íránská hranice Casus belli: Irácká invaze do Íránu Výsledek: Nerozhodný; OSN nařídila zastavení bojů Změny území: {{{Území}}}
Strany
Írán KDSI VUK NRIEI Da'awa	Irák Lidoví mudžáhedíni
Velitelé
Rúholláh Chomejní Abú al-Hasan Baní Sadr, Alí Šamchání, Mustafa Čamrán†	Saddám Husajn Alí Hasan al-Madžíd
Síla
305 000 vojáků 500 000 jednotek Pásdárán a Basídž 900 tanků 1 000 obrněných vozidel 3 000 ks dělostřelectva 470 letadel 750 vrtulníků	190 000 vojáků 5 000 tanků 4 000 obrněných vozidel 7 330 ks dělostřelectva nad 500 letadel, nad 100 vrtulníků
Ztráty
nad 500 000 vojáků/milicí/civilistů zraněno či zabito	nad 375 000 vojáků/milicí/civilistů zraněno či zabito
{{{poznámky}}}

Irácko-íránská válka byl ozbrojený konflikt mezi Irákem a Íránem od září 1980 do srpna 1988. Ve své době se nazývala také jako Válka v Perském zálivu, což se později ujalo jako označení jiného konfliktu v letech 1990-91.

Válka začala přesně 22. září 1980 invazí iráckých vojsk do Íránu a skončila 20. srpna 1988 uzavřením příměří. Příčinou konfliktu byly historické územní nároky, obavy Saddáma Husajna z možné radikalizace utlačované ší'itské většiny v důsledků Íránské islámské revoluce v roce 1979, stejně jako jeho snaha nahradit Írán v pozici regionální mocnosti. Ačkoliv Irák zaútočil bez předchozího varování v očekávaní snadného vítěství v revolucí rozvrácené zemi, jeho počáteční úspěchy byly rychle odraženy. Od června 1982 byl Írán v ofenzivě. V proběhu války začalo Íránské námořnictvo napadat irácké tankery a další instalace přepravující iráckou ropu. Na tuto situaci reagovaly světové supervelmoci zorganizováním ozbrojených konvojů k ochraně iráckých ropných dodávek.

Obě strany utrpěly ve válce výrazné ztráty a škody. Odhaduje se, že v důsledku bojových akcí zemřelo jeden a půl milionu iráckých a íránských vojáků a civilistů. Kvůli taktice, kterou obě strany zvolily, byl tento konflikt srovnáván s první světovou válkou. Využívány byly taktiky zákopového boje, stejně jako útoků lidských vln přes ostnatý drát a minová pole. V průběhu konfliktu Irácká strana široce využívala bojové plyny, jako je yperit, proti Íránským vojákům i proti kurdským civilistům během operace al-Anfal.

Předehra

Již na počátku 60. let, kdy byla svržena monarchie, začaly pohraniční spory mezi Irákem a Íránem. Konkrétně šlo o spory o íránskou na ropu bohatou provincii Chúzistán, která se nachází na západě země a hraničí s Irákem. V roce 1968 se v Iráku chopila moci strana Baas, jež si začala činit na Chúzistán nároky. Irácká média mluvila o této provincii, jako by už dávno patřila Iráku, dala jí i vlastní arabské jméno - Nasýrie. Televizní stanice v Basře začala nazývat i jiná i íránská města arabskými jmény. Přímo v Chúzistánu začali Iráčané s propagandou. Jako odpověď na tuto aktivitu povzbuzoval v roce 1974 Írán Kurdy proti Iráku. V roce 1979 se stal vůdce strany Baas Saddám Husajn prezidentem a hned rok nato rozpoutal válku. Irák předpokládal, že pokud konflikt vyhraje, zmocní se obrovských nalezišť ropy, svrhne Chomejního a stane se hlavní velmocí Perského zálivu a celého arabského světa.

Počátek války

Válka začala, když silná irácká armáda překročila západní hranice Íránu.

Důvody pro rozpoutání války:

1. Anexe Chúzistánu (někdy také Arábistán).
2. Ovládnutí vodní cesty Šatt al-Arab, která je jediným spojením Iráku s Perským zálivem.
3. Posílení postavení na iráckém poloostrově Fao, který přímo navazuje na Šatt al-Arab a je nesmírně důležitý při vývozu irácké ropy.
4. Ovládnutí 3 ostrovů (Abú Músá, Malý a Velký Thumb) v Hormuzském průlivu.

Překvapivá ofenzíva postupovala rychle proti stále neorganizovaným jednotkám Íránu. Po široké frontě postupovaly irácké jednotky stále hlouběji na íránské území, a to i bez patřičné letecké podpory. Jedním z cílů ofenzívy bylo zabrat na ropu bohatý Chúzistán. Írán však nakonec dokázal svoje jednotky konsolidovat, a navíc na frontu dorazilo na pomoc přibližně 100 000 dobrovolníků. V této fázi konfliktu se ukázalo, že irácké letecké údery proti letištím v Íránu nebyly nijak efektivní. Irácké odhady vojenské síly protivníka byly navíc značně podhodnocené, stejně jako bojová morálka řadových íránských vojáků, bojujících statečně nikoliv za islámskou revoluci, ale za svou vlast. Příkladem může být přístav Chorramšahr, který irácká armáda dobyla za cenu 7 000 mrtvých až 10. listopadu. Íránské námořní síly navíc 24. září napadly irácký přístav Basra, zatímco několik íránských letounů F-4 provedlo nálet na Bagdád. Celkově se dá říct, že irácká armáda a letectvo splnily invazní plán zhruba z poloviny.

Literatura

Tento článek potřebuje doplnit či upravit literaturu.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že na konec článku přidáte (resp. upravíte) literaturu a uvedete vhodné knihy, ze kterých lze o daném tématu čerpat více informací.

Externí odkazy

• (anglicky) Video archive of Iran–Iraq War
• (anglicky) Stránka věnovaná konfliktu
• (anglicky) Context of 'December 20, 1983: Rumsfeld Meets with Hussein, Promises US Support' – kontext vztahů Iráku a USA během této války
• (česky) Irácko-íránská válka 1980 - 1988 (První válka v Zálivu) – stručný přehled
• (česky) neviditelnypes.lidovky.cz