Maronitská katolická církev

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Maronitský patriarcha a biskupové v Římě roku 1906

Maronitská katolická církev je katolickou církví v jednotě s Římem, původem z Libanonu.

Maronité byli na konci 4. století skupinou učedníků, shromážděnou okolo svatého Marona, který spolu s nimi založil mezi Antiochií a Aleppem klášter. Komunita těchto učedníků dodržovala vlastní tradice, až byla součástí antiošského patriarchátu. V 2. polovině 5. století se maronité postavili na stranu nauky Chalkedonského koncilu.

V 8. století se maronitští mniši přestěhovali do libanonských hor, kde nadále žili v relativní izolaci. V tomto období se začali rozvíjet jako církev a jejich hlavou začal být biskup, který přijal titul patriarchy Antiochie a celého Východu.

Ve 12. století, když byl v Antiochii založen latinský patriarchát, udržovali maronité kontakt s latinskou církví. V roce 1182 ratifikovali formálně maronité svou jednotu s římským biskupem. Faktem však zůstává, že společenství s Římem nebylo v podstatě nikdy přerušeno. Začátkem úzkých vztahů s Apoštolským stolcem byla návštěva patriarchy Jeremjáše II. Al Amšití (1199-1230) v Římě na Čtvrtém lateránském koncilu. Tehdy také začala postupná latinizace maronitského ritu.

V 16. století zemi obsadili Turci, a začala dlouhá staletí osmanské nadvlády. V 19. století začaly západní mocnosti poskytovat maronitům žijícím uvnitř otomanské říše ochranu, zvláště při masakrech v roce 1860 v Libanonu a v Damašku. Když v roce 1944 Francie umožnila Libanonu nezávislost, snažila se zaručit bezpečnost maronitské komunity: ústava požadovala maronitského prezidenta. Maronité tvořili jednu ze stran občanské války, jež trvala v Libanonu dlouhá léta od roku 1975. Tisíce maronitů Libanon opustilo a odešlo do západních zemí.

Maronitský patriarcha sídlí od roku 1790 v libanonském městě Bkerke. V Libanonu dnes existuje deset maronitských diecézí s přibližně 850 farnostmi a šesti dalšími maronitskými jurisdikcemi na Blízkém Východě. V Římě též od roku 1584 existuje maronitská kolej.

Maronitská liturgie je západosyrského původu, ale doznala vlivu východosyrských a latinských tradic. Eucharistická liturgie je převážně variací syrské liturgie svatého Jakuba. Liturgie, původně sloužená v syrštině, se od 7. století (tj. od příchodu Arabů) slouží většinou v arabštině.

Existuje rozsáhlá komunita maronitů mimo Libanon. Dnes mají maronité přibližně 3 miliony věřících po celém světě.

Maronité dnes[editovat | editovat zdroj]

Hlavou maronitské církve je maronitský patriarcha z Antiochie, který je volen maronitskými biskupy a má své sídlo v Bkerke na sever od Bejrútu. Během letních měsíců sídlí patriarcha ve městě Dimane. Současným patriarchou je Béchara Butrus Raï, který byl zvolen roku 2011. Maronité sdílejí s katolíky stejnou doktrínu, ovšem mají svou vlastní liturgii a hierarchii. Syrština je liturgickým jazykem namísto latiny. V současnosti sílí tendence navrátit se opět k původní antiochijské liturgii. Kněžské svěcení mohou přijímat i ženatí muži. Mniši však musejí zůstat svobodní. Při mších jsou dodnes někdy užitá slova z aramejštiny. Přesný počet Maronitů nebyl doposud stanoven, ovšem nejčastější odhady jsou něco kolem 3 000 000 osob. V samotném Libanonu dnes žije okolo 850 000 Maronitů a tvoří tak přibližně 25 % všech obyvatel Libanonu . Mnoho Maronitů dnes žije v Jižní Americe, Kanadě, USA, Evropě a Austrálii, kde si založili vlastní farnosti, popřípadě začali vyznávat katolictví spolu s místní většinovou populací. Malá komunita Maronitů se rovněž nachází na Kypru, kam se dostali pravděpodobně během křižáckých výprav.

Církevní struktura[editovat | editovat zdroj]

Církev má 27 eparchií ve 13 zemích světa, většinou bezprostředně podřízených Sv. Stolci:

V Libanonu[editovat | editovat zdroj]

Na středním a Blízkém Východě[editovat | editovat zdroj]

V ostatních zemích světa[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]