Niklas Luhmann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Niklas Luhmann, (8. prosince 1927 Lüneburg6. listopadu 1998 Oerlinghausen u Bielefeldu) byl německý sociolog, teoretik vědy a společenských systémů jakožto autopoietických systémů komunikace.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Luuhmann se narodil v pivovarnické rodině, v letech 1946 – 1949 studoval právo ve Freiburgu a pak pracoval ve veřejné správě. Roku 1961 odjel studovat teorii systémů na Harvard k T. Parsonsovi. Od roku 1962 přednášel ve Speyeru a od roku 1965 u H. Schelského v Münsteru, kde se také roku 1966 habilitoval. 1969 byl jmenován profesorem sociologie na nově založené univerzitě v Bielefeldu, kde přednášel až do svého penzionování v roce 1993. I potom publikoval a roku 1997 vydal knihu Společnost společnosti (Die Gesellschaft der Gesellschaft), kde se pokusil shrnout výsledky své práce.

Luhmann byl velmi originální myslitel a plodný autor, napsal přes 30 knih o nejrůznějších oblastech společnosti a života. Svoji schopnost produkovat tolik důkladných a nesnadných prací vysvětloval tím, že si od mládí vedl rozsáhlou kartotéku s výpisky. O tuto kartotéku pak po jeho smrti vypukl spor mezi jeho třemi dětmi, který poškodil i vydávání jeho spisů.

Společnost jako autopoietický systém[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako Parsons vychází Luhmann z přesvědčení, že společenské systémy skutečně existují a sociologie z nich musí vycházet. Nestačí tedy empirické výzkumy, které mají jen podpůrný význam. Základní Luhmannova myšlenka je, že tyto systémy nelze chápat jako mechanismy, nýbrž že se spíše podobají živým organismům: samy se vydělují (diferencují) ze svého okolí, s nímž ovšem komunikují, reprodukují se a samy si tvoří své struktury. Luhmann proto přijal koncept autopoietických systémů, vypracovaný teoretickými biology H. Maturanou a F. Varelou.

Společnost není množina osob, nýbrž komunikační struktura, „nejširší celek všech komunikací, za jehož hranicí už nejsou komunikace, nýbrž události jiného typu.[1] Právě autoreferenční komunikací, schopností rozlišovat mezi "uvnitř" a "vně", se společnost vyděluje ze svého neuspořádaného okolí, „operativně uzavírá“ vůči němu[2] a uvnitř „redukuje komplexnost“ tím, že zavádí uspořádání a pravidla. Společnost musí – podobně jako živé organismy – komunikovat, reprodukovat se a vyvíjet, jinak se rozpadne a splyne s okolím.

Společenské vědy chápe Luhmann – podobně jako Max Weber – jako nehodnotící popis společnosti. Vzhledem k povaze pozorované a popisované skutečnosti si však musí uvědomovat, že i tyto společenské systémy a podsystémy samy také pozorují své okolí a jednají podle toho; společenské vědy tedy „pozorují pozorovatele“ a jsou „pozorováním druhého řádu“.

Společnost a její podsystémy[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako se vyděluje společnost, vydělují se v ní různé funkční podsystémy, a to vždy na základě nějaké „vůdčí diference“ (Leitdifferenz). Tak se hospodářství vyděluje na základě rozlišení „platit – neplatit“, právo na základě rozlišení „právem – neprávem“ a podobně. Podsystémy uvnitř společnosti ovšem komunikují se svým okolím, ale pouze přesně určenými způsoby; tak právní systém přijímá podněty, vydává rozhodnutí, ale jen stanoveným způsobem a určenými kanály. I v tom se tedy podobají živým systémům a jejich látkové výměně a pod.

Podsystémy společnosti – například právo, hospodářství, věda, školství, média nebo politika - také nejsou množiny osob, nýbrž funkčně uzavřené struktury, a občan moderní společnosti často funguje v různých rolích, a tedy střídavě v několika z nich. Musí ovšem pečlivě rozlišovat, kdy jedná (komunikuje) například jako soudce, kdy jako vědec a kdy jako občan.

Protože základem fungování společností je komunikace, záleží velmi i na tom, jakými způsoby se komunikuje. Mezi společnostmi s ústní (orální), písemnou a masovou komunikací je podstatný rozdíl. V moderních společnostech tudíž hrají významnou úlohu komunikační média, zejména masová, která „udržují v napětí vnímavost společnosti“ a podporují tak její schopnost pracovat s informacemi.

Vliv a význam[editovat | editovat zdroj]

Luhmannův přístup a jeho dílo mělo a má velký vliv zejména na německou sociologii, kde je patrně nejvýznamnější současnou školou. Jeho myšlenky se však prosazují i v psychologii, v teorii managementu a médií, v literární vědě a ve filosofii. Zejména základní myšlenka, že pro vystižení povahy společenských jevů se metafora „autopoietického“ organismu, jeho oddělení od okolí, látkové výměny, dráždivosti a reprodukce hodí lépe než metafory mechanické, ovlivnila myšlení o společnosti i daleko za hranicemi Německa.

Spisy[editovat | editovat zdroj]

Luhmann napsal několik knih o teorii systémů, organizaci a společnosti, dále řadu knih o společenských podsystémech (Das XX der Gesellschaft), čtyřsvazkovou Strukturu společnosti a sémantiku, šest svazků statí Soziologische Aufklärung a řadu knih o různých tématech, například o moci a organizaci, o plánování a riziku, o funkci náboženství, o ekologické komunikaci nebo o důvěře. Česky vyšlo:

  • Sociální systémy: nárys obecné teorie, Brno 2006
  • Láska jako vášeň a Paradigm lost, Praha 2002

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Luhmann, Das Recht der Gesellschaft, str. 55.
  2. Tento nápadný jev ironicky popsal C. N. Parkinson ve slavné knížce Zákony profesora Parkinsona. Luhmann však ukazuje, že to ve složitých moderních společnostech jinak nejde.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • M. Berghaus, Luhmann leicht gemacht. Köln 2003

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]