Intuice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Intuice (z lat. in-tueor, in-tuitum, doslova v-hled) znamená vhled nebo náhled a v současném užití obvykle označuje náhlé poznání, chápání či odhad nebo rozhodnutí, které není zprostředkováno vědomým uvažováním a ačkoli bývá provázeno pocitem jasnosti a jistoty, není podloženo zřetelnými důvody. Intuice může být podmíněna zkušeností a hraje významnou úlohu jak pro rychlé rozhodování pod časovým tlakem, tak také v umění a v každé tvořivé činnosti vůbec.

Odtud také intuitivní – dosažený intuicí či odhadem, nezdůvodněný, předběžný.

Filosofický směr, který intuici pokládá za jediný nebo aspoň hlavní zdroj filosofického, případně i matematického poznání, se nazývá intuicionismus.

Intuice ve filosofii[editovat | editovat zdroj]

Zkušenost „bleskového“ náhledu, pochopení nebo nápadu zmiňuje už Platón v "Sedmém listu" (Listy, 341c), kde je ovšem důsledkem velkého myšlenkového úsilí. Jinak je Platón k nepodloženým odhadům jakožto „pouhému mínění“ kritický a vyžaduje, aby se takové mínění vždy podrobilo rozumovému zkoumání. Teprve tak může dojít ke skutečnému poznání, jež je člověk schopen také předávat jiným.

Protiklad intuice jako náhlého, jasného a celkového poznání (řec. epibolé) proti postupnému a vždy jen částečnému poznání diskurzívnímu se objevuje u Filóna a u Plotina. Intuice se podle něho podobá vidění, které také vidí všechno najednou, liší se však tím, že je možná jen u duchovních předmětů. Toto pojetí pak provází celou novoplatónskou a středověkou filosofii, až teprve Jan Duns Scotus usoudil, že intuitivní poznání je možné i u smyslových předmětů jako evidence (z lat. e visu, „z vidění“). U Descarta, Leibnize a Locka je intuice jasný a nepochybný náhled těch nejjednodušších idejí nebo axiomů, na němž každé poznání staví.

Intuice jako náhled, nazírání podstaty věcí, je pro Spinozu základem jistého poznání, což Kant později zpochybní. Původní smysl protikladu intuitivního a diskurzivního poznávání prostřednictvím slov a symbolů opět vyzvedl Schopenhauer a Friedrich Nietzsche, na něž dále navázal psycholog C. G. Jung.[1]

Význam intuice jako prvotního zdroje poznání i rozhodování, které teprve následně můžeme podrobit racionální reflexi a kritice, zdůraznil Henri Bergson. Vymezil ji jako „intelektuální sympatii (souznění) s tím, co je samé skutečnosti nejvnitřnější“. Intuice jako „náhled podstaty“ (Wesensschau) hraje významnou roli i ve filosofii E. Husserla a jeho žáků. Ve snaze dopátrat se samého počátku například smyslového vnímání si Husserl všiml, že ještě než vnímaný předmět rozpoznáme jako něco (stůl, zvíře, hora), musel nás něčím zaujmout a upoutat. Hermeneutika německého filosofa H.-G. Gadamera hovoří o nezbytném předporozumění (Vorverständnis), s nímž člověk k určitému textu přistupuje ještě dřív, než jej mohl číst. Nové, neznámé věci by člověk zřejmě bez jisté prvotní intuice nemohl poznávat, stejně jako by nemohl tvořit.

Současná analytická filosofie[editovat | editovat zdroj]

Moderní analytická filosofie přenechává empirické otázky týkající se intuice psychologii a zaměřuje se na významné otázky ohledně role intuic přímo ve filosofii. Jde např. o otázky po filosofické povaze intuic, např. zda lze intuice považovat za ne-inferenční přesvědčení, jako dispozice k přesvědčení apod. Vzhledem k tomu, že mnoho filosofických argumentů se zakládá na používání intuic, např. ve formě myšlenkových experimentů, významným problémem pro filosofii je epistemická hodnota intuic. Na pomezí filosofie a empirických disciplín se nedávno začala rozvíjet takzvaná experimentální filosofie, která ověřuje intuice ohledně filosofických problémů na vzorcích běžné populace a často tak zpochybňuje validitu těchto filosofických závěrů.[2]

Intuice v psychologii[editovat | editovat zdroj]

Jungova psychologie[editovat | editovat zdroj]

Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung vytvořil klasifikaci lidských typů, kde na jedné ose leží proti sobě funkce racionální (usuzovací), totiž rozum a cítění, na druhé ose funkce iracionální, to jest intuice a vnímání. V kombinaci s další dvojicí, extrovertního a introvertního, tak vzniká celkem osm „čistých“ typů. Jung byl přesvědčen, že i když se různé typy mohou kombinovat, každého člověka charakterizuje právě jedna převládající schopnost, jejíž protějšek je vůči ní potlačen.

Moderní psychologie[editovat | editovat zdroj]

Intuice je předmětem rozsáhlého experimentálního výzkumu v současné psychologii. Za dva centrální aspekty současných teorií lze považovat, že:[3]

  • Různé obsahy mysli mohou být přístupné našemu vědomí v různé míře. U intuitivních úsudků si nejsme vědomi toho, jak jsme k nim dospěli. Podobně introspekce nemá praktický žádný přístup k tomu, jak dochází k tvorbě gramaticky správných vět během hovoru, zatímco při matematickém výpočtu jsme si vědomi většiny kroků, které provádíme.
  • Existují dva základní módy usuzování, pro které Stanovich a West zavedli označení Systém 1 a Systém 2.[4] Systém 1 je intuitivní, nevědomý, automatický, má velkou kapacitu, probíhá bez námahy a je rychlý. Systém 2 je naproti tomu deliberativní, vědomý, řízený, má malou kapacitu, vyžaduje kognitivní námahu a je pomalý. Jakkoli je teorie dvou procesů usuzování jednoduchá a elegantní, některé novější poznatky ukazují, že realita myšlenkových procesů je komplikovanější.[5]

Podle nositele Nobelovy ceny za výzkum na tomto poli Daniela Kahnemana[6] lze za dva hlavní zdroje intuitivních úsudků považovat rozsáhlou zkušenost a heuristiky ("mentální zkratky").

Expertní intuice[editovat | editovat zdroj]

Příkladem intuice může být příběh Garyho Kleina[7] o veliteli hasičů, který při zásahu uvnitř domu náhle zvolal "Rychle pryč!", aniž by věděl proč to řekl. Jen co požárníci vyběhli ven, podlaha domu se zřítila. Až poté si uvědomil, že požár byl neobvykle tichý a jeho uši byly neobvykle horké. Jeho dlouhou zkušeností získaný "šestý smysl pro nebezpečí" odhalil, že zdroj požáru nebyl v bytě, ale ve sklepě pod nimi.

Podle Kahnemana[6] provádíme intuitivní expertizy v každodenním životě neustále: V telefonátu poznáme náladu mluvčího z prvního slova. Poznáme hned po vstupu do místnosti, že se lidé zrovna bavili o nás. Rychle rozpoznáme nebezpečnou situaci na silnici.

Podle Herberta Simona "intuice není nic jiného než rozpoznání."[8] Simon studoval šachové mistry, kteří po získání praxe v řádu tisíců hodin skutečně vidí postavení na šachovnici odlišně od ostatních lidí. Dokáží v situaci vidět povědomé vzory (netrénovaným lidem skryté) a adekvátně na ně reagovat. Podobné schopnosti projevujeme neustále, aniž bychom si toho byli vědomi. Není principiální rozdíl mezi šachovým mistrem, zkušeným požárníkem či dítětem, které dokáže rozpoznat tvar před sebou jako psa a řekne "pejsek!". Požárník ví, že je něco špatně, aniž by věděl, jak to ví.[9] Podobně dospělý člověk ví, že potkal přítele Petra, aniž by si byl vědom toho, jak ho rozpoznal. Vědění bez znalosti o získání tohoto vědění není nic magického či neobvyklého; nejde o výjimku, ale spíše o pravidlo naší psychologie.[6]

Nejen okamžité reakce, ale i delší plánování se může zakládat na intuitivním rozpoznání. G. Klein navrhl teorii "na rozpoznání založeného rozhodování" (recognition-primed decision). Dle ní nejprve automatická funkce asociativní paměti (Systém 1) navrhne možné řešení. Toto řešení poté člověk vědomě mentálně simuluje (Systém 2), aby zjistil zda vede k výsledku.

K osvojení schopnosti expertní intuice může stačit i třeba jediná zkušenost, jako v případě emoční reakce při bodnutí včelou (podruhé se při setkání s včelou dostaví automatická reakce strachu či opatrnosti), ale může být potřeba i desítek tisíc hodin, jako v případě šachových mistrů.

Expertní intuice ale nejsou vždy spolehlivé a mohou se značně mýlit. Výzkumy ukazují, že intuice jsou relativně spolehlivé především za těchto podmínek:[10]

  • Dostatek zkušenosti přímo v dané specifické oblasti,
  • prostředí musí být relativně jednoduché a pravidelné,
  • během učení je k dispozici dostatečně rychlá a kvalitní zpětná vazba,
  • člověk si musí být vědom limitů spolehlivosti své intuice; situací, ve kterých se lze na intuici spolehnout, a kdy raději "použít Systém 2".

V opačném případě se může intuitivní odpověď zakládat nikoli na expertíze, ale spíše na různých heuristikách. Základní vlastností intuice je, že člověk neví, jak k závěru dospěl, tedy ani zda se daný úsudek zakládá na kvalitní expertíze, navíc i špatné intuitivní závěry může provázet vysoká míra subjektivní jistoty.[10]

Heuristiky[editovat | editovat zdroj]

Heuristiky jsou jednoduchá a efektivní pravidla usuzování či rozhodování. Používají se jako zkratka k nalezení řešení, které sice nemusí být optimální, ale je dostatečně dobré pro dané účely, především v situacích, kdy hledání optimálního řešení by bylo příliš náročné. Heuristiky v našem myšlení se pravděpodobně vyvinuly v důsledku evolučních tlaků, v situacích kdy rychlost nalezení řešení měla větší hodnotu pro přežití než jeho zaručená správnost. Jakkoli jsou pro nás v každodenním životě nezbytné, již několik desetiletí se psychologové zaměřují na zkoumání jejich limitů a situací, kdy heuristiky systematicky selhávají. Tyto případy se označují jako kognitivní omyly (cognitive biases), protože často porušují pravidla logiky, pravděpodobnosti či teorie racionální volby.

Typickým příkladem (někdy označovaným jako klam záměny atributů (attribute substitution)) je následující úloha: Pálka a míček stojí dohromady 110 Kč. Pálka stojí o 100 Kč více než míček. Kolik stojí míček? Rychlá intuitivní odpověď je 10 Kč, ačkoli správná odpověď je 5 Kč. Příkladem tzv. emoční heuristiky (affect heuristic) je rozhodnutí investovat do akcií automobilové společnosti kvůli hezkému vzhledu aut a mé zálibě v nich namísto ekonomických ukazatelů firmy. Dalšími příklady jsou heuristika ukotvení (achoring), heuristika reprezentativnosti (representativeness heuristic) či heuristika snadné dostupnosti informace (availability heuristic).[6]

Teorie nevědomého myšlení[editovat | editovat zdroj]

V kontrastu k výše představené koncepci stojí tzv. teorie nevědomého myšlení, jejímž autorem je především Ap Dijksterhuis. Dle této teorie je nevědomé, intuitivní myšlení naopak lepší při řešení složitých problémů, které zahrnují mnoho atributů. Zatímco je prý ve vědomém myšlení nelze dohromady dobře pojmout, nevědomě je lze efektivně paralelně zpracovat.[11] Tato teorie je však mnohými vědci zpochybňována.[12][13][14]

Intuice a kreativita[editovat | editovat zdroj]

Intuice figuruje jako důležitá ingredience v mnoha teoriích kreativního procesu, jak v umění, tak ve vědě.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ritter – Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie, heslo Intuition.
  2. Pust, Joel, "Intuition", The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2014 Edition), Edward N. Zalta (ed.),Dostupné online.
  3. KAHNEMAN, Daniel. Maps of bounded rationality: a perspective on intuitive judgment and choice [online]. 2002-12-08, [cit. 2013-10-25]. Dostupné online.  
  4. STANOVICH, K E., West, R F. Individual difference in reasoning: implications for the rationality debate?. Behavioural and Brain Sciences. 2000, roč. 23, s. 645–726.  
  5. WEIDENFELD, A., Oberauer, K., & Hornig, R. Causal and non causal conditionals: an integrated model of interpretation and reasoning. The Quarterly Journal of Experimental Psychology. 2005, roč. 58A, čís. 8, s. 1479–1513.  
  6. a b c d KAHNEMAN, Daniel. Thinking, Fast and Slow. London : Pinguin Books Ltd, 2012. 499 s. ISBN 9780141033570.  
  7. KLEIN, Gary A.. Sources of Power. Cambridge, MA : MIT Press, 1999.  
  8. SIMON, Herbert A.. What is an Explanation of Behavior?. Psychological Science. 1992, roč. 3, s. 150-161.  
  9. EPSTEIN, Seymour. Demystifying Intuition: What It Is, What It Does, How It Does It. Psychological Inquiry. 2010, roč. 21, s. 295-312.  
  10. a b KAHNEMAN, Daniel; KLEIN, Gary. Conditions for intuitive expertise: a failure to disagree. American Psychologist. 2009, roč. 64, čís. 6, s. 515-526.  
  11. Dijksterhuis, A., & Nordgren, L. (2006). A theory of unconscious thought. Perspectives on Psychological …, 1(2), 95–109.
  12. Calvillo, D., & Penaloza, A. (2009). Are complex decisions better left to the unconscious? Further failed replications of the deliberation-without-attention effect. Judgment and Decision Making, 4(6), 509–517.
  13. Waroquier, L., Marchiori, D., Klein, O., & Cleeremans, A. (2010). Is It Better to Think Unconsciously or to Trust Your First Impression? Social Psychological and Personality Science, 1(2), 111–118. doi:10.1177/1948550609356597
  14. Custers, E. J. F. M. (2014). Unconscious thought and deliberation without attention: A miracle or a mirage? Perspectives on Medical Education, 3(3), 155–8. doi:10.1007/s40037-014-0127-y

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • N. Claremon, Zen a lukostřelba: lekce mistra lukostřelby o dechu, držení těla a cestě intuice. Bratislava: CAD press, 1994 - 150 s. ISBN 80-85349-42-6
  • Filosofický slovník. Olomouc: Fin 1998. Heslo Intuice
  • M. Gladwell, Mžik. Jak myslet bez přemýšlení. Praha, Dokořán 2007.
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Intuice. Sv. 4, str. 1491
  • Ritter – Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981nn. Heslo Intuition. Sv. 4, sl. 524-540.
  • J. Stachová – J. Nosek (vyd.), Intuice ve vědě a filozofii: sborník příspěvků. Praha: Filozofický ústav AV ČR, 1993 - 308 s. ISBN 80-7007-043-9

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]