Hermeneutika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Hermeneutika (z řeckého herméneuein = vykládat, překládat, vyložit) je filologická a filosofická nauka o metodách správného chápání a výkladu textů, zejména náboženských, právních a filosofických. V širším významu se používá i pro výklad uměleckých děl (Wilhelm Dilthey), případně i porozumění struktury lidského bytí na světě (Martin Heidegger).

Souvislost slova se jménem boha Herma je považována za tzv. lidovou etymologii. Tzv. „hermetické nauky“ a texty nemají s hermeneutikou nic společného. Hermeneutika se jako věda rozvinula teprve až se vznikem písma. Moderní hermeneutika stojí na filozofech 18. a 19. století, náznaky hermeneutických postupů však lze vysledovat i u řady jiných myslitelů, od starověkého Řecka (Platón, Aristoteles), přes křesťanskou středověkou Evropu (Augustin, Tomáš Akvinský) až po rozvoj moderních věd.

Hermeneutický postup[editovat | editovat zdroj]

Jak ukázal H.-G. Gadamer (a před ním již sám zakladatel moderní hermeneutiky Schleiermacher), nepřistupuje čtenář k textu nikdy úplně nepředpojatě, nýbrž vždy už s nějakým předběžným porozuměním, předporozuměním (Vorverständnis). Je proto důležité, aby si tuto výchozí situaci nejprve uvědomil. Následuje lingvistická a textová práce, kritika textu a shromáždění informací o historickém kontextu (době, autorovi, účelu atd.), což umožní lepší pochopení textu.

Hermeneutický postup obvykle zahrnuje:

  • předběžné porozumění textu:
    • proč právě tento text?
    • co v něm hledám?
    • co si o něm myslím?
  • nalezení spolehlivého, pokud možno původního textu (textová kritika):
    • shromáždění a porovnání rukopisů či vydání;
  • objasnění, případně oprava nesrozumitelných míst:
    • vyjasnění nesrozumitelných, neobvyklých slov
    • oprava porušených míst (konjektura);
  • shromáždění důležitých vnějších okolností:
    • povaha textu, jeho původní účel a záměr
    • jeho „zasazení do života“,
    • o autorovi a vzniku textu,
    • další historické aj. souvislosti;
  • souvislosti v rámci celého textu
  • dokonalejší porozumění textu.

Tento postup se opakuje v hermeneutickém kruhu, kde si vykladač získává hlubší porozumění a znovu je konfrontuje s textem. Teprve při výkladu se často ukáže, že je postup třeba ještě zopakovat.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Starověk[editovat | editovat zdroj]

U Platóna i jinde se objevuje slovo herméneus, vykladač nesrozumitelných věšteb. Hermeneutika vznikla ve starověké Alexandrii[zdroj?] v rámci korigování a kritického vydávání starších textů, zejména filosofických (Platón, Aristotelés, Eukleidés) a náboženských (Bible). Jedním z jejích zakladatelů byl Órigenés. Později se rozvinula i při výkladu práva, platných zákonů a kodexů před soudy.

Starověká a středověká křesťanská hermeneutika vytvořila nauku o čtyřech významech textu, o smyslu:

  • doslovném (literalis): Jeruzalém je město v Izraeli;
  • alegorickém: Jeruzalém je obraz církve;
  • morálním: Jeruzalém jako vzor pro duši věřícího;
  • anagogickém či symbolickém: Jeruzalém je Boží město, nebeský Jeruzalém.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Středověká hermeneutika křesťanské Evropy rozebírala tématiku a význam Bible. Jejím cílem bylo odstranit případné a možné chybné výklady, které by vedly k herezím. Rané křesťanství znalo řadu škol, z nichž každá byla v řadě protikladů, což vedlo k neustálým sporům. V dobách pokročilého středověku se Tomáš Akvinský pokusil spojit odmítnuté antické výklady světa s křesťanskými a stal se jedním z nejvýznamnějších učitelů v dějinách Římskokatolické církve.

„Littera gesta docet, quid credas allegoria, moralis quid agas, quo tendas anagogia“ = „Písmena učí skutečnosti, v co věříš učí alegorie, morální smysl učí, co máš konat, a kam míříš říká anagogie“

Velký význam nabyla hermeneutika v reformaci, která odmítla neurčitý pojem "církevní tradice" i autoritu církve při výkladu Písma a snažila se pochopit Bibli z textu samého. Reformační vydání Bible jsou proto opatřena četnými odkazy na podobná místa, jež mají čtenáři pomoci porozumět čtenému.

Během reformace se začalo s překlady dříve respektovaných latinských textů do řady světových jazyků, což vyvolalo otázku - jak tyto texty přeložit a zároveň se držet původního významu tak, aby nebyl pozměněn. Bylo proto nezbytné se věnovat novým tématům, což stimulovalo rozvoj hermeneutiky a zvýšilo míru zájmu o ni.

Hermeneutika jako věda[editovat | editovat zdroj]

Moderní hermeneutika se opírá o práce F. Schleiermachera a W. Diltheye, který se ji snažil učinit vědou o rozumění a výkladu společným základem všech humanitních či duchovních věd. Dilthey přitom zdůrazňuje nesnáze s chápáním smyslu zejména starých a kulturně vzdálených textů.

Velký význam má hermeneutika v díle M. Heideggera. Samu existenci člověka charakterizuje podle něho rozumějící vztah ke světu a k možnostem, jež se člověku nabízejí, důležitou složkou tohoto porozumění je řeč. „Pobyt (či existence) jakožto rozumějící rozvrhuje své bytí do možností.“ Protože přitom nejde o jednorázový akt (jako např. při luštění hádanek), nýbrž o neustálý proces, mluví Heidegger o „hermeneutickém kruhu“. Tuto myšlenku dále rozvinul jeho žák Hans-Georg Gadamer ve svém díle Pravda a metoda; podle něho je nejen rozumění textu, ale konec konců každé poznání závislé na porozumění a interpretaci.

Metodika rozumění a výkladu obtížně srozumitelných textů a kulturních projevů vůbec hraje dnes velkou úlohu např. v historii, v kvalitativní sociologii, v etnografii a antropologii. Hermeneutika a exegese (nauka o výkladu) mají velký význam v teologii a – byť v poněkud jiné podobě – v právu.

Představitelé hermeneutiky[editovat | editovat zdroj]

Uvedeni jsou autoři počínaje 18. stoletím, kdy se hermeneutika etabluje jako všeobecná nauka o interpretaci:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • H.-G. Gadamer, Pravda a metoda. Praha 2009
  • H.-G. Gadamer, Problém dějinného vědomí. Praha 1994
  • H.-G. Gadamer, Člověk a řeč. Praha 1999
  • J. Grondin, Úvod do hermeneutiky. Praha 1997
  • V. Knapp, Teorie práva. Praha 1995
  • P. Pokorný a kol., Hermeneutika jako teorie porozumění. Praha 2005
  • P. Ricoeur, Existence a hermeneutika, in: týž, Život, pravda, symbol, Praha 1993, str. 168-187