Jan Duns Scotus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bl. Jan Duns Scotus
{{{název}}}
Doctor marianus, Doctor subtilis
Narození asi 1266, Duns, Skotsko
Úmrtí 8. listopadu 1308, Kolín nad Rýnem
Svátek 8. listopad
Blahořečen 20. března 1993 papežem Janem Pavlem II.
Úřady řeholník - františkán
Uctíván církvemi římskokatolická církev
Atributy františkán s Ježíškem

Blahoslavený Jan Duns Scotus (asi 1266, Duns, Skotsko8. listopadu 1308, Kolín nad Rýnem) byl skotský mnich, františkán, teolog a filosof, jeden z představitelů pozdní scholastiky. Bývá přezdíván též doctor marianus, neboť byl velkým obhájcem učení o neposkvrněném početí Panny Marie, či doctor subtilis (přesný, důsledný). Dne 20. března 1993 jej Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného.

Život[editovat | editovat zdroj]

O životě Dunse Scota víme jen málo. Podle jeho přízviska se soudí, že se narodil v obci Duns ve Skotsku blízko anglických hranic. Někdy kolem roku 1280 vstoupil do františkánského řádu, studoval filosofii a v letech 1288–1293 teologii v Oxfordu. Roku 1291 byl vysvěcen na kněze a po ukončení studia přednášel v Oxfordu a patrně i v Cambridgi. Roku 1299 patrně napsal svůj první komentář k Sentencím Petra Lombarda a řadu komentářů k Aristotelovi. Roku 1302 přednášel Sentence v Paříži, na tehdy vedoucí univerzitě, roku 1303 musel však město opustit, protože se spolu s dalšími mnichy postavil na stranu papeže proti králi Filipu IV., který chtěl od kněží vybírat daně. Roku 1304 se vrátil, získal titul magistra a roku 1306 nebo 1307 byl magister regens, tj. zhruba dnešní profesor teologie na františkánské fakultě v Paříži. Z této doby pochází řada jeho disputací a třetí komentář k Sentencím, nazvaný Ordinatio, který se pokládá za jeho hlavní dílo. Roku 1307 přešel na františkánské učiliště v Kolíně nad Rýnem, kde následujícího roku zemřel, patrně na mor. Je pohřben v tamním minoritském kostele.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Rozsáhlé Scotovo dílo (26 svazků) tvoří nehotové rukopisy, poznámky a záznamy z přednášek, které asi nebyly určeny k publikaci. Tyto spisy byly dále doplňovány a opravovány, takže je dnes obtížné určit, co je Scotův původní text. První souborné vydání vyšlo v Lyonu 1639 a bylo nahrazeno až kritickým vydáním, které začalo vycházet po roce 1950. Scotovo dílo se těší zvýšené pozornosti až ve 20. století.

Mezi nejstaršími spisy jsou komentáře k Aristotelovi a k Porfyriovi (Parva logicalia) a Quaestiones subtilissimae de metaphysica Aristotelis (odtud možná i jeho přízvisko „doctor subtilis“). Nejdůležitější spis, Ordinatio, je Scotovým v pořadí třetím a velmi rozsáhlým komentářem k Sentencím a vznikl asi v Paříži. Zhruba v téže době vznikaly Collationes, sbírka 46 kratších disputací, o něco později De primo principio s obšírným důkazem Boží existence a Quaestiones quodlibetales, přednášky na rozmanitá témata.

Myšlení[editovat | editovat zdroj]

Scotus je první představitel pozdní scholastiky, kterou charakterizuje snaha oddělit filosofii jako přirozené poznání od teologie, založené na Božím zjevení a Bibli. Vrcholná scholastika, kde Tomáš Akvinský harmonizoval Aristotela s křesťanstvím, byla terčem kritiky ze dvou stran. Na jedné to byli radikální aristotelici a averroisté (Siger Brabantský a j.), kteří si všímali rozporů mezi Aristotelem a křesťanskou teologií, na druhé františkánští autoři jako Bonaventura, kteří se více drželi Augustina a novoplatoniků. Scotus se obrací proti averroistům a Aristotelovi, kterého důkladně znal, na druhé straně na rozdíl od Bonaventury soudí, že k přirozenému poznání světa není třeba zvláštního Božího osvícení.

Na rozdíl od Tomáše rozlišuje filosofické poznání od teologického a říká, že co je filosoficky správné, může být v teologii omyl. Vůle podle něho není podřízena rozumu, ale rozum naopak slouží vůli tím, že jí poskytuje potřebné vědění. Filosofické poznání je omezené a navíc má sklon ke skepsi, takže pro praktický život mnoho nepřináší. Naopak teologie je praktická nauka, která se řídí Boží láskou a vůlí a vede tak člověka na životní cestě.

Teorie poznání[editovat | editovat zdroj]

Poznání začíná – stejně jako u Tomáše – smysly, rozum (intellectus) se však na ně neomezuje a poznání je tak víc než jen shoda rozumu a věcí. Scotus rozlišuje abstraktivní poznání, které vede k pojmům a definicím, a intuitivní poznání, které věci chápe vcelku a holisticky, může však skutečně poznat i jednotlivou a nahodilou věc. Intuitivní poznání je bezprostřední náhled, který teprve také umožňuje reflexi a poznání sebe.

Poznání je podmíněno principy logiky, smyslovou zkušeností, ale také záměrem, intencí poznávajícího, což jsou složky, které nelze dokazovat. V logice rozlišuje Scotus mezi intenzí a extenzí pojmu. Pro moderní badatele je zajímavý také tím, že se důkladně zabýval otázkami možnosti, chtění, záměrů a tedy modální logikou, i když ji nijak neformalizoval.

Vědění vzniká abstrakcí, hledá příčiny a může postupovat deduktivně nebo induktivně; deduktivní postup se však musí odvolávat na nějaký systém axiomů a je tedy možný jen v logice a matematice. Pokud známe jen účinky a nikoli příčiny, nemůžeme postupovat deduktivně a musíme se spokojit s intuicí. Přesto Scotus nepochybuje o možnosti pravého poznání, jež je však založeno na evidenci bezprostředního náhledu. Na tuto myšlenku navázal později Husserl.

Metafyzika[editovat | editovat zdroj]

Duns Scotus vypracoval nové pojetí jsoucna: zatímco Tomáš mluvil o jsoucnu jako o tom, co jest (id quod est), Scotus k němu připojil sféru možnosti: jsoucno je to, čemu neodporuje být (id cui esse non repugnat). Jsoucnost chápal univočně (jednoznačně), což znamená, že všemu, co je, přináleží stejným způsobem: stvořeným věcem i Bohu;[1] Tím zároveň popřel tomistickou nauku o analogii entis a její reálnou distinkci mezi bytností (essentia) a bytím (esse).

Jsoucno je tak vlastně převedeno na esenci konstituovanou vzájemně si neodporujícími určeními. Proto Scotus zavádí nauku o disjunktivních určeních jsoucna: dříve než na deset aristotelských kategorií se jsoucno např. dělí na konečné a nekonečné, neboť nekonečné jsoucno (ens infinitum, Bůh) se kategoriím vymyká.[2]

Proti averroistům tvrdí Scotus, že člověk sice může přirozeným poznáním dospět k tomu, že Bůh jest, nemůže však o něm poznat nic víc. Bůh nemůže tudíž být ani předmětem metafysiky, která může dospět nanejvýš k transcendentáliím, nejobecnějším skutečnostem, jež se nedají převést na nic jiného. Tím, že má neomezené předměty, se také metafysika liší od speciálních věd. Bůh není zachytitelný smysly, nemůžeme mluvit o jeho příčinách a nemůže být tedy předmětem dokazování, na jeho existenci však můžeme bezpečně usuzovat zpětně z jeho působení a účinků.

Scotus byl filosofický realista a soudil, že i univerzální existuje dřív než je poznáno a není tedy produktem našeho myšlení. Nicméně člověk toto univerzální (natura communis, společná přirozenost) nepoznává přímo, nýbrž jen porovnáváním a abstrakcí z jednotlivého. Nominalismus sice obšírně vyvrací, svým rozlišováním však připravuje půdu, na niž naváže později Ockham.

Etika[editovat | editovat zdroj]

Základem Scotovy etiky je svobodná vůle, což je bezprostředně evidentní zkušenost. Člověk se pohybuje mezi sklonem k příjemnému a sklonem ke spravedlivému, mezi nimiž se rozhoduje; jen pokud se však rozhodne pro dobro a spravedlnost, jedná dobře. Na toto rozlišení navazuje později Kant. Svobodné jednání je sice nahodilé, ale není iracionální. Vůle sama je slepá a rozhodování tak nutně vyžaduje rozum a rozmysl, za takové jednání pak člověk také nese plnou odpovědnost. Vůdčím principem etiky i morálky je zřejmá skutečnost, že Boha je třeba milovat; odtud se odvozují všechny další zásady a příkazy. Jen tři první přikázání Desatera jsou evidentní,[3] všechna ostatní jsou z Boží vůle a mohla by znít i jinak: proto mohl Bůh Abrahamovi přikázat, aby zabil syna Izáka. Na rozdíl od Aristotela i Tomáše, pro něž je posledním cílem štěstí, je jím u Scota – jako u Kanta - povinnost jednat dobře.

Theologie[editovat | editovat zdroj]

Duns Scotus se brání o Bohu mluvit analogicky, pomocí přirovnání, neboť Bůh je nekonečný a neomezený a ničemu se tudíž nepodobá. Oproti svým předchůdcům zdůraznil v theologii především Boží svobodu:[4] Bůh je všemohoucí a absolutně svobodný, proto nic z toho, co tvoří, netvoří nutně, nýbrž kdyby chtěl, mohl vytvořit úplně jiný svět; náš svět je pro Boha pouze jeden z možných světů. Protože svět pochází z neomezené Boží vůle, nemůžeme rozumovou spekulací nahlédnout „důvody“ stvoření.

Dále se Scotus podílel na vypracování nauky o neposkvrněném početí Panny Marie, kterou Bůh z dědictví hříchu svým rozhodnutím vyňal. V jeho spisech se lze setkat s velmi ostrými výpady proti Židům, i když jednou z jeho hlavních inspirací byl Solomon ibn Gabirol, jehož ovšem Scotus omylem pokládal za křesťana.

Vliv a význam[editovat | editovat zdroj]

Přestože v současnosti (po etablování novotomismu) je nejznámějším scholastikem Tomáš Akvinský, v pozdním středověku a raném novověku byl Scotus vlivnější. Scotova nauka se sice v jeho řádu nestala normou, vznikla však škola skotistů, jejímž prvním představitelem byl William Ockham. Skotismus ovlivnil „druhou scholastiku“ F. Suáreze, Arriagu, dále Leibnize a zejména Kanta. Z filosofů nedávné minulosti se o Scotovi s úctou vyjadřoval Charles Peirce a na téma Scotovy nauky o kategoriích se habilitoval Martin Heidegger.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. P. Floss, Architekti křesťanského středověkého vědění. Praha 2004, s. 311.
  2. P. Floss, op. cit., s. 314.
  3. Stanford Encyclopaedia of Philosophy — heslo John Duns Scotus, 5.1.
  4. J. Pieper: Scholastika. Praha 1993, s. 110.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Duns Scotus
  • Ján Duns Scotus, O poznatelnosti Boha. Bratislava: Serafín
  • Ján Duns Scotus, Teológia ako praktická veda. Bratislava: Serafín
  • G. B. Bloch, Ján Duns Scotus. Bratislava: Serafín
  • SOUSEDÍK, Stanislav: Jan Duns Scotus: doctor subtilis a jeho čeští žáci. Praha: Vyšehrad, 1989. 341 s.
  • NOVÁK, Lukáš. „Scire Deum esse“: Scotův důkaz Boží existence jako vrcholný výkon metafyziky jakožto aristotelské vědy. Praha: Kalich, 2011. 308 s. ISBN 978-80-7017-125-7.
  • Ottův slovník naučný, heslo Duns Scotus [1]