Neposkvrněné početí Panny Marie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Francisco de Zurbarán (1598–1664): Neposkvrněné početí

Neposkvrněném početí Panny Marie (latinsky Immaculata conceptio) je učení, že Maria, matka Ježíše Krista, byla počata bez poskvrnění dědičným prvotním hříchem. Římskokatolická církev jej uznává a oslavuje (8. prosince) od středověku, v roce 1854 učení papež Pius IX. vyhlásil za dogma. Většina ostatních církví toto učení neuznává. Týká se pouze narození Panny Marie, jejího otěhotnění se týká učení o panenském početí Ježíše Krista.

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

První úvahy o vyhlášení dogmatu o bezhříšném narození Marie se objevily už v 9. století pod vlivem syrské tradice. V období středověku bylo toto učení, či spíše jeho přesná formulace, předmětem sporů, velcí teologové jako sv. Bonaventura, sv. Bernard z Clairvaux či Tomáš Akvinský se vyslovovali spíše v jeho neprospěch (hlavním protiargumentem bylo tvrzení, že pokud Panna Maria nezhřešila, nemohla být Kristem vykoupena), čelným obhájcem byl naopak františkán blah. Jan Duns Scotus (který formuloval učení o „anticipovaném vykoupení“ - Panna Maria nebyla vyjmuta z vykoupení, ale vykoupení se jí zvláštní Boží milostí dostalo dříve než zbytku lidstva ještě před Kristovou smrtí - neposkvrněné početí Panny Marie je tedy součástí Kristova vykupitelského díla).[1][2] Po Scotově obhajobě se učení o neposkvrněném početí Panny Marie rychle rozšířilo, jeho šíření vynikl především františkánský řád. Během staletí bylo učení o neposkvrněném početí opakovaně potvrzeno papeži (např. Sixtem IV. bulou Cum praeexcelsa, 1477) i církevními sněmy (Basilejský koncil).

Při pohledu do dějin imakulátní nauky (nauky o neposkvrněném početí) lze zhruba říci, že františkáni patřili k jejím sympatizantům, zatímco dominikáni, cisterciáci a augustiniáni k jejím odpůrcům.[3]

Jako dogma byla tato idea vyhlášena „ex cathedrapapežem Piem IX. dne 8. prosince 1854 bulou Ineffabilis Deus:

Nauka, podle níž blažená Panna Maria v prvním okamžiku svého početí, díky zvláštní milosti a výsadě ze strany všemohoucího Boha, s hledem na zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, je zjevena Bohem, a proto jí musí všichni věřící pevně a trvale věřit. Jestliže by si tedy někdo (Bůh ať tomu zabrání!) svobodně osoboval smýšlet odlišně od toho, co jsme My definovali, ať ví a sezná, že svým vlastním úsudkem sebe sama zavrhuje; že ztroskotal ve víře; že se oddělil od církve a není s ní v jednotě; že kromě toho sám tímtéž upadl do trestů, které jsou stanoveny pro toho, kdo by si dovolil projevit ústně, písemně nebo nějakým jiným způsobem navenek bludy, které chová ve svém srdci.
— [4]

Církevní pojetí[editovat | editovat zdroj]

Katolický pohled[editovat | editovat zdroj]

Maria podle katolické nauky byla (podobně jako na počátku Adam a Eva) bez prvotního hříchu. Na rozdíl od Evy však tuto neposkvrněnost neztratila ani osobním hříchem. Pius XII. ve své encyklice Mystici corporis z roku 1943 výslovně píše, že Maria byla svobodná od jakéhokoli osobního nebo dědičného hříchu. Z toho důvodu katolíci také označují Ježíšovu matku Marii za „plnou milosti“ či „milostiplnou“ (srov. Lk 1, 28). Byla (na rozdíl od ostatních) uchráněna i od následků prvotního hříchu, jako je náklonnost k hříchu a nezřízená žádostivost. Nebyla však uchráněna od vnějších důsledků hříchu, jako je bolest a utrpení, které nesla spolu se svým synem. Mariino uchránění od prvotního hříchu jistě nebylo nutnou podmínkou vtělení Božího Syna. Podle katolické nauky nicméně bylo vhodné, aby Bůh přišel na svět do čistého, svatého příbytku, protože vedle jeho svatosti neobstojí nic poskvrněného. I pro jeho lidský vývoj v rodině bylo vhodné prostředí dokonalé svatosti. Ale hlavním důvodem bezhříšnosti Mariiny je zřejmě to, že Maria měla jako nová Eva zastupovat lidstvo v souhlasu s Božím vykupitelským záměrem. Porušené stvoření by zřejmě nedokázalo říci Bohu své „fiat“ – staň se, protože by jeho vůle nebyla tak dokonale sjednocena s vůlí Boží, jako byla vůle Mariina.

Slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie katolická církev slaví 8. prosince.

Pravoslaví[editovat | editovat zdroj]

Pravoslaví chová velkou úctu k bezhříšnosti a svatosti Panny Marie (která však v pravoslavném pojetí začíná narozením, nikoli početím), odmítá však, že by ji to vylučovalo z padlého lidstva, stiženého prvotním hříchem, že by se na ní vykoupení uskutečnilo před samotným vykoupením, a varuje před jakýmkoli dogmatizováním v této záležitosti, kterou je dle pravoslavné nauky třeba chápat jako nevyslovitelné tajemství. Katolické chápání tohoto dogmatu odmítá. [5]

Protestantismus[editovat | editovat zdroj]

Protestantismus učení o neposkvrněném početí Panny Marie podle zásady sola scriptura odmítá jako nebiblické, rouhačské a urážející Boha.

Zakladatel jedné z větví protestantství - luteránství - Martin Luther, v 16. století, nicméně učení o neposkvrněném početí Panny Marie uznával a zdůrazňoval. V této části věrouky, podobně jako v mnoha dalších, se tak neodchýlil od nauk římskokatolické církve.[6]

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Immaculata.

Náročné, abstraktní teologické téma se častěji ustáleným způsobem zobrazuje od 16. století a nazývá se latinsky Immaculata, česky Neposkvrněné (početí) nebo také bez poskvrny. Sochy a obrazy Panny Marie, která stojí na zeměkouli, patou drtí hadovi (ďáblu) hlavu a před nohama má půlměsíc.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://apo-logia.blogspot.cz/search/label/neposkvrn%C4%9Bn%C3%A9%20po%C4%8Det%C3%AD
  2. http://www.newadvent.org/cathen/07674d.htm
  3. WOLF, Václav. Neposkvrněné početí Panny Marie v průběhu historie. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2005. 95 s. ISBN 80-7266-199-X. S. 39.
  4. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Nanebevzetí Bohorodičky ve světle dokumentů magisteria. Olomouc : Matice cyrilometodějská s. r. o., 2000. ISBN 80-7266-061-6. S. 40. (česky) 
  5. http://www.orthodoxia.cz/srovn/neposkvr.htm
  6. Martin Luther, D. Martin Luthers Werke, Kritische Gesamtausgabe, 61 vols., (Weimar: Verlag Hermann Böhlaus Nochfolger, 1883-1983), 39, II:107, 52:39 aj.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]