Nejsvětější Srdce Ježíšovo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Barokní zobrazení Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Nejsvětější Srdce Ježíšovo, v teologickém smyslu nepřesně také Božské Srdce Ježíšovo či Božské Srdce Páně je teologicky zdůvodněný pojem a předmět kultu Římskokatolické církve.

Teologický obsah pojmu[editovat | editovat zdroj]

Zdůrazněním Kristova Srdce se podtrhuje skutečnost opravdového lidství Božího Syna Ježíše Krista. Lidství, které se projevuje nejen rozumem a chtěním, ale také lidství plné citu. Ježíšova smrt na kříži byla úředně potvrzena probodnutím boku resp. Srdce, jak je popsáno v Janově Evangeliu[1]. Probodené Srdce Ježíšovo tak zároveň odkazuje na stěžejní prvek křesťanské víry. Tím je Ježíšova Oběť na Kříži. Předmětem úcty není srdce v naturalistickém smyslu vypreparovaného orgánu, ale lidské srdce v archetypálním významu.

Písmo a nauka i praxe Církve předpokládají tam, kde se hovoří o Ježíšově Srdci, totéž všelidské praslovo – srdce – jakožto nejvnitřnější původní střed celku těla i duše lidské osoby. Předmětem kultu Ježíšova Srdce je tak Pán se zřetelem na toto Své Srdce.[2]

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Náznaky kultu lze nalézt již v prvních staletích křesťanské éry u církevních Otců. Odvolávají se především na biblické citáty z Janova evangelia [3] [1]

Též středověká zbožnost navázala na kult Ježíšova Srdce. S teologickými úvahami na toto téma se lze setkat ve 12. století nejprve v ojedinělých případech např. u Anselma z Canterburry, Bernarda z Clairvaux, ve větší míře ve 13. století u Alberta Velikého, Bonaventury. Nemalý význam pro rozvoj kultu měla mystika 13. a 14. století reprezentovaná osobnostmi jako např. svatá Luitgarda, Mechtilda Magdeburská, sv. Gertruda Veliká či Jindřich Suso.

Úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu přijalo za svou také hnutí Devotio moderna a v 16. století se uctívání Kristova Srdce ujal jezuitský řád. Nové impulzy pro oživení kultu v 17. století přinesli francouzští oratoriáni P. Bérulle a Jan Eudes. Druhý jmenovaný s dovolením svého biskupa slavil svátek ke cti Ježíšova Srdce 20. října 1672. V čase mezi lety 16731675 působila rozruch vidění, která měla řeholnice Markéta Marie Alacoque v klášteře Navštívení Panny Marie ve francouzském Paray-le-Monial. Vizionářka se pokládala za Kristem pověřenou zasadit se o zavedení celocírkevního svátku Srdce Ježíšova. Svatý stolec tento požadavek odmítal celých sto let.

Teprve papež Klement XIII. slavení svátku povolil (1765) a papež Pius IX. jej zavedl jako závazný pro celou církev (1856). Lev XIII. roku 1899 stanovil pro nastávající přelom století zasvěcení světa Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. K stoletému výročí zavedení svátku (1956) papež Pius XII. uveřejnil encykliku Haurietis aquas.

Podle římského liturgického kalendáře se slaví Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v druhý pátek po Slavnosti Nejsvětější Trojice (9. neděli po Velikonocích).

Odmítání kultu[editovat | editovat zdroj]

Proti kultu Ježíšova Srdce se stavěli především jansenisté a osvícenečtí teologové. Výhradami, které zaznívaly i ve 20. století se zabýval papež Pius XII. ve výše zmíněné encyklice Haurietis aquas.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b J 19, 34 (Kral, ČEP)
  2. RAHNER, Karl. Schriften zur Theologie III. Einsiedeln : [s.n.], 1956. S. 405.  
  3. J 7, 37 (Kral, ČEP);

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ADAM, Adolf. Liturgický rok; historický vývoj a současná praxe. Praha : Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-269-1. Kapitola Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, s. 167-170.