Svatý Bonaventura
| Svatý Bonaventura | |
|---|---|
 |
|
| Doctor Seraphicus (serafínský učitel) | |
| Narození | 1221?, Bagnoreggio |
| Úmrtí | 15. července 1274, Lyon |
| Svátek | 15. červenec |
| Pohřben | Lyon |
| Svatořečen | 14. dubna 1482 Sixtem IV. |
| Úřady | Biskup, kardinál; generál františkánského řádu |
| Uctíván církvemi | římskokatolická církev |
| Významné zasvěcené kostely | Kostel sv. Bonaventury v Lyonu |
| Atributy | psací stůl, krucifix, kniha |
| Patronem | františkánů, teologů, dělníků, nosičů břemen, výrobců hedvábí, dětí |
Svatý Bonaventura z Bagnoreggia, vlastním jménem Ioannes Fidanza (1221 Bagnoreggio – 15. července 1274 Lyon) byl italský františkánský filozof a teolog, jeden z nejvýznamnějších představitelů scholastiky. Sixtus IV. jej 14. dubna 1482 kanonizoval.
Obsah |
Život [editovat]
Bonaventura se narodil kolem roku 1221 v městečku Bagnoreggio, ležícím severně od Říma. Dle legendy byl v mládí zázračně uzdraven sv. Františkem z Assisi. Jeho matka slíbila, že v případě uzdravení vychová syna pro řád menších bratří a tak se i stalo. Bonaventura studoval v Paříži veden učitelem Alexandrem z Hales. Roku 1255 se stal učitelem pařížských vysokých škol.
3. října 1257 byl Bonaventura jako sedmý v pořadí zvolen pro úřad generálního ministra řádu menších bratří. S jistým zdráháním volbu přijal. Za jeho asistence byl františkánský řád zreformován. K reformě přispěla jeho rukou sepsaná dvě díla tzv. Velká a Malá legenda (Legenda maior a legenda minor) pojednávající o životě zakladatele řádu – sv. Františku. Pro své schopnosti byl papežem pověřen vést diplomatickou misi v Anglii. Úkolu se zhostil úspěšně, za což měl být jmenován arcibiskupem v Yorku. Bonaventura odmítl. Za důležitější pokládal bránit žebravé řády proti četným snahám prosadit jejich zrušení. V souvislosti s nadcházejícím 2. lyonským koncilem přijal kardinálský klobouk jen proto, aby posílil svůj vliv a mohl tak i na koncilu hájit zájmy žebravých řádů. Je možné, že díky tomu zachránil řád menších bratří a také ostatních žebravých řádů, zejména dominikánů, před zánikem.
Bonaventura zemřel v neděli 15. července 1274 ráno. Svatořečen byl 18. května 1482 a je řazen mezi největší učitele církve.
Dílo [editovat]
Vědecké dílo lze členit do oborů filosofie, teologie pastorační, a zejména teologie mystické.
Hlavním Bonaventurovým dílem je Commentum in quattrum libros Sententiarum, komentář ke čtyřem knihám Sentencí sv. Petra Lombardského. Během svého vyučování sepsal Bonaventura také komentáře k biblickým knihám, kvestie De scientia Christi et mysterio Trinitatis (O Kristově poznání a tajemství Trojice) a De perfectione evangelica (Evangelní dokonalost) proti Vilémovi ze Saint-Amour. Ke známým dílům Bonaventury se řadí též malá teologická suma. Pojednává o základních tématech velkého komentáře k Sentencím. Pod názvem Breviloquium sloužila především jako praktická příručka pro řeholní spolubratry.
Dalším dílkem je De reductione artium ad theologiam (Od svobodných umění k teologii).
Roku 1259 Bonaventura putoval na horu Verna u Bibbieny, kde o patnáct let dříve sv. František přijal stigmata. Zde Bonaventura sepsal své nejznámější mystické dílo, Itinerarium mentis in Deum (Putování mysli do Boha). V něm se právě vyrovnává se svojí službou řádu a dospívá k poznání, že univerzitní vzdělání bylo pouhou průpravou a k mystickému nazírání lze dospět jedině sestoupením - na svojí dobu to byly přímo revoluční myšlenky.
Sympaticky působí jeho spis Komentář k Sentencím. Sepsal jej pro své studenty a na rozdíl od jiných děl pojednal čistě o teologii jako vědě. Pokusil se vytvořit nový teologický systém odpoutaný od aristotelovských principů středověké scholastiky. Východisko viděl v návratu k augustinovskému pojetí teologie. Ve svém systému kladl důraz na dva proncipy: poznání a lásku boží.
Bonaventura ve svých spisech podobně jako Augustin propojuje rozumovou argumentaci s postojem modlitby. Vede přímý rozhovor s Bohem Otcem; často užívá odkazů na Písmo svaté, aluzí i metafor. Pokoušel se nejen o analýzu, ale radí přímo čtenáři jak směřovat své putování do Boha. Spojoval, jak je u františkánů zvykem, západní a východní tradici. V souvislostí s reformou řádu dal zničit všechny životopisy sv. Františka mimo své – Legendy Major a Minor. Životopisy totiž sloužily jako formační materiál – vzor života.
[editovat]
- Slavík svatého Bonaventury. Praha: V. Bitnar, 1910.
- Život svatého otce Františka, zakladatele řádu bratří menších. Praha: Ladislav Kuncíř 1926.
- Žalmy k Panně Marii z Mariánského žaltáře od sv. Bonaventury. Přerov: Edice smíru, 1941.
- Putování mysli do Boha ; Itinerarium mentis in Deum. Pospíšil, C. V. [intr., tr.]. Praha: Krystal OP, 2003. ISBN 80-85929-61-9.
- De reductione artium ad theologiam ; Váš učitel je jeden, Kristus ; Jak přivést umění zpět k theologii ; Unus est magister vester, Christus. Nejeschleba, T. [tr.]. Praha: Oikúmené, 2003. ISBN 80-7298-078-5.
- Breviloquium ; Kompendium scholastické teologie. Pospíšil, C. V. [intr., tr.]. Praha: Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-703-0.
Literatura [editovat]
- SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.
