Slavnost Těla a Krve Páně

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kněz s monstrancí žehná městu při průvodu během slavnosti Těla a krve Páně

Slavnost Těla a Krve Páně, lidově Boží Tělo je svátek římskokatolické církve, kterým se zdůrazňuje reálná přítomnost Ježíše Krista jako Boha i jako člověka v eucharistii. Podle nauky katolických církví, pravoslavných a ostatních starobylých křesťanských církví východu dochází při slavení mše k transsubstanciaci (přepodstatnění) obětovaného chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista.

Slavení svátku může být provázeno nápadnou zvyklostí, kdy z kostela vychází průvod, v němž je nesena Svátost oltářní, a na čtyřech předem určených místech (náměstí, sochy svatých, morové sloupy apod.) se konají krátké pobožnosti.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ve 12. století vrcholil kult svátosti oltářní a současně se zdůrazňovala reálná přítomnost Kristova v konsekrovaném chlebu. Dobovou atmosféru, která vedla ke vzniku slavnosti, dokreslovala jednak touha středověkého člověka po podívané, jednak opakovaná vidění augustiniánské řeholnice Juliány z Lutychu z roku 1209. Zjevoval se jí zářivý měsíční kotouč s jedním tmavým místem, což mělo být znamení, že mezi ostatními křesťanskými svátky chybí místo pro svátek eucharistický. Na naléhání řeholnice a jejího duchovního rádce zavedl biskup Robert z Lutychu pro svou diecézi roku 1246 poprvé takovýto svátek. Při pouti českého kněze Petra, který chtěl při své pouti do Říma v roce 1263 vyprosit osvobození od svých pochybností při transsubstimaci, došlo v italské Bolseně k církevní události, která vyvracela pochybnosti dotyčného kněze o přítomnosti Krista v Hostii. Kněz o tom podal zprávu papeži, který byl právě v blézkém Orivitě. Papež Urban IV. nechal celou událost prozkoumat a roku 1264 ustanovil eucharistický svátek pro celou církev.[1] Zavedení svátku zdůvodnil ve své bule Transiturus, kde rozvinul nauku o eucharistii jako oběti i jako hostině. Krátce nato papež zemřel, což rozšíření svátku opozdilo. Až Klement V. na koncilu ve Vienně (13111312) zavedení svátku připomenul. Teprve nástupce Klementa V. Jan XXII. zveřejněním buly Transiturus v klementinských dekretáliích se zasloužil o celocírkevní rozšíření Slavnosti Těla a Krve Páně. Na tvorbě bohoslužebných textů pro slavnost se významnou měrou podílel teolog sv. Tomáš Akvinský. Klasická nauka o přepodstatnění je obsažena v jeho hymnu Lauda Sion Salvatorem (Sióne chval Spasitele) a dokládá způsob, jakým se složité teologické formulace dostávaly do povědomí křesťanské veřejnosti třeba ve formě umělecky hodnotné poezie.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Kněz s monstrancí v průvodu o Slavnosti Těla a krve Páně

Datum slavnosti se řídí datem Velikonoc příslušného roku. Nedělí Seslání Ducha svatého|Seslání Ducha Svatého končí ciace|konsekrované víno.

Podle místních zvyklostí bývá mše zakončena buď adorací před vystavenou Svátostí oltářní nebo je monstrance s eucharistií nesena v průvodu z kostela. Na čtyřech předem stanovených a upravených místech se koná krátká pobožnost. Průvod Božího Těla nese často prvky jisté okázalosti (baldachýn, družičky sypající okvětní lístky – tzv. "troušení", kadidlo, někdy i vyzvánění zvláštním mobilním zvoncem, střílení z děl – hmoždířů), což vyvolává dvojí hodnocení: kritiku triumfalismu církve ze strany nezúčastněné veřejnosti nebo vnímání smyslu průvodu jako projevu nejvyšší úcty Ježíši Kristu ze strany věřících katolíků.

Dějinný vývoj eucharistického průvodu[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv v zakládací bule Urbana IV. není o průvodu ani zmínky, v období mezi lety 1247 a 1279 lze doložit jeho pořádání u sv. Gereona v Kolíně nad Rýnem. Ve 14. století ve většině zemí byl průvod Božího Těla nadšeně přijímán. V barokní době se tato liturgická zvyklost stala triumfálním tažením a vděčným divadlem, jak to odpovídalo dobové mentalitě. Nutno dodat, že eucharistický průvod není ukládán žádným závazným liturgickým předpisem. Jeho uspořádání závisí na místních zvyklostech. Formu určuje biskup příslušné diecéze.

Za první Československé republiky byla tradice těchto procesí velmi živá a svátek božího těla byl i státním svátkem. Vzhledem k povinné výuce náboženství na obecných i měšťanských školách byl i určitým vyvrcholením každého školního roku.

Tradice průvodů na veřejnosti byla potlačena po roce 1948 v celém tehdejším Československu v období tzv. reálného socialismu, kdy bylo zakázáno vycházet mimo kostel. Jakékoliv projevy náboženského života na veřejnosti byly nežádoucí a považovaly se za porušení zákona o dozoru státu nad církvemi. Po roce 1989 se tradice průvodů při Slavnosti Těla a krve Páně spontánně obnovila především ve větších městech. Na Moravě lze průvod Božího Těla vidět i na venkově.

Od roku 2013 spojuje v červnu Prahu a italské Orvieto štafetový běh "Corpus Domini", složený z českých a italských běžců.

Zvyky[editovat | editovat zdroj]

  • Při procesí v průvodu chodívaly „za družičky" bíle oblečené dívky s košíčky bílých květů, které sypaly na cestu
  • Střelba „na ptáka", každoroční slavnost ostrostřelců se soutěží o krále střelců; odtud rčení „Ran jak o Božím Těle".

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.nase-rodina.cz/article.php?clanek=929

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ADAM, Adolf. Liturgický rok; historický vývoj a současná praxe. Praha : Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-269-1. Kapitola Slavnost Těla a Krve Páně (Božího Těla), s. 162-167.