Maxmilián Kolbe

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sv. Maxmilián Kolbe
{{{název}}}
Mučedník
Narození 7. leden 1894 ve Zduńské Woli
Úmrtí 14. srpen 1941 v KT Auschwitz-Birkenau
(ve věku 47 let)
Svátek 14. srpen
Blahořečen 17. října 1971 (Pavel VI.)
Svatořečen 10. října 1982 (Jan Pavel II.)
Úřady Misionář, minorita
Uctíván církvemi římskokatolická církev, anglikánská církev
Atributy františkánský hábit, brýle
Patronem protipotratového hnutí, 20. století, amatérských rádií, drogově závislých

Svatý Maxmilián Maria Kolbe (polsky Maksymilian Maria Kolbe, občanským jménem Rajmund Kolbe; 7. ledna 1894, Zduńska Wola, Polsko14. srpna 1941, Osvětim-Březinka, Polsko) byl polský římskokatolický kněz, minorita, filosof, teolog, misionář a mučedník.

Byl propagátorem používání moderních prostředků při pastoraci a evangelizaci, v klášteře Niepokalanów, který v Polsku založil a vedl, zřídil obrovské tiskařské závody, které produkovaly katolické časopisy (zejména Rytíř Neposkvrněné a Serafínská pochodeň), jakož i další tiskoviny. Založil též Rytířstvo Neposkvrněné, které mělo už za jeho života tisíce členů.

Za druhé světové války Kolbe v klášteře Niepokalanów zřídil tajné úkryty pro uprchlíky před nacismem, kterými prošlo postupně asi 2-3 tisíce lidí. Mniši i jinak pomáhali odboji, zejména jako poslové, kontaktní osoby a padělatelé dokladů.

V roce 1941 byl Kolbe zatčen a poslán do koncentračního tábora. Skončil v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau (Auschwitz I), kde zemřel, když nabídl svůj život výměnou za život otce rodiny, jednoho z deseti vězňů, kteří byli odsouzeni k smrti hladem za to, že z tábora předtím jeden vězeň utekl.

Dne 17. října 1971 jej papež Pavel VI. blahoslavil a 10. října 1982 jej Jan Pavel II. prohlásil za svatého.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako 7. ledna 1894 ve Zduńské Woli, která tehdy patřila k carskému Rusku, jako druhý syn Julia Kolbeho a Marie, rozené Dabrowské. Otec byl Němec, matka Polka, rodina byla chudá. 18. ledna byl v místním kostele pokřtěn jménem Rajmund. V roce 1906 se mu dle jeho prohlášení v kostele zjevila Panna Maria, tento zážitek jej silně ovlivnil pro celý zbytek života.

V roce 1907 se spolu se starším bratrem Francisem rozhodl stát františkánem. Společně ilegálně překročili rusko-rakouské hranice a začali společně studovat ve františkánském semináři ve Lvově. V roce 1910 byl přijat do noviciátu a přijal jméno Maksymilian. O dva roky později odjel studovat nejprve do Krakova a o několik měsíců později byl jako obzvlášť nadaný student poslán do Říma, kde studoval teologii, filosofii, matematiku a fyziku. Zde složil 1. prosince 1914 věčné sliby a přijal jméno Maria.

V roce 1915 obdržel doktorát filosofie na Papežské univerzitě Gregorianě, 28. dubna 1918 přijal kněžské svěcení a v roce 1919 získal doktorát teologie na Papežské univerzitě sv. Bonaventury. Poté se vrátil do nyní nezávislého Polska.

Maxmilián Maria Kolbe si byl vědom toho, že moderní doba vyžaduje moderní prostředky. K šíření a povzbuzování víry začal využívat tisk. Nejprve v klášteře v městě Grodno, později v klášteře Niepokalanów, který založil v roce 1927, začal vydávat periodika Rytíř Neposkvrněné, Serafínská pochodeň, „Mały Dziennik“ a několik dalších. V těchto časopisech povzbuzoval víru, bojoval proti herezím a vyvracel různé bludy. Časopisy Rytíř Neposkvrněné a „Mały Dziennik“ se však neomezovaly pouze na náboženská témata - věnovaly se také společnosti, politice a kultuře. Za kontroverzní byly považovány zejména články o Židech (např. podpora myšlenky přesídlení 70 000 Židů na Madagaskar [1]) a svobodných zednářích [2].

V souvislosti se svou velkou láskou k Panně Marii založil tzv. Rytířstvo Neposkvrněné, které už za jeho života mělo tisíce členů. V letech 1930-1936 podnikl též několik misijních výprav do Japonska, kam také rozšířil Rytířstvo Neposkvrněné a založil japonskou verzi časopisu Rytíř Neposkvrněné a františkánský klášter ve městě Nagasaki, který dodnes patří k nejvýznamnějším křesťanským klášterům země.

Za druhé světové války Kolbe v Niepokalanówě, který byl tehdy bezkonkurenčně největším františkánským klášterem na světě (s asi 800 mnichy), zřídil tajné úkryty pro uprchlíky před nacismem, kterými prošlo postupně asi 2-3 tisíce lidí, včetně stovek Židů. Mniši i jinak pomáhali odboji, zejména jako poslové, kontaktní osoby, zásobovatelé a padělatelé dokladů.

Koncentrační tábor a smrt[editovat | editovat zdroj]

Kolbe v galerii mučedníků na fasádě Westminsterského opatství.

Už v 19. září 1939 byl poprvé zatčen (spolu se 40 spolubratry), ale tehdy jej ještě nacisté pustili. V únoru 1941 jej gestapo zatklo podruhé a po čtvrt roce v Pawiaku byl poslán do koncentračního tábora Osvětim, kde zemřel v hladové komoře, když nabídl svůj život výměnou za život Franciszka Gajowniczka - otce rodiny, jednoho z deseti vězňů, kteří byli odsouzeni k smrti hladem za to, že z tábora předtím jeden vězeň utekl.

V cele ostatním odsouzeným dodával odvahu a říkal jim, že brzy budou s Pannou Marií v nebi. Po dvou týdnech dehydratace a hladovění byl Kolbe stále naživu. Stráže mu poté vstříkli do žil injekci fenolu. Někteří přítomní následně tvrdili, že Kolbe pouze zvedl levou ruku a klidně čekal na smrtící injekci.[3] Jeho pozůstatky byly spáleny 15. srpna, na Svátek Nanebevzetí Panny Marie.

Svatořečení[editovat | editovat zdroj]

Dne 17. října 1971 jej papež Pavel VI. blahoslavil a 10. října 1982 jej Jan Pavel II. prohlásil za svatého.

Kolbe a Židé[editovat | editovat zdroj]

Kolbeho vztah k Židům je kontroverzní otázkou, která vyvolala menší spory okolo jeho kanonizačního procesu. Byl striktním antijudaistou a v řadě svých kázání ostře vystupoval proti nim.[2] Obviňoval je z nepřátelského postoje vůči křesťanství, náklonnosti ke komunismu a celosvětového spiknutí za účelem zničení křesťanů. Polští Židé jej v té době považovali za svého nepřítele. Řada kritiků proto vystoupila proti jeho kanonizaci a poukázala na riziko, že někteří extremisté budou jeho kanonizaci brát jako potvrzení správnosti svých protižidovských předsudků.

Na druhé straně Kolbe ovšem vedl svoji „válku s Židy“ pouze v ideologické rovině. Ostře odsoudil násilí, které na nich bylo koncem třicátých let pácháno, a za okupace Polska ukryl či podpořil na útěku stovky z nich.[4] Vystupoval proti pronásledování Židů, po okupaci Polska je skrýval a pomáhal jim v útěku.[5] Zastánci jeho kanonizace tehdy tvrdili, že jednak kanonizace nestanoví žádnou neomylnost učení svatořečeného ani neposkvrněnost celého jeho života (viz např. sv. Pavel, který před svým obrácením pronásledoval a likvidoval křesťany), a i když (by) byl jeho postoj k Židům problematický, pak byl rozhodně odčiněn.

Otázka mučednictví[editovat | editovat zdroj]

Socha Kolbeho v Muszyně

Určité spory, z hlediska církve vyvolala také otázka jeho svatořečení jako mučedníka, k němuž Jan Pavel II. přistoupil. Zatímco svatořečení problém nebyl (člověk nemusí být mučedník, aby byl svatořečen), prohlášení za mučedníka bylo považováno za sporné, protože ze striktního hlediska nebyl zavražděn pro svoji víru.

Film a televize[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Maksymilian Kolbe ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://angelus.pl/index.php?option=com_content&task=view&id=2499&Itemid=699
  2. a b Některé Kolbeho články o Židech a svobodných zednářích (v polštině) v publikaci Stanisława Krajského - on-line:http://www.polonica.net/Masoneriazydzi.htm
  3. Blessed Maximilian Kolbe-Priest Hero of a Death Camp by Mary Craig [online]. Ewtn.com, [cit. 2011-10-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. viz např. Leo Pavlát: K vatikánskému prohlášení Pamatujme: Zamyšlení nad Šoa, dostupné: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/1998/08/pavlat
  5. např. článek na Jewish Virtual Library, dostupné: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/biography/Kolbe.html
  6. http://www.csfd.cz/film/31779-zivot-za-zivot-maxmilian-kolbe-zycie-za-zycie/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]