Maxmilián Kolbe

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sv. Maxmilián Kolbe
{{{název}}}
Mučedník
Narození 7. leden 1894 ve Zduńské Woli
Úmrtí 14. srpen 1941
v KT Auschwitz-Birkenau
(ve věku 47 let)
Svátek 14. srpen
Blahořečen 17. října 1971 (Pavel VI.)
Svatořečen 10. října 1982 (Jan Pavel II.)
Úřady Misionář, minorita
Uctíván církvemi římskokatolická církev, anglikánská církev
Atributy františkánský hábit, brýle
Patronem protipotratového hnutí, 20. století, amatérských rádií, drogově závislých

Svatý Maxmilián Maria Kolbe (polsky Maksymilian Maria Kolbe, občanským jménem Rajmund Kolbe; 7. ledna 1894, Zduńska Wola, Polsko14. srpna 1941, Osvětim-Březinka, Polsko) byl polský římskokatolický kněz, minorita, filosof, teolog, misionář a mučedník.

Byl propagátorem používání moderních prostředků při pastoraci a evangelizaci, v klášteře Niepokalanów, který v Polsku založil a vedl, zřídil obrovské tiskařské závody, které produkovaly katolické časopisy (zejména Rytíř Neposkvrněné a Serafínská pochodeň), jakož i další tiskoviny. Založil též Rytířstvo Neposkvrněné, které mělo už za jeho života tisíce členů.

Za druhé světové války Kolbe v klášteře Niepokalanów zřídil tajné úkryty pro uprchlíky před nacismem, kterými prošlo postupně asi 2-3 tisíce lidí. Řeholníci i jinak pomáhali odboji, zejména jako poslové, kontaktní osoby a padělatelé dokladů.

V roce 1941 byl Kolbe zatčen a poslán do koncentračního tábora. Skončil v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau (Auschwitz I), kde zemřel, když nabídl svůj život výměnou za život otce rodiny, jednoho z deseti vězňů, kteří byli odsouzeni k smrti hladem za to, že z tábora předtím jeden vězeň utekl.

Dne 17. října 1971 jej papež Pavel VI. blahoslavil a 10. října 1982 jej Jan Pavel II. prohlásil za svatého.

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Socha Maxmiliána Kolbeho v Muszyně

Narodil se jako 7. ledna 1894 ve Zduńské Woli, která tehdy patřila k carskému Rusku, jako druhý syn Julia Kolbeho a Marie, rozené Dabrowské. Otec byl Němec, matka Polka, rodina byla chudá. 18. ledna byl v místním kostele pokřtěn jménem Rajmund. V roce 1906 se mu dle jeho prohlášení v kostele zjevila Panna Maria, tento zážitek jej silně ovlivnil pro celý zbytek života.

V roce 1907 se spolu se starším bratrem Francisem rozhodl stát františkánem. Společně ilegálně překročili rusko-rakouské hranice a začali společně studovat ve františkánském semináři ve Lvově. V roce 1910 byl přijat do noviciátu a přijal jméno Maksymilian. O dva roky později odjel studovat nejprve do Krakova a o několik měsíců později byl jako obzvlášť nadaný student poslán do Říma, kde studoval teologii, filosofii, matematiku a fyziku. Zde složil 1. prosince 1914 věčné sliby a přijal jméno Maria.

V roce 1915 obdržel doktorát filosofie na Papežské univerzitě Gregorianě, 28. dubna 1918 přijal kněžské svěcení a v roce 1919 získal doktorát teologie na Papežské univerzitě sv. Bonaventury. Poté se vrátil do nyní nezávislého Polska.

Maxmilián Maria Kolbe si byl vědom toho, že moderní doba vyžaduje moderní prostředky. K šíření a povzbuzování víry začal využívat tisk. Nejprve v klášteře v městě Grodno, později v klášteře Niepokalanów, který založil v roce 1927, začal vydávat periodika Rytíř Neposkvrněné, Serafínská pochodeň, „Mały Dziennik“ a několik dalších. V těchto časopisech povzbuzoval víru, bojoval proti herezím a vyvracel různé bludy. Časopisy Rytíř Neposkvrněné a „Mały Dziennik“ se však neomezovaly pouze na náboženská témata - věnovaly se také společnosti, politice a kultuře. Za kontroverzní byly považovány zejména články o Židech (např. podpora myšlenky přesídlení 70 000 Židů na Madagaskar [1]) a svobodných zednářích [2].

V souvislosti se svou velkou láskou k Panně Marii založil tzv. Rytířstvo Neposkvrněné, které už za jeho života mělo tisíce členů. V letech 1930-1936 podnikl též několik misijních výprav do Japonska, kam také rozšířil Rytířstvo Neposkvrněné a založil japonskou verzi časopisu Rytíř Neposkvrněné a františkánský klášter ve městě Nagasaki, který dodnes patří k nejvýznamnějším křesťanským klášterům země.

Za druhé světové války Kolbe v Niepokalanówě, který byl tehdy bezkonkurenčně největším františkánským klášterem na světě (s asi 800 mnichy), zřídil tajné úkryty pro uprchlíky před nacismem, kterými prošlo postupně asi 2-3 tisíce lidí, včetně stovek Židů. Mniši i jinak pomáhali odboji, zejména jako poslové, kontaktní osoby, zásobovatelé a padělatelé dokladů.

Koncentrační tábor a smrt[editovat | editovat zdroj]

Už v 19. září 1939 byl poprvé zatčen (spolu se 40 spolubratry), ale tehdy jej ještě nacisté pustili. V únoru 1941 jej gestapo zatklo podruhé a po čtvrt roce v Pawiaku byl poslán do koncentračního tábora Osvětim, kde zemřel v hladové komoře, když nabídl svůj život výměnou za život Franciszka Gajowniczka - otce rodiny, jednoho z deseti vězňů, kteří byli odsouzeni k smrti hladem za to, že z tábora předtím jeden vězeň utekl.

V cele ostatním odsouzeným dodával odvahu a říkal jim, že brzy budou s Pannou Marií v nebi. Po dvou týdnech dehydratace a hladovění byl Kolbe stále naživu. Stráže mu poté vstříkli do žil injekci fenolu. Někteří přítomní následně tvrdili, že Kolbe pouze zvedl levou ruku a klidně čekal na smrtící injekci.[3] Jeho pozůstatky byly spáleny 15. srpna, na Svátek Nanebevzetí Panny Marie.

Posmrtné pocty a otázka mučednictví[editovat | editovat zdroj]

Kolbe v galerii mučedníků na fasádě Westminsterského opatství

Dne 17. října 1971 prohlásil Pavel VI. Maxmiliána Kolbeho za blahoslaveného. Při této příležitosti dodal, že by mohl být pokládán za „mučedníka křesťanské lásky“, ze strany svatého otce však šlo pouze o osobní gesto, neboť pro tento postoj neměla teologie nebo církevní právo žádnou kategorii. Z tohoto důvodu polský a německý episkopát Svatému Stolci zaslali petice, ve kterých žádali, aby aby byl Maxmilián Kolbe svatořečen jako mučedník a nebyl pokládán pouze za zbožného vyznavače Krista, který zemřel za výjimečných okolností. To, zda bude polský duchovní prohlášen za mučedníka, nebylo jasné ani v den jeho kanonizace, neboť Jan Pavel II. v předchozích měsících jmenoval dva zvláštní znalce, jejichž úkolem bylo posoudit otázku Kolbeho mučednictví z teologického a historického hlediska. Jejich zprávy pak byly předloženy členům zvláštní komise, která většinovým počtem hlasů dospěla k závěru, že oběť nesplňuje tradiční kritéria pro mučednictví, ačkoliv se bezpochyby jednalo o hrdinský skutek.[4] Důvodem byla mj. skutečnosti, že nebyl zatčen ani zabit kvůli odium fedei (nenávisti k víře). Většina svědků jeho oběti totiž potvrdila, že velitel Osvětimi Fritsch přijal Kolbeho jako náhradu za Gajowniczka aniž projevoval jakékoliv uspokojení z faktu, že nechává zemřít kněze.[4] Při slavnostní kanonizaci, která proběhla 10. října 1982, přesto Jan Pavel II. prohlásil: „Z moci své apoštolské autority nařizuji, aby Maximilian Maria Kolbe, který byl po svém blahořečení uctíván jako vyznavač víry, byl od této chvíle uctíván rovněž jako mučedník!“[5]

Kolbe a Židé[editovat | editovat zdroj]

Kolbeho vztah k Židům je kontroverzní otázkou, která vyvolala menší spory okolo jeho kanonizačního procesu. Byl striktním antijudaistou a v řadě svých kázání ostře vystupoval proti nim.[2] Obviňoval je z nepřátelského postoje vůči křesťanství, náklonnosti ke komunismu a celosvětového spiknutí za účelem zničení křesťanů. Polští Židé jej v té době považovali za svého nepřítele. Řada kritiků proto vystoupila proti jeho kanonizaci a poukázala na riziko, že někteří extremisté budou jeho kanonizaci brát jako potvrzení správnosti svých protižidovských předsudků. Tyto argumenty však církev popírá a jednoduše konstatuje, že chtěl pouze Židy obrátit na svou víru.[6]

Na druhé straně Kolbe ovšem vedl svoji „válku s Židy“ pouze v ideologické rovině. Ostře odsoudil násilí, které na nich bylo koncem třicátých let pácháno, a za okupace Polska ukryl či podpořil na útěku stovky z nich.[7] Vystupoval proti pronásledování Židů, po okupaci Polska je skrýval a pomáhal jim v útěku.[8] Zastánci jeho kanonizace tehdy tvrdili, že jednak kanonizace nestanoví žádnou neomylnost učení svatořečeného ani neposkvrněnost celého jeho života (viz např. sv. Pavel, který před svým obrácením pronásledoval a likvidoval křesťany), a i když (by) byl jeho postoj k Židům problematický, pak byl rozhodně odčiněn.

Kinematografie[editovat | editovat zdroj]

Životní osudy Maxmiliána Kolbeho se staly námětem pro životopisný film Život za život - Maxmilián Kolbe (Życie za życie. Maksymilian Kolbe). Snímek byl uveden v roce 1991 a natočil jej polský režisér Krzysztof Zanussi.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://angelus.pl/index.php?option=com_content&task=view&id=2499&Itemid=699
  2. a b Některé Kolbeho články o Židech a svobodných zednářích (v polštině) v publikaci Stanisława Krajského - on-line:http://www.polonica.net/Masoneriazydzi.htm
  3. Blessed Maximilian Kolbe-Priest Hero of a Death Camp by Mary Craig [online]. Ewtn.com, [cit. 2011-10-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b WEIGEL, George. Svědek naděje : Autorizovaný životopis Jana Pavla II. Praha : Práh, 2005. [dále jen: Weigel]. ISBN 80-7252-114-4. S. 443.  
  5. Weigel, s. 444.
  6. Jan Pavel II. : Kronika neobyčejného života. Praha : Ottovo nakladatelství / divize Cesty, 2002. [dále jen: Kronika neobyčejného života]. ISBN 80-7181-766-X. S. 103.  
  7. viz např. Leo Pavlát: K vatikánskému prohlášení Pamatujme: Zamyšlení nad Šoa, dostupné: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/1998/08/pavlat
  8. např. článek na Jewish Virtual Library, dostupné: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/biography/Kolbe.html
  9. Život za život - Maxmilián Kolbe [online]. CSFD – Česko-Slovenská filmová databáze, [cit. 2015-01-08]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]