Francisco Suárez
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Francisco Suárez, (5. ledna 1548 Granada – 25. září 1617 Lisabon) byl španělský teolog, člen jezuitského řádu a filosof, zakladatel a hlavní postava „druhé“ (španělské) scholastiky.
Obsah |
[editovat] Život
Suárez byl z osmi dětí v rodině slavného advokáta, studoval filosofii a teologii v Granadě a později právo v Salamance. Roku 1564 vstoupil do jezuitského řádu, 1572 byl vysvěcen na kněze a začal přednášet filosofii v Segovii, kde na sebe upozornil odvážným výkladem Tomáše Akvinského.[1] Od roku 1575 přednášel teologii v Avile, Segovii a Valladolidu. Jeho originální myšlenky vedly představené k tomu, že poslali jeho spisy k posouzení papeži, výsledkem bylo však pozvání na Collegium Romanum do Říma, kde v letech 1580 – 1585 přednášel a jeho přednášky navštěvoval i papež. Po návratu do Španělska přednášel v Alcalá, Salamance a Coimbře a rok před smrtí odešel do ústraní v Lisabonu.
[editovat] Dílo
Suárez přizpůsobil středověkou scholastiku novým poměrům. Jeho subtilní výklad Tomáše znamenal ve skutečnosti významné posuny: Suárezův systém staví na první místo lidskou vůli oproti rozumu a dává větší význam jednotlivému jsoucnu – a tedy i člověku – oproti Tomášovu důrazu na obecné a společné. Proto si vysloužil čestný titul doctor eximius (výjimečný učitel). Suárezova filosofie už také počítá s tím, že vedle ní existují i jiné filosofické a teologické proudy – například humanismus, reformace, ale také františkánský scotismus a klasická scholastika – a ovšem také skepticismus a věda. Koncept „přirozené teologie“ pochází vlastně také od Suáreze, i když navazuje na Tomáše a další.
V podobě, kterou jí vtiskl právě Suárez, ovlivnila scholastika celou novověkou filosofii: Descartes se vůči ní sice vymezuje, nicméně právě z ní jeho myšlení i pojmový aparát vychází; podobný vliv měla na Leibnize i na Chr. Wolffa a tudy i na Kanta. Veliký a trvalý význam měly Suárezovy spisy právnické a státoprávní, kde hájí práva jednotlivých občanů i podaných, odmítá božský původ panovnické moci a lidství chápe jako univerzální, což bylo významné zejména v době koloniálních výbojů. Jeho státoprávní spisy nechal anglický i francouzský panovník veřejně spálit. Suáreze se dovolával Hugo Grotius a z jeho pojetí přirozeného práva, suverenity lidu až po právo na odpor i zásadní rovnosti křesťanských i nekřesťanských států v mezinárodním právu vychází moderní právní myšlení.[1]
[editovat] Spisy
Suárezovy sebrané spisy vyšly v Benátkách (1740 – 1758) ve 23 svazcích a v Paříži (1856 – 1861) ve 28 svazcích, k nimž přibylo ještě několik doplňků. Nejznámější spisy jsou:
- De Deo incarnato, (O vtěleném Bohu, 1590)
- Disputationes metaphysicae, (Metafysické disputace, 1597), jeho hlavní metafysické dílo
- De iustitia Dei, (O boží spravedlnosti,1599)
- De legibus ac Deo legislatore, (O zákonech a Bohu zákonodárci, 1612), teorie práva
- Defensio fidei, (Obrana víry, 1613).
[editovat] Odkazy
[editovat] Poznámky
[editovat] Viz též
[editovat] Na internetu
- Suárez, Disputationes, De anima – la, PDF
- Francisco Suárez, Disputationes Metaphysicae - la
- Překlady tří kratších textů - en
- Slovníkové heslo a bibliografie – de
- Slovníkové heslo Franciscus Suárez - en
- Slovníkové heslo: Francisco Suárez - fr
- Bibliografie článků 1856 - 2004
[editovat] Literatura
- M. Altrichter, Mají jezuité vlastní morálku? Studie o F. Suárezovi. Velehrad 2004
- Metzler Philosophenlexikon. Stuttgart 1995
