Hydrologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Voda pokrývá 71 % povrchu Země

Hydrologie (z řečtiny: Yδρoλoγια, Yδωρ+Λoγos, Hydrologia, „studium vody“) je věda zabývající se pohybem a rozšířením vody na Zemi. Studuje také hydrologické cykly a vodní zdroje.

Odborník zabývající se hydrologií je hydrolog. Může pracovat v geografických či jiných přírodovědných oborech nebo ve vodohospodářství, případně v ochraně přírody.

Hydrologie jako věda[editovat | editovat zdroj]

Součástmi hydrologie jsou hydrografie, hydrometeorologie a hydroklimatologie, hydrologie povrchových vod, hydrogeologie a výzkum kvality vody. Oceánografie a meteorologie nejsou zahrnuty, protože voda je zde pouze jedním z důležitých aspektů.

Hydrologický výzkum není užitečný pouze pro lepší poznání okolního světa, ale také pro lepší pochopení ochrany přírody, jejích zásad a plánování.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Hydrologické znalosti a dovednosti lidstvo získává již po tisíce let. Například už kolem roku 4000 př. n. l. byl přehrazen Nil[zdroj?], aby se zvýšila zemědělská produkce okolní vyprahlé krajiny. Města v Mezopotámii byla před povodněmi chráněna vysokými hliněnými valy. Řekové a Římané rozvinuli stavbu akvaduktů, zatímco Číňané budovali zavlažovací a protipovodňová díla.[zdroj?]

Portrét Leonarda da Vinci

Marcus Vitruvius popsal v 1. stol př. n. l. filosofickou teorii hydrologického cyklu, v kterém jsou srážky dopadající v horách pohlcovány zemským povrchem, což vede k vytváření pramenů a vodních toků. S použitím vědečtějšího přístupu dosáhli Leonardo da Vinci a Bernard Palissy nezávisle na sobě přesného výkladu hydrologického cyklu. Hydrologické proměnné byly poprvé vyčísleny v 17. století.

Pionýry moderní hydrologie byli především Pierre Perrault, Edme Mariotte a Edmund Halley. Měřením srážek, odtoku a povodí Perrault ukázal, že dešťové srážky byly dostačující pro průtok vody v řece Seině. Marriotte zkombinoval měření rychlosti a průřezu říčního koryta Seiny, aby dosáhl výpočtu jejího průtoku. Halley ukázal, že vypařování ze Středozemního moře bylo dostatečné pro říční odtok zpět do moře.

Pokroky v 18. století zahrnovaly Bernoulliho piezometr, Bernoulliho rovnici, Pitotovu trubici a Chézyho rovnici. V 19. století došlo k rozvoji v podpovrchové hydrologii, což zahrnovalo Darcyho pravidlo, Dupuit-Thiemovu rovnici proudění vody ke studni a Hagen-Poiseuillovu rovnici kapilárního toku.

Ve 20. století, když začal být prováděn státní hydrologický průzkum, počaly racionální analýzy nahrazovat dřívější empirismus. Významným přínosem byl zejména jednotkový hydrogram Leroye Shermana, infiltrační teorie Roberta E. Hortona a C. V. Theisova rovnice, popisující neustálené proudění podzemních vod.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BULÍČEK, Jaroslav. Povrchové vody v Československu a jejich ochrana. Praha : Academia, 1972.  
  • DEMEK, Jaromír; NETOPIL, Rostislav a kolektiv. Fyzická geografie I. Praha : SPN, 1984.  
  • DUB, Oto; NĚMEC, Jaromír a kolektiv. Hydrologie. Praha : SNTL, 1969.  
  • KUKAL, Zdeněk a kolektiv. Základy oceánografie. Praha : Academia, 1977.  
  • NETOPIL, Rostislav. Hydrologie pevnin. Praha : Academia, 1972.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]