Buljaři

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Migrace Bulharů po rozpadu Velkého Bulharska

Buljaři nebo Büläři (tatarsky: Bilärler) byli jeden ze starověkých historických kmenů Ogurských Turků (Turkité) žijící na středním Itilu (Volha) [pozn. 1]. [1] Byli to polo-kočovníci, kterých jazyk se pohyboval v rozmezí altajské jazykové rodiny a byl historickou Ogurskou větví turkických jazyků. V současnosti je protobulharština přiřazena do skupiny jazyků Lir nebo obecně nazývaných R z větvě Ogurských nebo Bulgarských jazyků. Od 10. století se Buljaři stali součástí Volžského Bulharska. V 11. až 13. století jejich země - Bilär bäklege (Buljarské knížectví v dnešním Alexejevském rajónu v Tatarstánu) byla jednou z jejího emirátu. Buljaři tvořili vlastní jádro Hunobulharů (Protobulhaři). O Buljařech je známo, že založili město Bilär. Jejich konfese byla založena na Tengriánské ideologii, jež bylo původní náboženství stepních a kočovných národů.

Historické dělení Protobulharů[editovat | editovat zdroj]

Do 8. století byli Bulhaři a příbuzensky blízké národy rozděleni do čtyř velikých skupin.

  1. První skupinu tvořili Dunajští Bulhaři.
  2. Druhou skupinou byli Kara Bulhaři (Černí), čili západní Bulhaři na Ukrajině. Do této doby jejich stát prošel několika fázemi: knížectvími Altınoba a Duloba, říší Velkého Bulharska (Onogurie) a královstvím Kara Bulgar.
  3. Třetí skupinou byli Dagestánští Bulhaři nebo Burdžané. Jejich stát se vyvinul do formy knížectví.
  4. Čtvrtá skupina, úzce propojená s Bulharštími Utigy, kteří od 1. století žili v regionu středního Itilu, byli Buljaři. Založili Buljařský stát, který se také vyvinul do formy knížectví. Vazalem Velkého Bulgarska se stalo nejprve Buljarské knížectví a později království Kara Bulgar.

Kultury středního Povolží[editovat | editovat zdroj]

Archeologická historie lidstva zahrnuje několik období, mimo jiné: Doba kamenná, Doba železná a Středověk. Sbírka Archeologického muzea Kazaňské státní univerzity má 4000 exponátů a odráží historii a archeologii Volžské a Kamžské oblasti v dávných dobách a ve středověku. Největší sbírky muzea jsou nástroje z Doby kamenné, sbírky z Doby železné (Ananjinská kultura (8. století př. n. l. - 3. století př. n. l.), Pjanoborská (2. století př. n. l. - 2. století) a Azelianská kultura (3. - 5. století) a středověkých pramenů ze Středo-Volžského a Uralského regionu - Imenkovská kultura (4. - 7. století), Kušnarenkovská kultura (6. - 8. století), Volžské Bulharsko, Ulus Džuči.

Následující materiály mohou být nazývány pýchou muzea: vykopávky z Turaevského pohřebního návrší (4. - 5. století), Boľše-Tiganské proto-maďarské pohřební návrší, Boľše-Tarchanské raně-bulharské pohřební návrší, sbírky ze Sibiře, Střední Asie, severního Kavkazu, jakož i archeologických materiálů ze starověkého Řecka, Říma a Švýcarska. Mnohé materiály jsou skuteční umělecká díla, například Íránský šálek ze silně glazované keramiky z Biläru, sbírky Orientální slavnostní zbrojnice, atd. [2][3] Archeologickým kulturám „Ananjinské“, „Pjanoborské“ a „Imenkovské“ dala název Imenkovská tvrz. [4]

Pohřebišť Imenkovské kultury v oblasti je k dispozici asi 100. Podstatnou část z nich, během archeologických vykopávek, prostudoval P. Starostin. [5][6] O etnické příslušnosti Imenkovských kmenů, není mezi výzkumníky žádná shoda. Někteří je považovaly za turky, ostatní za ugrofiny a druzí za slovany. [7] Tato skupina Turků, úzce propojená s Hunobulharskými Utigy (Utigurové), byli Buljaři (Bulhaři), kteří od 1. století žili v regionu středního Itilu. Založili zde Buljařský stát, který se také vyvinul do formy knížectví. Přes Itil (Volha) a Dolní Čulman (Kama) v Přiuralí přicházeli z Blízkého východu stříbro, a různé nádobí, zrcadla a mince. Zejména v Bolgaru byly nalezeny římské mince 3. - 5. století. [7] Vědci to vysvětlují jako obchodování se severními národy. Jako pohřební výzdoby oděvů, byli předměty ze zlata a stříbra. Masivní zlatý přívěsek, pravděpodobně představoval atribut vůdcovství.

První vlna přemístění Bulharů[editovat | editovat zdroj]

V průběhu doby, vstoupily Hunové (Asijští Hunové) do raně-bulharského ethno-systému. Vlastně Bulhaři, a s nimi úzce související kmeny, po staletí patřili do hunského ethno-systému. Tato okolnost významným způsobem ovlivnila historický osud Bulharů a vedla k výrazné rozmanitosti uvnitř starověkého Bulharského ethno-systému. Existují nálezy které poukazují na to, že blíže k polovině 1. tisíciletí zde pronikaly individuální turkofonní skupiny obyvatelstva. Imenkovská městečka byla v raném období využívaná Hun-ogury (Onogurové) jako hotová administrativní centra.

Upozornění!
Tabulka obsahuje verze textu se spornou a neprokázanou autenticitou! [1]

Indoevropská a Uralská teorie[editovat | editovat zdroj]

Íránci, Slované a Ugrofini[editovat | editovat zdroj]

Známý historik z Baškortostánu Salavat Galljamov dokládá, že dávný rod Buljar (Belar, Biljar-Volžští Bulhaři) pochází z Mitánu-Mujtenů. [8][9] V oblasti Zeravšan, ve východním Íránu, a v oblastech „Tabríz“ a „Oktamberdi“ dnes žijí potomci těchto starodávných Mídijců (Médové - Mitán, Müjten), kteří se dělí na dva základní rody Bailari (Belari) a Parš (Partové). [10]

O původu rodových názvů Bailar a Parš svědčí historická pojednání Mitanů, zapsaná Tolstým ve „Drevnij Chorezm“. [11] V minulosti byl mítánský národ rozbit vojsky Kýra II. Velikého (559-530 př. n. l.). Protože však byli Mítáni dobrými rádci (ve válečných věcech a dalších), panovník je omilostnil a začal hledat, zda nezůstal některý z nich na živu. Nakonec nalezl pouze jednu Najmanskou těhotnou ženu, jejíž mrtvý manžel byl Mitan. Panovník ji přijal k sobě do paláce, kde porodila. Narodili se dva synové, jeden Bailar (Belar) a druhý Parš. Synové této ženy byli vychováni samotným panovníkem a jejich potomstvo vytvořilo rody Bailari (Belari) a Parsi. Rodový název Bailar (Belar) je blízké termínu Boil, který v raném bulharském státě označuje „vysokého státního činitele, vedoucího, poradce“. Na jiném místě rodový název Parš (Part) připomíná etnonym Paršua, Peršané. Tato legenda svědčí pravděpodobně o podmíněném dělení Íránců na dvě větvě – Parše (Party, Persi) a Belari (východoíránce, ze kterých jsou Protobulhaři). [12][13][11] V současnosti však, je Galljamovova hypotéza považována za nevědeckou. [14]

Fargat Nurutdinov ve svých dílech „Bulgarskiĭ vopros“, „Rodinovedenie“a jiných, podporuje Slovansko-uralskou teorii původu Buljarů. [15] Džangi Ibn al-Kimaki ve „Popis zajímavosti Akbaša a Balyndžara“ (začátek 12. století) naznačuje, že Ulug-Bolgar (Velké Bulharsko, Altınoba) byla založená džabguem Askipa [pozn. 2] Kubanem-Bojanem (básník, sběratel eposu „Čulman tolgau“) roku 154 př. n. l.. [16] Epos vypovídá o tom že 72 Utigkých (Bulhaři), čili Oguzo-Turko-Sarmatských [pozn. 3] kmenů žilo kolem Černého moře. Metropolemi Ulug-Bolgaru v různých časech byli Rudžhan (Velký Bolgar), Bolgar Balık, Starý a Nový Sundugači a As-Bandža (Fanagorie). [16]

Související informace naleznete také v článku Černí Bulhaři.

Počas období Sarmatské a Alanské dynastie byla Ulug-Bolgar až do příchodu 2. Hunské dynastie zrušena, a poté kdy k moci přišel džabgu Bulümar (Balambér) opět obnovena. [16] Jeho vnuk Attila (434-453) rozšířil Hunju-subu (Hunskou říši, 375-469) od Labe k Volze. Atilův syn Bel-Kermek (Irnik, Ernak), v roce 475 obnovil Ulug-Bolgar pod názvem Ak Bulgar-jorty → Dům Bílích Bulgarů (Ogurský chanát). V důsledku vzájemného přátelského působení vytvořili smíšený buljarsko-slovanský etnos pod názvem „Bulgaro-Urusové“, ale všichni mluvili trok-bulharským jazykem a ochotně reagovali na jméno „Buljař-Bulgar“, které bylo více lahodící bohu Tangri a jeho Alpům. Stalo se, že v Baštu (Kyjev) vládli současně dva vládcové: buljarský chán a slovanský kníže [pozn. 4] (Kara Bulgar-jorty → Dům Černích Bulgarů). [17][16]

Džangi Džhanyš píše že „Bulgaro-Urusové“ si sobě říkali následovně: my jsme Buljaři (Bulhaři), a vy Tumaři (chomáč bažinné trávy). Další Bulharské kmeny ale ovlivnili Rusové: Erdimy na Radimiči, Agačery na Drevljany [pozn. 5], Bailak-Bulhary na Polany (Sarmatismus) a Čechy, Sabiry na Severjany, Barındžary na Berendejy, Kibja-Bulhary na vousaté a bezvousé Urusy [16] [pozn. 6]

Související informace naleznete také v článku Hunor a Magor.

Dunajští Bulhaři z ranného období se také kdysi nazývali „Belari“. Jedna široce známá maďarská legenda říká, že kníže Dulo z rodu Balar (Alani) měl dvě dcery. Náčelník hunského rodu Hungor (Hunor) se oženil s jednou z nich a druhou dceru si vzal náčelník maďarského rodu Madžar (Magor). Tak se první dcera rodu Dulo s dětmi, které se narodily, stala matkou všech Hunů a druhá dcera se stala matkou všech Maďarů. Je důležité zdůraznit, že rod knížete Dula, tj. dunajských Bulharů, je nazván Belari, tak jsou označování i Volžští Bulhaři, což značí „bílí nebo stříbrní lidé“. [11]

Altajská teorie[editovat | editovat zdroj]

Turkité[editovat | editovat zdroj]

Kama-Tarchán, jakožto šan-jü knížectví Altınoba, se stal také šan-jüem „Itilských Bulharů“ (Sarmatsko-Alanská dynastie) a podmanil si všechny sousedící árijské plemená a také Choty (Kutrigurové). Svůj stát přejmenoval na Atil, [pozn. 7]. [17] Atilskému knížectví vládl třicet a jeho potomci třista let. [17]

Asi roku 329 Hunogurové (Onogurové), pod vedením Agardžůvho (150-189) potomka Bulümara (Balambér, 363-378) [pozn. 8] [pozn. 9] z kmene „Buljar“, nejprve hledali opěrný bod ve oblastech Žety-su (Sedmiříčí). Avšak tuto oblast tehdy obývali jejich příbuzní Čujští Hunové. Když se jim to nepodařilo, opustili oblast Tarbagataje a migrovali dále na západ, až dorazili do Středního Povolží. Zde dcera chána Kama (Kama-Batir Madžar, Vund), Turan Bika, uzavřela sňatek s najatým do bulharské služby hunským náčelníkem Bulümarem. Jeho původ a jméno je ze Střední Asie. Na počátku tohoto sňatku jej dcera chána Kama, Turan-Bika neměla ráda pro jeho mongoloidní vzhled. Ten však projevil vysoký státnický talent a diplomatické umění. Jakmile přijal státní odpovědnost od chána Kama, uskutečnil státní a společenskou reformu, reorganizoval vojenské síly a strategii. Přenesl hlavní město z míst na březích řeky Itil do míst na březích řeky Šir (Dněpr). [19]. Tehdy, „Itilští Bulhaři“ uznali za svého panovníka Bulümara, a dali mu spravovat svůj stát Atil který přejmenoval na Bakil nebo také Buljar. Na památku dlouholeté služby Hunských chánů, se začali nazývat rovněž „Buljar“...

Své příbuzné, „Itilské Bulhary“, nazývali Hunogurové (Onogurové) „Buljar“ - „Bülär“, poté již však „Serbi“. Část Serbů se usadila mezi ugrofinskými národy, smísila se nimi a vytvořila novou etnickou skupinu Bulharů, kterou Slované nazvali „Vedami“, poté „Horskými Čeremisy“, a později, pro ně slynuli název „Čuvaši“.

Druhá vlna přemístění Bulharů[editovat | editovat zdroj]

Mezi léty 551-555 byli Turkoavaři (Avaři, Žuan-žuané), pozestávající ze Uarů a Chunů, poražení Ašınovskou dynastií Turků. Ve svých „Dějinách světa“, Theofylaktos Simokattés poznamenal, že Turkuti

...zotročovali Ogurský kmen, který byl jedním z nejmocnějších... a byli mistři v umění války...
— Theofylaktos Simokattés - „Dějiny světa“

Již v roce 545 se část prchajících Turkoavarů v Mongolsku a Východním Turkestánu začala přesouvat k východu do Číny, a část která žila ve 20. karavanech na západ. Jednou z příčin útěku bylo, že se možná chtěli vyhnout Turkucké nadvládě a v 558 dosáhly severní oblasti Kavkazu. Zde napadli Utigy (Utigurové), Burdžany, Onogury a jiné a porazili je. Jimi vytvořený Avarský kaganát zde existoval do poloviny 7., na západě pak do poloviny 9. století. [20][21]

Jedno z pohřebišť Imenkovské kultury může být datováno do 6. - 7. století, kdy Turkucká armáda vedená Istemi-jabguem dorazila k břehu řeky Itil (Volha). Možná že jeden z jejich vůdců zde složil svojí hlavu. [4] Kolem roku 570 upadli Utigové žijící u Kaspického moře do závislosti na Západoturkuckém kaganátu. [22]

Abu-l-Faradž Ibn Harun (Bar Hebraeus, 13. století) popsal příběh o příchodu tří bratrů z „Imeonských hor“ (Hindúkuš a Pamír), v pozdním 6. století.

...ale ti Squtāyē (Skytové), tito dva další bratři, přišli k regionu Alan (Alanie), který se nazývá Bar Salia („Bersilia“ jehož města byla postavena Římany), což je Caspia (Derbent), kterou nazývají Bránou Turāyē (Brána Túránie). A Bulgarāyē (Sandilč nebo Zabergan) a Pugurāyē (Drogo), jejich obyvatelé byli najednou křesťané. A cizí lidé, kteří vládli nad danou oblasti byli nazýváni Kazarāyē (Chazaři), podle jména tohoto staršího bratra, který byl zván Kazarig. A tento lid vzrostl a rozšířil se v zahraničí...
— Bar Hebraeus [23]

V tomto případě by tři bratři mohli být Varové z Chórezmu (Kavkazští Avarové) které Turci podporovali proti Pseudo-Avarským Hunům (Avaři, Žuan-žuané). Podle Sandilča byl Kazarig druhý syn Bel-Kermekův (Irnik, Ernak), avšak podle většiny historiků jím byl Utig. [23]

Velké Bulharsko roku 640:      Turkité      Ugrové (Maďaři)

Kolem roku 600 se spojením se dvěma hlavními bulharskými sub-větvemi - Kutrigurů a Utigurů do silné aliance, v Severním Kavkaze zviditelnil kmenový svaz Hunogurů (Onogurové), z nichž se odvozuje i národ Maďarska. Byli usazeni u severního povodí řeky Kufis (Kubáň), kde pod vedením Kubratova strýčka Bu-Jurgana (Bat Organa, Orchan - 610-630) založili kmenový útvar pod názvem Onogurlarin Jorty (Patrie Onogurie). V rámci Západoturkuckého kaganátu začala jejich migrace z Patrie Onogurie a své centrum přestěhovali k Azak dengizi (Azovské moře). V roce 630 zpečetili svou nezávislost na Avarech a Turcích. Někdy v této době začali Utigurové znovu zvát sami sebe původním jménem Bulhaři. [22] V roce 635 Kurbatova větev Bulharů založila státní útvar Onogurii (Magna Bulgaria, Velké Bulharsko). Jejich vládci byli potomci Hunobulharského klanu Dulo, pocházejícího z Asijských Hunů. Pozdnější maďarské kroniky dosud odkazují k zemím východních „Kazarigů“ v Patrií Onogurií, jako na Magna Hunuguria bezprostředně před mongolskou invazi. [24]

Když se po smrti Kubrata, v polovině 7. století Onogurie rozpadala, na Blízkém Povolží se objevila část těchto Hunobulharských kmenů (Protobulhaři), jež utekla před Chazary. Památky raného období jejich dějin se nacházejí jižně od současného území Tatarstánu. Na krátkou dobu se bäkleg stal vazalem Onogurie. Novou Volžsko Bulharskou říši (2. polovina 7. století-1238) zde vytvořil Kubratův syn chán Kotrag, jak za pomoci Hunobulharů, tak i jiných turkických kmenů (např:. Chazarů). Jejich severními sousedy se stali Buljaři. Osvojení si levého břehu dolního toku Čulmanu Hunobulhary, je třeba spájet s druhou vlnou jejich přemístění. K této době se vztahuje část hrobů Tankejevského pohřebiště. Na konci 7. a začátku 8. století Imenkové sestoupili z historické scény, propouštějíc území cizím Hunobulharským kmenům. Roku 737 se do regionů středoitilské pánve, do bäklegu shromáždili zbytky národů z dagestánského ethnosystému Bulharů: Burdžané (Barsilové, Sabirové a Barındžarové) a jiné, prchající před Araby a Chazary. Nejčasnější Hunobulharské osady na území současného Bolgaru vznikly na přelomu 9. - 10. století.

Podle Ahmada Ibn Fadlána (10. století), bylo Volžské Bulharsko počátkem 10. století kvetoucí zemí. Dále, že Bulhaři z rodu buljar-belar brali do zajetí turecké ženy. Například dcera panovníka Oguzů (v létech 750-940 pod nadvládou Chazarů), kteří žili ve stepi na hranici Volžského Bulharska, se stala zajatcem panovníka rodu Biljar – Almıša-chána. Ten pak po přijetí islámu přijal jméno Džağfar Ibn Abdullah (جعفر ابن عبداللهCäğfär bine Ğabdulla) (895/901, zemřel 925). [11]

Založení hlavního města Biläru se datuje až na začátek 10. století. [25] Mnohé osady nalezené v Bolgarském rajonu, byly založeny v druhé polovině desátého století.

Na přelomu 10. - 11. století nastaly velké změny. Bäkleg byl obsazen a pohlcen Volžským Bulharskem. Za vlády kyjevského knížete Svjatoslava (962973), roku 965 došlo k dobytí a vyrabovaní Volžského Bulharska a také bäklegu Rusy ve spojenectví s Oguzy, jejichž říše se rozkládala od dolního Povolží po střední tok Syr-darje, a byla na vrcholu moci. Tím se snížila hodnota Itilu, jako hlavní dopravní stezky mezi severem a jihem. Obchodní stezka se stala nebezpečnou. V této souvislosti, jak předpokládají vědci, hlavní město bylo přestěhováno do více klidnější země v Biläru. [26][27]

Vědec a historik Jakub Ibn Nugman a filozof Hamid al-Bulgari, žijící v 6. století napsali knihu „Dějiny Bulharů“. Tato kniha se nezachovala, ale je zmiňována v cestopisech cestovatele Abu Hamida al-Farnatiho, který navštívil Volžské Bulharsko v letech 1135-1136 a píše se píše:

...jejich vědci se nazývají „balar“, proto se jejich země nazývá „Balar“, v arabizované formě – „Bulgar“...
— Abu Hamid al-Farnati - „Dějiny Bulharů“ [28]

Prakticky všechny Baškortské archeologické památky, a v oblasti je jich asi 300, obsahují umělecký materiál 11.-12. století. V tomto období zde byla zahájena intenzivní výstavba osad. Podle dostupnosti termínů „Suvar ile“ a „Biljar ile“ na epitafech 16. století, lze předpokládat že tyto administrativní celky se nazývaly „il'“, „ail“, „el“ (klan, kmen, stát, obec). V Tatarstánu se nacházejí i archeologické pozůstatky hlavních Hunobulharských měst, takových jako Bilär (Biljar nebo Bülär), Bolgar (Bulgar), Săvаr (Suar nebo Suvar), Ošeľ (Üč-el), Kazaň, Kašan (Kušan), Cükätaw (Čükätav), Balimer, Tuxcın (Tukčin), Brjachimov (İbrachim), Tavile. [4]

Tlak okolních sousedů silněl stále víc, zejména když se spojily kmeny Kypčaků s Kuny, kteří se sem přistehovaly z Dálného východu [29] Jejich nájezdy, ohrožující tato území, přiměli většinu zdejších kmenů k útěku do různých okolních míst. Po dobytí Mongoly, se přežívající populace očividně přestěhovala do okolních zemí, které nadále existovaly i ve období Kypčackého chanátu (Zlatá Horda).[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. jednou z možností je že, jejich prapůvod bychom mohli hledat u různě smíšených Sarmatských, Uralských, raně Turkických a raně Slovanských plemenech
  2. Askip byl státní útvar v širokém Povolží
  3. termíny Oghur a Oghuz představují jeden a tentýž význam, avšak jsou používané pro rozlišení jazyků které vzešli z prototurkičtiny, v tomto případě je správnější pojmenování Oghur protože Siungnuové, Hunové a také Hunobulhaři mluvili těmito jazyky
  4. v tomto období měli také slované chána
  5. Agač - dřevo, er - člověk, muž, lid
  6. Теxt „Поучений Святослава - Podle učení Svjatoslava“ se připravuje k tisku v druhém vydání sbírky „Сокровища Булгарского народа - Poklady Bulharského národa“.
  7. tatarsky „ittil“ → „jetti-il“ s významem „sedm kmenů“, maďarsky „hét“ má význam „sedm“ s přidáním turkické koncovky „il“ → „hét-il“
  8. Balambér, ve řeckých zdrojích se uvádí v podobě Belemer
  9. Jordanes uvádí, že v této době byli Hunové pod vedením Bulümara, zatímco moderní historici zpochybňují jeho existenci. Zsinór Dénes (Denis Sinor) navrhuje, že jestliže Balambér existoval, mohl být hlavou malé frakce Hunů, jichž Vithimiris využíval jako Hunské žoldáky proti nim samotným, což naznačuje nedostatek jednoty mezi Huny. Sinor také cituje prohlášení Ammianusa, že Hunové „jsou subjekt ne-královské společnost“, čímž naznačuje další pochybnosti Balambérova postavení krále. [18]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • V tomto článku byly použity překlady textů z článků Bilares na portugalské Wikipedii a Bilars na anglické Wikipedii.
  1. a b KANCELÁŘ PREZIDENTA RUSKÉ FEDERACE PRO SPOLUPRÁCI S OBČANY A ORGANIZACEMI, (Управление Президента Российской Федерации по работе с обращениями граждан и организаций). Vstreča s avtormi koncepcii novogo učebnika istorii [V: Prezident Rossii]. Moskva : Kreml, 2007. 16 leden 2014. (rusky) 
  2. ARCHAEOLOGICAL MUSEUM OF KAZAN STATE UNIVERSITY. Kazaň : Russian Cultural Heritage Network, 1996. (anglicky) 
  3. a b VALIULINA, Doc. PhDr. Svetlana Igorevna; FROLOV, Alexander Grigorevič. Archeologija Srednego Povolžja, Biljarskij muzej - zapovednik. Kazaň : Kazanskij federaľnyj universitet, 1995. (rusky) 
  4. a b c Archeologija Srednego Povolžja. Kazaň : Kazanskij federaľnyj universitet. (rusky) 
  5. STAROSTIN, Petr Nikolajevič. Pamiatniki imeňkovskoi kuľtury, První vydání. Archeologii SSSR; svod archeologičeskich istočnikov; vyp. D1-32. Památníky Imenkovské kultury.. Moskva : Nauka, 1967. 97 s. 2006. (rusky) 
  6. STAROSTIN, Petr Nikolajevič. Očerki po archeologii Tatarstana: učebnoe posobie dlja studentov vuzov i učitelej istorii. Kazaň : Škola, 2001. 256 s. . ISBN 5888460419, ISBN 9785888460412. (rusky) 
  7. a b Publikacii: podborka statej, posvjaščennych drevnim Bulgaram [ V: Bolgarskij Gosudarstvennyj istoriko-architekturnyj muzej-zapovednik, Část: MUCHAMETŠIN, CSc. Džamiľ - Zemlja našich predkov]. [s.l.] : Ministerstvo kultury Respubliki Tatarstan. (rusky) 
  8. GALLJAMOV, Salavat Abdrachmanovič. Baškorty ot Giľgameša do Zaratuštry. Ufa : RIO RUNMC Goskomnauki RB, 1999. . (rusky) 
  9. Bjuljar - prodǎlženie [V: Druge bǎlgarske rodove 1]. [s.l.] : [s.n.]. (bulharsky) 
  10. GALLJAMOV, Salavat Abdrachmanovič. Baškurdskij jazyk i Sanskrt. Moskva - Petrohrad : Institut Kurdistana i Perednej Azii, 2003. 308 s. . ISBN 5947280108, ISBN 9785947280104. S. 5-43. (rusky) 
  11. a b c d TOLSTOV, Sergej Pavlovič. Drevnij Chorezm, [V: Schematičeskaja archeologičeskaja karta Chorezma i sopredeľnych rajonov PDF]. Moskva : Moskovskij gosudarstvennyj universitet, 1948. 440 s. S. 84-85. (rusky) 
  12. NAHMEDOV, Prof. Dr. Ahmet. Eski Bir Türk Boyu Müytenler ve Menşe Efsaneleri. Muğla : Muğla Üniversitesi FenEdebiyat Fakültesi. 24 leden 2013. (turecky) 
  13. TANEV IVANOV, Ivan. Koga e nastǎpila tjurkizacijata na Volžskite Bǎlgari?: Stranica za prabǎlgarite. Ezik, proizchod, istorija i religija v statii, knigi i muzika. [V: Po pǎtja na Bǎlgarskija etnonim]. [s.l.] : [s.n.]. (bulharsky) 
  14. BERDIN, Azat Tagirovič. Molotok dlja krivych zerkal: avtorskij istoriko-kritičeskij sbornik. Ufa : Aerokosmos i noosfera, 2006. 195 s. . (rusky) 
  15. NURUTDINOV, Fargat Gabdulla Chamitovič. Bulgarskii vopros, Kak mašina zla ubivala narody (Zapis' razgovora s M. S. Vaisovym); Služilje tatary ili Počititeli Čingiz-Chana s Idegeem. Sofie : Bulgariia, 1993. 2009. (rusky) 
  16. a b c d e BEGUNOV, Jurij Konstantinovič. Sokrovišča Bulgarskogo naroda, Bulgary i Rusy v drevnosti [V: Sokrovišča Bulgarskogo naroda, 1. vydání. Etnogenez. Istorija. Kuľtura.-Stati]. Petrohrad : Gosudarstvennyj Russkij Muzej, 2007. 2009. ISBN 978-5-8370-0489-6. (rusky) 
  17. a b c MIFTACHOV, Zufar Zainievič; CHUZIACHMETOV, A. N.. Kurs lekcii po istorii tatarskogo naroda, Lekcija 6 Pervyje Bulgarskie gosudarstvennye obrazovanja. Kazaň : Gosudarstvennyj pedagogičeskij universitet, 2002. ISBN 5-89120-050-3. (rusky) 
  18. Hunok, Huns [V: Attila HUNLAPJA, Část: History: Pre Attila]. Salgótarján : SKSE, 2010. (maďarsky, anglicky) 
  19. AVDIEV, Vsevolod Igorevič, přeložil:; NIKOLOV, Nikolaj. Istorija na drevnija Rim [Dějiny dávného Říma]. Sofie : Nauka i izkustvo, 1976. 428 s. 2009. S. 275. (bulharsky) 
  20. DŽAFAROV, Jusif Rauf. Gunny i Azerbajdžan. Azernešr, 1993. Baku: Azerbajdžanskoe Gosudarstvennoe izdavateľstvo, 1993, s. 107. Dostupné online [cit. 31 leden 2014]. ISSN 5—552—00849—9. (rusky) 
  21. DŽAFAROV, Jusif Rauf. Gunny i Azerbajdžan. Baku : Elm, 1985. 123 s. 18 květen 2007. (rusky) 
  22. a b RYCHLÍK, Jan. Dějiny Bulharska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000. ISBN 80-7106-404-1. S. 31.  
  23. a b ZLATARSKI, Vasil Nikolov. Izvestieto na Michail Sirijski za preselenieto na Bulgarite. Svazek V.. Izbrani proizvedenija. Sofie: 1972, s. 52. (bulharsky) 
  24. MINAHAN, James. Encyclopedia of the Stateless Nations: Ethnic and National Groups Around the World – Svazek 1. Westport CT USA : Greenwood Publishing Group, 1 leden 2002. 2241 s. . ISBN 0313321094, ISBN 9780313321092. (anglicky) 
  25. SEDOV, Valentin Vasiljevič. Issledovanija Velikogo goroda - Biljarskoe gorodišče. Мoskva : Akademija Nauk SSSR. Kazanskij filial. Institut jazyka, literatury i istorii im. G. Ibragimova (Kazaň)., 1976. 261 s. . (rusky) 
  26. HARIN, Jevgenij Anatoľevič. Rus inkognito: Rusy, Buljary i Vjatyči. Glava.8. Džagfar Tarihi, Goty a Gunny [V: RT.KORR, 8. Džagfar Tarihi, Goty a Gunny]. Slobodskoj na Vjatke : [s.n.]. (rusky) 
  27. HARIN, Jevgenij Anatoľevič. 2 časť.Rusy, Bulgary i Vjatiči [V: Literaturno-istoričeskij aľmanach Skajgrad]. Slobodskoj na Vjatke : [s.n.]. (rusky) 
  28. TANEV IVANOV, Ivan. Planinata Belurtag, chimičnijat element berilij i drevnite Bǎlgari: Stranica za prabǎlgarite. Ezik, proizchod, istorija i religija v statii, knigi i muzika. [V: Po pǎtja na Bǎlgarskija etnonim]. [s.l.] : [s.n.], 19 prosinec 2005. (bulharsky) 
  29. GOLDEN, Peter Benjamin. The Migration of the Oghuz, Journal Article in:. Archivum Ottomanicum, 4, 1972. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, 1972, s. 45-54. Dostupné online [cit. 16 květen 2014]. ISSN 103-380-425. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí linky[editovat | editovat zdroj]