Osmansko-habsburské války

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Osmansko-habsburské války
Konflikt:
Ottoman-Habsburg wars.png
Trvání: 1526 - 1791
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Balkán, Uhry, Středomoří, Severní Afrika a Malta
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: zastavení Osmanské expanze do Evropy, úpadek Osmanské a Svaté říše římské
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Vlajka Svaté říše římské Svatá říše římská:
Vlajka Rakouského arcivévodství Rakouské arcivévodství
Vlajka Českého království České království
Vlajka Uherského království Uherské království
Vlajka Chorvatského království Chorvatské království
Vlajka Španělské říše Španělská říše
Vlajka Polsko-litevské unie Polsko-litevská unie
Vlajka carského Ruska Ruské carství
Vlajka Benátské republiky Benátská republika
Vlajka Janovské republiky Janovská republika
Vlajka Papežského státu Papežský stát
Vlajka Maltézského řádu Maltézský řád
Ottoman flag.svgOsmanská říše

Osmanští vazalové:
Flag of Moldavia.svgMoldávie
Flag of Transylvania before 1918.svgSedmihradské knížectví
Flag of Wallachia.svgValašsko
Herb Viyska Zaporozkogo (Alex K).svgZáporožští kozáci
Gerae-tamga.svgKrymský chanát

Velitelé
Vlajka Svaté říše římskéKarel V.
Vlajka Svaté říše římskéFerdinand I.
Vlajka Svaté říše římskéMaxmilián II.
Vlajka Svaté říše římskéRudolf II.
Vlajka Svaté říše římskéMatyáš Habsburský
Vlajka Svaté říše římskéFerdinand II.
Vlajka Svaté říše římskéFerdinand III.
Vlajka Svaté říše římskéLeopold I.
Vlajka Svaté říše římskéJosef I.
Vlajka Svaté říše římskéKarel VI.
Vlajka Svaté říše římskéKarel VII. Bavorský
Vlajka Svaté říše římskéMarie Terezie
Vlajka Svaté říše římskéFrantišek I.
Vlajka Svaté říše římskéJosef II.
Vlajka Svaté říše římskéLeopold II.
Vlajka Svaté říše římskéMikuláš ze Salmu
Vlajka Svaté říše římskéKarel V. Lotrinský
Vlajka Svaté říše římskéMaxmilián II. Emanuel
Vlajka Svaté říše římskéEvžen Savojský
Vlajka Svaté říše římskéLudvík Vilém I. Bádenský
Vlajka Svaté říše římskéErnst Gideon von Laudon
Vlajka Českého královstvíLudvík Jagellonský
Vlajka Českého královstvíAlbrecht z Valdštejna
Vlajka Českého královstvíZdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic
Vlajka Polsko-litevské unie Jan III. Sobieski
Vlajka carského RuskaPetr I. Veliký
Ottoman flag.svgSulejman I.
Ottoman flag.svgSelim II.
Ottoman flag.svgMurad III.
Ottoman flag.svgMehmed III.
Ottoman flag.svgAhmed I.
Ottoman flag.svgMurad IV.
Ottoman flag.svgIbrahim I.
Ottoman flag.svgMehmed IV.
Ottoman flag.svgSulejman II.
Ottoman flag.svgAhmed II.
Ottoman flag.svgMustafa II.
Ottoman flag.svgAhmed III.
Ottoman flag.svgMahmud I.
Ottoman flag.svgMustafa III.
Ottoman flag.svgAbdulhamid I.
Ottoman flag.svgSelim III.
Ottoman flag.svgKara Mustafa paša
Ottoman flag.svgSulejman paša
Ottoman flag.svgMustafa Köprülli
Síla
Ztráty
{{{poznámky}}}

Osmansko-habsburské války byla série válečných konfliktů mezi Osmanskou říší a Habsburskou monarchií, podporovanou některými dalšími evropskými státy. Válka probíhala zejména v Uhrách. Osmané dosáhli zásadního vítězství v bitvě u Moháče, redukujíce Uhry na vazalský a tribut platící stát.[1]

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Expanze Osmanské říše na Balkán a Osmansko-uherské války.

Expanze Osmanů do Evropy vedla k podpoře středoevropských zemí ze Západu, jelikož postupující a mocný islámský stát byl vnímán jako hrozba pro křesťanstvo v Evropě. Křížové výpravy na Nikopoli a Varnu byly pokusem zastavit osmanský postup do Střední Evropy a na Balkáně. Na chvíli byli Osmané zaměstnáni snahou potlačit povstání na Balkáně jako byl Vlad III. Dracula. Konečná porážka bouřících se vazalských států otevřela Střední Evropu Osmanské invazi. Uhry přímo sousedily s Osmanskou říší a jejími vazaly.

Poté, co Ludvík Jagellonský padl v bitvě u Moháče, královna Marie uprchla ke svému bratrovi, rakouskému arcivévodovi, Ferdinandovi I. Ferdinand I. Habsburský vznesl nárok na uherský trůn, což vedlo k občanské válce v Uhrách, jelikož nárok na trůn vznesl také Jan Zápolský, jež byl podporován Osmanskou říší.

Rakouský postup[editovat | editovat zdroj]

Ferdinand I. Habsburský napadl Uhry oslabené občanskou válkou v roce 1527 ve snaze porazit Jana Zápolského. Jan Zápolský nebyl schopen zastavit postup Ferdinanda I., při kterém rakouská vojska obsadila Budín. Osmanský sultán reagoval pomalu a vyslal mohutnou armádu o 120 tisících mužů 10. května 1529.[2]

První obléhání Vídně[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku První obléhání Vídně.

Osmanský sultán Sulejman I. lehce získal zpět většinu Ferdinandových územních zisků z předchozích dvou let. Pouze pevnost v Prešpurku odolala. Vezmeme-li v potaz velikost Sulejmanovy armády a devastaci jí způsobenou v Uhrách v předcházejících letech není překvapivé, že vůle vzdorovat jedné ze světových velmocí chyběla u mnoha rakouských sídel.

Sultán dorazil k Vídni 27. září 1529. Ferdinandova vojska měla přibližně 16 tisíc mužů, byla přečíslena 7 ku 1. Přesto Ferdinand bránil Vídeň s velkou prudkostí. 14. října Osmané ustoupili. Ústup osmanských vojsk byl brzděn obranou Prešpurku (Bratislava), která znovu ostřelovala osmanská vojska. Brzký sníh situaci zhoršil a až po třech letech zahájili Osmané další kampaň v Uhrách.

Malá válka[editovat | editovat zdroj]

Po porážce u Vídně obrátil sultán svou pozornost k jiným částem své říše. Využívaje jeho absence, zahájil arcivévoda Ferdinand ofenzívu v roce 1530 a obsadil Gran a ostatní pevnosti. Útok na Budín byl zmařen pouze přítomností tureckých vojáků. Obdobně jako v případě předchozího rakouského útoku, návrat osmanských vojsk donutil Habsburky k přechodu do defenzívy. V roce 1532 sultán Sulejman I. vyslal velkou armádu na Vídeň. Osmanská armáda šla odlišnou cestou ke Kőszegu. Po obléhání Kőszegu, zbylých 700 rakouských vojáků přistoupilo na čestnou kapitulaci pevnosti, zajišťující jim bezpečnost. Poté sultán své vojáky stáhl, uznal omezené zisky v Uhrách a zároveň donutil Ferdinanda uznat Jana Zápolského králem Uher.

Zřícenina hradu v Kőszegu

I přesto, že mír mezi Habsburky a Osmany trval devět let, Jan Zápolský a Ferdinand nadále vedli vojenské potyčky a srážky na hranicích. V roce 1537 Ferdinand porušil mírovou smlouvu útokem a obléháním Osijeku, což vedlo k dalšímu osmanskému triumfu. I přesto byl Ferdinand smlouvou z Nagyváradu uznáván za následníka Uherského království. Po pádu Budína do rukou Turků v roce 1541, Západní a Severní Uhry uznali Habsburské krále (Královské Uhry, střední a jižní území Uher bylo okupováno Osmany (Osmanské Uhry) a na východě vzniklo Vévodství Sedmihradské. Malá válka byla promarněnou příležitostí pro obě strany, Rakouská snaha o zvýšení vlivu v Uhrách byla stejně neúspěšná jako Osmanský útok na Vídeň. Nicméně nebyly žádné iluze jako status quo. Osmanská říše stále představovala mocnou a nebezpečnou hrozbu, a proto Rakousko zahájilo novou ofenzívu.

Habsburské zájmy byly rozděleny mezi boje o zpustošené evropské země pod islámskou okupací, pokusy o zastavení šíření reformace a rozpadu Svaté říše římské a španělské ambice v Severní Africe, Nizozemské revoluci a proti Francii. Osmané však nemohli pokračovat v expanzi jako za vlády Mehmeta a Bayezida. Na východě vedla Osmanská říše války se šíitskou Sáfiovskou říší v Persii. Sulejman vedl poslední kampaň v roce 1566 proti nevěřícím při obléhání Szigetvaru. Obléhání bylo pouze dočasným zastavením před úderem na Vídeň. Avšak pevnost obstála proti sutánovým armádám. Následně sultán, jemuž bylo již 72 let, zemřel. Kampaň byla nakonec i přes obsazení pevnosti ukončena a k útoku na Vídeň tak nedošlo.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ottoman–Habsburg wars na anglické Wikipedii.

  1. Cross and Crescent
  2. S. Turnbull, The Ottoman Empire 1326-1699, 50