František II. Rákóczi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
František II. Rákóczi
sedmihradský kníže, „vládnoucí kníže uherský“
II. Rákóczi Ferenc Mányoki.jpg
Doba vlády 1704-1711
kníže sedmihradský
Narození 27. března 1676
Borša, Uhersko
Úmrtí 8. dubna 1735
Tekirdağ, Osmanská říše
Pochován chrám sv. Alžběty, Košice
Předchůdce Leopold I.
Nástupce Karel VI.
Manželky Šarlota Amálie z Hessen-Wanfriedu
Potomci Leopold Rákóczi
Josef Rákóczi
Jiří Rákóczi
Rod Rákocziové
Otec František I. Rákóczi
Matka Helena Zrínská

František II. Rákóczi, (maďarsky II. Rákóczi Ferenc), (27. března 1676, Borša, Uhersko8. dubna 1735, Tekirdağ, Osmanská říše) byl sedmihradský kníže, vůdce neúspěšného protihabsburského uherského povstání v letech 1703-1711.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se roku 1676 do významného uherského šlechtického rodu Rákocziů. Jeho otec František I. Rákóczi a někteří jeho další příbuzní se účastnili protihabsburských povstání, a proto byl během svého dospívání pod rakouským dohledem. Po sňatku s tehdy patnáctiletou Šarlotou Amálií z Hessen-Wanfriedu žil od roku 1694 na svém panství na východním Slovensku.

V roce 1701, nespokojený s habsburskou politikou v Uhersku, se pokusil na dálku navázat spojenectví s rakouským nepřítelem, francouzským králem Ludvíkem XIV. Plán uhersko-francouzského spojenectví byl však prozrazen a Rákóczi uvězněn. Po útěku z vězení žil v polském exilu. V roce 1703 se po návratu do vlasti stal vůdcem právě vypuklého protihabsburského povstání. To začalo v době, kdy byla velká část rakouských vojsk zaměstnána válkou o španělské dědictví s Francií, a proto se rychle rozšířilo. Do prosince 1703 povstalci, zvaní kuruci, ovládli většinu tehdejšího Uherska a Sedmihradska. V roce 1704 se stal Rákóczi sedmihradským knížetem a roku 1705 byl zvolen v Sečanech hlavou uherské stavovské konfederace. Kuruci si udržovali své pozice i díky francouzské finanční pomoci a jejím vojenským odborníkům. Velkou podporu mělo povstání u poddaných, kterým Rákóczi slíbil osvobození od jejich povinností. Situace se ale změnila v roce 1708, kdy posílená rakouská armáda porazila kuruce u Trenčína. Část povstalců přešla na stranu císaře Josefa I., jehož vojska převzala iniciativu. Ta v letech 1708-1711 postupně dobývala zpět Uhersko. Roku 1710, kdy se byl již uherský odboj téměř poražen, se sedmihradský kníže rozhodl odejít do Polska, aby zde vyjednal vojenskou podporu od ruského státu. Zbylí uherští povstalci ale ukončili boje a v dubnu 1711 podepsali s císařem tzv. szátmarský mír. Ta jim zajistila amnestii, náboženskou svobodu a stavovské výsady.

Rákóczi amnestii odmítl a odjel do francouzského exilu. Zde pobýval nejdříve ve Versailles, poté v karmelitánském klášteře, kde psal své paměti. Při vyjednávání rastattského míru v roce 1714 se Ludvík XIV. marně přimlouval za jeho odškodnění. Od roku 1717 žil na území dnešního Turecka, kde 8. dubna 1735 ve městě Tekirdağ také zemřel. Pochován byl nejdříve v Cařihradu, roku 1906 byly jeho ostatky převezeny na Slovensko, kde jsou uloženy v košickém chrámu sv. Alžběty.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VLNAS, Vít. Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Národní galerie, 2001. 849 s. ISBN 80-7185-380-1.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Leopold I.
Znak z doby nástupu Zvolený kníže sedmihradský
1703-17
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Josef I. Habsburský