Chorvatské království

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Chorvatské království
Kraljevina Hrvatska
Regnum Croatiae
 Panonie 925–1102
1102–1868
1868–1918
Uherské království 
Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů 
Království chorvatsko-slavonské 
Království Dalmácie 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Chorvatské království v roce 925. za Tomislava I.
hlavní město:
Split později Záhřeb
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
925 - Tomislav I. korunován králem
zánik:
1918 - rozpad R-U
Státní útvary a území
Předcházející:
Panonie Panonie
Nástupnické:
Uherské království Uherské království
Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů
Království chorvatsko-slavonské Království chorvatsko-slavonské
Království Dalmácie Království Dalmácie

Chorvatské království (chorvatsky: Kraljevina Hrvatska, latinsky Regnum Croatiae) byl státní útvar (monarchie), který existoval s různou mírou nezávislosti a s malými přestávkami téměř od roku 925 do roku 1918. Chorvatské království vzniklo v roce 925, kdy byl dosavadní chorvatské kníže Tomislav I. od papeže korunován králem. Definitivně chorvatské království zaniklo v roce 1918, kdy se rozpadlo Rakousko-Uhersko a chorvatské země se připojily ke Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů resp. ke království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

Období Chorvatského království[editovat | editovat zdroj]

Jednotlivá historická období Chorvatského království můžou být rozdělena takto:

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Chorvatska.

Chorvaté osídlili nejprve byzantské území při jadranském pobřeží (Dalmatské Chorvatsko), a později, po pádu avarské říše, také Dolní Panonii (Panonské Chorvatsko). Přestože do těchto oblastí i nadále zasahovaly mocenské zájmy východního císařství, nebyli Chorvaté vystaveni tak silnému byzantskému vlivu jako sousední Srbové. O to větší zájem jevila o jejich území od 8. století franská říše. Pod její svrchovanost se v 9. století dočasně dostali vládcové Panonského i Dalmatského Chorvatska. Současně se Chorvaté prosazovali ve vlastní Dalmácii, kde řada měst uznala jejich nadvládu. O jadranské pobřeží a ostrovy měly zájem také Benátky a Byzanc.

Korunovace Tomislava I. Ottou Ivekovicem

V roce 867 se Basileovi podařilo osvobodit z arabského obležení významné přístavní město Ragusu (Dubrovnik) a poté zrestaurovat byzantské panství na jadranském pobřeží Balkánu, kde vzniklo thema Dalmácie. Podle císařova příkazu odváděla významná dalmatská města jako Split, Trogir nebo Zadar, který byl střediskem thematu, poplatky chorvatskému panovníkovi. Šlo zřejmě o tributum pacis – poplatek za svobodnou plavbu byzantských lodí po Jadranu.

Chorvatsko pod vládou Trpimírovců[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Trpimírovci.

V roce 845 se vlády nad chorvatskem zmocnil kníže Trpimír I. zakladatel dynastie Trpimírovců. Z církevního hlediska podléhalo Chorvatsko více římskému papežství, i když některá biskupství patřila stále pod svrchovanost konstantinopolského patriarchátu. Tak bylo například ve Splitu obnoveno starší salonské biskupství a také Římem založené biskupství v Ninu navázalo na starší tradici. Zřízením ninské diecéze v sídle chorvatských vládců dosáhl kníže Trpimír roku 864 vzniku samostatné chorvatské církevní organizace, o niž usiloval. V Ninu působilo později několik Metodějových žáků, kteří zde pěstovali slovanskou liturgii a písemnictví. Panonské Chorvatsko přijalo slovanskou liturgii již dříve, neboť se na výzvu papeže Jana VIII. stalo roku 873 součástí moravsko-panonské arcidiecéze, v jejímž čele stál arcibiskup Metoděj.

Po zřízení thematu Dalmácie došlo k druhé christianizaci Chorvatů a k prvním christianizačním misiím u Srbů. Z Dalmácie pronikali do slovanského vnitrozemí řečtí misionáři a šířili zde byzantský vliv. Významnějších úspěchů na církevním poli bylo v tomto prostoru dosaženo po roce 886, kdy sem přišli žáci moravsko-panonského arcibiskupa Metoděje.

kníže Tomislav I. králem[editovat | editovat zdroj]

socha krále Tomislava I.

Významným chorvatským vládcem byl kníže Tomislav I. z rodu Trpimírovců, pravděpodobně vnuk knížete Trpimíra I. Brzy po nástupu na trůn v roce 910 se mu podařilo připojit větší část Panonského Chorvatska, které bylo po roce 907 obsazeno maďarskými kočovníky. Toto území nese od 10. století název SclavoniaSlavonie. Orientace chorvatského vládnoucího rodu Trpimírovců na papežství přinesla Tomislavovi významný zisk v podobě královského titulu (de facto i dědičného)) (924 nebo 925). Zároveň první synoda ve Splitu v roce 925 výrazně omezila na podnět papeže Jana X. konání slovanských bohoslužeb v Chorvatsku a rozhodla o jednoznačné církevní orientaci země na Řím. Druhá synoda konaná ve Splitu roku 928 zrušila biskupství v Ninu, kde se slovanská liturgie pěstovala, a začlenila Chorvatsko do splitské arcidiecéze. V době ohrožení Chorvatska bulharskou expanzí navázal Tomislav spojenectví s Byzancí a pomohl jí s definitivní platností porazit cara Simeona. Byzanc uznávala královu svrchovanost v Dalmácii, která mu platila podobně jako Benátky tribut, a udělila mu čestný titul prokonzula. Po smrti krále Tomislava I. nastoupil na trůn v roce 928 jeho mladší bratr Trpimír II., po jeho smrti se na chorvatském trůny vystřídala řada králů z dynastie Trpimírovců. Posledním králem této dynastie byl Štěpán II., po jeho smrti v roce 1090 rod Trpimírovců vymřel.

Chorvatské království po vymření Trpimírovců[editovat | editovat zdroj]

Po smrti krále Štěpána II., požádala královna Jelena, která se cítila v ohrožení, svého bratra Ladislava I. o pomoc. Ten přitáhl se svým vojskem, obsadil Chorvatsko a ustanovil synovce Almoše králem. V létě téhož roku se musel Ladislav I. vrátit zpět do Uher, aby zde čelil vpádu Kumánů. Chorvaté, kterým se dosazený mladičký král nezamlouval, využili situace a králem zvolili Petra Svačića. Almošovi zůstal jen titul chorvatského krále, protože jeho strýci se podařilo ovládnout pouze část Slavonie, kterou připojil k Uhersku. Petar Svačić byl tedy faktickým vládcem Chorvatska v letech 1093-1097. Ten povětšinu vlády bojoval s Uherskem o ovládnutí Chorvatska. V roce 1102 ovládl Chorvatské království uherský král Koloman, syn krále Gejzy I. Koloman nechal Uherskem znovu obsadit oblast Chorvatska a připojení jeho území k Zemím Koruny svatoštěpánské, avšak to vše po dohodě s vládnoucími chorvatskými rody. Tak se zrodila dlouhotrvající unie Uherska a Chorvatska.

Unie s Uherským královstvím[editovat | editovat zdroj]

Personální unie s uherským královstvím, je vidět na znaku Uherska

Roku 1102 se zákonně (a dobrovolně) Chorvatsko spojilo personální unií s uherským královstvím (když šlo spíše o unii reálnou). Dalmácie byla v té době kontrolována Byzantskou říší, od roku 1409 Benátskou republikou. Na jihu Dalmácie od 14. století existovala nezávislá Republika Dubrovník.

Po vymření dynastie Arpádovců Ondřejem III. (1290-1301) v rámci personální unie s Uherskem střídalo Chorvatsko panovníky a dynastie, tažke v letech 1301-1386 vlády Anjouovci, po nich v letech 1387-1526 postupně Lucemburkové, Jagellonci, Matyáš Korvín a Jan Zápolský, který byl vzdorokrál posledního Jagellonce Ludvíka II. a nechal se králem zvolit od slavonské šlechty. Od poloviny 15. století bylo také Chorvatsko a především jeho východní část Slavonie vystaveno tureckému výboji. Mladý Ludvík Jagellonský, ale zahynul v bitvě u Moháče a uhersko-chorvatské soustátí se opět ocitlo bez panovníka a dynastie.

Chorvatské království pod vládou Habsburků[editovat | editovat zdroj]

Vojenská hranice ve Slavonii (1751)

Uhersko byla poraženo v bitvě u Moháče v roce 1526. V roce 1527 chorvatská šlechta uznala habsburka Ferdinanda I. chorvatským králem v rámci unie s Uherskem, ale výměnou za to, že bude vést obranu proti Turkům. Tak se Habsburkové stali králi Chorvatska jak volbou, tak dědičským nárokem a zároveň také jako uherští králové. V této době bylo Chorvatsko součástí tzv. Královského Uherska.

Roku 1529 v centrální Chorvatsku a Slavonii na obranu křesťanského světa vzniká tzv. Vojenská hranice. Ta byla rozdělena na Chorvatskou vojenskou hranici (ta je zrušena roku 1881) a Slavonskou vojenskou hranici. Do této oblasti (tzv. Krajina) při dnešní hranici s Bosnou a Hercegovinou směřovala vlna srbských uprchlíků, kteří zde změnili etnickou situaci. Během válek Rakouské monarchie s Osmanskou říší dochází k roku 1699 k osvobození Slavonie, jejíž území bylo rozděleno mezi Vojenskou hranici a později (1744) vzniklou rakouskou korunní zemi Království Slavonie. Slavonské království bylo současně podřízeno Chorvatskému království i Svatoštěpánské koruně (Uhrám).

Chorvatská území součástí napoleonových Illyrských provincií[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Illyrské provincie.

V roce 1809 byly Napoleonem zřízeny na bývalém rakouském území tzv. Ilyrské provincie, které zahrnovaly historické země Dalmácii, Istrii, Kraňsko, Gorice, Terst, Dubrovníka, Korutansko a tzv. chorvatské přímoří. Ilyrské provincie se stali součástí francouzského císařství a jeho deparmentem, v čele stál francouzský guvernér. Francouzská správa zde oslabila feudální vztahy a vytvořila příznivé podmínky pro rozvoj národního hnutí Jihoslovanů.

Roku 1815 po Napoleonově pádu Ilyrské provincie připadly rakouskému císařství, kdy získali Habsburkové Jaderské pobřeží zpět byla z velké části obnovena předchozí správa, tím pádem bylo dřívější velké Chorvatské království rozděleno (alespoň pod habsburskou vládou) na 3 celky resp. korunní země: království Chorvatské (zabíralo pouze tzv. centrální Chorvatsko), království Slavonské (oblast Slavonie) a království Dalmácie (oblast dalmácie, Dubrovníku a Kotoru). Každá z těchto "chorvatských" korunních zemí měla vlastní částečnou autonomii. Ostatní území bývalých Ilyrských provincií se stalo součástí nově utvořené korunní země království Illyrského (to ale bylo roku 1849 rozděleno na historické země). Království Slavonské bylo v letech 1744-1849 formálně podřízeno království Chorvatskému, v letech 1849-1868, již nezávislá korunní země.

Tradiční zemské sněmy, které byly do roku 1848 orgány stavovského zastoupení, byly po revoluci z roku 1848 císařskou vládou ve všech korunních zemích, včetně chorvatských zrušeny a teprve roku 1860 svolány v nové formě. Nyní už jen část členů zemských sněmů měla své postavení zaručena, zatímco zbytek byl volen.

Království Chorvatsko-Slavonské[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Království Chorvatsko-Slavonské.
Chorvatsko-Slavonské království je růžově, dalmácie je červeně

Od roku 1815 pak dochází k posilování maďarizačních snah. Reakcí na ně bylo roku 1849 vyčlenění Slavonie jako korunní země z podřízenosti Chorvatska. Po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 dochází ke spojení dvou korunních zemí resp. Chorvatského království a Slavonského království do království Chorvatsko-Slavonského v rámci Rakouska-Uherska, stávají se ale součástí Uherska resp. zalitavska. Sílící chorvatsko-illyrské hnutí, ale roku 1868 vynutí získává po Uhersko-Chorvatském vyrovnání tzv. nagoda, částečnou autonomii v rámci Rakousko-Uherského Zalitavska, v němž pak setrvalo až do roku 1918. V roce 1881 k Chorvatsku-slavonsku bylo připojeno území Vojenská hranice.Království Chorvatsko-Slavonské se dělilo stejně jako Uhersko na župy, těch chorvatských bylo 8.

Korunní země království Dalmácie, ale po rakousko-uherském vyrovnání byla součástí Předlitavska, po Uhersko-Chorvatském vyrovnání se tedy nemohlo stát součástí království Chorvatsko-Slavonského. Představitelé království Chorvatsko-Slavonského, ale dávali najevo svůj nesouhlas s tímto rozdělením a nazývali Chorvatsko-Slavonsko oficiálně jako Trojjediné království dalmatské, chorvatské a slavonské (Trojednica) a také ve znaku království na kterém byla Dalmácie zastoupena třemi leopardími hlavami. Uherští představitelé pochopitelně ve vlastním zájmu podporovali chorvatské nároky na Dalmácii. Nicméně Chorvatsko zůstalo takto rozděleno až do konce první světové války.

29. října 1918 chorvatský parlament vyhlásil konec unie s ostatními zeměmi Koruny svatoštěpánské a připojení Království chorvatsko-slavonského ke Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů. Tím ztratil termín Země Koruny svatoštěpánské svůj význam a přestal být používán.

Nezávislý stát Chorvatsko[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Nezávislý stát Chorvatsko.

teoreticky by se za pokračovatele chorvatského království dal považovat i Nezávislý stát Chorvatsko, který vznikl po faktické likvidaci Jugoslávie nacistickým Německem okupací na jaře 1941 vyhlásili chorvatští ustašovci Nezávislý stát Chorvatsko, obsahující větší část chorvatských zemí a rovněž celou Bosnu a Hercegovinu. Hlavní postavou nového státu byl Ante Pavelić, který přijal titul vůdce. Chorvatsko bylo prohlášeno monarchií, jako hlava státu a chorvatský král byl oficiálně režimem vybrán jako Tomislav II., 4. vévoda z Aosty princ Aimone Savojsko-Aosta, který pocházel z savojské dynastie. Ten však ale nedisponoval žádnou reálnou mocí a nikdy do Chorvatska nepřijel. V roce 1943 se titulu chorvatského krále vzdal.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŠESTÁK, Miroslav, a kol. Dějiny jihoslovanských zemí. 2. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 758 s. ISBN 978-80-7106-375-9.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kingdom of Croatia (medieval) na anglické Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]