Minhag

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Davidova hvězda Lukhot Habrit.svg Menora.svg
Židé a judaismus
ŽidéJudaismusKdo je Žid
OrtodoxníKonzervativní (Masorti)
Progresivní (Reformní - Liberální)Ultraortodoxní
SamaritániFalašovéKaraité
Etnické skupiny a jazyky
AškenazimSfaradimMizrachi
HebrejštinaJidišLadinoGe'ezBuchori
Populace (vývoj)
EvropaAmerikaAsieAfrikaAustrálie
Náboženství
BůhPrincipy víry v judaismuBoží jména
613 micvotHalachaNoemovy zákony
MesiášEschatologie
Židovské myšlení, filosofie a etika
Židovská filosofie
CdakaMusarVyvolenost
ChasidismusKabalaHaskala
Náboženské texty
TóraTanachMišnaTalmudMidraš
ToseftaMišne ToraŠulchan aruch
SidurMachzorPijutZohar
Životní cyklus, tradice a zvyky
ObřízkaPidjon ha-benSimchat batBar micva
ŠiduchSvatbaRozvod (Get)Pohřeb
KašrutŽidovský kalendářŽidovské svátky
TalitTfilinCicitKipa
MezuzaMenoraŠofarSefer Tora
Významné postavy židovství
AbrahámIzákJákobMojžíš
ŠalomounDavidElijášÁron
MaimonidesNachmanidesRaši
Ba'al Šem TovGa'on z VilnaMaharal
Náboženské budovy a instituce
ChrámSynagogaJešivaBejt midraš
RabínChazanDajanGa’on
Kohen (kněz)MašgiachGabajŠochet
MohelBejt dinRoš ješiva
Židovská liturgie
ŠemaAmidaKadiš
MinhagMinjanNosach
ŠacharitMinchaMa'arivMusaf
Dějiny Židů
starověkstředověknovověk
Blízká témata
AntisemitismusGójHolocaustIzrael
FilosemitismusSionismus
Abrahámovská náboženství

Minhag (hebrejsky: מנהג‎‎, zvyk či zvyklost; pl. minhagim) je v judaismu akceptovaný zvyk nebo skupina zvyků. Minhag může odkazovat na následující:

  • Zvyk, který byl přijat jako závazný do obecné praxe a stává se jedním z pramenů židovského náboženského práva. Příkladem je nošení kipy.
  • Místní zvyk (minhag ha-makom) vztahující se a platný pouze v určité lokalitě (země, oblast, obec) platný pouze pro komunitu v dané lokalitě. Tyto druhy minhagů jsou podrobně rozebírány v Mišně a Talmudu. Tyto druhy minhagů jsou zaznamenány ve zvláštních knihách (sifrej minhagim). Typickou ukázkou je např. rozdíl v době, která musí uběhnout mezi požitím masa a mléka nebo zvyky ohledně konzumace rýže a luštěnin během svátku Pesach.[pozn 1]
  • Minhag může také odkazovat na různé liturgické rity, které se vyvinuly v průběhu dějin tj. minhag Polin, minhag Aškenaz. Tyto minhagim se někdy překrývají s termínem nosach, ale nejsou identické.

Etymologie slova[editovat | editovat zdroj]

Samotné slovo je odvozené od kořene נהג n-h-g - vést, řídit. V Bibli je použito v 2Kr 9, 2 ve smyslu řízení vozu. Význam „zvyk“, „úzus“ pochází až z pobiblického období a v tomto významu jej přijímá raný rabínský judaismus.

Postavení minhagu v židovském právu[editovat | editovat zdroj]

Minhag v Bibli[editovat | editovat zdroj]

Minhag je jedním ze základních pramenů židovského náboženského práva. Zvykové právo zaujímalo pravděpodobně důležité postavení již během darování/kodifikace textu Tóry - tím by se vysvětlovalo, proč Tóra nerozebírá obšírněji zákony ohledně některých nařízení, zatímco u jiných tak činí velmi důkladně.[zdroj?] Jedním z takových příkazů je ustavení svátku Roš chodeš, které je v Tóře zmíněno pouze jako den přídavné oběti (musaf), aby se zabránilo identifikaci oslavy novoluní s pohanským svátkem boha měsíce Íla.[zdroj?] Veškerá konkrétní nařízení ohledně oslavy a určování novoluní jsou pozdějšího data.

Minhag v rabínské literatuře[editovat | editovat zdroj]

Soubor tradic obsažených v Mišně (tedy jednom z hlavních zdrojů halachy) není nic jiného, než výsledek konsolidace lidových zvyků - minhagů - a tradic tak, jak byly rozšířeny mezi starověkým židovstvem a vyřazení nebo odmítnutí zvyků, které byly v rozporu s Tórou nebo které neměly dostatečnou oporu. Velké množství zvyků se nachází v Talmudu, kde se hovoří o zvycích obyvatel jednotlivých měst, zemí nebo o zvycích příslušníků jednotlivých profesí. Tyto zvyky se týkají jak otázek náboženských, tak ryze věcných jako např. údaje, že noc (a tím i nový den v týdnu) začíná východem tří hvězd. Pozdější výroky (tj. výroky amoraitů v gemaře), které odkazují na obecně platný minhag, jsou uvedenu buďto slovy „Máme tradici, že...“ nebo přímo „Jsme/jsou zvyklí, že...“ O autoritě takové tradice se už většinou dále nepolemizuje, což naznačuje, že řada tradic zůstala zachována v ústním podání i po uzavření textu Mišny a že obecně přijímaný způsob konání v dané věci (který ovšem není v rozporu s Tórou) byl v té době již brán jako důvěryhodný argument pro vyvození právního nařízení.

Odmítání zvyků[editovat | editovat zdroj]

Mezi rabínskými autoritami existovala zvláště v potalmudickém období silná averze vůči zvykům, které byly svou povahou podivné, hloupé, pověrečné nebo zvykům, které byly přijaty jako východisko z existenční nouze pod tlakem okolností. V těchto svých snahách často naráželi především na odpor prostého obyvatelstva. Rabíni tyto zvyky označovali jako „zvyky Amorejců“. Jednou z vedoucích autorit brojících proti takovým minhagům byl Maimonides. V případě liturgických minhagů ale jejich snaha byla spíše neúspěšná a v židovské liturgii řada tzv. východisek z nouze zůstala a stala se plnohodnotnou součástí židovské bohoslužby. Dalšími zvyky, které se dostaly do liturgie a byly pozdějšími autoritami zpochybňovány jsou např. Tašlich nebo Kaparot.

Minhagy jako zvyky obcí dnes[editovat | editovat zdroj]

Řada obcí dnes má své vlastní specifické minhagy, ať už co se týče liturgie, náboženské praxe nebo halachy. Mezi halachická ustanovení, platných v České republice a která mají status minhagu je např. takana (přechodné ulehčující ustanovení) povolující používání pražského metra o šabatu[zdroj?]. V konzervativních obcích a v liberálních komunitách je tendence vytvářet vlastní minhagy a rušit minhagy stávající nebo minhagy, které jsou považovány za zastaralé a jejich dodržování za zbytečné (zvyky ohledně oblékání, některá nařízení ohledně omezení činnosti o šabatu).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Rýže a luštěniny se označují jako kitnijot. Tyto potraviny sice nejsou chamec, ale podle aškenázské tradice je jejich konzumace zakázána. Na rozdíl od chamecu je však možné tyto potraviny vlastnit. Oproti Aškenázům tyto potraviny jedí sefardští židé, podle jejichž tradic nic neodporuje konzumaci těchto potravin.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NEWMAN, Ja'akov; SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha : Sefer, 1992. 285 s. ISBN 80-900895-3-4.