Judské království

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o státním útvaru existujícím 930–586 př. n. l.. O státním útvaru z let 167–63 př. n. l. pojednává článek hasmonejské království.
Judské království
ממלכת יהודה
 Kanaán cca 930–586
př. n. l.
Babylonie 
geografie
Mapa
Judské království a jeho okolí cca roku 800
hlavní město:
Jeruzalém
obyvatelstvo
počet obyvatel:
cca 75 000 (okolo roku 620)
národnostní složení:
státní útvar
monarchie
vznik:
cca 930 postupným vývojem osídlení
zánik:
586 dobytím Samaří Babyloňany
Státní útvary a území
Předcházející:
Kanaán Kanaán
Nástupnické:
Babylonie Babylonie

Judské království byl státní útvar, jenž existoval mezi lety 930-586 př. n. l. v hornatém Judsku.

Až do pádu izraelského království roku 722 př. n. l. mělo řídce osídlené judské království provinční charakter. To se změnilo, když ze zničeného izraelského království začalo do Judska proudit množství uprchlíků. Jeruzalém se tak náhle stal politickým i náboženským centrem v oblasti a Judské království se konečně rozvinulo v plnohodnotný stát. Politické centralizaci království měla pomoci také náboženská centralizaci. Tradiční příběhy o praotcích a exodu posloužily náboženské reformě, jež se vyznačovala monoteismem a likvidací konkurenčních náboženských forem.

Vzápětí postihla Asýrii vnitřní nestabilita, takže se král Chizkijáš rozhodl vzbouřit, po stabilizaci Asýrie však následovala krutá odveta – plenění asyrského vojska zůstal uchráněn pouze Jeruzalém. Další judský král byl poslušným asyrským vazalem, což Judsku přineslo dlouhé období míru, během něhož došlo k velkému ekonomickému rozvoji, zároveň však také k odklonu od reformovaného náboženství. Koncem 7. století došlo k dalšímu úpadku Asýrie, do oblasti však začala pronikat moc Egypta. Egyptská hrozba vedla k novému náboženskému vzepětí a nové náboženské reformě.

Toto úsilí však Judské království nezachránilo. Egypťané odvlekli judského krále do zajetí, vzápětí však do oblasti vtrhlo vojsko ještě silnější Babylonie, jež roku 586 Judsko včetně Jeruzaléma vyplenilo a část obyvatelstva odvleklo do zajetí.

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Představy o judském království dlouhou dobu vycházely z biblického vyprávění, které tvrdí, že judské království bylo pokračovatelem sjednoceného davidovského království, od něhož se po Šalomounově smrti odtrhlo izraelské království.[1] Dějiny Judska se pak odehrávaly pod téměř nepřetržitou hrozbou vpádu okolních mocných národů – zatímco panovníci, kteří sloužili Hospodinu, oddalovali zničení království, vládci, kteří se protivili Božím příkazům, uváděli své království do záhuby.[2]

Archeologické průzkumy však ukázaly, že dějiny se odehrávaly poněkud jinak, než Bible tvrdí. Především neexistovalo žádné sjednocené království, od něhož by se izraelské království odtrhlo. Judské království navíc bylo oproti izraelskému království značně zaostalé – toto pisatel Bible, který si nedokázal vysvětlit, jak se mohlo „hříšnému“ Samařsku dařit lépe než zbožnému Judsku, prostě zamlčel.[3]

Důležitým pramenem je zejména plošný výzkum vysočiny, který v 60. letech 20. století provedl Jochanan Aharoni, vykopávky v Jeruzalémě a dalších městech a egyptské, asyrské a babylonské prameny.

Dějiny judského království[editovat | editovat zdroj]

Šekemské a jeruzalémské království ve 14. století

Osídlení a první státy v Judsku[editovat | editovat zdroj]

Obyvatelé Judských hor střídali dle nutnosti pastevecký a usedlý život. V době rozkvětu kenaanských měst v západní přímořské nížině mohli s těmito městy obchodovat, když se však tato města dostala do krize, byli pastevci nuceni si zemědělské plodiny vyprodukovat sami. Pěstitelství s sebou samozřejmě neslo i nutnost usazení se. První sídla tak vznikla ve starší době bronzové (3500-2200 př. n. l.), pak však většinou zanikla, neboť obyvatelstvo se díky dostatku obilí z kenaanských měst mohlo vrátit ke kočovnému pastevectví. Obdobná vlna osídlení proběhla ve střední době bronzové (2000–1550), až se nakonec kvůli krizi kanaanských měst ve 12. století př. n. l. způsobené přílivem mořských národů, obyvatelstvo Judska začalo usazovat trvale.[4]

Již v tomto období zřejmě existovala jakási forma státu v okolí Jeruzaléma, o němž se zmiňují egyptské klatbové texty z 19. století př. n. l. a el-amarnská korespondence ze 14. století př. n. l. Nejednalo se však o stát v pravém slova smyslu, neboť moc panovníka se omezovala jen na Jeruzalém a jeho bezprostřední okolí, nikoli na celé Judsko.[5]

Vznik judského království[editovat | editovat zdroj]

Vesnice se od 12. století pozvolna rozrůstaly a specializovaly, podobně jako se společnost stratifikovala, avšak značně pomaleji než v Samařsku, jež těžilo z blízkosti obchodní stezky vedoucí z Egypta do Mezopotámie. Ještě v 10. století byl Jeruzalém malým horským městečkem; zatímco v Samařsku archeologové z této doby nalezli první velké stavby, v judském hlavním městě nejsou žádné takové stavby doloženy. Král David a jeho nástupci zůstali lokálními vládci izolované horské oblasti.[6]

Nápis nalezený v Tel Danu, zmiňující „dům Davidův“

Zatímco okolo roku 900 bylo izraelské království na severu již téměř plně rozvinutým státem, jenž disponoval byrokratickým aparátem a stavěl velké veřejné stavby a paláce, Judsko dospělo do tohoto stavu až ke konci 7. století př. n. l. Judsko pojilo se Samařskem uctívání stejného Boha – Hospodina, podobný dialekt hebrejštiny a stejné písmo. Úroveň gramotnosti v judském království ovšem byla mnohem nižší: literární památky se dochovaly až z konce 8. století př. n. l. a hospodářská ostraka až ze 7. století. Archeologické nálezy z 10. – 8. století vypovídají o pluralitě Hospodinova kultu a obyvatelé Judska také běžně uctívali božstva okolních národů.[7]

Význam Judska začal růst až s krizí a zánikem izraelského království. Judský král Achaz (743-727)[8] se rozhodl pomoci asyrskému králi Tiglatpilesarovi III. (754-727) oslabit konkurenční severní království, a stal se proto dobrovolně asyrským vazalem. Rozmach judského království nastal po roce 722, kdy Salmanassar V. izraelské království zničil a do Judska začalo proudit množství izraelských uprchlíků, jež byli mnohdy na vyšší kulturní úrovni než judští obyvatelé. Jeruzalém se tak rázem stal politickým i náboženským centrem v oblasti, počet jeho obyvatel během krátké doby stoupl z 1 500 na 15 000 obyvatel a v jeho okolí vzniklo mnoho nových zemědělských usedlostí. Podobný rozmach zažila i další judská sídla, zejména Lakiš. Judské království konečně získalo charakter plně rozvinutého státu (jsou doloženy monumentální nápisy, ostraka, pečeti a velké veřejné stavby).[9]

Zbytky jeruzalémského opevnění vybudovaného za Chizkijášovy vlády

Kolísavý vztah k Asýrii: Chizkijáš a Menaše[editovat | editovat zdroj]

Snahu o politickou centralizaci Judska se Achazův nástupce Chizkijáš (727-698) snažil podpořit také centralizací náboženství. Tradiční příběhy o praotcích a exodu posloužily náboženské reformě, jež měla charakter monoteismu. Dřívější kultická pluralita se stala symbolem chaotické nejednotnosti národa a „modloslužbou“. Roku 705 Chizkijáš využil oslabení Asýrie po smrti Sargona II. a vzbouřil se. V předtuše asyrské odvety zahájil výstavbu silného opevnění Jeruzaléma a Lakiše, nechal prorazit tunel ve skále pod Davidovým Městem, jímž se přiváděla voda dovnitř jeruzalémských hradeb.[10]

Asyrská odveta skutečně roku 701 skutečně přišla. Sinacheribovo vojsko vydrancovalo celé Judsko včetně vzkvétajícího Lakiše, před pohromou byl uchráněn pouze Jeruzalém. Biblická kniha Izajáš mluví o tom, že se judský král Chizkijáš v obležení modlil k Hospodinu, který poslal svého anděla a ten "pobil v asyrském táboře sto osmdesát pět tisíc. Za časného jitra, hle, všichni byli mrtví, všude mrtvá těla."[11] Asyrský historik Béróssos hovoří o tom, že "Bůh poslal morovou nákazu na Sinacheribovo vojsko a hned první noci obléhání zemřelo na sto osmdesát pět tisíc."[12]

Chizkijášův nástupce Menaše (698-642) se od náboženských reforem odklonil a modlářská posvátná návrší začala být opět budována.[13]

Menaše rovněž upustil od Chizkijášovy neúspěšné zahraniční politiky a stal se věrným asyrským vazalem. Menašeho vláda se tak stala obdobím dlouhého míru a relativní prosperity. Judsko se snažilo zapojit do obchodu s exotickým zbožím, snažila se exportovat olivový olej. Velký populační růst zažívala především území na jihu Judska (Beerševa, Edom), kudy vedla důležitá kadidlová stezka, po níž procházely karavany z Arábie na břeh Středozemního moře. Rozvoj ekonomiky se ovšem pojil také s rostoucí sociální diferenciací, narušením tradičního kmenového uspořádání a nejistotou nižších společenských skupin. To probudilo jednak kritiku ze strany proroků (např. Sofonjáš), avšak také sny o ideálním zlatém věku.[14]

Rekonstrukce obětního oltáře v Be'er Ševě; původní oltář byl rozbit při Chizkijášově či Jóšijášově centralizaci kultu

Jóšijášova reforma a pád Judska[editovat | editovat zdroj]

Menašeho syn Amón byl po dvou letech vlády zavražděn, což však lid vyděsilo, takže z obav z nestability spiklence pobili a na trůn dosadili dědice trůnu Jóšijáše (639-609). Ten začal naplňovat sny o ideálním zlatém věku, kterými žil lid, jemuž Jóšijáš vděčil za trůn. Roku 622 nařídil opravu jeruzalémské svatyně, při které byly nalezen text Knihy smlouvy, jež podnítila velkou náboženskou reformu v monoteistickém duchu. Z Chrámu byly odstraněny veškeré předměty neodpovídající monoteistické představě Boha, místa modloslužby byla zničena a kult byl znovu centralizován do Jeruzaléma.[15] Kniha smlouvy zřejmě představovala původní verzi či základ knihy Deuteronomium.[16] Doba vzniku knihy zůstává otázkou, historická kritika však naznačuje, že se jedná o poměrně mladý text, který vznikl nejpozději za Chizkijášovy vlády. Nepravděpodobná není také varianta, že text vznikl až za Jóšijáše.[17]

Jóšijášovy reformy v sobě nesly také silný ideologický moment. Asýrie ztrácela svou moc, takže Egypťané vyhnali Asyřany z Egypta a oslabil jejich moc v Palestině. Severní Izrael se tak stal prostorem, do něhož mohlo Jóšijáš expandovat. Aby získal nadšení obyvatelstva pro tento svůj plán, podpořil sepsání tradovaných epických vyprávění a legend, na jejichž základě si mohl činit nárok na severoizraelská území. Zda k expanzi nakonec skutečně došlo, není zcela jasné.[18]

Záhy se totiž mezinárodní situace změnila. Na východě rychle rostla moc Babylonie, zatímco na západě moc Egypta. Při svém tažení proti Babylonii faraon Neko II. roku 609 za nejasných okolností Jóšijáše u Megida zabil. Jeho smrt znamenala rozpad reformního hnutí a judské království se naplno stalo obětí babylonsko-egyptského zápasu. Jóšijášůva syna Jóachaze Egypťané odvlekli a na jeho místo dosadili Eljakíma (Jójakíma). Když Babylonie roku 605 zvítězila nad Egyptem u Karchemiše, stal se Jójakím babylonským vazalem, avšak brzy se proti babylonské nadvládě s pomocí Egypta vzbouřil, během následného babylonského obléhání Jeruzaléma roku 597 však zemřel a jeho syna i jeruzalémskou aristokracii a kněze Babyloňané odvlekli. Dosazený král Sidkijáš se rovněž po krátké době vzbouřil, tentokrát však byla babylonská odveta roku 587 drastičtější: Nebukadnesar II. vyplenil celé Judsko, zničil Jeruzalém, asi čtvrtinu obyvatelstva odvlekl do babylonského zajetí a judské království přeměnil na provincii Jehud.[19]

Přehled judských králů[editovat | editovat zdroj]

Doba vlády[8] Jméno Poznámky
931-914 Rechabeám (רחבעם)
914-911 Abíjám (אבים)
911-870 Ása (אסא)
870-846 Jóšafat (יהושפט) 851-846 souvládí s Jóramem
851-843 Jórám (יהורם) 851-846 souvládí s Jóšafatem
843-842 Achazjáš (אחזיהו)
842-836 Atalja (עתליה) regentka
836-798 Jóaš (יהואש)
798-769 Amasjáš (אמציה) 785-769 souvládí s Azarjášem
785-733 Azarjáš (Uzijáš) (עוזיהו) 785-769 souvládí s Amasjášem, 759-743 souvádí s Jótamem, 743-733 souvládí s Achazem
759-743 Jótam (יותם) souvládí s Azarjášem
743-727 Achaz (אחז)
727-698 Chizkijáš (חזקיהו) 788-784 souvládí se svým otcem
698-642 Menaše (מנשה)
641-640 Amón (אמון)
639-609 Jóšijáš (יאשיהו)
609 Jóachaz (יהואחז)
608-598 Jójakím (יהויכים)
597 Jójakín (יהויכין)
596-586 Sidkijáš (צדקיהו)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. 1Kr 12, 16 (Kral, ČEP)
  2. 2Kr 21, 11–17 (Kral, ČEP)
  3. FINKELSTEIN, Israel; SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2007. Dále jen Finkelstein – Silberman (2007). ISBN 978-80-7021-869-3. S. 201-203.  
  4. Finkelstein – Silberman (2007). s. 109-113.
  5. Finkelstein – Silberman (2007). s. 214-216.
  6. Finkelstein – Silberman (2007). s. 117-132.
  7. Finkelstein – Silberman (2007). s. 213-218.
  8. a b Existuje několik verzí datace vlády izraelských panovníků. Tato datace podle FinkelsteinSilberman (2007). s. 30, kteří vycházejí z Anchor Bible Dictionary a Galilovy práce The Chronology of the Kings of Israel and Judah. Všechna data jsou před naším letopočtem.
  9. Finkelstein – Silberman (2007). s. 218-221.
  10. Finkelstein – Silberman (2007). s. 221-232.
  11. http://www.biblenet.cz/app/b/Isa/chapter/37
  12. http://books.google.cz/books?id=U06oqM41ZLgC&lpg=PP1&dq=Jewish+Antiquities&pg=PA415&redir_esc=y#v=onepage&q=Jewish%20Antiquities&f=false
  13. Finkelstein – Silberman (2007). s. 232-236.
  14. Finkelstein – Silberman (2007). s. 236-242.
  15. Finkelstein – Silberman (2007). s. 243-248.
  16. RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny. Úvod do starozákonní literatury. 3. vyd. Praha : Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-634-4. S. 200-210.  
  17. Finkelstein – Silberman (2007). s. 249n.
  18. Finkelstein – Silberman (2007). s. 250-256.
  19. Finkelstein – Silberman (2007). s. 256-262.

Související články[editovat | editovat zdroj]