List Římanům

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Sv. Pavel se svitky. Freska z římských katakomb, 3. stol.

List Římanům (zkratka Ř nebo Řím) je součást Nového zákona, jeden z nejvýraznějších a nejzávažnějších listů apoštola Pavla, který podstatně určoval celé pozdější dějiny křesťanství. O Pavlově autorství listu se nikdy nepochybovalo. List byl napsán řecky, patrně počátkem roku 58 v Korintu nebo v jeho přístavu Kenchrejích.

Císař Claudius vypověděl roku 49 židy i křesťany z města Říma kvůli sporům, které mezi nimi vznikly. Jeho nástupce Nero někdy po roce 54 toto rozhodnutí zrušil, nicméně napětí mezi židy a křesťany nezmizelo. Pavel se právě chystá na cestu do Jeruzaléma s výsledky sbírky pro tamní obec a potom se chce poprvé vydat do Říma. List ho má římským křesťanům představit a připravit jeho příchod.

Hlavním a polemickým tématem listu je Pavlova nauka o ospravedlnění z víry: židovská představa, že se mohou ospravedlnit dodržováním mojžíšovských předpisů Starého zákona, je mylná. Člověk může být před Bohem spravedlivý jen z jeho ničím nezasloužené milosti, o niž se může přičinit jen tím, že věří v Krista.

Toto téma se v dějinách křesťanství několikrát radikalizovalo, kdykoli křesťané začali také spoléhat na své vlastní síly a náboženské výkony. To bylo hlavní téma Lutherova protestu proti středověké církevní praxi, který se výslovně opíral o List Římanům. Podobně počátkem 20. století německý teolog Karl Barth ve svém výkladu listu Římanům.

[editovat] Citáty

„	„Cítím se totiž dlužníkem Řeků i barbarů, vzdělaných i nevzdělaných.“	“
— Ř 1,14

„	„Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“	“
— Ř 1,18-20

„	Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní.	“
— Ř 3,13

„	„Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.“	“
— Ř 3,28

„

„Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost.“Ř 4,3-5

“