Slezská církev evangelická augsburského vyznání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lutherova růže – emblém luterských církví (včetně SCEAV)

Slezská církev evangelická augsburského vyznání je největší luterská církevČeské republice; působí zejména na TěšínskuMoravskoslezském kraji. V letech 1923–1950 nesla název Augšburská církev evangelická ve východním Slezsku v Československu. Sdružuje věřící česképolské národnosti.

Při sčítání lidu v roce 2001 se ke SCEAV hlásilo 14 020 obyvatel, podle předběžných výsledků sčítání lidu z roku 2011 se k ní hlásilo jen 8162 osob; podle vlastních statistik měla v roce 2011 tato církev 15 538 členů.

Církev je charakteristická silnou tradicí pietismu, což ji činí blízkou evangelikálním církvím.

Součástí SCEAV je Slezská diakonie.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Evangelická církev na Těšínsku existuje v různých organizačních formách nepřetržitě od první poloviny 16. století až dodnes.

Přestože v době české reformace bylo Těšínsko součástí českého státu, husitské myšlenky se zde uplatnily jen v omezené míře. Naproti tomu vůči reformaci Lutherově o sto let později se obyvatelé těšínského knížectví postavili kladně. Reformace zde měla poklidný a konzervativní ráz. V těšínském knížeti Václavu III. Adamovi nalezla svého oddaného podporovatele.

Jiří Třanovský – „slovanský Luther“

Roku 1610 jeho syn kníže Adam Václav opustil luterskou víru a stal se římským katolíkem. Ve své zemi zahájil rekatolizaci. Po bělohorské porážce (1620) protireformační tažení proti těšínským evangelíkům zintenzívnělo; nicméně tu většinou nedosahovalo takové síly jako v Čechách či na Moravě. Vestfálský mír (1648) výslovně přiznal slezským evangelíkům právo zůstat v zemi a soukromě provozovat ve svých domech bohoslužby. Na těchto domácích bohoslužbách byl nezřídka používán kancionál těšínského rodáka Jiřího Třanovského, nazvaný „Cithara sanctorum“, jenž poprvé vyšel roku 1636 a poté ve více než 140 vydáních. Veřejná evangelická bohoslužba ale v knížectví ustala roku 1654, kdy tzv. náboženská komise zabrala všechny zbývající luterské kostely a kaple v zemi a luterští duchovní byli ze země vypovězeni. Pokud se chtěli evangelíci shromažďovat ve větším počtu, museli tak činit tajně v horách.

Pětapadesátileté období bez veřejné luterské bohoslužby skončilo roku 1709. V tomto roce přinutil švédský král Karel XII. císaře Josefa I., aby tzv. exekučním recesem k altranstädtské smlouvě povolil mimo jiné výstavbu evangelického kostela u města Těšína. Kostel se nazýval „Ježíšův kostel“ nebo též „kostel milosti“ (Gnadenkirche). Vedle kostela vznikla také evangelická škola. U kostela a školy se záhy vytvořilo jedno z center slezského pietismu; kromě všech těšínských evangelíků jej navštěvovali i tajní nekatolíci z Moravy a z Čech, byla mezi nimi i řada osob z Kravařska, které později obnovily v Ochranově Jednotu bratrskou. K nejvýznamnějším pietistům, působícím v této době v Těšíně, patřil Johann Adam Steinmetz, Jan Liberda či Jan Muthmann. Jejich protivníci ovšem roku 1730 dosáhli vypovězení tří pietistických pastorů a dvou učitelů ze všech zemí habsburské monarchie. Přestože měli těšínští evangelíci vlastní kostel, museli snášet mnohá pronásledování; nástrojem rekatolizace byla i tzv. konzistoř augsburského vyznání, kterou zřídila Marie Terezie ve 40. letech 18. století – tento nejvyšší orgán těšínských luteránů tvořili převážně katolíci!

Dobu protireformace ukončil až toleranční patent císaře Josefa II., který byl ve Slezsku s ohledem na místní specifické poměry vyhlášen v pozměněné formě až roku 1782. Přinesl zejména možnost budovat nové modlitebny a zřizovat školy. Do nových sborů na Těšínsku přicházeli v první fázi kazatelé zejména ze Slovenska. Všichni těšínští evangelíci byli začleněni do celorakouské evangelické církve a. v. Evangelíci nicméně zůstávali stále jen „tolerovanými“ občany státu. Proto se roku 1848 připojili k revolučním požadavkům a vymohli si zrovnoprávnění s katolíky. Tzv. protestantský patent (1861) pak přinesl evangelíkům právo na církevní samosprávu. Období rovnoprávnosti bylo poznamenáno rozvojem rozmanitých protestantských aktivit (např. založení evangelické nemocnice v Těšíně (1888), založení řady spolků, vydávání časopisů a knih). Toto období ale bylo také obdobím národního probuzení a následných národnostních třenic, které se nevyhnuly ani církvi.

Počátkem 20. století prožila evangelická církev na Těšínsku velké probuzení, nazývané „těšínský zázrak“. Zasloužil se o ně zejména pastor Karol Kulisz, podporující vznik malých domácích skupinek, které se věnovaly prohlubování náboženského života. Roku 1906 se v důsledku probuzení vytvořilo tzv. Křesťanské společenství, které se stalo nositelem novopietistické zbožnosti v církvi; letniční zbožnost reprezentoval v církvi od roku 1910 Svaz pro rozhodné křesťanství. Probuzenecká hnutí organizovala evangelizační setkání a biblické hodiny, zakládala nedělní besídky, pěvecké a instrumentální soubory, vydávala letáky, brožury, časopisy a zpěvníky, nezapomínala též na činnost diakonickou.

Rozpad Rakousko-Uherska (1918) přinesl i vážné změny do evangelické církve na Těšínsku. Některé sbory se připojily k Českobratrské církvi evangelické, jiné k Německé evangelické církvi a ještě jiné k polské evangelické církvi se sídlem ve Varšavě. Poté, co byla roku 1920 definitivně část Těšínska mezinárodní arbitráží přisouzena Československu, ocitlo se na této československé části šest evangelických sborů, které se dříve připojily k polské evangelické církvi. Tyto sbory vytvořily novou církev nazvanou Augšburská evangelická církev ve východním Slezsku v Československu. Československá vláda církev uznala svým usnesením ze dne 24. května 1923. Po celou dobu první republiky si církev zachovala výrazně polský charakter.

Roku 1938 byla československá část Těšínska okupována polskou armádou a všechny sbory Augšburské evangelické církve ve východním Slezsku v Československu se ocitly na území Polska. V prosinci téhož roku byly přičleněny ke slezské diecézi Evangelicko-augsburské církve v Polsku. Následujícího roku však bylo celé území slezské diecéze připojeno k Říši a sbory na Těšínsku byly krátce nato podřízeny německé konzistoři ve Vratislavi. Většina pastorů byla zbavena úřadu, mnozí z nich byli uvězněni anebo popraveni; bohoslužby se po čase konaly jen v němčině.

Konec války však neznamenal konec problémů těšínských evangelických sborů. Stát odmítal Augšburskou evangelickou církev ve východním Slezsku v Československu uznat a Českobratrská církev evangelická s podporou národních socialistů usilovala připojit východoslezské sbory k sobě jako svůj čtrnáctý seniorát. Sbory se však proti těmto snahám energicky postavily, zkonsolidovaly se a zaručily Polákům i Čechům v církvi rovná práva. Na státní uznání však musely čekat až do roku 1948, kdy komunisty obsazené Ministerstvo školství a osvěty svým výnosem potvrdilo, že právní stav církve trvá beze změny. Roku 1950 se církev přejmenovala a přijala název Slezská církev evangelická augsburského vyznání, současně vznikly nové sbory a církev byla rozdělena do dvou seniorátů. Roku 1956 se SCEAV stala členkou Světové rady církvíSvětového luterského svazu.

Skutečnost, že uznání se církvi dostalo od komunistické vlády, vedla vedení církve k servilnímu postoji vůči vládnoucímu režimu. S tímto postojem ovšem nesouhlasili probuzenečtí členové církve, vytvářející pod vedením pastora Vladislava Santariuse ilegální hnutí, zvané „misijní práce“. Celé období komunistické diktatury tak bylo poznamenáno vlekoucím se konfliktem mezi vedením církve a „misijní prací“.

Církevní dechový orchestr Křesťanského společenství v Oldřichovicích

Po sametové revoluci se dne 16. března 1991 sešel v Třanovicích mimořádný synod, který odvolal dosavadního biskupa a jeho náměstka z funkcí. Ti však synod neuznali, a tak dali podnět ke schizmatu v církvi. Stoupenci dřívějšího vedení církve po déletrvajících konfliktech založili novou církev s názvem Luterská evangelická církev augsburského vyznání v ČR. Byla registrována dne 19. ledna 1995.

Slezská církev evangelická a. v. využila po roce 1989 nových možností, které se jí otevřely, a rozvinula svou činnost. Roku 1990 byla zahájena organizovaná charitativní práce v rámci Slezské diakonie. Pro zabezpečení lepší správy byla církev roku 1998 rozdělena do pěti seniorátů.

Roku 2011 bylo v rámci církve založeno Evangelizační centrum M.I.S.E., které navazuje na stejnojmenný evangelizační projekt.

Učení[editovat | editovat zdroj]

Základem učení církve je Bible, to je inspirované a bezchybné Boží slovo. Církev se hlásí k odkazu Augsburského vyznání z r. 1530, jakož i k dalším symbolickým knihám tohoto vyznání, které tvoří výraz historické a duchovní souvislosti s učením Dr. Martina Luthera.

Organizační struktura[editovat | editovat zdroj]

Církev má presbyterně-synodní zřízení. Správa církve je trojstupňová. Církev se člení na samosprávné organizační jednotky, kterými jsou:

Kromě toho jsou součástí církve její další organizační jednotky.

Farní sbor[editovat | editovat zdroj]

Farní sbor je základní organizační jednotkou, sdružující členy církve. Orgány sboru jsou sborové shromáždění, presbyterstvo, pastor nebo administrátor a kurátor.

Seniorát[editovat | editovat zdroj]

Seniorát je vyšší organizační jednotkou, sdružující na územně organizovaném principu farní sbory. Orgány seniorátu jsou seniorátní presbyterstvo, seniorátní rada, senior a seniorátní kurátor.

SCEAV je rozdělena do pěti seniorátů:

V letech 1950–1998 se církev členila na:

  • Dolní (ostravsko-karvinský) seniorát
  • Horní (českotěšínský) seniorát

Církev jako celek[editovat | editovat zdroj]

Orgány církve jako celku jsou: synod (nejvyšší orgán církve), předsednictvo synodu, církevní rada, biskup a církevní kurátor.

Další organizační jednotky církve[editovat | editovat zdroj]

  • filiální sbory (v současné době fakticky neustaveny)
  • kazatelské stanice
  • misijní stanice
  • církevní školy
  • Slezská diakonie
  • Evangelizační centrum M.I.S.E.

Spolupracující organizace[editovat | editovat zdroj]

V rámci církve avšak mimo její organizační strukturu působí sdružení Křesťanské společenství, o. s., Evangelická společnost – Towarzystwo ewangelickieSdružení Martina Luthera v ČR a společnost Beskydská oáza, o. p. s.

Ekumenická spolupráce[editovat | editovat zdroj]

Církev je členkou ekumenických organizací:

Oficiálními partnerskými církvemi SCEAV jsou na základě partnerských smluv:

Publikace a média[editovat | editovat zdroj]

SCEAV vydává měsíčník Přítel – Przyjaciel a ročenku Evangelický kalendář – Kalendarz Ewangelicki. Vydává rovněž neperiodické publikace. Jednou měsíčně vysílá svůj pořad na vlnách Rádia Proglas.

Představitelé církve[editovat | editovat zdroj]

Děkani evangelické církve a. v. v knížectví těšínském[editovat | editovat zdroj]

  • Jan Olšanský (1555–1580[?])
  • Martin Hunobrodenus[?] († 1591)
  • Tobiáš Herda († 1599)
  • Timoteus Lovčáni (1600–1611; 1619–1627)

Ordinovaní představitelé církve[editovat | editovat zdroj]

Stanislav Piętak

Kurátoři církve (neordinovaní představitelé církve)[editovat | editovat zdroj]

  • Jan Ofiok
  • Josef Kupka
  • Adolf Toman (—1975—)
  • Jindřich Veit
  • Karel Walach (1989–1990)
  • Jiří Rucki (1991–?)
  • Gustav Hlawiczka, ml. (?–2002)
  • Jan Stebel (2002–2006)
  • Adam Cieślar (od 2006)

Předsedové synodu církve[editovat | editovat zdroj]

Věřící[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • BIERMANN, Gottlieb: Geschichte des Protestantismus in Österreichisch-Schlesien. Prag: 1897.
  • MICHEJDA, Karol: Dzieje Kościoła ewangelickiego w Księstwie Cieszyńskim. 2. vyd. IN: Z historii Kościoła Ewangelickiego na Śląsku Cieszyńskim. Katowice: 1992, s. 9–172.
  • PAŁKA, Elżbieta: Śląski Kościół Ewangelicki Augsburskiego Wyznania na Zaolziu. Od polskiej organizacji religijnej do Kościoła czeskiego. Wrocław: 2007.
  • ŘÍČAN, Rudolf: Evangelická církev na Těšínsku. Křesťanská revue, 1959 (roč. 26.), s. 139–144.
  • SKALSKÝ, Gustav Adolf: Zur Geschichte der Evangelischen Kirchenverfassung in Oesterreich. (Bis zum Toleranzpatent.) Wien: 1898.
  • SZYMECZEK, Josef: Vznik Československa a evangelíci augsburského vyznání v Těšínském Slezsku 1918–1923. Český Těšín: 2010.
  • WAGNER, Oskar: Mutterkirche vieler Länder. Geschichte der Evangelischen Kirche im Herzogtum Teschen 1545–1918/20. Wien–Köln–Graz: 1978. (Polsky: Kościół macierzysty wielu krajów. Historia Kościoła Ewangelickiego w Księstwie Cieszyńskim w latach 1545–1918/20. Cieszyn–Bielsko-Biała: 2008.)
  • WARD, William Reginald: The Protestant Evangelical Awakening. Cambridge – New York: 1992.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Galerie kostelů[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]