Irská republikánská armáda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání


Irská republikánská armáda
(Óglaigh na hÉireann)
Účast na Irském boji za nezávislost

Hogan's Flying Column.gif

Létající sloupec Seán Hogan během Války o nezávislost.
Základní info
Aktivní Leden 1919 – Březen 1922
Vznik jako Irští dobrovolnící
Transformace Rozděleno do Irských ozbrojených sil a anti-smlouva Irské republikánské armády
Operační 
území
Ireland
Velitel Armádní rada IRA
Základny Dublin
Síla cca. 100 000 přihlášeno do roku 1918, početnost cca. 15 000 osob (maximální síla zahrnující přední linie a podpůrný personál), z toho 3 000 sloužilo jako dobrovolníci v jednom okamžiku
Oponenti Spojené království Velké Británie a Irska

Irská republikánská armáda (IRA) (irsky: Óglaigh na hÉireann[1]) byla irská republikánská vojenská organizace. Její kořeny sahají do organizace Irish Volunteers, založené 25. listopadu 1913, která měla na svědomí Velikonoční povstání v dubnu 1916.[1] V roce 1919 byla zvoleným shromážděním (Dáil Éireann) během povstání formálně vyhlášena Irská republika a Irish Volunteers její legitimní armádou. IRA pak vedla partyzánský boj proti britské nadvládě v Irsku během irské války za nezávislost (1919 – 1921).

Podepsání anglo-irské dohody v roce 1921, která ukončila válku za nezávislost, vyvolalo uvnitř IRA rozkol. Členové, kteří s dohodou souhlasili, vytvořili pod vedením Michaela Collinse jádro Irské národní armády (INA), většina IRA však byla proti dohodě a chtěla, aby nezávislost získal celý ostrov, ne jen jeho část. Tyto názorové neshody vyústily v občanskou válku (1922 – 1923). Válka nakonec skončila pro ty, kteří byli proti dohodě (anti-treaty IRA), neúspěchem – ostrov zůstal rozdělen, nicméně svůj boj nevzdali a dál pokračovali ve své násilné kampani, kterou usilovali o sjednocení celé země.

Počátky[editovat | editovat zdroj]

Irská inklinace k ideám republiky měla dlouhou historii – od organizace United Irishmen, která stála za irským povstáním v roce 1798 a 1803, přes „povstání mladých Irů“ (Young Irelander Rebellion) v roce 1848 až po povstání pod taktovkou Irského republikánského bratrství (Irish Republican Brotherhood/ IRB) v roce 1867. Metody, které IRA používala byly v určitém smyslu inspirovány i militantními irskými agrárními spolky, jejichž činnost probíhala v utajení. Patřili k nim např. Defenders, Ribbonmen a stoupenci Irish Land League.

Zkratka IRA byla poprvé použita organizací IRB (známou také pod označením Fenian Brotherhood). Tato Irská republikánská armáda se v 60. letech 19. století skládala z polovojenských jednotek amerických Feniánů, které byly organizovány do regimentů. Feniánští vojáci, kteří bojovali pod vlajkou IRA, se účastnili mimo jiné i boje o Ridgeway (Battle of Ridgeway) 2. června 1866. Název Irská republikánská armáda tak, jak jej známe dnes, byl poprvé použit ve dvacátých letech 20. století pro odbojné jednotky Irish Volunteers a Irish Citizen Army během Velikonočního povstání (Easter Rising). Následně bylo toto označení použito pro ty z Volunteers, kteří v letech 1919 až 1921 vedli partyzánský boj, jímž podporovali vyhlášení Irské republiky v roce 1919.

Pozadí – Home Rule a Volunteers[editovat | editovat zdroj]

Politické násilí, které v Irsku vypuklo v letech 1916 až 1923 bylo jen vyústěním nesourodých nároků unionistů a nacionalistů. Irští nacionalisté požadovali Home Rule uvnitř Spojeného království a Britského impéria, což však unionisté důsledně odmítali. V roce 1914 byla tato jednání ve slepé uličce. Britská vláda byla připravena odsouhlasit Home Rule popř. irskou samosprávu, to však vedlo k vytvoření ozbrojených jednotek na obou stranách pomyslné názorové barikády. Unionisté vytvořili organizaci Ulster Volunteer Force a nacionalisté Irish Volunteers.

Government of Ireland Act 1914, který je spíš známy pod názvem Third Home Rule Act, byl zákon, vydaný britským parlamentem v květnu 1914, jehož cílem bylo poskytnout Irsku možnost regionální samosprávy v rámci Spojeného království Velké Británie a Irska. Přestože se mu dostalo souhlasu krále v září 1914, jeho platnost byla odložena až na období po první světové válce, jelikož existovaly obavy, že by opozice vůči tomuto zákonu z řad unionistů a zásoba zbraní, která pramenila z nelegálního obchod se zbraněmi provozovaný Ulster Volunteer Force and Irish Volunteers mohly vyústit v občanskou válku.

Začátek první světové války v srpnu 1914 s sebou přinesl krátkodobé odsunutí vnitroirských sporů do pozadí. Irish Volunteers se rozdělili na National Volunteers a Irish Volunteers. National Volunteers, kteří měli okolo 100 000 členů, vedl vůdce Irské parlamentní strany (Irish Parliamentary Party) John Redmond. National Volunteers věřili, že Britové slib o Home Rule dodrží a 20 tisíc z nich bojovalo ve válce v britských barvách. Dvanáct tisíc členů Volunteers však účast v britských válečných oddílech odmítlo a dál působilo pod názvem Irish Volunteers. Vedl je Eoin MacNeill a dominovalo jim Irish Republican Brotherhood. Zatímco MacNeill byl rozhodnut použít sílu jen v situaci, kdy by hrozilo, že bude v Irsku zavedena branná povinnost, popřípadě kdyby chtěla vláda Irish Volunteers odzbrojit, členové IRB zamýšleli vyvolat povstání, kterým sledovali získání irské nezávislosti.[2]

Velikonoční povstání[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Velikonoční povstání.

Zbraně, mimo jiné dvacet tisíc pušek a deset kulometů, měly být do Irska přivezeny na lodi Aud z Německa pod záštitou Sira Rogera Casementa, jednoho z tehdejších hlavních bojovníků za lidská práva. K převzetí však kvůli nedorozumění nakonec nikdy nedošlo.

Povstání vypuklo 24. dubna 1916. Eoin MacNeill, vůdce Volunteers, se o plánu v poslední chvíli dozvěděl a vydal příkaz, kterým nařizoval jednotkám Volunteers, aby se do povstání nezapojovaly. Ve výsledku se tak z dvanácti tisíc Volunteers zúčastnily bojů jen pouhé dva tisíce. IRB plánovala zmocnit se centra Dublinu a následně na to vyvolat podobná povstání po celé zemi. K tomu však nakonec nedošlo. Britové nastoupili na povstalce s ohromujícím arzenálem zbraní a vojáků – do Dublinu bylo vysláno šestnáct tisíc vojáků a dělostřelců a dělový člun. Povstalci se po týden trvajících bojích v ulicích Dublinu vzdali. Povstání si vyžádalo 500 životů z nichž polovina byli civilisté. Právě během tohoto povstání se Volunteers začali označovat za Irskou republikánskou armádu – Irish Republican Army.[3]

Když se vůdci povstání zmocnili General Post Office, vyvěsili na ní zelenou vlajku s nápisem Irská republika a vyhlásili nezávislost Irska. Tento okamžik spolu s celým povstáním byl v následujících letech událostí, ke které vzhlíželo mnoho irských nacionalistů. Volunteers, kteří se účastnili povstání, byli jen malou skupinou irských nacionalistů. Dvěstě tisíc Irů dokonce sloužilo po boku Britů v první světové válce. Irish Independent, hlavní irský nacionalistický deník, volal po popravě hlavních vzbouřenců a po jejich stopě se vydaly i místní úřady. Někteří Dubliňané se na vzbouřence dívali s opovržením, plivali na ně, házeli po nich kameny a polévali je splašky. Když byli vedeni k transportním lodím, které je měli odvést do velšských internačních táborů, někteří je i litovali.[4]

Během následujících dvou let se však názor veřejnosti na vzbouřence změnil. Zpočátku tomu pomohlo pohoršení nad způsobem, jakým Britové potrestali vůdce povstání. Popravě neuniklo šestnáct z nich, včetně Jamese Connollyho, který byl tak nemocný, že ani nemohl stát, takže jej museli popravit v sedě. Popraveni byli i další, u kterých bylo podezření, že povstání napomáhali. Další vlna odporu vůči britské nadvládě vzešla v letech 1917 – 1918 z pokusu zavést v Irsku brannou povinnost. Tak zvaná Conscription Crisis byla vyvolaná britskou snahou oživit své ochabující síly na západní frontě. To se však setkalo v Irsku s ohromným odporem.

Sinn Féin, malá nacionalisticky orientovaná irská strana, byla všeobecně, byť mylně, označovaná za strůjce povstání, přestože její vůdce Arthur Griffith ve skutečnosti podporoval myšlenku irské samosprávy v dualistické monarchii. Ti republikáni, kteří přežili povstání a represe po něm, stranu v roce 1917 převzali. Pod vedením Éamona de Valery pak Sinn Féin zasvětila své působení boji za vznik Irské republiky.

Mezi lety 1916 a 1918 dvě dominantní síly irského nacionalistického hnutí – Sinn Féin a Irská parlamentní strana, bojovaly mezi sebou v sérii bitev v doplňovacích volbách. Žádná ze stran nikdy nevyhrála rozhodujícím způsobem, krize vyvolaná hrozbou branné povinnosti však pomohla pohnout zatím nerozhodným jazýčkem vah směrem k Sinn Féin, která pak ve všeobecných volbách v roce 1918 vyhrála většinu irských křesel v britském parlamentu (73 ze 105). Poslanci Sinn Féin však v Londýně nezasedli, v lednu 1919 se v Dublinu prohlásili za legitimní irský parlament pod názvem Dáil Éireann.

Irish Volunteers, jejichž počet se díky Conscription Crisis rozrostl na sto tisíc, se přeorganizovali na armádu této nově vzniklé republiky a tak si začali také říkat Irská republikánská armáda – Irish Republican Army.[5]

IRA po Velikonočním povstání[editovat | editovat zdroj]

První kroky k reorganizaci poražených Irish Volunteers se uskutečnily 27. října 1917 na sjezdu, který se konal v Dublinu. Tento sjezd byl později nazýván sjezdem IRA a byl svolán tak, aby se konal ve stejnou dobu jako konference pořádaná stranou Sinn Féin. Přestože mnohým bránilo v příjezdu zajetí v internačních táborech, měl sjezd téměř 250 účastníků. Podle odhadů Royal Irish Constabulary bylo v zemi 162 aktivních spolků Volunteers, některé zdroje však uváděly i 390. V čele těchto jednání byl Éamon de Valera, který byl den předtím zvolen prezidentem Sinn Féin. Dalšími významnými osobnostmi setkání byl Cathal Brugha, tehdejší premiér (Príomh Aire) zvolený Dáilem, a mnoho dalších, kteří už v předchozích měsících sehráli významnou roli v reorganizaci Volunteers a strávili kvůli svému boji nějaký čas ve vězení. Prezidentem byl zvolen De Valera a zvolena byla i moc výkonná, kterou tvořili oblastní zástupci včetně Dublinu. K tomu byli zvoleni ředitelé různých resortů IRA, byli to: Michael Collins (ředitel pro organizaci), Diarmuid Lynch (ředitel pro komunikaci), Michael Staines (ředitel pro zásobování) a Rory O´Connor (ředitel pro technické záležitosti). Seán McGarry byl zvolen generálním tajemníkem, zatímco Cathal Brugha dostal funkci náčelníka štábu.

Dáil Éireann a IRA[editovat | editovat zdroj]

V zásadě se měla IRA, jako armáda Irské republiky, zodpovídat Dáilu, realita však byla jiná a pro parlament bylo velmi obtížné kontrolovat činnost Volunteers. Nové vedení republiky mělo obavy, že by IRA nemusela akceptovat jeho autoritu, což pramenilo z toho, že Volunteers byli vázáni vlastní interní ústavou poslouchat svou exekutivu a nikoho jiného. Obavy ještě vzrostly po incidentu, který se odehrál v den, kdy se měl nový národní parlament poprvé sejít, 21. ledna 1919. Jednotka IRA z Jižní Tipperary, která jednala na vlastní rozkaz, přepadla dva strážníky Royal Irish Constabulary (RIC) a zmocnila se množství gelignitu. Oba strážníci přišli během útoku o život.

Technicky vzato se vojáci, kteří byli za útok zodpovědní, dostali do rozporu s disciplinárním řádem IRA a měli být souzeni před válečným soudem, bylo však politicky výhodnější využít incident jako důkaz o rostoucím militarismu. Konflikt brzo přerostl v partyzánské boje, které v odlehlých oblastech měla na svědomí organizace tehdy zvaná jako Flying Columns. Jelikož v letech 1919 a 1920 útoky na vzdálená kasárna Royal Irish Constabulary pokračovaly, stáhly se policejní jednotky do velkých měst, kde se opevnily a přenechaly tak venkov v rukou republikánů.

Už před lednovým útokem se objevily snahy o to, aby se IRA stala armádou parlamentu a ne silou, která stojí proti němu, ale byly potlačeny. 31. ledna 1919 vydal útvar IRA, An tÓglách ("The Volunteer" – dobrovolník) seznam zásad, na kterých se dohodli dva členové irského kabinetu Aireacht Cathal Brugha and Richard Mulcahy. Poprvé se zde objevuje zmínka o tom, že by se organizace měla chovat k ozbrojeným silám nepřítele, ať už vojákům či policistům, tak, jak by se chovala armáda státu k invazní armádě.[6]

Pozdější léta[editovat | editovat zdroj]

Období mezi lety 1922 a 1923 bylo obdobím irské občanské války vedené mezi IRA a armádou Svobodného irského státu. V tomto konfliktu byly zbytky původní IRA koncem roku 1923 rozprášeny.

Rok 1969 přinesl rozdělení této strany na dvě frakce: OIRA (oficiální linii) a PIRA (provizorní, prozatímní irská republikánská armáda). PIRA dále pokračovala v teroristických útocích, jakými byly bombové útoky, vraždy a vydírání, zaměřené na vládní britské činitele, politické a vojenské jednotky a zařízení. Působí na území Velké Británie, Severního Irska a Irské republiky a je jakýmsi ozbrojeným křídlem výše uvedené politické nacionální strany Sinn Féin. Údajně se měla stát součástí globální teroristické sítě. Je doložené její napojení na povstalce Revolučních ozbrojených sil (FARC) v Kolumbii. Udržuje kontakty a spolupráci s Kubou a Íránem.

Irská republikánská armáda byla v minulých letech oficiálně odzbrojena (dohoda byla uzavřena v pátek 10. dubna 1998 – prošla referendem v obou částech Irska). Dobrovolně se vzdala pod dozorem nezávislých pozorovatelů svého arzenálu a ukončila svojí ozbrojenou činnost. Stala se částečně legální politickou silou. Za jejím rozhodnutí částečně stojí i členství zemí v EU, rozsáhlé propouštění vězňů a příslib ústavních změn (došlo k podepsání dohody, která zaručuje, že jakmile vyjádří nadpoloviční většina obyvatel Severního Irska touhu připojit se k Irské republice, bude tak učiněno).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Irská republikánská armáda ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Irish Republican Army na anglické Wikipedii.

  1. a b DURNEY, James. The Volunteer. Uniforms, weapons and history of the Irish Republican Army 1913-1997. [s.l.] : James Durney, 2004. ISBN 978-0954918071. S. 8.  
  2. KENNEDY, Christopher M.. Genesis of the Rising, 1912-1916: A Transformation of Nationalist Opinion. [s.l.] : Peter Lang Publishing, 2009. ISBN 978-1433105005. S. 274. (anglicky) 
  3. COOGAN, Tim Pat. The I.R.A.. [s.l.] : [s.n.], 1970. ISBN 0-00-653155-5. S. 138.  
  4. The Impact of the 1916 Rising: Among the Nations. Příprava vydání Ruán O’Donnell. Dublin : Irish Academic Press, 2008. ISBN 978-0-7165-29651. S. 196-97.  
  5. Coogan. The I.R.A., s. 41-42
  6. MACCARDLE, Dorothy. The Irish Republic. [s.l.] : Corgi, 1968. S. 269.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Tim Pat Coogan, Michael Collins (Hutchinson, 1990) ISBN 0-09-174106-8
  • Tim Pat Coogan, The Troubles (Arrow, 1995, 1996) ISBN 1-57098-092-6
  • Tim Pat Coogan, The I.R.A., 1970. ISBN 0-00-653155-5
  • F.S.L. Lyons, Ireland Since the Famine
  • Dorothy MacCardle, The Irish Republic (Corgi, 1968) ISBN 0-552-07862-X
  • Aengus Ó Snodaigh, IRA Convention meets, An Phoblacht/Republican News, 11 May 2000.
  • Seamus Fox, Chronology of Irish History 1919-1923.
  • Brian Dooley, Black and Green. The Fight for Civil Rights in Northern Ireland and Black America (London Press, 1988)
  • Michael Hopkinson, The Irish War of Independence,
  • Ernie O'Malley, On Another Man's Wound
  • ME Collins, Ireland 1868-1966
  • Meda Ryan, Liam Lynch, The Real Chief
  • Tom Barry, Guerrilla Days in Ireland
  • T. Ryle Dwyer, The Squad and the intelligence operations of Michael Collins