Irská republikánská armáda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Irská republikánská armáda
(Óglaigh na hÉireann)
Účast na Irském boji za nezávislost
Hogan's Flying Column.gif
Létající sloupec Seán Hogan během Války o nezávislost.
Aktivní Leden 1919 – Březen 1922
Velitel Armádní rada IRA
Základny Dublin
Operační 
území
Ireland
Síla cca. 100 000 přihlášeno do roku 1918, početnost cca. 15 000 osob (maximální síla zahrnující přední linie a podpůrný personál), z toho 3 000 sloužilo jako dobrovolníci v jednom okamžiku
Vznik jako Irští dobrovolnící
Transformace Rozděleno do Irských ozbrojených sil a anti-smlouva Irské republikánské armády
Oponenti Spojené království Velké Británie a Irska

Irská republikánská armáda (IRA) (irsky: Óglaigh na hÉireann[1]) byla irská republikánská vojenská organizace. Její kořeny sahají do organizace Irish Volunteers, založené 25. listopadu 1913, která měla na svědomí Velikonoční povstání v dubnu 1916.[1] V roce 1919 byla zvoleným shromážděním (Dáil Éireann) během povstání formálně vyhlášena Irská republika a Irish Volunteers její legitimní armádou. IRA pak vedla partyzánský boj proti britské nadvládě v Irsku během irské války za nezávislost (1919 – 1921).

Podepsání anglo-irské dohody v roce 1921, která ukončila válku za nezávislost, vyvolalo uvnitř IRA rozkol. Členové, kteří s dohodou souhlasili, vytvořili pod vedením Michaela Collinse jádro Irské národní armády (INA), většina IRA však byla proti dohodě a chtěla, aby nezávislost získal celý ostrov, ne jen jeho část. Tyto názorové neshody vyústily v občanskou válku (1922 – 1923). Válka nakonec skončila pro ty, kteří byli proti dohodě (anti-treaty IRA), neúspěchem – ostrov zůstal rozdělen, nicméně svůj boj nevzdali a dál pokračovali ve své násilné kampani, kterou usilovali o sjednocení celé země.

Počátky[editovat | editovat zdroj]

Irská inklinace k ideám republiky měla dlouhou historii – od organizace United Irishmen, která stála za irským povstáním v roce 1798 a 1803, přes „povstání mladých Irů“ (Young Irelander Rebellion) v roce 1848 až po povstání pod taktovkou Irského republikánského bratrství (Irish Republican Brotherhood/ IRB) v roce 1867. Metody, které IRA používala byly v určitém smyslu inspirovány i militantními irskými agrárními spolky, jejichž činnost probíhala v utajení. Patřili k nim např. Defenders, Ribbonmen a stoupenci Irish Land League.

Zkratka IRA byla poprvé použita organizací IRB (známou také pod označením Fenian Brotherhood). Tato Irská republikánská armáda se v 60. letech 19. století skládala z polovojenských jednotek amerických Feniánů, které byly organizovány do regimentů. Feniánští vojáci, kteří bojovali pod vlajkou IRA, se účastnili mimo jiné i boje o Ridgeway (Battle of Ridgeway) 2. června 1866. Název Irská republikánská armáda tak, jak jej známe dnes, byl poprvé použit ve dvacátých letech 20. století pro odbojné jednotky Irish Volunteers a Irish Citizen Army během Velikonočního povstání (Easter Rising). Následně bylo toto označení použito pro ty z Volunteers, kteří v letech 1919 až 1921 vedli partyzánský boj, jímž podporovali vyhlášení Irské republiky v roce 1919.

Pozadí – Home Rule a Volunteers[editovat | editovat zdroj]

Politické násilí, které v Irsku vypuklo v letech 1916 až 1923 bylo jen vyústěním nesourodých nároků unionistů a nacionalistů. Irští nacionalisté požadovali Home Rule uvnitř Spojeného království a Britského impéria, což však unionisté důsledně odmítali. V roce 1914 byla tato jednání ve slepé uličce. Britská vláda byla připravena odsouhlasit Home Rule popř. irskou samosprávu, to však vedlo k vytvoření ozbrojených jednotek na obou stranách pomyslné názorové barikády. Unionisté vytvořili organizaci Ulster Volunteer Force a nacionalisté Irish Volunteers.

Government of Ireland Act 1914, který je spíš známy pod názvem Third Home Rule Act, byl zákon, vydaný britským parlamentem v květnu 1914, jehož cílem bylo poskytnout Irsku možnost regionální samosprávy v rámci Spojeného království Velké Británie a Irska. Přestože se mu dostalo souhlasu krále v září 1914, jeho platnost byla odložena až na období po první světové válce, jelikož existovaly obavy, že by opozice vůči tomuto zákonu z řad unionistů a zásoba zbraní, která pramenila z nelegálního obchod se zbraněmi provozovaný Ulster Volunteer Force and Irish Volunteers mohly vyústit v občanskou válku.

Začátek první světové války v srpnu 1914 s sebou přinesl krátkodobé odsunutí vnitroirských sporů do pozadí. Irish Volunteers se rozdělili na National Volunteers a Irish Volunteers. National Volunteers, kteří měli okolo 100 000 členů, vedl vůdce Irské parlamentní strany (Irish Parliamentary Party) John Redmond. National Volunteers věřili, že Britové slib o Home Rule dodrží a 20 tisíc z nich bojovalo ve válce v britských barvách. Dvanáct tisíc členů Volunteers však účast v britských válečných oddílech odmítlo a dál působilo pod názvem Irish Volunteers. Vedl je Eoin MacNeill a dominovalo jim Irish Republican Brotherhood. Zatímco MacNeill byl rozhodnut použít sílu jen v situaci, kdy by hrozilo, že bude v Irsku zavedena branná povinnost, popřípadě kdyby chtěla vláda Irish Volunteers odzbrojit, členové IRB zamýšleli vyvolat povstání, kterým sledovali získání irské nezávislosti.[2]

Velikonoční povstání[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Velikonoční povstání.

Zbraně, mimo jiné dvacet tisíc pušek a deset kulometů, měly být do Irska přivezeny na lodi Aud z Německa pod záštitou Sira Rogera Casementa, jednoho z tehdejších hlavních bojovníků za lidská práva. K převzetí však kvůli nedorozumění nakonec nikdy nedošlo.

Povstání vypuklo 24. dubna 1916. Eoin MacNeill, vůdce Volunteers, se o plánu v poslední chvíli dozvěděl a vydal příkaz, kterým nařizoval jednotkám Volunteers, aby se do povstání nezapojovaly. Ve výsledku se tak z dvanácti tisíc Volunteers zúčastnily bojů jen pouhé dva tisíce. IRB plánovala zmocnit se centra Dublinu a následně na to vyvolat podobná povstání po celé zemi. K tomu však nakonec nedošlo. Britové nastoupili na povstalce s ohromujícím arzenálem zbraní a vojáků – do Dublinu bylo vysláno šestnáct tisíc vojáků a dělostřelců a dělový člun. Povstalci se po týden trvajících bojích v ulicích Dublinu vzdali. Povstání si vyžádalo 500 životů z nichž polovina byli civilisté. Právě během tohoto povstání se Volunteers začali označovat za Irskou republikánskou armádu – Irish Republican Army.[3]

Když se vůdci povstání zmocnili General Post Office, vyvěsili na ní zelenou vlajku s nápisem Irská republika a vyhlásili nezávislost Irska. Tento okamžik spolu s celým povstáním byl v následujících letech událostí, ke které vzhlíželo mnoho irských nacionalistů. Volunteers, kteří se účastnili povstání, byli jen malou skupinou irských nacionalistů. Dvěstě tisíc Irů dokonce sloužilo po boku Britů v první světové válce. Irish Independent, hlavní irský nacionalistický deník, volal po popravě hlavních vzbouřenců a po jejich stopě se vydaly i místní úřady. Někteří Dubliňané se na vzbouřence dívali s opovržením, plivali na ně, házeli po nich kameny a polévali je splašky. Když byli vedeni k transportním lodím, které je měli odvést do velšských internačních táborů, někteří je i litovali.[4]

Během následujících dvou let se však názor veřejnosti na vzbouřence změnil. Zpočátku tomu pomohlo pohoršení nad způsobem, jakým Britové potrestali vůdce povstání. Popravě neuniklo šestnáct z nich, včetně Jamese Connollyho, který byl tak nemocný, že ani nemohl stát, takže jej museli popravit v sedě. Popraveni byli i další, u kterých bylo podezření, že povstání napomáhali. Další vlna odporu vůči britské nadvládě vzešla v letech 1917 – 1918 z pokusu zavést v Irsku brannou povinnost. Tak zvaná Conscription Crisis byla vyvolaná britskou snahou oživit své ochabující síly na západní frontě. To se však setkalo v Irsku s ohromným odporem.

Sinn Féin, malá nacionalisticky orientovaná irská strana, byla všeobecně, byť mylně, označovaná za strůjce povstání, přestože její vůdce Arthur Griffith ve skutečnosti podporoval myšlenku irské samosprávy v dualistické monarchii. Ti republikáni, kteří přežili povstání a represe po něm, stranu v roce 1917 převzali. Pod vedením Éamona de Valery pak Sinn Féin zasvětila své působení boji za vznik Irské republiky.

Mezi lety 1916 a 1918 dvě dominantní síly irského nacionalistického hnutí – Sinn Féin a Irská parlamentní strana, bojovaly mezi sebou v sérii bitev v doplňovacích volbách. Žádná ze stran nikdy nevyhrála rozhodujícím způsobem, krize vyvolaná hrozbou branné povinnosti však pomohla pohnout zatím nerozhodným jazýčkem vah směrem k Sinn Féin, která pak ve všeobecných volbách v roce 1918 vyhrála většinu irských křesel v britském parlamentu (73 ze 105). Poslanci Sinn Féin však v Londýně nezasedli, v lednu 1919 se v Dublinu prohlásili za legitimní irský parlament pod názvem Dáil Éireann.

Irish Volunteers, jejichž počet se díky Conscription Crisis rozrostl na sto tisíc, se přeorganizovali na armádu této nově vzniklé republiky a tak si začali také říkat Irská republikánská armáda – Irish Republican Army.[5]

IRA po Velikonočním povstání[editovat | editovat zdroj]

První kroky k reorganizaci poražených Irish Volunteers se uskutečnily 27. října 1917 na sjezdu, který se konal v Dublinu. Tento sjezd byl později nazýván sjezdem IRA a byl svolán tak, aby se konal ve stejnou dobu jako konference pořádaná stranou Sinn Féin. Přestože mnohým bránilo v příjezdu zajetí v internačních táborech, měl sjezd téměř 250 účastníků. Podle odhadů Royal Irish Constabulary bylo v zemi 162 aktivních spolků Volunteers, některé zdroje však uváděly i 390. V čele těchto jednání byl Éamon de Valera, který byl den předtím zvolen prezidentem Sinn Féin. Dalšími významnými osobnostmi setkání byl Cathal Brugha, tehdejší premiér (Príomh Aire) zvolený Dáilem, a mnoho dalších, kteří už v předchozích měsících sehráli významnou roli v reorganizaci Volunteers a strávili kvůli svému boji nějaký čas ve vězení. Prezidentem byl zvolen De Valera a zvolena byla i moc výkonná, kterou tvořili oblastní zástupci včetně Dublinu. K tomu byli zvoleni ředitelé různých resortů IRA, byli to: Michael Collins (ředitel pro organizaci), Diarmuid Lynch (ředitel pro komunikaci), Michael Staines (ředitel pro zásobování) a Rory O´Connor (ředitel pro technické záležitosti). Seán McGarry byl zvolen generálním tajemníkem, zatímco Cathal Brugha dostal funkci náčelníka štábu.

Dáil Éireann a IRA[editovat | editovat zdroj]

V zásadě se měla IRA, jako armáda Irské republiky, zodpovídat Dáilu, realita však byla jiná a pro parlament bylo velmi obtížné kontrolovat činnost Volunteers. Nové vedení republiky mělo obavy, že by IRA nemusela akceptovat jeho autoritu, což pramenilo z toho, že Volunteers byli vázáni vlastní interní ústavou poslouchat svou exekutivu a nikoho jiného. Obavy ještě vzrostly po incidentu, který se odehrál v den, kdy se měl nový národní parlament poprvé sejít, 21. ledna 1919. Jednotka IRA z Jižní Tipperary, která jednala na vlastní rozkaz, přepadla dva strážníky Royal Irish Constabulary (RIC) a zmocnila se množství gelignitu. Oba strážníci přišli během útoku o život.

Technicky vzato se vojáci, kteří byli za útok zodpovědní, dostali do rozporu s disciplinárním řádem IRA a měli být souzeni před válečným soudem, bylo však politicky výhodnější využít incident jako důkaz o rostoucím militarismu. Konflikt brzo přerostl v partyzánské boje, které v odlehlých oblastech měla na svědomí organizace tehdy zvaná jako Flying Columns. Jelikož v letech 1919 a 1920 útoky na vzdálená kasárna Royal Irish Constabulary pokračovaly, stáhly se policejní jednotky do velkých měst, kde se opevnily a přenechaly tak venkov v rukou republikánů.

Už před lednovým útokem se objevily snahy o to, aby se IRA stala armádou parlamentu a ne silou, která stojí proti němu, ale byly potlačeny. 31. ledna 1919 vydal útvar IRA, An tÓglách ("The Volunteer" – dobrovolník) seznam zásad, na kterých se dohodli dva členové irského kabinetu Aireacht Cathal Brugha and Richard Mulcahy. Poprvé se zde objevuje zmínka o tom, že by se organizace měla chovat k ozbrojeným silám nepřítele, ať už vojákům či policistům, tak, jak by se chovala armáda státu k invazní armádě.[6]

Pozdější léta[editovat | editovat zdroj]

Období mezi lety 1922 a 1923 bylo obdobím irské občanské války vedené mezi IRA a armádou Svobodného irského státu. V tomto konfliktu byly zbytky původní IRA koncem roku 1923 rozprášeny.

Rok 1969 přinesl rozdělení této strany na dvě frakce: OIRA (oficiální linii) a PIRA (provizorní, prozatímní irská republikánská armáda). PIRA dále pokračovala v teroristických útocích, jakými byly bombové útoky, vraždy a vydírání, zaměřené na vládní britské činitele, politické a vojenské jednotky a zařízení. Působí na území Velké Británie, Severního Irska a Irské republiky a je jakýmsi ozbrojeným křídlem výše uvedené politické nacionální strany Sinn Féin. Údajně se měla stát součástí globální teroristické sítě. Je doložené její napojení na povstalce Revolučních ozbrojených sil (FARC) v Kolumbii. Udržuje kontakty a spolupráci s Kubou a Íránem.

Irská republikánská armáda byla v minulých letech oficiálně odzbrojena (dohoda byla uzavřena v pátek 10. dubna 1998 – prošla referendem v obou částech Irska). Dobrovolně se vzdala pod dozorem nezávislých pozorovatelů svého arzenálu a ukončila svojí ozbrojenou činnost. Stala se částečně legální politickou silou. Za jejím rozhodnutí částečně stojí i členství zemí v EU, rozsáhlé propouštění vězňů a příslib ústavních změn (došlo k podepsání dohody, která zaručuje, že jakmile vyjádří nadpoloviční většina obyvatel Severního Irska touhu připojit se k Irské republice, bude tak učiněno).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Irish Republican Army na anglické Wikipedii.

  1. a b DURNEY, James. The Volunteer. Uniforms, weapons and history of the Irish Republican Army 1913-1997. [s.l.] : James Durney, 2004. ISBN 978-0954918071. S. 8.  
  2. KENNEDY, Christopher M.. Genesis of the Rising, 1912-1916: A Transformation of Nationalist Opinion. [s.l.] : Peter Lang Publishing, 2009. ISBN 978-1433105005. S. 274. (anglicky) 
  3. COOGAN, Tim Pat. The I.R.A.. [s.l.] : [s.n.], 1970. ISBN 0-00-653155-5. S. 138.  
  4. The Impact of the 1916 Rising: Among the Nations. Příprava vydání Ruán O’Donnell. Dublin : Irish Academic Press, 2008. ISBN 978-0-7165-29651. S. 196-97.  
  5. Coogan. The I.R.A., s. 41-42
  6. MACCARDLE, Dorothy. The Irish Republic. [s.l.] : Corgi, 1968. S. 269.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Tim Pat Coogan, Michael Collins (Hutchinson, 1990) ISBN 0-09-174106-8
  • Tim Pat Coogan, The Troubles (Arrow, 1995, 1996) ISBN 1-57098-092-6
  • Tim Pat Coogan, The I.R.A., 1970. ISBN 0-00-653155-5
  • F.S.L. Lyons, Ireland Since the Famine
  • Dorothy MacCardle, The Irish Republic (Corgi, 1968) ISBN 0-552-07862-X
  • Aengus Ó Snodaigh, IRA Convention meets, An Phoblacht/Republican News, 11 May 2000.
  • Seamus Fox, Chronology of Irish History 1919-1923.
  • Brian Dooley, Black and Green. The Fight for Civil Rights in Northern Ireland and Black America (London Press, 1988)
  • Michael Hopkinson, The Irish War of Independence,
  • Ernie O'Malley, On Another Man's Wound
  • ME Collins, Ireland 1868-1966
  • Meda Ryan, Liam Lynch, The Real Chief
  • Tom Barry, Guerrilla Days in Ireland
  • T. Ryle Dwyer, The Squad and the intelligence operations of Michael Collins