Leptis Magna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Leptis Magna
Světové dědictví
Leptis Magna Arch of Septimus Severus.jpg
Smluvní stát Libye Libye
Souřadnice:
Typ Kulturní dědictví
Kritérium i, ii, iii
Odkaz 183 (anglicky)
Zařazení do seznamu
Zařazení 1982 (6. zasedání)

Leptis Magna (nebo také Lepcis Magna) jsou zachovalé ruiny starověkého města v Libyi.

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Město leželo v místě přírodního přístavu chráněného ostrovy podél severoafrického pobřeží na pobřeží Středozemního moře v regionu Al Khums nedaleko současného města Al Khums. Nyní jsou ze starověkého města jen ruiny ale díky navátému písku z pouště zůstaly po dlouhou dobu zakonzervovány a tím jsou v zachovalém stavu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vznik města[editovat | editovat zdroj]

Od 7. stol. př. n. l. se území Libye postupně dostávalo do intenzivnějšího kontaktu se středomořským světem díky tehdy nejvyspělejším koloniálním národnostem - Řekům a Kartágincům. Kartáginci byli potomci přistěhovalců z Fénikie (dnešní Libanon). Féničané již od 12. stol. př. n. l. zakládali po celém středozemním moři obchodní přístavy. V 7. stol. př. n. l. založili Kartáginci na pobřeží dnešní Libye tři města: nejvýchodnější Leptis Magnu, Sabrathu a Oea. Podle počtu tři dostala severoafrická oblast řecký název Tripolis. V průběhu 6. stol. př. n. l. se dominantní fénickou kolonií stalo Kartágo a postupně ovládlo ostatní fénická území v Severní Africe včetně Leptisu. Římané vedli od 3. století př. n. l. tři tzv. punské války proti Kartágu. Roku 146 př. n. l. Římané porazili Kartágo ve třetí punské válce a desetitisíce žen a dětí bylo prodáno do otroctví, Kartágo bylo srovnáno se zemí a prokleto, aby již nikdy nebylo osídleno. Území bylo zoráno a zasoleno. Podobně jako jiná kartáginská města požádalo i Leptis Magna Řím o přátelství a spojenectví, bylo jim ihned vyhověno. Ve městě se usídlily římské posádky. V době občanské války mezi Caesarem a Pompeiem po bitvě u Thapasu, kde Caesar porazil Pompeiova vojska roku 46 př. n. l. se město stalo součástí římské provincie Nová Afrika. Během římského období bylo město Leptis středomořským vyústěním obchodní trasy skrze Saharu do nitra Afriky, bylo tedy jedno z největších římských měst té doby. Ekonomika města byla založena na zemědělství (např. olivy se staly velmi výhodným zbožím) a obchodu se zlatem, slonovinou, ebenem, otroky a divokými zvířaty určenými pro gladiátorské hry. Různé nápisy a dobové literární zdroje potvrzují bohatství městské elity, která podporovala pokračující růst města.

Rozkvět města[editovat | editovat zdroj]

Ve velmi brzkém čase se tedy město stalo hlavním obchodním centrem oblasti a jedním z významných měst říše Kartága. Od roku 146 př. n. l. patřilo město Římanům. V té době bylo město jedinečné svými impozantními stavbami, honosnými domy, divadlem z roku 1, rozlehlým přístavem a obrovským tržištěm z roku 8 př. n. l. zajímavé nejen svojí velikostí, ale i významem (jednalo se o jedno z nejdůležitějších tržišť mezi Evropou a Afrikou své doby. Roku 109 udělil císař Traján městu titul colonia a udělal z něj římskou kolonii s římskými občanskými právy pro všechno městské obyvatelstvo. Žilo zde až 80 000 obyvatel. Roku 120 lidé z Leptisu vybudovali akvadukt a tím získali dostatek pitné vody. V letech 126 - 127 byly také dokončeny luxusní Hadriánovy lázně, které byly druhé největší po veřejných lázních v Římě, velký circus, závodiště a mnoho dalších veřejných staveb. Největší rozkvět zažilo Leptis Magna v polovině druhého století našeho letopočtu za vlády císaře Lucia Septimia Severa. Narodil se v Leptisu, byl poslán do Říma na studia a roku 193 se stal císařem. Své rodné město za jeho vlády financoval a na jeho počest získalo titul Magna. Císař se rozhodl pro radikální reorganizaci obrany Tripolska, přestavba začala roku 203 a pokračovala i za vlády jeho syna Caracally a byla dokončena až za císaře Alexandra Severa, Leptis sloužil spíše než obranou proti barberským kmenům jako komunikační linie. Císař Lucius Septimus Severus zvelebil Leptis podle římských vzorů architektury a tím proslul jako „perla Afriky“.[zdroj?]

Hlavní ulici tvořila impozantní kolonáda široká 20m, která vycházela od Hadriánových lázní a končila v přístavu. Vítězný oblouk nesoucí císařovo jméno obklopovaly čtyři fontány zdobené sloupy s basreliéfy. Elegantní nymphaeum a vznik rozlehlého fóra, obehnaného sloupy zdobených hlavami medúzy. Nejhonosnější stavba byla Servinská bazilika (dokončená jeho synem)[kdo?] zdobená mramorovými sochami a působivými reliéfy a motivy nymf, akanty, zvířecí hlavy a mytologické náměty. Z architektonického vzhledu je patrný císařův vkus. Měl v oblibě apsidy, niky, sloupořadí v nichž je hra světla a stínu, navíc zdůrazněno různými typy použitých materiálů. Leptis Magna během římské vlády disponovalo neobvyklým stupněm autonomie. Oproti jiným africkým městům neztratilo Leptis Magna žádné pozemky, ani nebylo nuceno přijímat římské osadníky. Aglomerace prosperovala díky tomu, že Římané zastavili v okolí rabování banditů a drželi na uzdě nepokoje mezi místními domorodými kmeny. Původně bylo město opevněno pouze valem zeminy. Až později, v letech 230-350 bylo postaveno obranné kamenné opevnění tzv. Pozdní římská zeď, jejíž dnešní zbytky naznačují tehdejší rozlohu města.

Zánik města[editovat | editovat zdroj]

Po pádu Severovy dynastie v roce 235 začal význam Leptis Magny upadat a přes dočasné oživení za vlády císařů Diokleciana a Konstantina rychlý úpadek pokračoval. V průběhu 4. století pouštní kmeny severní Afriky výrazně zesílily a začaly s nájezdy na okolí Leptis Magna. Zprvu město chránily před vyrabováním jeho opevněné hradby. Římská moc v severní Africe však slábla. Roku 365 bylo město vážně poškozeno zemětřesením, avšak největší rána pro prosperitu města přišla s invazí germánského kmenu Vandalů roku 455. Roku 533 se město stalo součástí Byzantské říše a jeho význam poklesl. Během této doby byla většina města opuštěna díky zasypání pískem a byzantinská zeď chránila již jen přístav a Staré a Nové Severovo fórum. V době, kdy oblast přešla roku 642 pod kontrolu Arabů, bylo město téměř prázdné. V 7. století po častých nájezdech barbarů bylo město silně poničeno Araby a v 11. století opuštěno a již nikdy nebylo osídleno. Po opuštění, kdy město Leptis Magna nebylo nadále udržováno, jej postupně zavál písek z pouště. Díky tomu se také do dnešní doby dochovaly z velké části ruiny města v zachovalém stavu.

Stavební materiál města[editovat | editovat zdroj]

Převážně se používal vápenec a pískovec. Vápencem, který je tvrdší a dekorativnější se obkládaly a zdobily stěny významných budov a prostranství. Pískovec se uplatňoval především na místech s menší důležitostí. Oba stavební materiály se těžily nedaleko Leptis Magny. Ve druhém století se začíná více požívat k dekorativnějším účelům barevný mramor. Dovážel se z východního Středomoří. Mramorové bloky se opracovávaly na místě a dovážely se v téměř hotovém stavu kvůli přepravní váze. Cihly a beton byly v Leptis Magně vzácné, na rozdíl od tehdejšího Říma odkud byl stavební styl přejímán, výjimkou jsou Lovecké lázně.

Znovuobjevení města[editovat | editovat zdroj]

První zmínky o Leptis Magna z moderní doby se dochovaly v cestopise neznámého francouzského cestovatele, kterého zajali arabští piráti a který byl v letech 1668 - 1676 v Tripolisu (na místě dnešní Libye) uvězněn. Po úspěšném návratu do své vlasti napsal o svém putování cestopis a zmínil se také o návštěvě trosek velkého města. Zbytky tehdy úplně zavátého Leptis Magna prozkoumalo několik učenců a z hlediska historie začala zkáza města. Mnoho sloupů a skvostů tehdejšího Leptis Magna bylo rozebráno a odvezeno do tehdejších center Egypta, některé části byly dokonce odvezeny do Paříže nebo Londýna kde zdobily veřejné i soukromé stavby. Tento hrůzný stav skončil rokem 1913, kdy Libyi začala okupovat Itálie a Leptis Magna se dostal do rukou italských archeologů a začaly zde výzkumné práce. Písek, který Leptis Magna zavál, byl postupně z místa odvážen co nejdále, protože jinak by zpět navál za velmi krátkou dobu. Mezi rokem 1920 a druhou světovou válkou, kdy byla Libye italskou kolonií, započali italští vědci s vykopávkami. Po válce v práci pokračovali Britové a od té doby odkryli velký počet velmi dobře zachovalých římských památek. Archeologické vykopávky odkryly několik ruin, které ukazují několik rozdílných období osídlení města. Můžeme zde vidět zbytky velkého divadla postaveného v 1. století n.l., pod jehož zbytky je hřbitov datovaný pravděpodobně do 4. nebo 3. století př. n. l. Obzvláště dobře uchovány jsou stavby ze 2. a 3. století obsahující Hadriánovy lázně, Lovecké lázně ze 3.století (pojmenované podle krásné fresky) jsou také v pozoruhodném stavu. Mezi nálezy z poslední doby je pak např. římský dům s důmyslným podzemním rozvodem vody, který přináší nové pohledy na každodenní život obyvatel v Leptis Magna. Zásadní vývoj v objevování tajů Leptis Magna nastal v roce 1951, kdy Libye získala nezávislost a do výzkumu se mohli zapojit odborníci z celého světa. Do dnešní doby se zachovaly z římského období obytné bloky, přístav, sklady, trh, chrámy Venuše a Roma, fórum Septima Severa a Caracally, cirkus a amfiteátr. Angličtí odborníci díky pokročilým metodám modelování budov zjistili, že se Leptis Magna svým uspořádáním a vyspělostí značně podobal tehdejšímu Římu a i proto byl pojmenován jako „africký Řím“.[zdroj?]

Od roku 1982 jsou ruiny historického města Leptis Magna zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • František Krincvaj , Ivan Hrbek Dotek obráceného půlměsíce, nakladatelství Grafit, první vydání 1994 Praha
  • Marco Cottaneo – Jasmina Trifoni Světové poklady UNESCO starověké civilizace vydavatelství Alpress, Frýdek-Místek, s.r.o. 2006

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Richard Talbert, Barrington Atlas of the Greek and Roman World, (ISBN 0-691-03169-X), p. 35.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]