Frakce Rudé armády

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Znak Frakce Rudé armády - rudá hvězda a samopal Heckler & Koch MP5

Frakce Rudé armády (německy Rote Armee Fraktion zkratkou RAF) byla západoněmecká levicová teroristická skupina aktivní v letech 1970-1998. Sami se označovali jako komunistická městská partyzánská skupina. Skupinu založili v roce 1970 Andreas Baader, Gudrun Ensslinová, Horst Mahler, Ulrike Meinhofová, Irmgard Möllerová a další.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Původ skupiny lze najít ve studentském hnutí v západním Německu na konci šedesátých let 20. století. Pokojné protesty se změnily v nepokoje 2. června 1967, když Muhammad Rezá Pahlaví, íránský šáh, navštívil Západní Berlín. Po dni prudkých protestů exilových Íránců podporovaných německými studenty, navštívil šáh Berlínskou operu, kde se shromáždili demonstranti. Během demonstrací u budovy opery byl německý student Benno Ohnesorg zastřelen policií. Reakci na to byl vznik několika radikálních skupin jako Hnutí 2. června či skupiny okolo Andrease Baadera.

Andreas Baader, jeho přítelkyně Gudrun Ensslinová, dále Thorwald Proll a Horst Söhnlein z protestu proti válce ve Vietnamu spáchali 2. dubna 1968 dva bombové útoky na obchodní domy ve Frankfurtu nad Mohanem. Krátce nato byli zatčeni. Poté, co se odvolali, byli v listopadu 1969 propuštěni, rozsudek však byl potvrzen a skupina až na Söhnleina, který ji opustil, utekla do ciziny. V dubnu 1970 byl dopaden Baader.

Vznik RAF[editovat | editovat zdroj]

Následky útoku na americkou základnu v Heidelbergu: 3 vojáci mrtví, 5 zraněno

Baadera často ve vězení navštěvovali právník Horst Mahler, sympatizující novinářka Ulrike Meinhofová a pod falešnou identitou i hledaná Gudrun Ensslinová, kteří plánovali Baaderův útěk. Baader navštívil 14. května 1970 studovnu Institutu pro sociální otázky, kde na něj čekala Ulrike Meinhofová a ozbrojená skupina, která přepadla ostrahu a Baader utekl.

Útěkem Baadera z vězení vznikla první generace RAF někdy označovaná jako „Skupina Baader-Meinhofová“. Několik měsíců trénovali v Jordánsku u palestinské organizace Fatah a pak v letech 1970-1972 provedli sérii přepadení bank a bombových útoků. Byli zatčeni v roce 1972. Jednou z největších akcí RAF bylo přepadení západoněmeckého velvyslanectví ve Stockholmu 24. 4. 1975, kterého se zúčastnili jak členové RAF, tak i bývalí členové jiné levicové teroristické organizace, SPK [1]. Teroristé požadovali propuštění zatčených osob ze skupiny Baader-Meinhofová. Obléhání velvyslanectví trvalo nakonec deset dní a zahynuli při něm dva rukojmí a tři teroristé. Členové skupiny Baader-Meinhofová byli odsouzeni v roce 1977. Meinhofová se v cele oběsila 9. května 1976, spekuluje se, že důvodem byly spory a konflikty s ostatními z RAF především s Gudrun Ensslinovou, sice méně slavnou, ale ve skutečnosti vůdčí postavou RAF. Objevily se však i pochybnosti, zda šlo o sebevraždu. Mezinárodní komise složená z dobrovolných členů 15. prosince 1978 v Paříži vyslovila podezření, že na oprátku zhotovenou z útržků vězeňských ručníků Meinhofovou někdo pověsil už mrtvou. Podezřelých okolností bylo více, mezi jinými i výrok její sestry, která prohlásila, že Ulrika nikdy na sebevraždu nepomýšlela. Při návštěvě ve vězení prý sestře řekla: "Až uslyšíš, že jsem si vzala život, můžeš si být jista, že mě zavraždili."

Druhá generace[editovat | editovat zdroj]

Právě v souvislosti s procesem proti členům RAF zvýšila aktivitu druhá generace RAF, mezi které patřili mimo jiné Christian Klar, Brigitte Mohnhauptová, Knut Folkerts a Günter Sonnenberg. V září 1977 unesli Hannse-Martina Schleyera, prezidenta Německého svazu zaměstnavatelů (bývalého esesáka, mj. spoluzodpovědného za arizaci protektorátního průmyslu), a požadovali propuštění vězněných členů RAF. Ve stejnou dobu skupina arabských teroristů unesla Let Lufthansa 181 na cestě z Mallorky a jejich požadavkem také bylo propuštění členů RAF a navíc dvou členů Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Požadavkům nebylo vyhověno a letadlo bylo na letišti v Mogadišu osvobozeno speciální jednotkou. Následující den ráno byli ve svých celách nalezeni Andreas Baader, Gudrun Ensslinová a Jan-Carl Raspe mrtví, během noci spáchali dle oficiální verze sebevraždu. Unesený Schleyer byl zastřelen. Skupina pokračovala v útocích proti policejním a americkým vojenským cílům. Počátkem 80. let skupinu opustilo mnoho členů, kteří dostali novou identitu ve Východním Německu. Z hlavních osob byli v roce 1982 zatčeni Brigitte Mohnhauptová a Christian Klar.

Třetí generace[editovat | editovat zdroj]

Třetí generace RAF se v letech 1985 - 1993 zaměřila výhradně na atentáty, které byly podstatně jednodušší, než únosy a vydírání, přičemž mezi cíle teroru už nepatřili hlavní představitelé německého kapitalismu a imperialismu, ale také osoby širší veřejnosti prakticky neznámé. Mezi jejich oběti patří průmyslník Ernst Zimmermann, člen představenstva Siemensu Karl-Heinz Beckurts a vedoucí odboru na ministerstvu zahraničí Gerold von Braunmühl. Obětí posledního úspěšného atentátu RAF se 1. dubna 1991 stal Detlev Karsten Rohwedder, ředitel státní organizace Treuhand zodpovědné za privatizaci východoněmeckých podniků. V březnu 1993 podnikla RAF bombový útok na stavbu nové věznice ve Weiterstadtu a krátce poté měli být na základě práce tajného agenta, který pronikl do RAF, zatčeni Birgit Hogefeldová a Wolfgang Grams. Při zatýkání byl zabit jeden policista a Grams, který ho zastřelil, údajně spáchal sebevraždu.

Podle faxu zaslaného agentuře Reuters 20. dubna 1998 byla RAF rozpuštěna.

Frakce Rudé armády v umění[editovat | editovat zdroj]

  • V roce 1994 malíř Josef Žáček vystavil v pražské galerii Behémót sérii kontroverzních portrétů hledaných členů poslední generace R.A.F.[2], které vytvořil rok před tím při svém pobytu ve Švýcarsku a které byly inspirovány událostmi v Bad Kleinen v červnu 1993. Výstava vzbudila velký ohlas[3]; autor položil otázku o smyslu globalizace a budování konzumní společnosti.[4][5]
  • Problematikou RAF se často zabývá ve svém díle i rakouská spisovatelka Elfriede Jelineková.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Shelley Klein, Nejkrutější tajné společnosti v dějinách, Alpress, s.r.o., Frýdek-Místek, 2006, ISBN 80-7362-292-0, str. 222 – 243
  2. Cyklus obrazů- Hledání ve ztraceném prostoru
  3. Kozelka M., Dámy a pánové (jiné dějství), Ateliér č. 6/1994
  4. Petráček Z., Raději tupou prosperitu, Respekt č 21., 1994
  5. Verecký L., Rozhovor s Josefem Žáčkem, MF Dnes magazín č. 19, 12.5.1994

Související odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]