Maďarsko-československá válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Maďarsko-československá válka
Konflikt:
Josef Šnejdárek v Bánské Štiavnici v červnu 1919
Josef Šnejdárek v Bánské Štiavnici v červnu 1919
Trvání: 19181919
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Slovensko, Sedmihradsko, Podkarpatská Rus a Maďarsko (území bývalého Uherska)
Casus belli: Maďarská snaha získat zpět ztracená území, které Maďaři ovládali jako součást Uherska
Výsledek: Vítězství malé dohody; vznik Maďarského království
Změny území: Maďarsko ztratilo 71,5 % území, které si nárokovalo jako nástupce Uherska, včetně území s maďarskou většinou obyvatelstva
Strany
Malá dohoda:
Flag of Bohemia.svg Československo
Rumunsko Rumunské království
Flag of the Kingdom of Yugoslavia.svg Království Srbů, Chorvatů a Slovinců[1][2]
Flag of France.svg Francie
Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg Itálie
Flag of Hungary (1920–1946).svg Národní armáda
Civil Ensign of Hungary.svg Maďarská demokratická republika
Red flag.svg Maďarská republika rad
No flag.svg Slovenská ľudová republika
Red flag.svg Slovenská republika rad
Podpora:
Flag of Russian SFSR.svg RSFSR[3]
Velitelé
Flag of Bohemia.svg Tomáš Garrigue Masaryk
Flag of Bohemia.svg František Schöbl
Flag of Bohemia.svg Josef Štika
Flag of Bohemia.svg Josef Šnejdárek
Rumunsko Ferdinand I. Rumunský
Rumunsko Traian Moșoiu
Rumunsko George Mărdărescu
Rumunsko Constantin Prezan
Flag of the Kingdom of Yugoslavia.svg Petr I. Karađorđević
Flag of France.svg Louis Franchet d'Espèrey
Flag of France.svg Maurice Pellé
Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg Luigi Piccione
Flag of Hungary (1920–1946).svg Miklós Horthy
Red flag.svg Béla Kun
Red flag.svg Mátyás Rákosi
Red flag.svg Ernő Gerő
Red flag.svg Tibor Szamuely
Red flag.svg György Lukács
Red flag.svg Gyula Alpári
Red flag.svg Antonín Janoušek
No flag.svg Viktor Dvorcsák
Síla
Flag of Bohemia.svg 20 000 mužů
Rumunsko 250 000 mužů
100 000 mužů
Ztráty
Flag of Bohemia.svg864 padlých; 1960 nezvěstných; 3000 raněných; 1412 nemocných; 343 zajatých
Rumunsko 11 666 z toho 3670 mrtvých
Na Slovensku dle vlastních oznámení 450 padlých vojáků regulérní armády (některé prameny určují 1000–1500); 3691 raněných; 6977 nemocných; 471 zajatých; ztráty rudých gard neznámé
{{{poznámky}}}

Maďarsko-československá válka, též válka o Slovensko, (maďarsky északi hadjárat) byl válečný konflikt mezi Československem a Rumunskem na jedné straně a Maďarskou republikou rad straně druhé, probíhajícím v rámci širšího střetu, zahrnujícího i boj o Sedmihradsko a Podkarpatskou Rus. Trvala od roku 1918 až do srpna 1919. V dubnu 1919 proběhl v Maďarsku bolševický převrat, po němž se maďarská armáda pokusila dobýt Slovensko a Sedmihradsko, čímž vyvolala válku s Československem a Rumunskem. Ve finální fázi války na obou stranách stálo více než 120 tisíc vojáků. Porážka Maďarské republiky rad a rumunská okupace Budapešti v srpnu 1919 ukončila válku. Rumunská vojska se stáhla z okupovaného území v březnu 1920. V této válce Československo získalo kontrolu nad územím Slovenska, které před válkou náleželo Uhrám.

28. října 1918 byl vyhlášen samostatný československý stát. Součástí Československa mělo být území Slovenska (tehdy Horních Uher), které dosud náleželo Maďarsku. Počátkem listopadu 1918 začalo docházet ke střetům mezi Maďary a československými vojenskými jednotkami. 2. prosince však francouzský podplukovník Vyx, který byl přednostou vojenské mise Dohody v Budapešti, upozornil Maďarsko, že československá armáda byla uznána za součást dohodového vojska. Též upozornil na to, že Slovensko je součástí Československé republiky, která má právo vojensky obsadit území Slovenska a Maďarsko má povinnost odtud svá vojska stáhnout. Tim však maďarsko-československé spory neskončily.

Obsazení Slovenska[editovat | editovat zdroj]

Vznik Holíčské a Trenčanské skupiny[editovat | editovat zdroj]

Obsazení Slovenska dostalo na starost pro tento účel vzniklé Velitelství operujících československých vojsk na Slovensku do jehož čela byl postaven generál Josef Štika.

2. listopadu vstoupil na Slovensko prapor 25. střeleckého pluku nadporučíka Bauera. Důvodem byla žádost obecních zástupců z Hodonína, kteří měli obavy z loupeživých nájezdů různých ozbrojených skupin. Současně přišla žádost z Holíče o ochranu před maďarskou mocí. Pro tento účel byla vytvořena pod vedením nadporučíka Ripky jednotka, která byla později nazvána Holíčskou skupinou 120 dobrovolníků z praporu. Tato jednotka pronikla přes Gbely do Malacek. Maďarský župan v Bratislavě však reagoval protestem proti vstupu československého vojska na Slovensko a vysláním vlaku se stovkou ozbrojených námořníků do Malacek. 6. listopadu dorazily do Malacek v síle přibližně 70 mužů, ale byli nuceni odjet s nepořízenou.

8. listopadu byla vyjednána mezi nadporučíkem Ripkou a maďarským majorem Brandstätterem dočasná demarkační linie, vedoucí od Devínské Nové Vsi na Malinský vrch a dále na Malé Karpaty a zůstala platnou až do konce roku 1918. Ripka proto dostal posily, čímž se jeho síly rozrostly na 500 mužů a obsadil podle úmluvy území ke Stupavě až k Devínskému Jazeru.

9. listopadu obsadil podplukovník Hančík se sto dvaceti muži Trnavu, což se nelíbilo maďarskému županovi v Bratislavě, proto vyslal do Trnavy jednotky vedené nadporučíkem Heltayem. Navíc v Trnavě Maďaři vytvořili ozbrojenou gardu, která měla za úkol vytlačit čechoslováky z města. Hanačík nakonec musel ustoupit do Senice, kde ho podpořily dvě pěší roty nadporučíka Bezruka. Maďaři byli nakonec poraženi a Trnava se ocitla znovu v československých rukou. 17. listopadu byla u Senice rozprášena další maďarská jednotka. Téhož dne převzal velení nad skupinou podplukovník Verich.

V době obsazení úseku u Malacek a Trnavy řádily v oblasti Trenčína a povodí Váhu ozbrojené skupiny, které mohly proniknout na Moravu, proto sem byl vyslán I. prapor 1. dobrovolnického pluku pod velením kapitána Římka s úkolem zajistit dané území v okolí Vlárského průsmyku a udržet pořádek. Římek po příchodu k Vlárskému průsmyku zajistil okolí. 10. listopadu obsadil Trenčín a poté hlavní opěrné body v Pováží.

Protože v Žilině byly maďarské jednotky, které částečně Římka ohrožovaly, brzy byly do oblasti vyslány další jednotky, jimž velel kapitán Kurz, který 12. listopadu bez boje obsadil Žilinu a chystal se postupovat na Ružomberok, což bylo zmařeno poškozením mostu u Kralovan.

13. listopadu byly obsazeny Turany, ale o dva dny později byly dobyty zpět maďarským obrněným vlakem. Maďaři poté obsadili Vrútky a donutili čechoslováky ustoupit na severním břehu řeky Váh směrem na Žilinu. Maďarský vlak nakonec zastavil poručík Viesner tím, že proti němu pustil lokomotivu plnou parou, čímž zastavil maďarský postup. Kapitán Kurz však 16. listopadu ustoupil do Ostravy.

Mezitím na Slovensko dorazila I. rota československých námořníků, která zaujala obranu u Púchova a Zem. Kotešové. Také dorazil na Slovensko III. prapor 1. dobrovolnického pluku a I. prapor 2. dobrovolnického pluku a 30. listopadu obsadil Piešťany a Hlohovec. Tím vznikla Trenčínská skupina, jejíž velení převzal 18. listopadu podplukovník Šembera.

Velení získává plukovník Schöbl[editovat | editovat zdroj]

25. listopadu byl generál Štika nahrazen plukovníkem Schöblem, téhož dne také byla válečnou radou určena nová prozatímní demarkační linie: Bratislava – severní břeh Dunaje – podél Ipeľu – Pinciná – ústí Uhu do Laborce – podél Uhu – Užocký průsmyk.. Schöbl částečně reorganizoval své jednotky a zřídil záložní sklady výstroje a výzbroje u Uherského Hradiště.

Schöbl se rozhodl obsadit Nitranské údolí a Nížinu čímž by se Holíčská a Trenčínská skupina spojila. Tato operace měla začít 6. prosince. Již 4. prosince však došlo k prvním bojům, když napadli Maďaři neúspěšne Hlohovec. 5. prosince došlo na úseku I. námořní roty u Zem. Kotěšové u Žiliny k boji s maďarskou posádkou Žiliny. Maďaři nakonec utrpěli těžkou porážku a ustoupili z Žiliny, kterou obsadily československé jednotky. 6. prosince znovu napadli maďaři Hlohovec a znovu byli donuceni k ústupu. 7. prosince přišly do Hlohovce posily a do 10. prosince byly obsazeny obce Sereď, Modra a Pezinok.

Schöbl poté vyslal 1. dobrovolecký pluk, jemuž velel major Pirník, aby zajistil okolí Nitry. 11. prosince byla Nitra obsazena. Maďaři ustoupili do Nových Zámků.

Po těchto úspěších chtěl Schöbl zajistit východní Slovensko, kde byly snahy promaďarských radikálů ponechat slovenské území jako součást Maďarska z nichž někteří vyhlásili Slovenskou ľudovou republiku. Navíc hrozilo že Polsko vojensky obsadí oblasti Spiše a Oravy.

Obsazení východního Slovenska[editovat | editovat zdroj]

Na obsazení východního Slovenska vyčlenil Schöbl 6 pěších praporů, 1 a polovinu dělostřelecké baterie, polovinu eskadrony 7. jezdeckého pluku a obrněný vlak. Velením této skupiny byl pověřen podplukovník Hrbenský. Ostatní jednotky, jež měl k dispozici, nechal pod velením pplk. Šembery k obraně dosud zajištěného území.

Hrbenský vyslal, při postupu na východ, napřed obrněný vlak, který 15. prosince obsadil Poprad. Další den zbytek skupiny obsadil Spišskou Novou Ves. 17. prosince se jeden prapor střetl s polskými jednotkami u Kežmarku a donutil je ustoupit, přesto se Hrbenský domluvil s polskou stranou na prozatímní demarkační linii Lomnický štítMaguraSt. Lubovňa.

Při dalším postupu byl obsazen 22. prosince Zvolen a 23. prosince Banská Štiavnica a Banská Bystrica. 21. prosince se mimo jiné do Československa vrátil nově zvolený prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ve stejný den došlo u Popradu k boji mezi I. praporem Gardy slovenskej slobody a praporem polské armády. Tento střet skončil ústupem Poláků z nichž byli 4 zajati. Následně došlo k uzavření prozatímní demarkační čáry mezi Polskem a Československem, která byla později nahrazena jinou. Do 25. prosince 1918 bylo zajištěno celé Pováží a oblast až ke Spišské Nové Vsi.

Poté na východním Slovensku zbývalo obsadit jen Košice a Prešov, což dostala za úkol nově vytvořená skupina, jíž velel podplukovník Beran. Ten zahájil operaci k obsazení Košic a Prešova 28. prosince. Prešov byl obsazen týž den. Košice byly obsazeny 29. prosince, čímž zanikla Slovenská ľudová republika. Tento den převzal velení nad československými jednotkami na Slovensku italský generál Piccione, který stál v čele Italské vojenské mise v Československu.

Obsazení jižního Slovenska[editovat | editovat zdroj]

Pro obsazení jižního Slovenska byl vybrán československý armádní legionářský sbor z Itálie. 30. prosince zahájil Piccione postup na Bratislavu. Československé jednotky se k ní probojovaly a v dnech 1. ledna a 2. ledna 1919 ji obsadily.

V noci z 2. ledna na 3. ledna byl obsazen Lučenec. 9. ledna byly obsazeny bez boje Nové Zámky. 10. ledna bylo obsazeno Komárno. Do 11. ledna obsazeno povodí Ipeľu přes Kováčovou, Bušince, Mikušovce k Pinciné.

Piccione se rozhodl že další postup povede jižním směrem, protože Pichonova linie přetínala na mnoha místech důležité železniční cesty, což znemožňovalo jejich použití.

16. ledna byl obsazen jižní břeh Ipeľu. Do 18. ledna byla ve východní části jižního Slovenska obsazena města Perečín, Velký Berezný, Užok, Veľké Kapušany a Vajany. Do 20. ledna byl nakonec obsazen zbytek Slovenska.[4]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hungarian-Romanian War of 1919 na anglické Wikipedii.

  1. Priscilla Mary Roberts, World War I: A Student Encyclopedia, ABC-CLIO, 2005, p. 1824
  2. Miklós Lojkó, Meddling in Middle Europe: Britain and the 'Lands Between, 1919-1925, Central European University Press, 2006, p. 13
  3. http://books.google.com.au/books?id=GjY7aV_6FPwC&pg=PA575&dq=1919+romania+hungary+war&hl=en&ei=b05wTsL4BLGkiAefg4DaCQ&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=18&ved=0CIMBEOgBMBE#v=snippet&q=%22russia%20provided%20statements%3A%22&f=false
  4. KUTHAN, Pavel Jaroslav. V těžkých dobách [online]. Válka.cz, [cit. 2009-03-22]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu