Michail Tuchačevskij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Michail Tuchačevskij
"Andrej Bolkonskij"
M. Tuchačevskij jako maršál Sovětského svazu
M. Tuchačevskij jako maršál Sovětského svazu
Narození: 16. února 1893
Rusko Alexandrovskoje, Ruské impérium
Úmrtí: 11. červen 1937 (44 let)
Sovětský svaz Moskva, SSSR
Vojenská kariéra
Hodnost: Maršál Sovětského svazu
Doba služby: 19151937
Sloužil: Ruské impérium Ruské impérium (do roku 1917)
Sovětský svaz SSSR
Složka: Carská armáda Carská armáda (do roku 1917)
Rudá armáda Rudá armáda
Jednotka: 5. armáda
Velel: Východní front
Západní front
Leningradský vojenský okruh
Povolžský vojenský okruh
Války: První světová válka
Občanská válka v Rusku
Sovětsko-gruzínská válka
Sovětsko-polská válka
Bitvy: Bitva u Varšavy (1920)
Kronštadtské povstání
Tambovské povstání
Krymské boje
Vyznamenání: carská:
Řád sv. Vladimíra – 4. třída
Řád sv. Anny – 2., 3. a 4. třída
Řád sv. Stanislava – 2. a 3. třída
sovětská:
Řád Lenina
Řád rudého praporu

Michail Nikolajevič Tuchačevskij (Rusky: Михаил Николаевич Тухачевский, polsky: Michał Tuchaczewski) (16. února 1893 - 12. června 1937) byl ruský a posléze sovětský vojenský velitel a hlavní motor reforem Rudé armády na přelomu 20. a 30. let 20. století. Je považován za jednoho z nejschopnějších velitelů Rudé armády (i když o míře jeho schopností ve srovnání se zahraničím se vedou spory).[zdroj?] Každopádně byl mnohem schopnější, než jeho nástupci řídící vývoj a reformy Rudé armády, maršálové Vorošilov a Kulik.[zdroj?] Stal se jednou z nejznámějších obětí Stalinovy Velké čistky.

Život do roku 1920[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve Smolensku na západ od Moskvy v rodině aristokratů polského původu. V roce 1914 dokončil studia na vysoké škole a připojil se ke strážnímu pluku. Během první světové války dostal několik vyznamenání za odvahu v bitvách. V únoru 1915 byl zajat Němci. Čtyřikrát utekl z tábora, potom jej jako nepolepšitelného zavřeli do ingolstadtské pevnosti, kde se mimo jiné setkal s Charlesem de Gaullem. Jeho pátý útěk byl úspěšný, do Ruska se vrátil v roce 1917. Po bolševické revoluci se připojil k bolševikům. Díky tomu se stal důstojníkem Rudé armády a rychle postupoval na stupnici vojenských hodností díky svým vojenským schopnostem. Během ruské občanské války byl zodpovědný za obranu Moskvy. Lev Trockij mu svěřil do rukou velení Páté armády. Vedl kampaň, jejímž cílem bylo dobytí Sibiře z rukou admirála Alexandra Kolčaka, poté se podílel na tažení proti generálu Antonu Děnikinovi na Krymu.

20. léta 20. století[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Bitva u Varšavy (1920).

Velel Rudé armádě během rusko-polské války v roce 1919-1921. Probil se až k Varšavě, kde však byla jeho vojska zcela zničena polskými jednotkami vedenými maršálem Piłsudskim. Během této války se poprvé dostal do sporu se Stalinem. Nejdříve se spolu přeli o jednotky, neboť Stalin velel útoku na Lvov a protože úkol zvládal jen těžko, odebíral na základě své politické funkce jednotky Tuchačevského skupině útočící na Varšavu. Po bitvě se navzájem obviňovali ze zavinění neúspěchu ve válce, prohra v bitvě o Varšavu se ukázala být rozhodující. Tuchačevskij byl kritizován za to, že neměl dostatečnou kontrolu nad svými jednotkami a že připustil obklíčení a zničení svého uskupení. Sám pak namítal, že si nemohl z politických důvodů vybrat vhodné velitele svých divizí a poukazoval na to, že Stalin svévolně a bez jeho vědomí odebral jeho levému křídlu Buďonného jízdní armádu a kriticky je tak oslabil (průlom na této části bojiště pak rozhodl bitvu). Zde vzniklo nepřátelství mezi Stalinem a Tuchačevským, které zřejmě nikdy neskončilo. Na druhé straně všechny tyto okolnosti nemohou popřít fakt jeho vlastního hrubého selhání, který u Varšavy slepě nakráčel do pasti, kterou mu Piłsudski nastražil, a prakticky po celou dobu postupoval přesně podle jeho plánů a předpokladů.

Po porážce u Varšavy se ještě pokoušel zvrátit situaci, jeho narychlo nově utvořená armáda však byla rozdrcena v bitvě na řece Němen a bolševické Rusko bylo přinuceno požádat nejprve o příměří a posléze i o mír za splnění polských podmínek. Po občanské válce Tuchačevského jednotky s velkou krutostí potlačily některé rolnické rebelie v zemi a zejména pak rozdrtily povstání v Kronštadtu (1921).

Refomátor Rudé armády[editovat | editovat zdroj]

V letech 1925-1928 byl hlavou výboru Rudé armády a jako zástupce komisaře pro obranu. Snažil se přetvořit Rudou armádu v dobře fungující, profesionální vojsko a napsal několik teoretických knih o moderním válečnictví, zejména o tankové válce, v nichž stavěl na podobných základech jako britská a německá tanková škola. Ovšem po celou tuto dobu, i v následujících letech musel překonávat odpor staré školy a amatérů: zejména Vorošilova, Buďonného a Kulika.

V roce 1931 mu byla svěřena hlavní role při reformě armády a vojenství. Snažil se prosadit své moderní pojetí vojenské strategie a způsobu nasazení tanků a letectva. Prosazoval taktiku „hloubkových operací“ vytvořenou jeho blízkým přítelem, V. Triandafillovem (zahynul v roce 1931 při leteckém neštěstí). Tato taktika v průběhu 2. světové války výrazně přispěla k zničení nacistických vojsk. Byl velkým propagátorem a teoretikem v oblasti tankové války. Jako náčelník zbrojní komise provedl zásahy do modernizace a výzbroje Rudé armády, které podstatně rozšířily tanková vojska (v době jeho nástupu do této funkce v roce 1932 Rudá armáda disponovala 4 000 tanky, v roce 1936 již 10 000 tanky). Společně s J. Jakirem vytvořil první výsadkové jednotky na světě (poprvé představeny na vojenském cvičení na Ukrajině 1935 za přítomnosti britských a amerických důstojníků). Měl velký podíl na ústupu od jezdeckých sborů a motorizaci Rudé armády.

Kritika osoby[editovat | editovat zdroj]

Bývá kritizován i vychvalován z různých směrů. Nelze mu upřít obrovský podíl na modernizaci Rudé armády, která ji zachránila v době 2. světové války. Stejně tak mu nelze upřít zásluhy v oblasti vojenské teorie, válečného umění a praxe. Kritikové mu vytýkají fanatičnost a krvelačnost (např. Viktor Suvorov "Očista"), podíl na potlačení Kronštadtského povstání, tambovské rebelie a především povstání rolnictva v 30. letech, během hladomoru. Jiní historici a armádní veteráni o něm hovoří jako o vzdělanci, elitním odborníkovi a kulturně založeném člověku (např. Lev Nikulin) - Tuchačevskij byl houslista, zajímal se o astronomii a i meteorologii.

Pád[editovat | editovat zdroj]

Sovětská poštovní známka z roku 1963

V roce 1935 se dostal na vrchol, kdy byl povýšen na maršála SSSR. V lednu 1936 postupně navštívil Británii, Francii a Německo. Údajně se na těchto cestách spojil s mimoruskými odbojovými organizacemi a začal kout plány proti samotnému Stalinovi a jeho režimu (tak bylo alespoň odůvodňováno jeho zatčení). 22. května 1937 byl uvězněn a obviněn za spolupráci s trockisty a špionáže ve prospěch nacistického Německa. Po tajném vyšetřování byl společně s dalšími 7 veliteli (Jona Jakir, Vitovt Putna, August Kork, Vitalij Primakov, Robert Eidmann, Boris Feldman a Jeronim Uborevič. Jakov Gamarnik spáchal sebevraždu před procesem) popraven dne 12. června 1937. 31. ledna 1957 byl rehabilitován.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]