Władysław Sikorski

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Władysław Sikorski
Władysław Sikorski během druhé světové války
Władysław Sikorski během druhé světové války
Narození: 20. květen 1881
Tuszów Narodowy
Úmrtí: 4. červenec 1943 (62 let)
Gibraltar
Civilní činnost: politik
Vojenská kariéra
Doba služby: 19061943
Sloužil: Austria-Hungary flag 1869-1918.png Rakousko-Uhersko (do roku 1918)
Flag of Poland.svg Polsko (do roku 1943)
Složka: Austria-Hungary flag 1869-1918.png Landwehr (do roku 1914)
Austria-Hungary flag 1869-1918.png Legiony Polskie (do roku 1918)
Flag of Poland (with coat of arms).svg Wojska Lądowe RP (do roku 1943)
Velel: 5. armáda (1920)
3. armáda (19201921)
Války: První světová válka
Polsko-ukrajinská válka
Rusko-polská válka
Druhá světová válka
Bitvy: Bitva o Varšavu
Bitva o Lvov
Bitva na řece Němen
Invaze do Polska

Władysław Sikorski (20. května 1881 Tuszów Narodowy4. července 1943 Gibraltar) byl polský generál a předseda polské exilové vlády.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z učitelské rodiny, která žila v rakouské části Polska. Na studia se vydal do Lvova, kde se věnoval inženýrsví.[1]

V armádě[editovat | editovat zdroj]

Již před první světovou válkou se angažoval v několika organizacích, které usilovaly o polskou nezávislost. V roce 1909 se zapojil do vytváření "střeleckých" jednotek na Haliči. Během 1. světové války se orientoval na Rakousko-Uhersko. Sloužil v polských legiích a v Rusko-polské válce v polské armádě. Po vytvoření loutkového státu v roce 1916 zastával různé funkce v jeho armádě. Podobně jako Józef Piłsudski trval i gen. Sikorski na samostatnosti polských jednotek, proto byl v květnu 1918 rakousko-uherskými orgány zatčen a internován v Uhrách.[2]

Po vzniku samostatného Polska organizoval vojenské jednotky v Haliči proti Ukrajincům a ve Slezsku proti německým Freikorps. Hrál důležitou roli při bitvě u Varšavy.[2]

V politice[editovat | editovat zdroj]

V 2. polské republice zastával v letech 19221923 funkci ministerského předsedy ve vládě Gabriela Narutowicze a Stanisława Wojciechowského. Po zavraždění prezidenta Narutowicze také ministrem vnitra. Pak se ale vrátil zpět do armády jako generální inspektor pěchoty.

V roce 1924 působil jako ministr vojenských záležitostí zastával orientaci na spojenectví s Francií. V době sanace se nepřidal na žádnou stranu, měl neshody s Józefem Piłsudskim, který Sikorskému nedůvěřoval, a dalšími představiteli země a roku 1928 byl zbaven funkce. v Následujících letech trávil čas převážně ve Francii, kde také psal a vydával většinu vojenských studií.

V roce 1936 se podílel na pokusu a sjednocení protisanační opozice v emigraci, tzv. fronta Morges. v roce 1939 se nakrátko vrátil do Polska a nabídl vládě své vojenské služby, když však nedostal odpověď, vrátil se zpět do Francie.[2]

Během druhé světové války se stal ministerským předsedou polské vlády v exilu a velitelem jejích vojsk namísto zkompromitované sanační garnitury. Vystupoval jako hlavní obhájce zájmů Polska na diplomatické úrovni. Po porážce Francie v roce 1940 se exilová vláda uchýlila do Londýna, zde Sikorski podepsal smlouvu o výstavbě polské armády ve Velké Británii. S československou vládou v exilu jednal o poválečné československo-polské konfederaci.[2]

Pomník generála Wladyslawa Sikorského na Gibraltaru, Europa Point

I přes své protikomunistické postoje usiloval Sikorski o znovuobnovení polsko-sovětských diplomatických vztahů, které byly přerušeny po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov. V roce 1941 podepsal dohodu se SSSR o obnově diplomatických styků a později se Stalinem polsko-sovětský pakt o neútočetní a přátelství. Část ministrů exilové vlády ho za to obvinila ze zrady a zřeknutí se východní části předválečného území Polska. Zajímal se též o osud polských zajatců, které povraždil Sovětský svaz, mezi kterými byl i jeho bratr, generál Franciszek Sikorski. Po nálezu hrobů v Katyni požádal o vyšetření Červený kříž. Sovětský svaz na to hned reagoval přerušením diplomatických styků.

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Zemřel v červenci 1943 za dosud nevyjasněných okolností při letecké nehodě, když se letoun, který jej přepravoval, zřítil při startu na letišti v Gibraltaru do moře. Havárii přežil jen pilot Eduard Prchal. Událost byla uzavřena jako nehoda, ale dodnes existují pochybnosti některých autorů, zdali nebyl jako překážka britsko-sovětského spojenectví záměrně odstraněn.

Sikorski je dnes v Polsku uznáván jako velký patriot. Jeho památku začal v roce 1981 vyzdvihovat Jaruzelského vojenský režim proti popularitě Piłsudského.[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Regulamin Musztry Związku Strzeleckiego i elementarna taktyka piechoty (1911)
  • O polską politykę państwową. Umowy i deklaracje z okresu pełnienia urzędu prezesa Rady Ministrów 18 XII 1922 – 26 V 1923 (1923)
  • Podstawy organizacji naczelnych władz wojskowych w Polsce (1923)
  • O polską politykę państwową (1923)
  • Polesie jako węzeł strategiczny wschodniego frontu (1924)
  • Nad Wisłą i Wkrą. Studium do polsko-rosyjskiej wojny 1920 roku (1928)
  • La campagne polono-russe de 1920 (1928)
  • Polska i Francja w przeszłości i w dobie współczesnej (1931)
  • Przyszła wojna – jej możliwości i charakter oraz związane z nimi zagadnienia obrony kraju (1934, 2010)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. Jan Křen: Dvě století střední Evropy. Praha 2005. s. 474.
  2. a b c d e Jan Křen: Dvě století střední Evropy. Praha 2005. s. 475.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • IRVING, David John Cawdell. Mord aus Staatsräson? : Churchill und Sikorski - eine tragische Allianz. Bern : Rütten und Loening, 1970. S. 257.  
  • Kisielewski, Tadeusz: A. Sikorski - spiknutí: na stopě vrahů polského generála. Brno 2009. ISBN 978-80-7217-589-5.
  • Korpalska, Walentyna: Władysław Eugeniusz Sikorski: biografia polityczna. Wrocław 1981.
  • Křen, Jan: Dvě století střední Evropy. Praha 2005.
  • Strumph-Wojtkiewicz, Stanisław: Generał Władysław Sikorski. Warszawa 1981.
  • Wapiński, Roman: Władysław Sikorski jako polityk. Warszawa 1983.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]