Hornoslezská povstání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Rozsah jednotlivých povstání (v polštině)

Hornoslezská povstání či Slezská povstání (německy: Aufstände in Oberschlesien; polsky: Powstania śląski) jsou sérií tří ozbrojených konfliktů v letech 19191921 v Horním Slezsku. Místní polské obyvatelstvo v nich bojovalo za odtržení průmyslového Horního Slezska od Německa a jeho včlenění do nově vzniklé Polské republiky. Území bylo nakonec rozděleno pod dohledem Společnosti národů mezi obě znesvářené strany. K Německu bylo připojeno přes dvě třetiny celého území, ale Poláci na svém území získali většinu průmyslových oblastí Horního Slezska.

Předcházející události[editovat | editovat zdroj]

Polský propagační plagát k plebiscitu s nápisem: Hlasuj pro Polsko a budeš svobodný

Stručná historie[editovat | editovat zdroj]

Území Slezska bylo do 14. století součástí Polského království. Od roku 1335 se stalo součástí Zemí Koruny české a od roku 1526 se Slezsko společně s českým královstvím dostalo do područí rakouských Habsburků, kde vytrvalo do válek o rakouské dědictví (1740–1748). V této válce Rakousko podlehlo Prusku a muselo většinu Slezska vyklidit. V roce 1871 po německém vítězství v Prusko-francouzské válce bylo velkolepě v zrcadlovém sále ve Versailles vyhlášeno Německé císařství, kterého se Slezsko bylo součástí. První světová válka (1914–1918) dopadla pro Německé císařství porážkou. Císařství bylo nahrazeno republikou a Německo muselo podle Versailleské smlouvy platit válečné reparace.

Slezsko v té době patřilo k nejprůmyslovějších územím bývalého císařství. Byl zde silně rozvinut těžký průmysl, a to především zpracování železa. Území bylo bohaté na minerální zdroje především na železo, zinek, uhlí a olovo.

Demografie Slezska[editovat | editovat zdroj]

Horní Slezsko bylo obýváno z většiny etnickými Poláky, kteří ale tvořili nižší vrstvu obyvatelstva. Na druhé straně velkostatkáři, majitelé továren, obchodníci a členové místních úřadů byly z drtivé většiny Němci. Podle sčítání obyvatelstva se postupně počet polsky mluvících obyvatel v Slezsku snižoval, a to díky sílící germanizaci. V roce 1900 uvedlo jako svou rodnou řeč polštinu 65% obyvatel Horního Slezska, o deset let později v roce 1910 to bylo již jen 57% obyvatel. Dalším výrazným ukazatelem bylo náboženské vyznání. Němci se hlásili k protestantům, zatímco Poláci byli katolíci.

Příprava na plebiscit[editovat | editovat zdroj]

Na mírovém konferenci ve Versailles bylo nařízeno, že na území Slezska proběhne plebiscit, ve kterém místní obyvatelstvo rozhodne, zda území připadne Polsku či se stane součástí Německa. Plebiscit se měl konat do dvou let od uzavření smlouvy (smlouva byla podepsána v roce 1919) na území celého Horního Slezska, a to ačkoliv polská vláda měla zájem pouze o území na východ od řeky Odry s výraznou polskou většinou. Plebiscit byl oficiálně vypsán na 20. březen 1921.

Sílící propaganda obou stran začala okamžitě vyvolávat národnostní napětí po celém území. Německé úřady varovaly občany, že volbou pro Polsko ztratí svou práci a nárok na důchod. Němečtí veteráni začali vytvářet polovojenské uskupení zvaná "Freikorps", které terorizovala polské aktivisty. Polsko na druhou stranu slibovalo slezským Polákům, že už nebudou dále diskriminovanou skupinou obyvatelstva a nabídlo formu důchodů podle německého vzoru. Jako odpověď na vznikající jednotky Freikorps byla do Horního Slezska vyslána polská tajná služba.

První hornoslezské povstání (1919)[editovat | editovat zdroj]

Skupina polských povstalců

Dne 15. srpna 1919 bylo německými pohraničníky (Grenzschutz) zabito deset polských civilistů v dole u Mysłowic. Celé událost přerostla v občanské nepokoje, které vyústily v povstání proti německé okupaci. Hnací silou byli polští horníci, kteří uspořádali generální stávku s účastí na 140 000 lidí. Protestující deklarovali, že chtějí stejný vliv Poláků a Němců jak v místní vládě, tak v policejních složkách.

Do Horního Slezska bylo poslána německá armáda o síle 21 000 mužů, která povstání rychle potlačila. Následovala vlna německých represí, před kterými muselo přes 22 000 Poláků utéct na území Polské republiky. Násilnosti skončily na nátlak dohodových států a uprchlíkům pak bylo umožněno vrátit se beztrestně domů. Povstání bylo poraženo, ale odpor proti Němcům se začal šířit mezi slezskými Poláky o to rychleji. Poláci se začali posilovat svoje národnostní uvědomění a kulturu, s kterou se ztotožnili.

Druhé hornoslezské povstání (1920)[editovat | editovat zdroj]

V únoru 1920 dorazila do Slezska plebiscitní komise. Složena byla z většiny z Francouzů a malým dílem z Britů a Italů. Hned z počátku bylo zřejmé, že komise měla příliš malý vliv na to, aby udržela v průběhu plebiscitu pořádek. Sama komise byla rozdělena na dva tábory. Francouzi stranili Polákům, zatímco Britové a Italové byli nakloněni Němcům.

Na východě Polska v té době probíhala Polsko-sovětská válka. Bolševici v té době zatlačili polské jednotky až k Varšavě a chystali konečný útok na polské hlavní město (více Bitva u Varšavy (1920)). Dne 20. srpna 1920 otiskly německé noviny zprávu, že Rudá armáda dobyla Varšavu. Německá komunita, která předpokládala, že je to konec nezávislého Polska, začala domnělé dobytí Varšavy bouřlivě oslavovat. Výbušná atmosféra nakonec vyústila v útoky německých polovojenských složek na Poláky. Násilnosti neztratily na intenzitě, ani když vyšlo najevo, že Varšava byla před sověty ubráněna.

Nepokoje přerostly v povstání 19. srpna 1920, kdy Poláci obsadili budovy místní vlády v Katovicích, Prštině a Bytomu. Mezi 20. a 25. srpnem se povstání rozšířilo do Chořova, Tarnovských Hor, Rybniku a Lublinice. Komise deklarovala úmysl nastolit pořádek, ale v praxi se díky rozpolcenosti žádná protiakce nekonala. Nakonec bylo povstání utlumeno v září 1920 kombinací menších vojenských operací a dohodami mezi jednotlivými stranami.

Poláci dosáhli přeorganizování místní policie, která byla nyní z 50% v polských rukou. Byli taktéž přizváni do místních úřadů. Na druhou stranu polská tajná policie měla být na území Slezska rozpuštěna. Prakticky se tak ale nikdy nestalo.

Plebiscit[editovat | editovat zdroj]

Výsledky plebiscitu: zeleně - většinové hlasování pro Polsko, oranžově pro Německo

Hlasování se skutečně uskutečnilo 20. března 1921, a to dva dny po uzavření tzv. Rižského míru, který ukončil polsko-sovětskou válku. Poláci na jejím základě získali od poražených sovětů rozsáhlá území dnešní Ukrajiny a Běloruska.

Hlasovat v plebiscitu mohl každý, kdo byl starší dvaceti let a v žil nebo se narodil na území, kde plebiscit probíhal. Díky těmto pravidlům se zdvihla vlna migrace jak Němců, tak Poláků, kteří chtěli v plebiscitu volit. Němci Poláky výrazně převýšili. K volbám do Slezska přijelo z různých částí střední Evropy 179 910 Němců a pouze okolo 10 000 Poláků. Konečné výsledky tak vyzněly příznivě pro Německo. Celkem 707 605 hlasů bylo pro připojení k Německu, zatímco 479 359 hlasů pro spojení s Polskem.

Britská a francouzská vláda se ale nemohla shodnout na interpretaci plebiscitu. Na povrch zcela vypluly problémy, které rozdělovaly již plebiscitní komisi. Hlavním bodem sporů byl průmyslově bohatý trojúhelník mezi městy Bytom, Katovice a Glivice. Francie chtěla Německo co nejvíce oslabit, takže by raději viděla průmyslovou oblast v polských rukou. Italové a Britové, kterým mělo Německo platit nemalé válečné reparace, se obávali, že bez Horního Slezska nebude Německo schopné reparace splatit. Na konci dubna se začalo proslýchat, že nakonec převáží britská vůle, a to dalo podmět k vypuknutí dalšího povstání.

Třetí hornoslezské povstání (1921)[editovat | editovat zdroj]

Pomník hornoslezských povstání v Katovicích (největší a nejtěžší pomník v Polsku, postavený 1967)

Třetí nejdelší a největší polské povstání tak vypuklo nedlouho po vyhlášení výsledků plebiscitu. Na rozdíl od prvních dvou bylo pečlivě plánováno a zorganizováno. Do jeho čela se postavil polský nacionální aktivista Wojciech Korfanty.

Samotné povstání vypuklo z 2. na 3. května 1921 operací Mosty, kdy se podařilo polským sabotérům zničit sedm mostů, a odříznout tak místní Němce od přísunu posil z Německa. Dohodové státy sami do běhu událostí příliš nezasahovaly, protože sami neměly jednotky, které by mohly postrádat. Jediným krokem tak nakonec byl francouzský zákaz rekrutování německých dobrovolníků do Horního Slezska z okolních území.

Z počátku bylo povstání velice úspěšné a Poláci dostali pod kontrolu většinu území Horního Slezska, ale německé jednotky někdy s pomocí Italů a Britů kladly tuhý odpor. Nakonec byly britské jednotky odvolány na popud francouzského generála Julese Gratiera. Povstání tak mělo velice dobrou pozici docílit konečného vítězství a připojit nakonec průmyslovou oblast k Polsku. Dvanáct dní po vypuknutí nabídl Korfanty stažení svých jednotek, pokud budou na dobytých území umístěny mírové jednotky států Dohody. Dne 1. července byli na území Horního Slezska rozmístěny britské jednotky.

Následující události[editovat | editovat zdroj]

Slezský parlament v Katovicích

Na území Horního Slezska bylo umístěno šest batalionů jako mírové jednotky. Britové a Francouzi, kteří se nebyli schopni shodnout, jak s územím naložit, postoupili problém Radě Společnosti národů. Rada vytvořila čtyřčlennou poradní komisi skládající se z představitelů Belgie, Číny, Španělska a Brazílie. Komise se vydala do oblasti, aby získala vlastní informace o situaci. Na základě reportu od této komise rozdělila Rada Společnosti národů v říjnu 1921 Horní Slezsko mezi Němce a Poláky. Rada si byla vědoma, že rozdělením jednotného ekonomického tělesa mezi dva státy mohou nastat nemalé problémy. Proto obě strany musely vypracovat hospodářská pravidla a zaručit práva menšin a to na dalších patnáct let.

Polsko tak získalo polovinu obyvatel Horního Slezska, ale jen okolo třetiny jeho území (3 214 z 10951 km²). Však cenná průmyslová oblast připadla právě Polsku. Poláci získali 49 z 61 uhelných dolů, všechny železné doly, a 12 z 16 zinkových dolů. Hlavní města jako Katovice, Chořov a Tarnovské Hory připadla Polákům, ale města Bytom a Glivice zůstaly na německé straně hranice. Celkově tak 736 000 Poláků a 260 000 Němců bylo po rozdělení na polském Slezsku a 532 000 Poláků a 637 000 Němců v německém Slezsku. Z polské části Slezska vzniklo autonomní Slezské vojvodství, které mělo svůj parlament.

Na začátku druhé světové války zabrali celou oblast Slezska opět Němci. Po porážce nacistického Německa celé Slezsko připadlo opět Polsku. Německé obyvatelstvo bylo po válce odsunuto a do oblasti se nastěhovali Poláci, kteří byli vystěhováni z bývalých polských částí Ukrajiny a Běloruska. Dnes je celá oblast součástí Polska jako Slezské vojvodství s centrem v Katovicích a Opolské vojvodství s centrem v Opole.