Lašská nářečí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Územní rozsah lašských nářečí

Lašská nářečí (slezsky: laszsko godka, polsky: gwary laskie) jsou skupinou nářečí českého jazyka[1] v části opavského a těšínského Slezska a severovýchodní Moravy.

Vnitřní dělení[editovat | editovat zdroj]

Lašská nářečí se dělí na tři skupiny:

  • západní (opavskou),
  • východní (ostravskou),
  • jižní (moravská laština).

V některých publikacích se adjektivem lašský označují i nářečí těšínská, opavská skupina se v těchto publikacích pak nazývá skupinou západní, ostravská nářečí dialekty středolašskými a těšínská východolašskými (např. Ad. Kellner). Souhrnně se v tomto pojetí nazývají západo- a středolašská nářečí slezsko-moravskými a východolašská (těšínská) slezsko-polskými.

Ve slovenské literatuře pojednávající o goralských nářečích (např. Kriššáková) se někdy pojmem laština označují výhradně nářečí těšínská (příp. ta na českém území, tj. na Záolší).

Polské jazykové jevy v lašských nářečích se nápadně podobají smíšených nářečím v západním Čadecku, jež vznikla poslovenštěním goralských čadeckých nářečí (slezsko-malopolských).

Typické znaky lašských nářečí[editovat | editovat zdroj]

Lašská nářeční skupina je mimořádně různorodá, jednotlivá nářečí této nářeční skupiny se velmi podstatně liší, nicméně základní rozdíly je možno shrnout do následujících bodů:

  • rozlišení l - ł
  • výskyt hlásek a dz
  • absence délek u samohlásek (všechny samohlásky se vyslovují krátce)
  • rozlišování i - y ve výslovnosti
  • splývání ť, ď - ć
  • zaniká koncové -l v jednotném čísle mužského rodu příčestí minulého sloves 1. třídy
  • asimilace znělosti sh na zh
  • změna ou na u
  • 6. a 7. pád množného čísla všeho má koncovku -mi, popřípadě -ma
  • sloveso být v 1. osobě jednotného čísla má tvar sem
  • rozkazovací způsob 2. osoby jednotného čísla s koncovkou -i/y, v 1. osobě množného čísla -imy/-ymy, ve 2. osobě množného čísla -iťe
  • přízvuk leží vždy na předposlední slabice slova nebo slovního celku
  • po neznělé souhlásce se v mění na f
  • vynechávání j- ve skupině ji- na začátku slova
  • v druhém pádě množného čísla mají podstatná jména mužského rodu je koncovka -uv (-uf)
  • v 7. pádě jednotného čísla zájmen mužského a středního rodu a 2., 3., 6. a 7. pádu množného čísla tvrdého skloňování zájmen není změna samohlásky před koncovkou jako ve spisovné češtině
  • nestažené skloňování slov muj, tvuj, svuj (tj. mojeho, tvojeho, svojeho)
  • koncovka infinitivu na -ť, -ć, -č
  • příčestí minulé sloves typu spadnout má vždy tvar s -nu- (spadnuł), ostatní tvary jsou ale bez -nu-
  • 2. osoba jednotného čísla slovesa být má ve významu „existovat“ nebo ve významu sponového slovesa tvar sy, jako pomocné sloveso může ale mít stažený tvar -s, může ale mít i tvar sy
  • 3. osoba množného čísla slovesa chtít má tvar chcu

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.osu.cz/fpd/kcd/dokumenty/cestinapositi/igstema1.htm

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • LORIŠ, Jan: Rozbor podřečí hornoostravského ve Slezsku. Praha, Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1899.

Související články[editovat | editovat zdroj]