Dějiny Slovenska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Fyzická mapa a výškové poměry Slovenska

Před příchodem Slovanů[editovat | editovat zdroj]

Nápis na hradní skále v Trenčíne

Území mezi Dunajem a nížinami kolem řek Ipeľ a Tisa na jihu, ohraničené karpatskými průsmyky na východě, hřbetem Karpat na severu, Tatry táhnoucí se až k západu a přecházející do Bílých a Malých Karpat na západě a snižující se v záhorskou nížinu a tzv. bratislavskou branu v bralem, na kterém stálo starobylé hradiště nad soutokem Moravy a Dunaje, to je území dnešního Slovenska. Soudobá mapa jenom zdůrazňuje celistvost území na kterém se vždy rozvíjel život v lůně přírody, s hojnými údolími a vrchy, nížinami a břehy řek.

První písemná památka na území Slovenska pochází z dob Římské říše v roce 179-180 n. l. kdy byl vytesán do skály na místě dnešního města Trenčín latinský nápis. Pochází z doby, kdy syn Marka Aurelia Commodus vedl trestní výpravu proti Germánům a po jejich porážce s nimi uzavřel příměří. Patrně někde v okolí nápisu (není přesně archeologicky zjištěno kde) stávalo dříve vojenské středisko nebo římský kastel. Kolem roku 179 n. l. zde přezimovala II. římská legie, která právě zvítězila nad barbary a na počest vítězství byl vytesán latinský nápis:


  • Podoba nápisu podle verze z roku 1976:

Victoriae Augustoru(m) exercitus, qui Laugaricione sedit, mil(ites) l(egionis) II DCCCLV (.....) ian.s leg(atus) leg(ionis) f(aciendum ?)


  • Verze z 90. let 20. stol.:

VICTORIAE AVGVSTORV(m)EXERCITVS QVI LAV GARICIONE SEDIT MIL(ites) L(egionis) II DCCCLV [(Marcus Valerius) MAXIMI]AN(u)S LEG(atus) LEG(ionis) II AD(iutricis) CVR(avit) F(aciendum)


  • Český překlad:

Na oslavu vítězství Augustů, v Laugariciu, od 855 vojáků II. legie. Nápis dal pořídit (......)ian(.)s, legát legie II. pomocné.


Jméno legáta je nečitelné, rozeznatelná jsou jen písmena "IAN S", zbytek jména je zcela nečitelný. V roce 1956 se jméno podařilo rozluštit při archeologickém výzkumu v lokalitě Zana v Alžírsku, kde stávalo římské Diana Veteranorum, Numidie (dnes tedy Zana, Alžír). Zde byl objeven pomník s nápisem, který vyjmenovával všechny hodnosti jistého hrdiny markomanských válek. Jeho jméno znělo Marcus Valerius Maximianus, přesněji:

M(arco) Valerio Maximiano M(arci) Valeri Maximiani quinq(uennalis) s[ac(erdotalis)] / f(ilio) pont(ifici) col(oniae) Poetovionens(ium) equo p(ublico) praef(ecto) coh(ortis) I Thrac(um) trib(uno) coh(ortis) I (H)am(iorum) / civium R(omanorum) praep(osito) orae gentium Ponti Polemoniani don(is) don(ato) bel/lo Phart(ico)(!) allecto ab Imp(eratore) M(arco) Antonino Aug(usto) et misso in procinctu / Germanic(ae) exped(itionis) ad deducend(a) per Danuvium quae in annonam Panno(niae) / utriusq(ue) exercit(uum) denavigarent praepos(ito) vexillation(um) clas(sium) praetor(iarum) / Misenatis item Ravennatis item clas(sis) Brittanic(ae) item equit(um) Afror(um) et Mauror(um) / elector(um) ad curam explorationis Pannoniae praef(ecto) al(ae) I Aravacor(um) in procinc/tu Germanico ab Imp(eratore) Antonino Aug(usto) coram laudato et equo et phaleris / et armis donato quod manu sua ducem Naristarum Valaonem / interemisset et in eade(m) ala quartae militiae honor(em) adepto praef(ecto) al(ae) / contar(iorum) don(is) don(ato) bello Ger(manico) Sar(matico) praep(osito) equitib(us) gent(ium) Marcomannor(um) Narist(arum) / Quador(um) ad vindictam Orientalis motus pergentium honor(e) centenariae dig/nitatis aucto salario adeptus procurationem Moesiae inferioris / eodem in tempore praeposito vexillationibus et at(!) detrahen/dam Briseorum latronum manum in confinio Macedon(iae) et Thrac(iae) / ab imp(eratore) misso proc(uratori) Moesiae super(ioris) proc(uratori) prov(inciae) Daciae Porolis/sensis a sacratissimis impp(eratoribus) in amplissimum ordinem inter prae/torios allecto et mox leg(ato) leg(ionis) I adiut(ricis) item leg(ato) leg(ionis) II adiu(tricis) praep(osito) vexil(lationum) / Leugaricione hiemantium item leg(ato) leg(ionis) / V Mac(edonicae) item leg(ato) leg(ionis) I Italic(ae) item leg(ato) leg(ionis) / XIII gem(inae) item leg(ato) Aug(usti) pr(o) pr(aetore) [[[leg(ionis) III Aug(ustae)]]] don(is) don(ato) a nobilissimo / [[[principe M(arco) Aurelio Commodo Aug(usto)]]] expeditione secunda Ger(manica) / splendidissimus ordo Dian[ensium veteran(orum)] aere conlato [1]

Důležitá je část nápisu ze Zany se slovy: ... leg(ato) leg(ionis) II adiu(tricis) praep(osito) vexil(lationum) / Leugaricione ... (česky: ... legátovi druhé legie Adiutrix, veliteli vexilace která přezimovala v Leugariciu ...)

Existují již dva nápisy vztahující se k vexilaci pod trenčínskou skálou. Přesné místo, kde se legie a její tábor nalézal, se nepodařilo dodnes přesně určit. Podle řeckého historika Cassia Diona, se v závěrečné fázi markomanských válek pohybovalo na územích Markomanů a Kvádů velké množství římských vojáků. Kromě tábora v Mušově, byl nedávno objeven také pozůstatek krátkodobého tábora v Olomouci-Neředíně.

Římské válečné pevnosti tehdy stály na březích Dunaje při Iži a Komárně. Germáni se v té době postupně romanizovali. Jejich šlechta ochotně spolupracovala s Římany. Za vlády Valentiána, byla hranice Limes Romanus na středním Dunaji a v důsledku germánského nebezpečí byla intenzívně přestavována a zesílena.

Nápis byl na skále objeven již v 16. století, ale pro nepřístupný těžký terén nebyl pečlivě prozkoumán. Až kanovník a děkan Ludvík Stárek z Trenčína se neúspěšně snažil o jeho rozluštění. Přesto se jeho nepodařený překlad dostal do rukou Theodora Mommsena, autora díla Corpus Inscriptionum Latinarum (zkráceně CIL). Mommsen dílo označil jako falzum. Maďarský archeolog Joseph Hampel nechal pořídit sádrové odlitky, jelikož se snad domníval, že nápis by mohl být pravý. Epigraf Mommsen nápis poté znovu zkoumal podle sádrových odlitků a změnil názor. Dokonce se přijel na nápis podívat osobně. Roku 1902 byl již nápis z trenčínské skály správně zahrnut do nového vydání Mommsenovy latinské epigrafie: Corpus Inscriptionum Latinarum.

Další teorie: Na základě podobnosti slov Laugaricio a Leukaristos, což byla obchodní osada z díla Geografia řeckého geografa Klaudia Ptolemaia, se docházelo někdy k závěru, že se jedná o stejné místo. Tento závěr se nedá zcela spolehlivě vyloučit. Je pravděpodobnější, že Leukaristos ležel severněji (pravděpodobně někde v Polsku).

Období stěhování národů na Slovensku[editovat | editovat zdroj]

Lombard state 526.png

Koncem 4. století se již Řím nacházel v hlubokém úpadku. Právě se rozbíhal řetězec událostí, nám známý jako stěhování národů. Veliká část původního obyvatelstva ze země buď odešla nebo podlehla v boji s novými národy. Územím Slovenska tehdy táhly mnohé kmeny, kupříkladu Vizigóti, Ostrogóti nebo Langobardi a Gepidové. Všechny tyto národy se daly do pohybu v důsledku útoku kočovného národa Hunů, kteří si vytvořili předpolí v oblasti Potisí a Dunaje a podnikali nájezdy po celé Evropě a do Římské říše.

Příchod Slovanů[editovat | editovat zdroj]

Slované přicházeli na území dnešního Slovenska již v 5. století z oblastí mezi Dněprem a Vislou karpatskými průsmyky. Základem společenského zřízení slovanských kmenů v 5.-8.století byl patriarchální rod, který spravoval volený stařešina. Rody se spájeli do kmenů. Na čele kmenů stáli náčelníci, volili je rodoví stařešinové. Slované se po příchodu střetli se zbytky římsko-provinciální kultury. Vývoj přerušil vpád nomádských Avarů do Podunajské nížiny od roku 568, kteří stavěli kruhové zemní opevnění a žili z válečné kořisti. Sousedství a nadvláda nomádských Avarů donutila Slovany organizovat obranu kmenových svazů Slovanů a s pomocí franského kupce Sáma, kterého zvolili do čela kmenového svazu, odolávali útokům Avarů i franského krále Dagoberta. Sámova říše trvala pouze 35 let 623- 658, ale nabyla významu jako první územní zřízení Slovanů na území dnešního Slovenska s vojevůdcem v čele. Po smrti Sáma se kmenový svaz rozpadl a do 8. století byly jednotlivé kmeny pod nadvládou Avarů, které v roce 791 franský král Karel Veliký porazil. Karel Veliký usadil Avary po porážce kolem Vídeňského lesa, aby je Slované nevyhubili. Boje s Avary i Franskou říší posilnily společenské postavení náčelníků i stařešinů, vznikaly válečné družiny s velmoži v čele. Nejmocnější z velmožů se stávali knížaty a kníže již jako feudální vládce považoval kmenové vlastnictví půdy za své vlastnictví knížecího rodu.

Velkomoravská říše[editovat | editovat zdroj]

Nitra moravia 833-cs.png
Související informace naleznete také v článku Velkomoravská říše.

Na území, kde pokročil rozpad kmenových vztahů vytvořili Slované knížectví. V roce 833 se vojensky i politicky spojilo Moravské knížectví, pravděpodobně s centrem v jihomoravských Mikulčicích, sídle knížete Mojmíra,[zdroj?] a Nitranské se střediskem v Nitře na jihozápadě dnešního Slovenska, kde sídlil kníže Pribina, do jednoho státního celku, nazývaného Velká Morava později byzantským učencem a císařem Konstantinem VII. Porfyrogenetem.

Došlo k rozvoji jak hospodářskému tak i kulturnímu, významný byl příchod věrozvěstů Konstantina a Metoděje v roce 863 a zavedení písma hlaholice. Území dnešního Slovenska patřilo spolu s dnešní Moravou k jádru říše, ke které patřily i oblasti obývané Čechy na západě, Lužickými Srby na severozápadě, Vislany na severu, Slovany v Panonii na jihu až po Bulharskou říši na jihozápadě. Největší rozmach Velkomoravské říše byl zaznamenám v letech 870-894 za vlády Svatopluka, kdy římský papež Jan VIII. v bule Industriae tuae udělil vládci Svatoplukovi v jeho Regnum Svanteborg, tedy přeloženo království Svatoplukově v roce 880 církevní samostatnost a zřídil první slovanskou arcidiecézi. Zároveň byla v Nitře zřízena diecéze.

Po vpádech kočujících kmenů od jihu do Karpatské kotliny docházelo k bitkám s nájezdníky, kteří se ve výbojích dostávali až do Franské říše a proto se stávala velkomoravská a franská vojska spojenci proti nájezdníkům.

V roce 906 došlo mezi maďarskými a velkomoravskými vojsky k velké bitvě, kterou pravděpodobně ještě kníže Mojmír II. dokázal vyhrát a Maďary na krátkou dobu zahnat zpět.[zdroj?] Hned v roce 907 se v místech u dnešní Bratislavy strhla bitva mezi Bavory a Maďary, ve které se už účast Mojmíra II. ani Moravanů nezmiňuje. Proto se datuje zánik Velkomoravské říše rokem 907, i když pravděpodobně se Velkomoravská říše rozpadala celé 10. století.[zdroj?]

Na území Panonie a rovině kolem řek Dunaj a Tisa se postupně usazovali Maďaři. Tři[zdroj?] kočovné kmeny, ze kterých zůstalo jedno z názvosloví jako Maďaři, vedly dobyvatelské výpravy a jenom postupně pod vlivem slovanského obyvatelstva s vyšší zemědělskou kulturou se začali usazovat a přijali křesťanskou víru.

Uherské království[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Uhersko#Uherské království. které rozebírá dějiny Uherska z pohledu maďarské historie
  • Uhersko začátkem vlády Štefana I. (r.1001):

Z území bývalého Nitranského knížectví se vytvořilo knížectví pro mladší členy vládnoucí dynastie Arpádovců - mělo vlastní dvůr, vojsko, mince, nezávislou zahraniční politiku. V rozmezí let 10011018 se území dnešního Slovenska stalo součástí polského záboru. Prvním papežem uznaným panovníkem Uherska se stává Štěpán I.(česky), Štefan I. (slovensky) István I. (maďarsky). Oporu a vojenskou podporu proti pohanským povstáním nachází právě na území Slovenska, které získal zpět a stalo se strategickým územím v době vnitřních bojů o trůn po jeho smrti. Na počátku 12. století knížectví skončilo a zformovaly se budoucí hranice Uherského království.

Období Tatarského vpádu do Uherska (1240-1242)[editovat | editovat zdroj]

Tatarský vpád v letech 12401242, způsobil, že Uhersko bylo vypleněno. V roce 1240 byl poražen vladařem Zlaté hordy, Bátú chánem, ruský stát a Kyjev byly rozvráceny. To otevřelo cestu tatarským hordám na západ a vtrhli do Volyně, Haliče i na hranice Uherského království. Král Béla IV. obdržel ultimátum Čingischánova nástupce, prince Gujuka, ale nereagoval dostatečně rychle a na jaře 1241 byl poražen v bitvě na řece Sajó (Slaná) a Tataři přes Verecký průsmyk (tzv. Ruskou branou) vtrhli do Uherska a pustošili jej. Nepustili se dál na západ, jak se očekávalo, ale pustošili Pováží, Moravu, roviny na jih od Ostřihomi. Po ohlášení smrti Bátúchána v srdci tatarské říše se válečníci obrátili v roce 1242 náhle zpět a zůstala jenom spálená země a strach z jejich návratu.[2] Uherský král Béla IV. po porážce utekl do Chorvatska, opustil svou zemi bez vládců (množství urozených pánů zahynulo v bitvě u řeky Slaná u Košic) a proto přizval převážně německou šlechtu a bohaté velmože do Uherského království a daroval jim zpustlé majetky. Protože se osvědčili při tatarských nájezdech kamenné hrady na vyvýšených bralech, nechal král budovat kamenné hrady. Tak se přebudovávali hrady v Bratislavě, Trenčíně, rozšiřoval se Spišský hrad, nově vznikali hrady Starhrad na Liptově, Oravský hrad, Hričovský hrad, hrad Šášov, Reviště na středním Slovensku, hrad Šariš na východním Slovensku. Poddaní se bouřili a král Béla IV. musel pro jejich udržení na majetcích vydat 12.6.1257 listinu uvolňující poddané Liptova a Turca z placení daní nejméně na období tří žní. Mnohé oblasti Slovenska zpustly, některé oblasti byly z iniciativy krále kolonizovány, a to Němci. Důležitá úloha připadla báňským městům (Banská Štiavnica, Banská Bystrica, Kremnica) - těžily se zde vzácné kovy a razily mince.

Po vymření Arpádovců a epizodické vládě Václava III. následovala vláda Karla Roberta z Anjou a jeho syna Ludvíka Velikého, která přinesla stabilitu, prosperitu, podporu měst; Slovensko se stalo nejvíce urbanizovanou částí Uherska.

Moc a vláda palatína Matúša Čáka Trenčanského na území Slovenska[editovat | editovat zdroj]

Oligarch domains 1301 1310.png

Koncem 13. století vládl na značné části území Uherska mocný oligarcha Matúš Čák Trenčanský - pán Váhu a Tater. Za své bojové zásluhy jej král jmenoval palatínem, tedy nejvyšším úředníkem po panovníkovi a době nepřítomnosti krále vedl vládu. Po smrti krále Uherska Ondřeje III. v roce 1301 podporoval nástupnictví českého prince Václava a pomáhal porazit jeho protikandidáta Karla Roberta z Anjou. I když se mu to nepovedlo, byl tak mocný, že se udržel ve svém hradu Trenčín a vládl neomezeně prakticky celému území Slovenska, celému Trenčínskému a Nitranskému panství, které držel až do své přirozené smrti v roce 1321.

Vláda Zikmunda Lucemburského nad Uherskem i Čechami přinesla zemi husitské vpády (tzv. rejsy), ("spanilé jízdy") po jeho smrti vnitřní boje a (Jan Jiskra z Brandýsa a bratříci) se dostali až na území dnešního středního a východního Slovenska. Stabilní byla až vláda krále Matyáše Korvína. Následovalo dokonce založení a krátké působení univerzity v Bratislavě s názvem Academia Istropolitana.

Na konci 15. a počátku 16. století tu byly vlády dvou slabých Jagellonců - Vladislava II. a Ludvíka. Na začátku 16. století opět následovaly sociální otřesy - mohutné povstání Juraje Dóži - obě byla krvavě potlačena.

Vpád osmanské turecké armády a 175-letá nadvláda Osmanské říše nad částí Uherského království[editovat | editovat zdroj]

V bitvě u Moháče 29. srpen 1526 se slabě připravena uherská šlechta pod vedením jenom dvacetiletého nezkušeného uherského a českého krále Ludvíka II.Jagellonského postavila na odpor silné turecké armádě Sulejmana I. a byla do dvou hodin rozdrcena. V bitvě padla podstatná část nové uherské šlechty a sám král Ludvík II. Jagellonský utekl z boje a utonul ve vodách Dunaje.

Porážka v bitvě u Moháče rozhodla o tom, že se na téměř 175 let usídlila v Uherském království a především na území dnešního Maďarska krutá osmanská moc tureckých válečníků. Obyvatelé Slovenska vděčili nepřipravenosti uherské šlechty, která neodrazila počáteční vpád tureckých vojsk u Stoličného Bělehradu a nebyla sto čelit útoku v bitvě u Moháče, za to, že v jejich sousedství se vytvořil nepřátelský, krutý útlak Osmanské říše, který na několik generací poznačil zaostávání Uherska za vývojem v Evropě. Samo obyvatelstvo Uher, byť to bylo maďarské, slovenské, nebo jiné slovanské, v příštích generacích přežívalo jenom svou houževnatostí a pílí a historicky získalo zkušenost ze společného krutého nepřítele, osmanského vojáka. Pro Uherské království to byla politická, vojenská i hospodářská katastrofa.[3]

Bratislava hlavním městem Uherského království[editovat | editovat zdroj]

Na trůn zdecimovaného Uherského království nastoupil Ferdinand I. Habsburský. Jeho soupeřem byl sedmihradský vévoda Jan Zápolský, kterého většina uherských stavů 10. listopadu 1526 zvolila svým králem. Uherským králem se sice stal i Habsburk, když se nechal hrstkou svých přívrženců 16. prosince 1526 zvolit v Bratislavě, zdaleka však neměl v Uhrách takovou podporu jako Zápolský. Ten byl podporován Osmanskou říší. Turci dvakrát (v r. 1529 a 1532) ohrozili Vídeň. Ferdinand si ovšem kromě titulu uherského krále udržel vládu v západním Uhersku, v Chorvatsku a na dnešním Slovensku. Ve zbytku uherského státu se vytvořil Budínský pašalik se sídlem na území dnešní Budapešti, v Sedmihradsku vládl Jan Zápolský.

Bratislava, (německy) Pressburg, (maďarsky) Poszonyi, se roku 1536 stala hlavním městem Uher, byla také korunovačním městem, kde bylo v dómu Sv. Martina korunováno 11 králů (včetně Marie Terezie) a 8 královen - manželek. Jako první byl korunován císař Maxmilián II. Habsburský 1563, jako poslední císař Ferdinand I. Dobrotivý 1830. Na bratislavském hradě byla uložena královská koruna, jednal zde i uherský stavovský sněm, z Budína byly přesídleny nejvyšší úřady. Habsburský dvůr sídlil ale ve Vídni. Hranice mezi znepřáteleným křesťanským a islámským světem tvořila obranná linie na jižním dnešním Slovensku až 70 hradů (Krásna Hôrka, Zvolenský hrad, Červený Kameň) a pevností (Komárno, Nové Zámky).

Poměry se komplikovaly vážnými náboženskými spory, z Německa se šířila reformace, nejdříve německé obyvatelstvo hornických měst, pak aristokracie a královská města, pak venkov (luteránství). Jejich ochráncem se stal palatín Juraj VII. Turzo, sídlil v Bytči a ovládl celé území Slovenska po roce 1614. Habsburkové reformaci nepřijali, již koncem 16. století nastalo období protireformace, různé formy násilné rekatolizace (jezuité, konfiskace). Nastalo období pěti protihabsburských stavovských povstání (pod záminkou náboženských a stavovských svobod - nejvíce trpělo území Slovenska) a trvající válka s Osmanskou říší končí definitivně až v roce 1711 (uzavřen Satmárský mír v Satu Mare). V období povstání byl šlechtickým sněmem v Banské Bystrici zvolen v roce 1620 uherským králem Gabriel Betlen a vedl povstání, o půlstoletí později byl šlechtou korunován vůdce čtvrtého povstání Imrich Tököli jako "slovenský král", protože z rodného Kežmarského hradu ovládal celé tehdejší Slovensko, i když se stal spojencem Osmanské říše v 1663 a pomáhal s obléháním Vídně v 1683. Po potlačení povstání Leopoldem I. Habsburským vrcholila rekatolizace, poslední povstání vedl šarišský župan František II. Rákóczi a se stotisícovou armádu rolníků ovládl území Slovenska, byl poražen až v 1708. Z období po uzavření míru je znám i zbojnický kapitán z Terchové, Juraj Jánošík, popraven v Liptovském Mikuláši v 1713.[4]

Habsburská monarchie[editovat | editovat zdroj]

KosickyDistrikt.png
Podrobnější informace naleznete v článku Habsburská monarchie.

Uherským i českým králem se stal Ferdinand I. z rodu Habsburků. Díky tomuto úspěchu se notně posílilo postavení jeho dynastie ve střední Evropě a to i přesto, že velkou část Uherska až do podepsání karlovického míru roku 1699 okupovala Osmanská říše. Protože bylo Uherské království neustále terčem tureckých výbojů, byl zřízen úřad a území hlavního kapitána, tedy jedno z velitelství protiturecké obrany, od konce 15. stol. do zač. 18. stol., (částečně i v Sedmohradsku). Hlavní kapitanát, něm. (Grenz)oberhauptmannschaft - „(pohraniční) hlavní kapitanát/(pohraniční) hlavní hejtmanství“ nebo zřídka i název Grenzgeneralat - „pohraniční generální velitelství“; lat. supremus capitaneatus (confiniorum) - "(pohraniční) nejvyšší náčelnictví"; v moderní maďarštině főkapitányság - „hlavní kapitanát“) V některých případech (na jihu) se dělil na menší jednotky tzv. kapitanáty (v něm. Hauptmannschaft nebo zřídka Kapitanat, lat. capitaneatus). Z dnešního hlediska bylo Uherské království i Habsburská monarchie v tom období ve stavu války s Osmanskou říší až do roku 1699.

Osvícenecké reformy Marie Terezie a Josefa II. pozdvihují i stále více zaostávající uherskou část monarchie (školství, zdravotnictví, první manufaktury, Bánska a lesní akademie v Bánske Štiavnici, toleranční patent, zrušení nevolnictví, zrušení kontemplativních řádů atd.) Roku 1783 se hlavním městem Uher stává opět Budín. Počátky maďarizace. Koncem století kodifikace slovenštiny, začátky národního obrození v úzkém kontaktu s českým národním hnutím (Anton Bernolák). Druhá generace obrozenců Kollár, Šafařík - koncepce slovanské jednoty (počátek 19. stol.) je vystřídána třetí, tzv. štúrovskou generací. Sílící maďarizace. Kodifikace slovenského jazyka v jeho současné podobě (1843).

Rozložení národů v Rakousku-Uhersku z Historického atlasu Williama R. Shepherda, 1911

V roce 1848 účast Štúra, J. M. Hurbana a M. M. Hodži na Všeslovanském sjezdu v Praze. Slováci přijímají koncepci austroslavismu, organizují ve Vídni Slovenskou národní radu, s podporou českých a chorvatských vlastenců zorganizují tři vojenské dobrovolnické výpravy proti uherským košutovským silám, upírajícím nemaďarským národům Uherska veškerá práva na autonomii. Po porážce revoluce nový panovník František Josef I. odmítá jakákoliv řešení slovenské otázky, neoabsolutismus ale zaručil alespoň minimální jazyková práva. Rozchod slovenské a české politické reprezentace: Češi se orientují na historické právo, Slováci na přirozené právo. Po roce 1863 nastalo krátké období národního pozdvižení: Matica slovenská, vznikly tři slovenská gymnázia s jazykem slovenským.

Po Rakousko-uherském vyrovnání 1868 likvidace slovenských škol a modernizace spojená s maďarizací. Maďarizace, nezaměstnanost a bída na venkově ústí v masové vystěhovalectví do USA - tady Slováci tvořili na konci století druhou největší imigrantskou komunitu (po Irech). Orientace Slováků na spolupráci s Rumuny, Srby Rusíny. Praha jako centrum (česko)slovenské inteligence (spolek Detvan, Hlasisté, časopis Prúdy). Vliv filosofie T. G. Masaryka. Začátkem 20. století neudržitelná situace: postupující modernizace a maďarizace, v školách od 1. třídy maďarština, maďarské mše. Roku 1907 tragédie v obci Černová u Ružomberku (dnes městská část Ružomberoku) - četníci 15 lidí zabili, 60 zranili, když lidé nedovolili cizímu maďarsky mluvícímu faráři, aby vysvětil jejich nově postavený kostel. Českými kruhy inspirovaná mezinárodní reakce: Bjørnstjerne Bjørnson, Seton-Watson, Tolstoj (o reakci posledně zmíněného posléze vysvitlo, že se jedná o falzum). Od roku 1908 Luhačovické porady české a slovenské reprezentace.

První světová válka a vznik Československa[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vznik Československa.
Milan Rastislav Štefánik

Idea spojení Čechů a Slováků do jednotného státu byla už v roce 1914 natolik konkretizována, že ji mohli prezentovat v kruzích mocností, a to v Paříži, kde Tomáše Garrigue Masaryka a Edvarda Beneše uvedl do diplomatických kruhů a k francouzskému předsedovi vlády Milan Rastislav Štefánik, v Londýně T. G. Masaryk a taky Rusku carovi při vytváření československých legií. V 1915 Tomáš Garrigue Masaryk prezentuje ideu ČSR v Ženevě, v USA podpis Clevelandské dohody mezi slovenskými a českými krajanskými spolky (federativní, demokratický stát dvou autonomních republik).

O vytvoření Československé republiky se ze strany slovenské inteligence staral M. R. Štefánik, který jako diplomat v službách Francie pomohl T.G.Masarykovi a E.Benešovi v kontaktech na představitele mocností. Aktivně organizuje vznik čs. legií především náborem na italské a francouzské frontě a mezi vojenskými zajatci v Rusku a jeho organizační úsilí vede k vytvoření disciplinované a akceschopné armády, Československé legie, která se stala pádným argumentem v diplomacii vyjednávání o vzniku nového státu. Slovensko bylo v legiích zastoupeno počtem 5104 Slováků, tedy 7,2% příslušníků zahraničního vojska - jen např. Boskovicko s počtem 90 885 obyvatel dalo bezmála 1% (cca 841 vojáků). Kromě M. R. Štefánika se doma angažují Milan Hodža a Vavro Šrobár. Rok 1918 přináší horečnatou aktivitu, zahraniční i domácí odboj se sjednocují na stanovisku společného státu s Čechy. Podpis T. G. Masaryka na Pittsburské dohodě. Manifest Karla Habsburského o federalizaci monarchie je odmítnut USA i dalšími mocnostmi (Francie, Velká Británie), dokonce i prorakouské státy jako Švédsko, Nizozemí či Švýcarsko jej přijalo skepticky. Manifest neřeší otázku Slovenska, Polska a Jihoslovanů, Čechům slibuje pouze autonomii, Uhersko mělo zůstat bez jakékoliv změny tedy i Horní Uhry-Slovensko. V Praze 28. října 1918 vyhlášena ČSR. Slovenský poslanecký klub měl rozhodnutím výboru 41 členů. Dr. V. Šrobár se stal ministrem pro správu Slovenska. V nově vytvořené dočasné vládě v Paříži pod předsednictvím T. G. Masaryka získává post ministra vojenství Milan Rastislav Štefánik, který při návratu z Itálie tragicky zahynul 4. května 1919 u Bratislavy při havárii letadla. V prosinci 1918 zástupce československé vlády Milan Hodža dohodl po složitých jednáních s maďarským ministrem války demarkační linii slovensko-maďarských hranic.[5]

Československo: První republika[editovat | editovat zdroj]

Czechoslovakia01.png
Podrobnější informace naleznete v článcích Dějiny Československa a První republika.

K ČSR se Slovensko ústy Slovenské národní rady připojilo tzv. Martinskou deklarací 30. října 1918. Zakrátko jsou zahájeny boje o Slovensko proti promaďarským silám (maďarské četnictvo) a proti maďarské republice rad (v souvislosti s vytvořením Slovenské republiky rad na jihu Slovenska). Stabilizace koncem roku 1919. V rámci Československa získává Slovensko jako „Země Slovenská“ (slovensky Krajina Slovenská) samosprávu, ne však autonomii.

Pozitiva ČSR:

Problémy Slovenska v ČSR:

  • ekonomické: likvidace průmyslu po roce 1918 [6][7][8] a období hospodářské krize, nedostatečná pozemková reforma, diskriminační dopravní tarify
  • politické: ignorování snahy o autonomii či jiné adekvátní řešení slovenské otázky, idea československého národa hlásaná T. G. Masarykem, ignorování předcházejících dohod - ústních i Pittsburské dohody, nerovnoměrné zastoupení Slováků v armádě a na všech stupních státní správy (z třináctitisícového důstojnického sboru bylo 435 Slováků).

Po Mnichovské dohodě v 1938 došlo po rozpadu Československa abdikací československé vlády k vytvoření Slovenské vlády na čele s Josefom Tisom a po okupaci Českých zemí a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava se slovenská politická representace pod tlakem Hitlera a hrozbou anexe Slovenska fašistickým horthyovským Maďarskem dne 14. března 1939 rozhodla vyhlásit Slovenský štát.

Slovenský štát (1939 - 1945)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Slovenská republika (1939-1945).
Slovakia1941 02.png

Slovenská autonomie byla výsledkem napětí po Mnichovské dohodě, autonomní Slovensko nucené přijmout Vídeňskou arbitráž, kde přichází o 1/5 rozlohy - jižní okresy s převahou slovenského obyvatelstva mluvícího maďarsky po kruté maďarizaci a hlásícího se k maďarské národnosti, ale také smíšené či čistě slovenské okresy a obce. Ztráta Košic (druhé největší město). Počátkem následujícího roku tlak Hitlera na premiéra autonomní vlády Jozefa Tisa aby vyhlásil samostatnost. 14. března 1939 slovenský sněm pod tlakem hrozícího rozdělení Slovenska mezi Maďarsko a Polsko odhlasuje samostatnost pod oficiálním názvem Slovenská republika. Prezidentem se stává Jozef Tiso. Slovensko je nuceno odstoupit další území Maďarsku, vzdává se své suverenity podpisem tzv. Ochranné dohody s Německem. První vojenské vystoupení bylo v tzv. Malé válce, kdy 23. března 1939 horthyovské Maďarsko zaútočilo na východní Slovensko s cílem získat další územní zisky a bombardovalo města, kupř. Spišskou Novou Ves. Slovenský štát ubránil území, Prešov až po Košice, ale byl nucen Maďarsku postoupit území hraničící s někdejší Podkarpatskou Rusí.

Relativně stabilní situace a toliko okrajové zapojení do války proti Polsku (jen osvobození obcí odstoupených ve Vídeňské arbitráži a vyměněných za Těšínsko v roce 1920) a Rusku (hlavně ženistické úkoly) přináší hospodářskou konjunkturu a relativní bohatství lidí, neexistuje nezaměstnanost, oficiální kultura a katolická církev se těší velké podpoře. Daní jsou protižidovské zákony, deportace (zastavené po protestech Vatikánu, obnovené po SNP), neexistence občanských práv, totalitní režim. Nespokojenost s fašistickým režimem a válkou proti Sov. svazu ústí do Slovenského národního povstání - SNP (29. srpna 1944). Jeho předčasné vypuknutí kvůli prozrazení, špatná organizace i vedení, nasazení elitních německých jednotek, a opoždění Dukelské operace přechodu Rudé Armády a Prvního československého armádního sboru způsobí, že skončí už 27. října obsazením Banské Bystrice. Část partyzánů přechází přes frontu. Výsledkem je přihlášení se Slovenska k ČSR, ale do federalizovaného státu i když s vysokou mírou autonomie. Do 1. května 1945 je celé území Slovenska osvobozeno, v Košicích zasedá dočasná vláda ČSR, která 5.dubna přijala Košický vládní program

Obnovení Československa[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Třetí Československá republika a Komunistický režim v Československu.

Poválečné územní vypořádání[editovat | editovat zdroj]

V souvislosti s předáním Podkarpatské Rusi SSSR roku 1945, obsadily sovětské jednotky i úzký pruh slovenského území s dnes ukrajinským městem Čopem. Československá vláda tuto okupaci akceptovala. 2. dubna 1946 pak byla ke Slovensku připojena předtím podkarpatoruská obec Lekárovce, jejíž občané již delší dobu usilovali o připojení ke Slovensku. Hranice Československa byly na jihu Slovenska obnoveny v předválečné linii, protože hranice území obsazené horthyovským Maďarskem na základě tzv.Vídeňské arbitráže z 1939 byly anulovány a potvrzeny ve stavu před Mnichovskou smlouvou, která byla anulována taky.

Poválečná obnova republiky a program[editovat | editovat zdroj]

Slovenská reprezentace - Komunistická strana Slovenska (KSS) i demokratické křídlo přijímají jako základní tezi rokováni se zástupci vlády a Benešem heslo „Rovný z rovným“. Na osvobozeném území byl v dubnu 1945 při té příležitosti přijat Košický vládní program. Výsledkem tzv. Pražských dohod (tři v rozmezí 1945-1946) je ale budování centralistického modelu státu. Už první dohoda zakotvuje asymetrický model institucí (Slovensko disponovalo sněmem i vládou bez protějšku v českých zemích). Tento model vyústil v centralizaci, po vítězství komunistů v českých zemích také pomocí oslabovaní vlivu slovenských orgánů odstavení Demokratické strany od moci. V prvních a na dlouho posledních svobodných volbách po 2. sv. válce v roce 1946 totiž na Slovensku vyhrála Demokratická strana, komunisté však mají většinu v Národním shromáždění.

Směrování k socialismu[editovat | editovat zdroj]

V zimě roku 1948 nepochopení vážnosti situace ze strany všech nekomunistických stran ústí v komunisty vyprovokovanou vládni krizi a následný komunistický převrat, který byl završen 25.února 1948. Při budování socialistického státu je potlačena úloha přísně národního sebeurčení a dominantní se stává diktatura proletariátu jako internacionalismus dělnické třídy. Nedošlo k zrovnoprávnění slovenského národa, rozhodování se centralizuje do Prahy, i když v stranických a státních orgánech pracuje mnoho Slováků a Komunistická strana Slovenska se stala státní politickou organizací na Slovensku s množstvím členů pracujících v Praze na centrálních vládních orgánech republiky. Na podzim 1947 byly ukončeny soudní procesy s exponenty starého režimu (trest smrti pro Tisa), později v období stalinismu v padesátých letech probíhali soudní procesy se slovenskými prominenty KSS obviněnými z „buržoazními nacionalisty“ v KSS ( Vladimír Clementis, Gustáv Husák, Ladislav Novomeský a jiní), s bývalými partyzány, církevními představiteli. Vývoj v socialistické republice přinesl pozitiva v podobě industrializace Slovenska, výstavbě infrastruktury, nebývalého rozvoje školství, kultury, tělovýchovy a zdravotnictví. Kolektivizace prováděná od roku 1949 zasáhla citelně zemědělce. Nástup prezidenta Novotného roku 1957 přináší Slovensku nové vykonstruované procesy s „ľudáky“.

Československá socialistická republika (1960-1990)[editovat | editovat zdroj]

znak z let 1960–1990

Název státu se roku 1960 mění na Československou socialistickou republiku a současně dochází ke zrušení slovenské vlády nazývané Sbor pověřenců). Postupná rehabilitace části politických odsouzenců (1963). Zvolení Alexandra Dubčeka za 1. tajemníka KSS (1966). Kritika prezidenta Novotného za jeho nemístné poznámky a neúctu při návštěvě Slovenska. Lednové zasedání ÚV KSČ roku 1968 zvolilo za prvního tajemníka A. Dubčeka, začátek Pražského jara. Odlišné vnímaní priorit na Slovensku a v českých zemích (federalizace vs. demokratizace) ústí do nejednotnosti při realizaci reformního programu. Invaze sovětských a spojeneckých vojsk varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968 likviduje možnosti pokračování reforem, na tzv. Moskevských jednáních je vytvářena osnova budoucí normalizace i personálního obsazení nejvyšších míst (Štrougal, Chňoupek, Vasil Biľak). Prvním tajemníkem KSČ a po roce 1975 prezidentem se stává Gustáv Husák. Ústavní zákon o československé federaci byl přijatý 27. října 1968.

Slovenská socialistická republika v rámci ČSSR[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Slovenská socialistická republika a Federalizace Československa.
Znak socialistického Slovenska (1960-1990) a Slovenské socialistické republiky (SSR, 1968-1990)
Czechoslovakia.png

Od 1. ledna 1969 jsou v rámci federalizace Československa vytvořeny dvě národní republiky: Česká a Slovenská. Už v roce 1970 je ústava změněna ve prospěch centralizace[zdroj?]. Financování z centra totalitního režimu neumožnilo řádný rozvoj reálné federace.

Léta 1969-1971[editovat | editovat zdroj]

I když se politické a centrálně hospodářské rozhodování centralizuje v Praze, sídla některých celostátních výrobně-hospodářských jednotek ( VHJ TESLA Spotrebná elektronika koncern) nebo maloobchodních podniků vznikají v Bratislavě (PRIOR obchodné domy; OTEX obchod s textilom Bratislava), přerozděluje se působnost některých podniků zahraničního obchodu (Technopol a.s. Bratislava, Martimex a.s.Martin, Drevounia a.s. Bratislava, Petrimex a.s. Bratislava, Intercoop DPZO Bratislava). Hospodářský život se dynamicky rozvíjel.

Celé hospodářství bylo organizováno podle pětiletých plánů. Ve smyslu centrálního plánu rozvoje země bylo na makroekonomické i na mikroekonomické úrovní bilancováno rozdělení zdrojů ze státního rozpočtu až na plánování výroby a odbytu jednotlivých skupin zboží, centrální plánovací komise zákonem určovala, kde se co bude vyrábět, za jakou cenu, jaké budou mzdy, kolik bude pracovníků v jednotlivých podnicích. Na Slovensku vznikla Slovenská plánovací komise s působností pro SSR.

  • 5. pětiletka 1971 - 1975
  • 6. pětiletka 1976 - 1980
  • 7. pětiletka 1981 - 1985
  • 8. pětiletka 1986 - 1990

Seznam vlád SSR:

  • Vláda Štefana Sádovského a Petra Colotky (2. ledna 1969 – 8. prosince 1971, změna předsedy 4. května 1969)
  • Druhá vláda Petra Colotky (8. prosince 1971 – 4. listopadu 1976)
  • Třetí vláda Petra Colotky (4. listopadu 1976 – 18. června 1981)
  • Čtvrtá vláda Petra Colotky (18. června 1981 – 18. června 1986)
  • Vláda Petra Colotky, Ivana Knotka a Pavla Hrivnáka (18. června 1986 – 8. prosince 1989, změny předsedů 12. června 1988 a 22. června 1989)

Pád komunismu a rozpad Československa[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Verejnosť proti násiliu a Zánik Československa.

Ke konci 80 let sílí občanská aktivita (ochranáři, katolíci, disent). Vyvrcholením je tzv. svíčková demonstrace 10.000 lidí na Hviezdoslavě nám. v Bratislavě za církevní a občanská práva a svobody. Rozehnána vodními děly a policií.

Již 16. listopadu 1989 studenti vysokých škol v Bratislavě demonstrují a požadují občanské svobody. Po zásahu 17. listopadu na Národní třídě v Praze vznikla již po dvou dnech, 19. listopadu, v Bratislavě Verejnosť proti násiliu. Obdobně jako v Praze, tak i v Bratislavě následovala série demonstrací, a to na centrálním na náměstí SNP. Protestující vyjádřili podporu studentům, VPN, OF, disentu, vystoupil rovněž i Václav Havel, A. Dubček a Karel Kryl. Moderátoři byli Milan Kňažko a Ján Budaj.

Koncem roku (27. prosince) už byl Václav Havel zvolen československým prezidentem, předsedou Národního shromáždění se stal Alexander Dubček. Začátkem nového roku pak došlo po ostré diskuzi ke změně názvu republiky na Česká a Slovenská Federativní Republika. První demokratické volby po období komunistického režimu vyhrála VPN, následovalo ji s odstupem KDH, pak také uspěli ještě SNS a Maďarská koalice. Prvním premiérem Slovenska v rámci nové federace se následně stává Vladimír Mečiar. Po roce se od VPN oddělila HZDS, následuje štěpení KDH.

Patová situace v jednáních o dalším uspořádání česko-slovenských vztahů začala rozkližovat dlouhodobé vztahy mezi Čechy a Slováky. Rostla nespokojenost jak s prezidentem Havlem, tak i s postavením republiky v rámci federace. Bylo proto rozhodnuto uspořádat předčasné volby, a to roku 1992. V nich ve slovenské části federace uspělo HZDS v čele s Vladimírem Mečiarem, kdežto ODS v části české. Představitelé obou republik se už v létě 1992 dohodli na definitivním rozdělení státu na dva samostatné, a to k 1. lednu 1993. Slovenský parlament následně přijal deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. V reakci na ni podává abdikaci Václav Havel, který s rozdělením země až do poslední chvíle nesouhlasil. Slovenský parlament přijímá 1. září 1992 slovenskou ústavu. V tentýž den se odehrála i autonehoda Alexandra Dubčeka, o dva měsíce později umírá. Česká a slovenská vláda uzavírají sérii dvoustranných dohod, mezi nimi například dohodu o celní unii. Federální shromáždění přijalo ústavní zákon o zániku ČSFR k 31. prosinci 1992.

Slovenská republika od 1.ledna 1993[editovat | editovat zdroj]

Státní znak Slovenské republiky
Související informace naleznete také v článku Slovensko.

Česká republika i Slovenská republika schválily v lidovém referendu v roce 2003 svůj vstup do Evropské unie. Slovenská republika přistoupila k smlouvě o Severoatlantické alianci v roce 2004 a ve stejném roce 1.května 2004 se společně s deseti dalšími zeměmi stala členem Evropské unie. Od 21.prosince 2007 sdílí v rámci Evropské Unie bezhraniční tzv. Schengenský prostor, spolu s Českou republikou, Rakouskem, Polskem a Maďarskem. Od 1. ledna 2009 se stala Slovenská republika členem Eurozóny a vyměnila vlastní měnu, Slovenskou korunu (Sk), za společnou evropskou měnu Euro jako 16. členská země EU.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • E. Mannová, A. Avenarius (ed.), Krátke dejiny Slovenska, Bratislava: AEP 2003.ISBN 80-88880-53-X
  • HONZÁK, František, a kol. Dejiny Slovenska : dátumy, udalosti, osobnosti. Bratislava : Slovart, 2007. 882 s. ISBN 80-8085-596-X. (slovensky) 
  • KAMENEC, Ivan. Po stopách tragédie. Bratislava : Archa, 1991. 285 s. ISBN 80-7115-015-0. (slovensky) 
  • KOVÁČ, Dušan. Dějiny Slovenska. 2. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 434 s. ISBN 978-80-7422-053-1.  
  • Matúš Kučera: Cesta dejinami:Stredoveké Slovensko, 2002, vyd.Perfekt, Bratislava
  • LETTRICH, Jozef. Dejiny novodobého Slovenska. Bratislava : Archa, 1993. 224 s. ISBN 80-7115-045-2. (slovensky) 
  • STEINHÜBEL, Ján. Nitrianske kniežatstvo : počiatky stredovekého Slovenska : rozprávanie o dejinách nášho územia a okolitých krajín od sťahovania národov do začiatku 12.storočia. Bratislava : Veda, 2004. 576 s. ISBN 80-224-0812-3. (slovensky) 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www1.ku-eichstaett.de/epigr/uah-bilder.php?bild=PH0001829;PH0001820&nr=1
  2. Matúš Kučera:Stredoveké Slovensko,str.112-114
  3. Matúš Kučera:Cesta dejinami:Stredoveké Slovensko,Dvetisíc odrezaných hláv, str.209-216
  4. Slovensko, vyd.Perfekt, str.21-24,
  5. J.J.Duffack:Štefánik a Československo,vyd.NV, 2007
  6. Ľ. Hallon, Industrializácia Slovenska 1918 - 1938. Rozvoj, alebo úpadok?, 1995
  7. A. Špiesz, Dejiny Slovenska - 1992
  8. M. Strhan, Kríza priemyslu na Slovensku v rokoch 1921-23 1960

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]