Dějiny Slovinska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Tento článek popisuje dějiny Slovinska.

Pravěk a starověk (5000 př. n. l – 5. století)[editovat | editovat zdroj]

Středozemní oblast, kam řadíme i území Slovinska, byla osídlena zemědělskými kmeny již v 5. tisíciletí př. n. l. První ucelenější informace o životě v této oblasti pocházejí z období rozkvětu Římské říše (2. a 1. století př. n. l.), pod kterou v této době spadá i území dnešního Slovinska. Římané tuto oblast postupně osídlují od pobřeží směrem do vnitrozemí, na sever, na východ, kde zakládají své vojenské osady. Z tohoto období pochází celá řada významných sídel (např. Zemono - rozlehlý vojenský tábor ve Vipavské dolině a vojenský tábor, později osada Emona na jihovýchodě dnešního hlavního města Lublaně). Na území dnešního slovinského pobřeží, v blízkosti Sečovlje, byly jedny z nejrozsáhlejších salin, které zásobovaly solí velkou část Římské říše, dokonce větší část produkce končila přímo v Římě. Společně s úpadkem Římské říše v 3. a 4. století dochází i k snižování významu a vlivu Římské říše na území Slovinska, až k definitivnímu opuštění římských osad v průběhu 4. a 5. století.

Mapa Evropy při stěhování národů.

Středověk (550–1500)[editovat | editovat zdroj]

Raný středověk (550–10. století)[editovat | editovat zdroj]

Karantánie.

Kolem roku 550, v rámci 2. vlny stěhování národů se předkové Slovinců posouvají přes Moravu k Dolnímu Rakousku a společně s předky Čechů osídlují od Čech přes Rakousko, Maďarsko až po jih dnešního Slovinska. Na tomto osídlovaném území, především v jeho západní části, pak dochází k častým střetům nejprve s Bavory a později s Avary přicházejícími od východu. Po porážce Bavorů v roce 593 a útoku na Istrii v roce 598 se Slovanům otevírá možnost postupu jak na východ tak na západ. V tomto období také vznikají předpoklady pro vznik státních celků. Prvním je Sámova říše (628658), kmenový svaz, ke které se kolem roku 626 připojují i "Slovinci" žijící na horní a dolní Drávě. Po zániku Sámovy říše kmeny západních Slovanů vytvářejí útvar spolu se slovanským vévodstvím Karantánským, s centrem v současných rakouských Korutanech (Gosposvetsko polje). V 8. století sílí vliv Franské říše. Frankové postupují směrem na východ, podmaňují si Bavory a kolem roku 750 se dostávají na slovinské území. S jejich příchodem se slovinské území dostává do sféry západního vlivu. Začíná probíhat proces feudalizace, zavádí se lenní řád. Své místo si buduje a upevňuje katolická církev. V roce 811 je území Karantánců rozděleno na dvě centra na úrovni arcibiskupství: salcburské a akvilejské. Slované jsou pokřtěni a pozvolna ztrácejí svou nezávislost. V průběhu 8. a 9. století Frankové postupně ovládají všechna teritoria Slovinců. Po neúspěšném povstání proti franské nadvládě, které vede Ludovit Posávský, dochází k odstranění domácích knížat a kosezů[1] a na jejich místa se dostávají přívrženci Franské říše, především bavorští šlechtici. Slovinsko tak ztrácí svou privilegovanou vrstvu, která by mohla vybudovat podmínky pro státotvorné uspořádání. Sociální těžiště se přenáší na neprivilegované vrstvy.

Vrcholný a pozdní středověk (10. století–1500)[editovat | editovat zdroj]

V souvislosti s rostoucím vlivem křesťanství je jazyk nižších vrstev, Slovinců stále více užíván pro účely náboženské. Na objednávku biskupa Abraháma vznikají Frizinské památky (Brižinski spomeniki), které sloužily jako liturgická pomůcka. Pojmenovány jsou podle místa nalezení v bavorském Freisingu a doba jejich vzniku se datuje někde na přelomu 10. a 11. století. Jedná se o nejstarší slovanský text psaný latinkou, karolinskou minuskulou. Tyto památky obsahují tři slovinské texty: vzorec všeobecné zpovědi, krátké kázání o hříchu, pokání a zpovědní modlitbu. Přibližně ve stejné době dochází k rozpadu Karantánie. Vznikají nové státy, něco jako markrabství (Podrávsaké markrabství - okolí Ptuje, Kraňské markrabství, Istrijské markrabství). V čele těchto celků jsou hrabata či markrabata podřízená vyšší autoritě (císař apod.). V 11. až 12. století se formují základní slovinské jednotky vzniklé spojením menších územních celků: Kraňsko, Korutany a Štýrsko, které zůstávají stabilizované až roku roku 1918. V této době je tedy slovinské teritorium v rukou cizích šlechtických rodů, jako jsou např. Babenberkové, kteří vládnou ve Štýrskou až do roku 1246. Na scénu vstupuje český král Přemysl Otakar II., který vládne od roku 1253 do roku 1278, v roce 1251 získává Štýrsko a nato v roce 1270 připojuje ke svému panství i Korutany a Kraňsko. Zde se podruhé potkávají Češi a Slovinci v rámci jednoho státního útvaru (prvním byla Sámova říše).

O slovinské území jeví značný zájem i právě expandující rod Habsburků. V roce 1278 přemyslovské državy v alpských zemích získává Rudolf Habsburský. Habsburkové se stávají rozhodující panovnickou dynastií a postupně povyšují slovinské země na vévodství a začleňují je do starorakouského prostředí. O podobný proces jako Habsburkové se pokoušejí v první polovině 14. století i Celjská hrabata (šlechtický titul jim udělil Karel IV.). V roce 1333 získávají Celje, které se stává jejich rezidencí. V průběhu 14. a 15. století je tento rod na vzestupu, získává různá léna v Kraňsku, Korutanech, Přímoří, což vážně narušuje soudržnost Habsburků. V roce 1341 se hrabata z Celje stávají nejmocnějším rodem ve slovinských zemích. Roku 1355 Habsburkové pod svou vládu Lucemburků (Herman II. Celjský zachránil život Zikmunda Lucemburského v bitvě u Nikopole). Se smrtí Zikmunda v roce 1437 Celjská hrabata tuto podporu ztrácí. Ulrik II. Celjský se účastní expanze do Uher, vstupuje do zápasu o uherský trůn, dostává se do sporu s Janem Hunyadym, což Ulrika II. stojí život. Roku 1456 tak Celjská hrabata vymírají po meči a jejich državy ve slovinských zemích získávají Habsburkové. Smrtí posledního z Celjských hrabat se ze slovinského prostoru ztrácí zastoupení domácí šlechty a tím i zásadní možnost ovlivnění politické situace ve prospěch slovinského etnika, které tvoří převážně poddaní a částečně nižší šlechta bez většího politického vlivu. Opakuje se stejná situace jako v 9. století (ztráta privilegované vrstvy). O významu Celjských hrabat z hlediska slovinské historie svědčí i současný státní znak Republiky Slovinsko, na kterém je, mimo jiné, i symbol Celjských hrabat - tři hvězdičky.

Historická území Slovinska.

Podíváme-li se na hlavní středověké slovinské země Kraňsko, Štýrsko a Korunaty z hlediska etnického osídlení, jednoznačnou převahu zde má etnikum slovinské, tvořené, jak již bylo výše zmíněno, poddanými a v menší míře nižší šlechtou. Tento stav trvá až do 18. století, do vytvoření měšťanstva.

Vrstva poddaných je, stejně jako v českých zemích, nesvobodná, má povinnost roboty (tlaka). Panství je organizováno na stejném principu, jaký známe z českých zemí té doby. V čele stojí hejtman (oskrbnik) a příslušný aparát: písař (grajski pisar) a úřednictvo (valpet). Vesnickou samosprávu zastupuje rychtář (župan). Soudní pravomoc si udržuje vrchnost, až na výjimku práva hrdelního, které je vyhrazeno panovníkovi. Ve 13. století dochází k oživení městského života. V té době je založena většina nových slovinských měst, která vznikají převážně na obchodní cestě Vídeň - Terst - Benátky.[2] Struktura obyvatelstva ve městech je národnostně pestrá. Obchodníci jsou Němci nebo Italové (v Přímoří). Řemeslnictvo a nižší vrstvy tvoří Němci a Slovinci. Ve finanční sféře dominují Židé. Úředním jazykem je němčina. V čele města stojí rychtář - městský soudce (mestni sodnik), zpočátku jmenován pánem, později volen měšťany. V přímořských městech rozhoduje právo italské.

Během 12. a 15. století dochází k odcizení velkého území, slovinské teritorium se zmenšuje, což má neblahý dopad na kulturu. Kulturní centra, jako je Gosposvetsko polje, zůstávají za hranicemi a území, která zůstávají slovinská, se ocitají bez center kulturního života. Na nižší úrovní úlohu střediska kultury pak přebírají kláštery (působí zde 11 řádů, celkem cca 35 klášterů), kde dochází ke slovenizaci jejich obyvatel, jež se stávají nositeli domácí kultury a vzdělání. Zde také vznikají písemné památky z tohoto období, psané latinsky. Ve druhé polovině 14. století a v 15. století se začíná v klášterních rukopisech uplatňovat i slovinština. Slovinské texty například nalezneme ve Styčenském rukopise (Stični rokopis), jehož autorem je pravděpodobně Čech (katolík), který se sem uchýlil z husitských Čech. Jinak se slovinština prosazuje hlavně v běžném hovoru. Německý jazyk však stále zůstává jazykem vyšších vrstev, v psaném projevu vytlačuje latinu (s výjimkou italských území). Od 14. století vznikají populární, německy psané kroniky, jako jsou Štýrská rýmovaná kronika Jakoba Unresta, nebo anonymní Celjská kronika (oslava Celjských hrabat).

Novověk (1500–1914)[editovat | editovat zdroj]

Raný novověk (1500–1789)[editovat | editovat zdroj]

1500–1700[editovat | editovat zdroj]

Rokem 1500 ve slovinských zemích končí kolonizace, plánované stěhování větších skupin obyvatelstva na dosud neosídlení území. V této době je vytvořena slovinská etnická hranice, která se do dnešního dne téměř nezměnila. Na území cca 24 000 km² v 15. a 16. století žijí vedle cizorodého německého obyvatelstva a šlechty převážně Slovinci, maximální počet obyvatel dosahoval půl miliónu.

V 15. a 16. století se ve slovinských zemích rozvíjí raný kapitalismus. Kapitalistická výroba se nejvíce uplatnila v železářství a těžbě rud. Nejbohatší obchodníci se stávají majiteli železných hutí.[3] Některé společnosti, především ty, které pracovaly pro vojenské potřeby (slévárna děl v Celje, sklárna v Lublani) se rozvinuly v manufakturní výrobu. Investory byli převážně cizinci z jižního Německa (s výjimkou Klagenfurtu a Terstu). Jejich vliv významně narůstá po vyhnání Židů z vnitřních rakouských zemí. V důsledku strachu před zvyšujícím se vlivem cizí konkurence domácí měšťanstvo (jde obzvláště o řemeslníky s menším kapitálem) zakládá cechy a tím utvrzuje feudální smýšlení. Protože zemědělci byli soběstační, většinu zákazníků řemeslníků tvoří měšťané a panstvo. Cechy tak začínají omezovat počet mistrů a požadují delší výuční dobu. Jednotlivá města mezi sebou bojují za svá obchodní práva (např. válka o víno mezi Mariborem a Ptujem).

Hospodářský rozvoj má velký vliv také na život na venkově. Zemský pán potřebuje více peněz, aby udržel svou životní úroveň, neboť mu konkurují bohatší měšťané (nižšího stavu). Proto správce požaduje od svých poddaných peněžní daň. Z toho důvodu jsou poddaní přinuceni začít prodávat své produkty v nejbližším městě, nebo i dále. V prvním případě se stávají konkurencí pro měšťany, kteří volají po omezení obchodování se zemědělskými produkty, v druhém případě se pak poddaní čím dál tím více vymaňují z vlivu zemského pána. Spor měst a venkova o omezení obchodu se zemědělskými produkty končí smlouvou mezi šlechtou a městy (Kraňsko 1492). Podle této smlouvy dochází k jistým omezením zemědělského řemesla a obchodu v okolí měst a tržišť, jinak je však zemědělský obchod obchodem svobodným. Někteří poddaní opouští zemědělství a odchází za prací do hutních společností nebo věnují domácímu řemeslu. Postavení poddaných se dále zhoršuje vlivem vpádů Turků[4], které jsou důvodem dalšího zvyšování daní. Kromě finančních povinností má poddaný povinnost zúčastnit se výstavby městských opevnění a navíc si zajistit svou obranu výstavbou táborů.

Všechny tyto výše uvedené vnitřní i vnější důvody zhoršení postavení poddaných vedly k selským povstáním. Poddaní požadují návrat "starého práva" a rovnoprávné zapojení do hospodářského života, řemesla a obchodu. Nejvýznamnější selská povstání ve slovinských zemích byla: první korutanské povstání roku 1478, namířené proti zvyšování daní, povstalci byli poražení Turky. Druhé slovinské povstání (Kraňsko, Štýrsko a Korutany), za vlády Maxmiliána II. roku 1573, kromě sociálních požadavků se objevují i požadavky politické, povstání bylo potlačeno šlechtou. Společenské problémy tehdejší doby se projevují i ve sporech mezi katolíky a protestanty. Na nesoulad církevní organizace poukazuje nejenom obyčejný lid, ale i sama šlechta. Ze západu, převážně z německých zemí, začínají pronikat myšlenky reformace. První reformační myšlenky pronikly ke Slovincům prostřednictvím husitských exulantů a hlaholských překladů husitských traktátů. Vlastní reformace souvisí však až s Lutherovým učením. První ohnisko tohoto protikatolického hnutí na slovinském území představuje biskup Bonoma v Terstu roku 1523. Hlavními nositeli církevní reformy byli vedle zapálených duchovních především studenti (mezi rokem 1517 a 1600 dvě třetiny studentů studovaly na německých univerzitách) a přistěhovalci (horníci, vojáci a obchodníci).

1600–1789[editovat | editovat zdroj]

Rozeznáváme dva směry slovinské reformace: první šlechticko-měšťanský směr (hlavní představitel Primož Trubar) a druhý selsko-plebejský směr, který kromě církevní reformy požaduje také reformu společenského uspořádání. Pro dějiny Slovinska má období reformace velký význam ve třech oblastech: jazyka, literatury a národní otázky. V druhé polovině 16. století je vydáno na padesát slovinských knih. Slovinský jazyk se prosazuje jako jazyk bohoslužby a v neposlední řadě se do tohoto období datují počátky spisovné slovinštiny.[5] Pro kulturní vývoj slovinského národa nelze opominout velký význam Trubarova rozhodnutí pro užívání latinky pro samostatný slovinský jazyk, osamostatněný od chorvatštiny. Primož Trubar jako první požaduje, aby se ve školách vyučovala slovinština a slovinský katechismus.

Současně s vrcholením protestantismu nastupuje období katolické protireformace. Ústřední postavou je nový císař Ferdinand II. Hlavní oporou mu je jezuitský řád (1586, Univerzita ve Štýrském Hradci) a vedení matričních knih, které zaručovaly lepší přehled o věřících. V čele rekatolizace ve Slovinsku stáli biskupové Martin Brenner a Tomaž Hren. Myšlenky protestantismu jsou úspěšně vymýceny nejprve ve městech. Do roku 1628 se ke katolické církvi vrací i většina šlechtického stavu. Ostatní jsou přinuceni k emigraci.

Dalším význačným obdobím pro dějiny slovinských zemí je období vlády Marie Terezie (od roku 1740) a posléze Josefa II. (17801790), známé jako období reforem (reforma státní správy, daňového systému, vojska, patent o náboženské toleranci a zrušení nevolnictví). Reorganizace školství má na jedné straně napravit nevzdělanost a být alternativou církve, na straně druhé má napomoci absolutismu, nasměrovat všechny poddané na stejné myšlení. Na nejnižší úrovni školství, v tzv. triviálních školách se uplatňuje slovinština jako vyučovací jazyk. Ve městech jsou hlavní školy, kde se vyučuje německy. Na gymnáziích, která jsou do této doby výhradně v rukou církve (jezuitský a františkánský řád) se objevují řadoví učitelé a kromě latiny je zaváděna němčina. Josef II. potlačuje moc církve a roku 1781 vyhlašuje toleranční patent (platí pouze pro vybrané církve: katolická, pravoslavná, aušpurská, helvétská). Omezuje pravomoce šlechtických stavů a do státního aparátu se dostává větší počet představitelů nižší šlechty a měšťanstva. V neposlední řadě spojuje jednotlivé územní celky do větších územních jednotek. Tyto reformy umožnily pronikání osvícenských myšlenek, jejichž nositeli jsou zpočátku převážně příslušníci nižšího duchovenstva. Na rozdíl od svých předchůdců nevěnují pozornost jen náboženské literatuře, ale i literatuře určené pro potřeby širokých vrstev.[6] Přes všechny reformy převládá v Rakousku stále ještě feudalismus. Rakousko je na cestě k modernímu měšťanskému státu.

Vrcholný novověk (1789–1914)[editovat | editovat zdroj]

Koncem 18. století v Evropě sílí strach před liberálními myšlenkami francouzské revoluce. V roce 1790 nastupuje na trůn Leopold II., a tím končí období reforem. V roce 1792 ho v čele monarchie střídá František I., který zavádí tvrdý policejní aparát. Je zřízena cenzura a opět se posiluje moc státního aparátu. Ve Slovinsku sílí strach a odpor proti německému vlivu (germanizaci). Představitelé národního hnutí se rekrutují z řad řídké inteligence a měšťanů. Obrozenci omezují svou činnost hlavně na pozdvihnutí domácího jazyka a literatury.

Období mezi rokem 1809 a rokem 1813 se nazývá obdobím Napoleonových Ilyrských provincií. Ač mají krátkého trvání, jde o jeden z mezníků slovinské historie. Napoleon Bonaparte přináší myšlenky nového společenského uspořádání (heslo: volnost, rovnost, bratrství) a zavádí je i na obsazeném území Habsburské monarchie. Slovinština vyrůstá právě na základě zkušenosti z Ilyrských provincií (Slovinsko je jedním z mála států, kde je mimo Francii Napoleon oslavován - socha Napoleona v Lublani).

V roce 1813 Rakousko obsazuje Ilyrské provincie a přebírá vládu. V letech 1814 a 1815 probíhá Vídeňský kongres, který navrací staré feudály na trůn. V Rakousku je vybudována hustá policejní síť, brojí se proti jakýmkoli náznakům národních kvasů, liberálních myšlenek. Hlavní postavou tohoto období je kníže Metternich. Hlavní oporou absolutismu je šlechta, vojsko a církev. Rakousko zavádí politiku nedůvěry a nenávisti mezi jednotlivými národy monarchie. Je vyvíjen tlak na povinné vzdělání obyvatelstva z důvodu rozvoje průmyslu a státu, avšak na druhé straně je potřeba udržet lid v poslušné nevědomosti. Opět se zavádí triviální systém škol. Časopisy a noviny vychází pouze v němčině. Pokusy o slovinské noviny ztroskotaly na cenzuře. Vyhlášky jsou psány slovinsky, ale oficiálním jazykem je němčina a italština.

Mapa Slovinska vytvořena roku 1848 a publikována roku 1853.

V 30. letech 19. století se jako obrana proti sílící germanizaci šíří myšlenky charvátského ilyrizmu, jehož základem je Kollárova teorie čtyř slovanských národů (ruský, polský, český, ilyrský = jihoslovanský). Toto hnutí postupně nabývá podoby politického hnutí. Ústřední myšlenkou je spojení Slovanů v rámci monarchie a společné prosazování politických požadavků. Pro Slovince by to znamenalo vzdát se slovinského jazyka, což u části slovinské inteligence naráží na velký odpor. Sílící národní hnutí jednotlivých národů habsburské monarchie vrcholí revolučním rokem 1848. Revoluční bouře se nevyhýbají ani slovinskému území. V Lublani se konají manifestace, kde dochází k ničení budov rakouské správy. Slovinci se deklarují jako jeden národ a volají po stejných právech v rámci monarchie jako mají Němci. Požadují vytvoření slovinského království v rámci Rakousko-Uherska a na území s převahou slovinského obyvatelstva má být úředním jazykem slovinština. Matija Majar Zilský dokonce zveřejňuje mapu Slovinského království na základě etnických hranic. Z tohoto ideového programu, nazývaného „Slovenija“ se nakonec nic nerealizuje, ale tyto myšlenky jsou velice nosné a do jisté míry se realizují po první světové válce v rámci Jugoslávie.

V době Bachova absolutismu se v 60. letech formuje slovinský politický život, proti sobě stojí konzervativní staroslovinci (představitel Bleiweis) a liberální mladoslovinci (představitel Levstik). Po překonání rozporů se v roce 1867 sdružují pod společným politickým programem, který slaví ve volbách do zemského sněmu velký úspěch. Dále vzniká řada různých kulturnich organizací, sportovních spolků (Slovenska matica, Južni Sokol - po vzoru českého Sokola), rozvíjí se čítírenské hnutí (základna slovinské inteligence).

I přes větší politickou svobodu, obzvláště po nastoupení dualismu, stále pokračuje hospodářský a národní útlak neněmeckých národů v rámci monarchie. Do popředí se znovu dostávají myšlenky ilyrismu, ale i austroslavismu[7] a panslavismu.[8]

Na přelomu 19. a 20. století se vytváří dva tábory (Trojspolek - Německo, Rakousko a Itálie a státy Dohody Anglie, Francie a Rusko). Ve Slovinsku té doby se tvoří slovinský finanční kapitál, kapitalismus proniká na venkov, to je spojeno s růstem proletariátu a počátkem nového třídního boje. Vládnoucí německá vrstva nejenže Slovincům nedává právo na užívání slovinské jazyka ve školách a na úřadech, ale snaží se o odnárodňování slovinského území.[9] Na obranu Slovinci zakládají Společnost Cyrila a Metoděje. V čele politického života stojí klerikální strana, v roce 1905 přejmenovaná na Slovinskou stranu lidovou, pod vedením extrémisty, advokáta Ivana Šusterčiče. Dělnickou třídu zastupuje Jihoslovanská sociálně-demokratická strana (založena v roce 1896). Mladí reprezentanti obou slovinských buržoazních stran (klerikální a liberální) se pokoušejí o oživení zkostnatělé politiky. U klerikálů jde o začleňování myšlenek křesťanského socialismu, v rámci liberálů pak o myšlenky obrozenství.

Moderní dějiny (1914 - současnost)[editovat | editovat zdroj]

Mapa Rakousko-Uherska v roce 1910.

První světová válka - meziválečná doba (1914 - 1939)[editovat | editovat zdroj]

Ještě před vypuknutím první světové války se vídeňský dvůr snaží zachránit národnostně rozdrobené Rakousko-Uhersko návrhem trializmu, což je svaz tří zemí - Rakouska, Uherska a státu rakouských Jihoslovanů. Za první světové války Slovinci bojují, stejně jako Češi, v armádě Rakouska-Uherska. Slovinci jsou v těžké situaci. Nejenže si válku nepřejí, ale ani z ní nemohou nic získat. Naopak v případě vítězství Trojspolku hrozí rozdrobení slovinského území. Nejvíce Slovinců bojovalo ve třetí divizi se sídlem ve Štýrském Hradci (Grazu). Zpočátku slovinské pluky bojují na ruské frontě a na jaře 1915 jsou přesunuty na Sočskou frontu, o které se mluví, jako o jedné z nejkrutějších front této války (poziční válka vysoko v horách - dnes je této frontě věnováno muzeum v Kobaridu, kde je jedna místnost věnována českým vojákům). Z těchto pluků byla sestavena nová slovinská armáda, která bojovala s Rakušany o severní hranici Slovinska. V roce 1920 byly pluky začleněny do armády Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. 29. října 1918 se území Slovinska stalo součástí Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, v jehož rámci se stalo autonomní zemí zahrnující část Kraňska, Dolní Štýrsko a jihovýchod Korutan. O připojení ke Slovinsku usilovali i některé slovinské skupiny na území uherského Zámuří, což se však do srpna 1919 nepodařilo realizovat. Západní regiony moderního Slovinska (Gorice a Gradiška, sever Istrie a západní Kraňsko) se staly součástí Itálie. 1. prosince 1918 se Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů spojuje se Srbským královstvím a vzniká Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v čele se srbskou dynastií Karađorđevićů. V rámci Království Srbů, Chorvatů a Slovinců tvořilo Slovinsko autonomní zemi do roku 1921. Poté bylo do roku 1929 jeho území rozděleno mezi Lublaňskou a Mariborskou oblast

Ve dvacátých letech se projevuje značná politická nestabilita, způsobená rozdílným politickým a hospodářským vývojem jednotlivých států. Propukají spory mezi Srby a Chorvaty. Slovinsko stojí v podstatě po celé meziválečné období stranou. V roce 1929 slovinský katolický politik Anton Korošec vytváří dočasnou vládu (radikálové, demokraté a klerikálové) - snaha o vytvoření trojfederace. Král Alexandr rozpouští parlament, nastoluje osobní diktaturu a mění správní rozdělení státu, přičemž na území Slovinska vzniká Drávská bánovina. Název státu se mění na Království Jugoslávie. V roce 1934 Alexandr umírá následkem atentátu ve Francii a za jeho nedospělého syna Petra II. pak vládnou regenti.

Druhá světová válka - socialistické Slovinsko (1939 - 1990)[editovat | editovat zdroj]

Dne 6. dubna 1941 začíná bez vypovězení války náletem na Bělehrad a některá další města německý útok na Jugoslávii. Slovinsko se ocitá pod trojí okupací: Německa, Itálie a Maďarska. Okamžitě se formuje Osvobozenecká fronta do jejíhož vedení se dostává komunistická strana, která vyzývá k celonárodnímu povstání.

V roce 1943 se objevuje tzv. Dolomitské prohlášení, ve kterém Osvobozenecká fronta uznává vedoucí úlohu komunistické strany. Dochází k útlumu domácího odboje a rozšíření protifašistických sil z oblasti dnešního Chorvatska a Bosny, které byly pod vedením KSJ. Vrchním velitelem národního osvobození je Josip Broz Tito, pozdější prezident poválečné Jugoslávie. Ve Slovinsku probíhají boje až do 15. května 1945 (Korutany a Štýrsko). Listopadové volby komunistická strana zmanipuluje tak, aby získala v parlamentě rozhodující většinu a 29. listopadu 1945 tak parlament ruší monarchii a v Bělehradě vyhlašuje Federální a lidovou republiku. Ta důsledně kopíruje sovětský model (znárodňování půdy nad 20 ha apod.). Slovinsko se stává opět místem, kde se řeší spory Jugoslávie s jeho sousedy. Po snaze otevřít otázku hranic LFRJ s Rakouskem, která nebyla úspěšná a nedošlo k teritoriálním změnám, zatlačil Bělehrad ve jménu Slovinců na Itálii ve snaze vyřešit ožehavý problém italsko-jugoslávských hranic.

V roce 1948 se Tito dostává do sporu se Stalinem. V Jugoslávii probíhají čistky nespolehlivých kádrů, jsou zřízeny koncentrační tábory pro politické vězně (ostrov Goli otok). Po rozchodu se Sovětským svazem roku 1953 nastává liberálnější vývoj, který trvá až do počátku 70. let. Jugoslávie v té době stojí zcela mimo dva ústřední politické tábory západu a východu. Ke konci 60. let dochází ke krizi uvnitř komunistické strany, řada lidí je odstraněna za své liberální a podnikatelské smýšlení. Nastává proces stabilizace. Dne 4. května 1980 umírá v Lublani prezident Josip Broz Tito.

Po celé období společného soužití jižních Slovanů v rámci Jugoslávie stojí Slovinsko poněkud stranou hlavního politického života, který se odehrává v Bělehradě. Tato malá země je navíc z ekonomického hlediska největším přispívatelem do společné jugoslávské pokladny a do tzv. Fondu pro nerozvinuté republiky, který sloužil pro zajišťování investic chudších svazových států.[10] Slovinští politici na svazové úrovni začínají poukazovat na nerovnováhu v tomto přerozdělování investičních prostředků. Trpělivost mnohdy dochází, jako například při sporu o výstavbu dálnice Šentilj-Gorica. Díky ústavě z roku 1974 získává Svazová republika Slovinsko další pravomoci, dochází k oslabení centrální vlády v Bělehradě. Definitivně je vyřešena i otázka ohledně italských hranic.

To na jednu stranu uspokojuje mnohé kruhy ve Slovinsku, které chtějí přiblížení k zemím Střední Evropy (hlavně pak k Rakousku), nicméně jen z části. V 80. letech se pak soužití ve společném státě stává čím dál tím méně fungujícím a onou poslední pomyslnou kapkou je vojenský soud se třemi novináři (Janez Janša aj.) z časopisu Mladina, který vede k nespokojenosti a volání po nezávislosti Slovinska. V zemi začínají vznikat liberalizační proudy; objevují se sdružení, která jsou předzvěstí nových politických stran a občanských iniciativ (například environmentalistická hnutí). Liberalizační směr ve Slovinsku dráždí Bělehrad, kde začínají panovat obavy ze snahy využít Slovinsko pro rozbití Jugoslávie, což přispívá k nárůstu nacionalistických tendencí.

Nástup Slobodana Miloševiće znamenal začátek centralizace moci v Jugoslávii. Velmi brzy získal jeho názorový proud převahu v Černé Hoře, Vojvodině a Kosovu. Ostře proti se však postavilo Slovinsko s Chorvatskem. Již na podzim 1989 brojil především srbský tisk proti Slovinsku a označoval jej za separatistickou zemi, kde hrozí kontrarevoluce (Slovinsko jako první svazová republika zrušilo komunistický monopol moci a ze svazu pracujícího lidu vznikla první opoziční strana). Hlavní spor se rozpoutal nejdříve kolem ústavních dodatků, které byly přijaty jako doplnění socialistické ústavy Slovinska[11], později po zakázaném mítinku Pravdy v Lublani 1. prosince zahájilo Srbsko ekonomickou blokádu Slovinska a rozpoutána byla nenávistná kampaň v tisku i televizi. Ve Slovinsku tak začalo být stále zřejmější, že existence v rámci jednotného jugoslávského státu není udržitelná. Zákaz dovozu slovinských produktů do zbytku Jugoslávie měl být odpovědí na vyhrocenou situaci, ve které bylo obyvatelstvo přesvědčeno, že Slovinci využívají SFRJ pouze jako levné odbytiště (první náznaky tohoto názoru se objevily již v Memorandu SANU na podzim 1986). Srbsko však tímto pouze poškodilo vlastní hospodářství.

Od jugoslávského státu až do vstupu do Evropské unie a současnosti (od 1990)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1990 se slovinská delegace naposledy zúčastňuje sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie, deklaruje svrchovanost Slovinska ještě v rámci Jugoslávie, ale s vlastní zahraniční politikou a obranou. V září 1989 byla upravena republiková ústava, takže mohly být v dubnu následujícího roku konány první svobodné volby na území Slovinska.[12] V nich je Milan Kučan, předseda slovinských komunistů, který na 14. kongresu prosazoval větší samostatnost jednotlivých svazových republik, zvolen prezidentem. Demokratický blok DEMOS v čele s Jožem Pučnikem, který tyto volby inicioval, byl poražen, další nové strany (celkem kandidovalo 14 uskupení), například Socialistická strana, zcela propadly.[12]

23. prosince téhož roku je vyhlášeno referendum, kde se 88 % Slovinců vyslovuje pro nezávislost své země. 25. června 1991 slovinský parlament nezávislost oficiálně vyhlásil, během roku ji následně uznaly i další státy. Ještě během večera republika zajišťuje kontrolu nad svým územím a na novou hranici s Jugoslávií (tedy svazovou republikou Chorvatsko) jsou vyslány policejní kontroly. Západní země vnímaly tento krok s nesouhlasem; obsazení hraničních přechodů vnímaly jako použití síly a jako pokus prohloubění již tak značné jugoslávské krize.[13]

Takovou situaci samozřejmě federální vedení státu nechtělo připustit a tak bylo rozhodnuto o vojenské akci na území Slovinska s cílem udržet jednotný stát. Ústava z roku 1974 neměla jasně formulovaný text ohledně práva opuštění svazku, což se stalo předmětem sporů o interpretaci legálnosti aktu odtržení. Jugoslávská lidová armáda se střetla s jednotkami slovinské teritoriální obrany a domobrany. Po deseti dnech bojů je podepsána Brionská dohoda a jugoslávská armáda se ze slovinského území stahuje. Ljubljana však musí na určitou dobu proces osamostatnění pozastavit. V prosinci 1991 je nový stát uznán jako první Německem, na počátku roku 1992 pak dalšími státy. Republika Slovinsko (úřední název) se postupně stává členem důležitých evropských a světových společností. Zatímco ostatní republiky bývalé Jugoslávie se potýkají s národnostními a etnickými nepokoji, hospodářská situace Slovinska se stále zlepšovala. V polovině 90. let vláda prohlásila, že její prioritou je vstup země do EU[14], rozhovory o přistoupení začaly v roce 1998 a skončily o čtyři roky později.

Na jaře 2003 si občané Slovinska v referendu odhlasovali přidružení své země do NATO a EU. Slovinsko se 29. března 2004 stalo členským státem NATO a 2. května 2004 vstoupilo do Evropské unie. Od 1. ledna 2007 zavedlo společnou evropskou měnu euro a v první polovině roku 2008 jako první postkomunistická země předsedalo Evropské unii.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČEPIČ, Zdenko, a kol. Zgodovina Slovencev. Ljubljana : Cankarjeva založba, 1979. 964 s. (slovinsky) 
  • GESTRIN, Ferdo. Slovenska zgodovina : od konca osemnajstega stoletja do 1918. Ljubljana : Državna založba Slovenije, 1966. 358 s. (slovinsky) 
  • HLADKÝ, Ladislav. Slovinsko. Praha : Libri, 2010. 192 s. ISBN 978-80-7277-463-0.  
  • THOMAS, Nigel; MIKULAN, Krunoslav. Válka v Jugoslávii : Slovinsko a Chorvatsko 1991-95. Praha : Grada, 2009. 64 s. ISBN 978-80-247-2876-6.  
  • Pánek, J., :Přednášky Historie Slovinska, FFUK 1996-97.
  • Rudolf, F., 1990: Kratka zgodovina Slovencev. Mladinska knjiga, Ljubljana.
  • Štih, P., 1996: Slovinská historie osvícení (ve slovinštině). Mohorjeva družba, Klagenfurt.

Poznámky, reference[editovat | editovat zdroj]

  1. svobodný sedlák, mezistupeň mezi rolníkem a nižší šlechtou, vykonával vojenskou službu, ale žil ve vesnici společně s ostatními, měl větší práva, volba knížete
  2. Villach (slov. Beljak) a Klagenfurt (slov. Celovec), Jesenice v Korunatech - horní města, těžba a zpracování užitkových kovů, Kranj, Ljubljana v Kraňsku, Celje - Maribor (Štýrsko) leží na severovýchodní cestě, obchod podél Jadranu (Přímoří) zabezpečují města Terst, Koper, Piran
  3. Železná ruda se těžila v okolí Jelovice a Jesenice, olovo a rtuť pak v Korutanech a v Idriji.
  4. První vpád Turků do slovinských zemí byl podle zpráv J. V. Valvasora 9. října 1408, další pak roku 1411, 1415 a 1425 (dvakrát)
  5. Nejvýznamnější autoři a díla tohoto období jsou: Primož Trubar: Katechismus a abeceda (1550 a 1551), Adam Bohorič - Slovinská gramatika (1584), Jurij Dalmatin - překlad bible do slovinštiny (1584), Hieronim Megiser - čtyřjazyčný německo-latinsko-slovinsko-italský slovník.
  6. Nejvýznamnější představitelé tohoto období jsou: Marko Pohlin - autor učebnic, mluvnice, prvních slovinských almanachů, baron Sigmund (slov. Žiga) Zois - žák francouzských encyklopedistů, mecenáš slovinského kulturního a vědeckého života (po něm pojmenován minerál zoisit). Anton Tomaž Linhart - zakladatel novodobého dramatu a překladatel, Anton Vodnik - básník, Jernej Kopitar - lingvista evropského formátu.
  7. Palackého myšlenka sdružení slovanských národů v rámci monarchie, Slovanů je více než Němců - snadnější prosazení národních a politických požadavků.
  8. Sdružení všech slovanských národů, obrácení se na pomoc k Rusku jako slovanské velmoci.
  9. V Korutanech je to společnost Südmark, v Kraňsku společnost Schulverein, v Přímoří italské Lega nazionale a Dante Alighieri.
  10. POPOV, Nebojša. Srpska strana rata - I. deo. Bělehrad : Samizdat B92, 2002. Kapitola Rat za nacionalne države, s. 97. (srbština) 
  11. Югославия в ХХ веке. Очерки политической истории. Moskva : Moskva INDRIK, 2011. Kapitola Карделевская Югославия, s. 753. (ruština) 
  12. a b Informace na stránkách vládních úřadů
  13. KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. Kapitola Politika SAD u prvim godinama jugoslovenske krize, s. 66. (srbština) 
  14. Informace na stránkách vlády

Související články[editovat | editovat zdroj]