Dějiny Švýcarska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Idealizovaná podoba složení přísahy při vytvoření Staré švýcarské konfederace roku 1291.

Během dějin Švýcarska sídlilo na jeho území několik národů. Po prvních obyvatelích sem přišli Keltové, po nich Germáni. Oblast Švýcarska byla po určitou dobu součástí Římské říše a po jejím rozpadu říše Franské. Od roku 1291 se začalo vytvářet konfederační společenství zvané Švýcarské spříženstvo, které bylo složené z většího počtu prakticky samostatných celků zvaných kantony a dlouho i dalších celků s různou mírou autonomie či podřízenosti na jednotlivých kantonech. V 16. století proběhla v části Švýcarska náboženská reformace. V období novověku často švýcarští žoldnéři bojovali v armádách evropských velmocí. Během třicetileté války a později zůstala většina Švýcarska neutrální, až roku 1798 bylo vtaženo do vojenského konfliktu a jeho území obsadila vojska revoluční Francie. Na území Švýcarska byla vyhlášena centralizovaná Helvétská republika. Po pádu Napoleona bylo obnoveno původní Švýcarsko, jež navíc získalo nová území. V první i druhé světové válce zůstali Švýcaři neutrální. Od roku 2002 je Švýcarsko členem OSN.

Raná historie[editovat | editovat zdroj]

Územní růst Švýcarska

Archeologické nálezy ve Švýcarsku naznačují přítomnost lovců-sběračů v nížinách na sever od Alp již v období pozdního paleolitu. V neolitickém období bylo území celkem hustě zalidněno a pozůstatky obydlí zbudovaných na kůlech nad hladinou vody pocházejících z doby bronzové (kolem roku 3800 př. n. l.)[1] byly nalezeny v mělkých vodách mnoha jezer. Kolem roku 1500 př. n. l. osídlily oblast keltské kmeny, přičemž západní oblasti osídlili Helvéti, zatímco východní část území Raetové.

Roku 58 př. n. l. se Helvéti snažili uniknout přicházejícím germánským kmenům přesunutím se do Galie, ale byli poraženi u Bibracte armádami Julia Caesara a poté posláni zpět na svá původní území. Alpská oblast byla přičleněna k Římské říši a v následujících staletích se zde prosazovala silná romanizace. Správní středisko oblasti se nacházelo ve městě Aventicum (dnes Avenches). Roku 259 přišli na zdejší území Alemani poté, co pronikli přes limes a usadili se na hranici s Římskou říší.

První křesťanská biskupství byla založena ve 4. století. Spolu s pádem Západořímské říše přišly do oblasti germánské kmeny. Burgundové zabrali západní část země, zatímco se kelto-románská populace stáhla na severu do hor před postupem Alamanů. Burgundsko se roku 534 stalo součástí Franské říše a o dva roky později čekal stejný osud i vévodství Alamanů. V oblasti pod kontrolou Alamanů zůstaly zachovány pouze malé skupinky křesťanů a nové rozšíření křesťanské víry proběhlo až na počátku 7. století zásluhou irských mnichů.

Za vlády Karlovců stále více rostl vliv leníků a oporou vládní moci se tedy staly kláštery a biskupství. Verdunská smlouva rozdělující tehdejší Franskou říši mezi vnuky Karla Velikého (843) přisoudila Horní Burgundsko (západní část dnešního Švýcarska) Středofranské a Alemanii (jeho východní část) Východofranské říši (té vládl Ludvík Němec a později se měla přetvořit ve Svatou říši římskou).

V 10. století spolu s oslabením moci Karlovců vydrancovali Saracéni Valais a na druhé straně Maďaři zničili roku 917 Basilej a o devět let později i St. Gallen. Až po vítězství římského krále Oty I. nad Maďary v bitvě na řece Lechu roku 955 bylo švýcarské území znovu připojeno k říši.

Ve 12. století získali Zähringenští vévodové moc nad částí burgundského území, které v té době pokrývalo západní oblast novodobého Švýcarska. Ti zde založili mnoho měst, mezi jinými i Fribourg (1157) a Berne (1191). Zähringenský rod vymřel roku 1218 Berchtoldem V. a jejich městům byl záhy nato přisouzen statut svobodného říšského města, zatímco o vesnické oblasti mezi sebou soupeřili vévodové z Kyburgu a Habsburkové.

V době panování rodu Štaufů se staly alpinské průsmyky a zejména průsmyk svatého Gotharda důležitou obchodní stezkou. Oblasti Uri a Schwyz získaly v první polovině 13. století postavení svobodného říšského léna, aby tak umožnila přímou kontrolu říše nad tímto průsmykem. Většina Unterwaldenu v této době patřila klášterům, které již dříve také získaly v rámci říše svobodu.

Vymření rodu Kyburgů umožnilo Habsburkům získat většinu území na jih od Rýna pod svou kontrolu a pomohlo jim silnější postavení. Rudolfu I. Habsburskému, který se roku 1273 stal římským králem, se podařilo zrušit dosavadní nezávislé postavení tří lesních kantonů Uri, Schwyzu a Unterwaldenu. Ty tak ztratily svojí samostatnost a byly řízeny správci.

Stará konfederace[editovat | editovat zdroj]

Představitelé Curychu skládají slib věrnosti před zástupci švýcarské konfederace (1351)

Roku 1291 se kantony Uri, Schwyz a Unterwalden spikly proti Habsburkům. Jejich spojenectví, základ Staré švýcarské konfederace, bylo zaznamenáno ve Federální chartě, jež byla pravděpodobně sepsána až ve 14. století. Spolek byl úspěšný - v bitvách u Morgartenu roku 1315 a Sempachu roku 1386 Švýcaři porazili habsburskou armádu a umožnili tak další existenci konfederace ve Svaté říši římské.

Do roku 1353 se k původním kantonům přidaly další - Glarus a Zug a městské státy Lucern, Curych a Bern, čímž vytvořili Starou konfederaci, která v této podobě setrvala po většinu 15. století. Ve 40. letech 14. století byl Curych z konfederace načas vypuzen kvůli rozbrojům týkajícím se území Toggenburgu (takzvaná stará curyšská válka). Připojení dalších členů vedlo k významnému posílení moci a bohatství spolku, zejména díky vítězstvím nad burgundským vévodou Karlem Smělým během 70. let 14. století a také úspěchu švýcarských žoldnéřů. Od roku 1481 se ke spolku začaly připojovat další kantony.

Švýcarské vítězství nad Švábskou ligou roku 1499 přispělo k faktické nezávislosti na Svaté říši římské. Roku 1506 zavedl papež Julius II. švýcarskou gardu, jež slouží papežství dodnes. Růst spolku a pověst neporazitelnosti jeho armády utrpěly první šrámy v prohrané bitvě u Marignana roku 1515.

Reformace a třicetiletá válka[editovat | editovat zdroj]

Část území dnešního Švýcarska byla kolem roku 1580 pod vládou Španělů

V 16. století se v Curychu odehrály významné změny v obecním životě a státních záležitostech způsobené náboženskou reformací Huldrycha Zwingliho (1523), který pro svoje plány získal podporu curyšských konšelů a obyvatelstva. Reformace se poté rozšířila do dalších pěti kantonů, zatímco pět zbývajících zůstaly u katolické víry. To vedlo k válkám mezi těmito kantony v letech 1529 a 1531. Zwingli na jednom z bojišť této války zemřel.

Během třicetileté války se převážná část Švýcarska tomuto konfliktu vyhnula, zejména díky tomu, že většina hlavních mocností Evropy závisela na švýcarských žoldácích a tyto velmoci by tedy nedovolily, aby se Švýcarska zmocnil některý z jejich rivalů. Místo toho se snažily získat na politické dění ve Švýcarsku určitý vliv, a to prostřednictvím žoldnéřských velitelů, například Jörga Jenatsche nebo Johana Rudolfa Wettsteina.

Po vestfálském míru[editovat | editovat zdroj]

Poprava vůdců sedláckého povstání z roku 1653

Vestfálský mír z roku 1648 právně potvrdil nezávislost Švýcarska na Svaté říši římské. Roku 1653 se vzbouřili sedláci na územích patřících kantonům Lucern, Bern, Solothurn a Basilej. Důvodem bylo znehodnocení měny. Přestože nakonec v této švýcarské selské válce zvítězily vládnoucí vrstvy, byly později provedeny určité daňové reformy, což v dlouhodobém měřítku znemožnilo vytvoření absolutistické formy vlády jako v některých jiných evropských zemích. Nadále však jednotu státu ohrožovaly náboženské spory, které vyvrcholily bitvami u Villmergenu roku 1656 a 1712.

Napoleonské období a restaurace[editovat | editovat zdroj]

Vlajka Helvétské republiky

Během francouzských revolučních válek postupovaly revoluční armády na východ, čímž jejich jednotky během válečných akcí proti Habsburské monarchii obklopily Švýcarsko z obou stran. Roku 1798 bylo Švýcarsko úplně obsazeno Francií a stalo se centralizovanou Helvétskou republikou, v níž kantony přišly o autonomii a zároveň došlo ke zredukování jejich počtu. Helvétská republika byla státem vytvořeným cizí mocí a její přežití záviselo pouze na francouzských jednotkách. Její neoblíbený režim musel čelit mnoha hospodářským a politickým problémům a mimo jiné i opakovaným povstáním.

Proti centralistické ústavě Helvétské republiky se zvedl odpor a tak Napoleon nakonec roku 1803 udělil Švýcarsku novou ústavu zvanou mediační akta, jíž obnovil autonomii kantonů, jakož i zrušené kantony, a učinil plnoprávnými kantony i původně celá staletí závislá nebo spojenecká území Aargau, Thurgau, Graubünden, St. Gallen, Vaud a Ticino.

Vídeňský kongres roku 1815 úplně obnovil švýcarskou nezávislost a evropské mocnosti souhlasily s trvalým uznáním švýcarské neutrality. V tomto období se územní rozsah Švýcarska opět zvýšil o nové kantony Valais, Neuchâtel a Ženeva.

Švýcarsko federativním státem[editovat | editovat zdroj]

Roku 1847 vypukla mezi katolickými a protestantskými kantony občanská válka. Její přímou příčinou byla zvláštní dohoda (Sonderbund) mezi katolickými kantony. Válka trvala asi měsíc a vyžádal si méně než 100 obětí. Krom menších nepokojů to byl poslední ozbrojený konflikt na švýcarském území.

Důsledkem této války přijalo Švýcarsko roku 1848 federalistickou ústavu, přičemž roku 1874 jí ještě ve velkém měřítku rozšířilo. Federální vláda nyní měla na starost obranu, obchod a zákonodárství, přičemž všechny ostatní rozhodovací kompetence nadále zůstaly v rukou vlád jednotlivých kantonů. Od té doby a po většinu 20. století Švýcarsko pokračovalo v kladném vývoji v oblasti politiky, hospodářství a společnosti.

Období světových válek[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Švýcarsko za druhé světové války.

Velmoci během první světové války respektovaly švýcarskou neutralitu a Švýcarsko tak do války nijak významněji nezasáhlo, přestože byla jeho neutralita ohrožena Grimm-Hoffmannovou aférou.

Pomník Henriho Guisana v Avenches

Během druhé světové války Němci vypracovali detailní invazní plány,[2] ale útok na Švýcarsko nakonec nikdy podniknut nebyl. Zemi se podařilo zůstat nezávislou díky vojenskému zastrašování, ekonomickým ústupkům Německu a příznivé shodě náhod, protože významnější události zapříčinily posunutí invaze na pozdější dobu. Pokusy malé švýcarské nacistické strany provést anšlus s Německem naprosto ztroskotal, hlavně kvůli švýcarskému multikulturnímu dědictví, silnému smyslu pro národní identitu a dlouhé tradici přímé demokracie a občanských svobod. Pod vedením generála Henri Guisana proběhla mobilizace a byla přepracována švýcarská vojenská strategie. Místo snahy udržet nepřítele u hranic a ochranu hospodářského srdce země se armáda měla soustředit do těžko přístupných, dobře zásobených a chráněných pozic umístěných vysoko v Alpách zvaných Réduit. Švýcarsko bylo za války také důležitou základnou špionáže obou stran a často sloužilo jako prostředník při vyjednávání sil Osy a Spojenců.

Mapa švýcarského opevnění během druhé světové války (Réduit)

Švýcarský obchod podléhal jak blokádě Spojenců, tak Osy. Obě strany zároveň zvyšovaly svůj tlak na Švýcarsko, aby s jejich soupeřem neobchodovalo. Hospodářská spolupráce a míra kreditu s Třetí říší se různil podle toho, nakolik hrozila invaze, a dostupnosti jiných obchodních partnerů. Ústupky říši dosáhly vrcholu poté, co byl přerušen důležitý železniční spoj do vichystické Francie roku 1942, což ponechalo Švýcarsko v úplném obklíčení Osou. Švýcarsko záviselo na dovozu z poloviny ze své spotřeby potravin a téměř úplně se spotřebou paliva. Zároveň ale kontrolovalo důležitou železniční linku mezi Itálií a Německem procházející Alpami. Nejvýznamnější výrobky vyvážené ze Švýcarska během války představovaly složité strojní součástky, hodinky, safírová ložiska (užívané v zaměřovačích na shazování pum), elektřina a mléčné výrobky. Po dobu války se švýcarský frank stal jedinou významnou volně směnitelnou měnou na světě a jak Spojenci, tak Osa prodávali značné množství zlata Švýcarské národní bance výměnou za švýcarské franky a další zahraniční měny.[3] Stovky milionů franků byly zaplaceny za zlaté rezervy získané z centrálních bank okupovaných zemí. 581 000 franků „melmerského“ zlata získaného od obětí holokaustu ve východní Evropě se prodalo švýcarským bankám.[4] Celkově přispěl obchod mezi Německem a Švýcarskem zhruba 0,5% k německému válečnému úsilí, ale významněji válku neprodloužil.[5]

Po dobu trvání války přijalo Švýcarsko 300 000 uprchlíků.[6] 104 000 z nich byly zahraniční jednotky přijaté na základě Práv a povinností neutrálních mocností zmíněných v Haagských konvencích. Zbytek byli zahraniční občané, kteří byli přijati, případně jim byla udělena povolení vládami kantonů. Uprchlíkům nebylo dovoleno vstoupit do zaměstnání. 60 000 uprchlíků byli civilisté snažící se uniknout útlaku nacistů, z nichž přes 26 000-27 000 byli Židé.[7] Asi 10 000 až 25 000 uprchlíkům byl odmítnut přístup[8].[9] Na počátku války mělo Švýcarsko židovskou populaci čítající 18 000[10] až 28 000[11] z celkového počtu 4 milionů obyvatel.

Během trvání konfliktu se švýcarské obyvatelstvo částečně rozdělilo do několika názorových skupin. Někteří byli pacifisty. Další zaujali postavení podle mezinárodního kapitalismu nebo komunismu. Ostatní se řadili ke své jazykové skupině, takže někteří z francouzsky mluvících kantonů se stavěli pro Spojence, někteří z německy mluvících oblastí zase pro Osu. Německy mluvící oblasti se v oblasti jazyka posunuly dále od standardní spisovné němčiny, kterou se mluvilo v Německu, a více se zaměřily na místní švýcarské dialekty.

V 90. letech 20. století kontroverze ohledně žaloby Světového židovského kongresu proti švýcarským bankám kvůli židovskému majetku na bankovních účtech pocházejících z období Holokaustu podnítila švýcarskou vládu k vytvoření nejnovější směrodatné studie o švýcarské spolupráci s nacistickým režimem. Konečná zpráva práce mezinárodních učenců, známých jako Bergierova komise,[12] byla vydána roku 2002.

Po roce 1945[editovat | editovat zdroj]

Sídlo parlamentu a vlády Švýcarska v Bernu

Po válce zvažovala švýcarská vláda konstrukci vlastní atomové bomby. Vedoucí jaderní fyzici Federálního institutu technologie jako například Paul Scherrer umožnili tento plán případně realizovat a roku 1958 obyvatelstvo v referendu hlasovalo ve prospěch vytvoření bomby. Avšak Smlouva o nešíření jaderných zbraní z roku 1968 se zdála být vhodným řešením a bomba tak nikdy zkonstruována nebyla.

Od roku 1959 je Federální rada, volená parlamentem, složená z členů čtyř velkých politických stran, protestantských Svobodných demokratů, katolických Křesťanských demokratů, levicových Sociálních demokratů a pravicové Lidové strany, čímž vytváří politický systém bez větší parlamentní opozice, který odráží silnou roli opozice v přímé demokracii.

Roku 1963 se Švýcarsko začlenilo do Evropské rady. Až roku 1971 získaly ženy volební právo a dodatek zaručující ženám stejná práva jako mužům byl ratifikován o deset let později. Na konci 70. let části kantonu Bern získaly nezávislost a vytvořily nový kanton zvaný Jura.

Role Švýcarska v mnoha mezinárodních organizacích pomohla změnit názor země na neutralitu. Roku 2002 se Švýcarsko oficiálně stalo členem OSN, jako jediná země na základě kladného výsledku lidového hlasování.

Švýcarsko není členem Evropské unie, ale od roku 1995 je spolu s Lichteštejnskem evropským územím obklíčeno. Roku 2005 se země připojila k Schengenské dohodě a Dublinským konvencím, opět na základě lidového hlasování.

Historický přehled[editovat | editovat zdroj]

 období   rok   událost 
1. století př.n.l. Helvetiové a Rétorové byli podrobeni Římany, území Švýcarska se stalo součástí říše římské (Raetie, Galie)
 47 n.l.  otevřena cesta přes velký průsmyk sv. Bernarda
 406 - 407  severní a východní Švýcarsko bylo obsazeno Alamany
 pol. 5. století  západní část Švýcarska (oblast Ženevy) byla středem Burgundského království
 532 - 843  Burgundské království je součástí franské říše
 ~ 814  založen klášter Sankt Gallen
 1. pol. 8. století  franská vláda upevňuje vliv nad alamanskou částí Švýcarska (Sankt Gallen, Chur)
 843  verdunská smlouva o rozdělení území Švýcarska
(větší část připadla císaři Leotharu I., severovýchodní část připojena k severofrancké říši)
 888  vznik království Welfů (původně jurské království) ve středním a západním Švýcarsku
 od 10. století  Švýcarsko se stává opět součástí Burgundského království
 10. století  Alamanie (vévodství švábské) se stává součástí německého království
 10. - 11. století  expanze rodu Habsburgů (hrabata z Aargau)
 1033   Burgundské království bylo přičleněno k římsko-německé říši
 12. století  Švýcarsko se stává součástí Arelatské království
 1. pol. 13. století  • otevření cesty z Porýní do Lombardie přes Svatý Gallen
• císař Fridrich II. Štaufský udělil svobodu alpským údolím Uri, městům Luzern, Bern a Curych
 1245-1262  • válka Habsburků s kantonem Schwyz, později Uri a Unterwalden
• vznik prvního spojenectví proti habsburské nadvládě
 1264  Habsburkové se stali pozemskými hrabaty ve středním Švýcarsku
 1291  • kantony Schwyz, Uri a Unterwalden (Obwalden) uzavírají „Věčný spolek na obranu proti Habsburkům“
• spolek je základem švýcarské konfederace
 1309  císař Jindřich VII. Lucemburský uznává spojení tří kantonů
 1315  porážka Habsburgů v bitvě u Morgartenu
 1316  císař Ludvík IV. Bavor potvrzuje samostatnost švýcarských kantonů
 1332  ke spříseženstvu se přidává Luzern s právy kantonu
 1351  ke spříseženstvu se přidává Curych s právy kantonu
 1353  ke spříseženstvu se přidává Bern s právy kantonu
 1354  • Habsburkové neúspěšně obléhali Curych
Albrecht II. Rakouský (Habsburský) se s pomocí císaře Karla IV. pokouší porazit tzv. Věčný svazek
 1361  Karel IV. uznává právoplatnost švýcarského spříseženstva
 1370  byl vydán „Pfaffenský dopis“, který vyhlašoval první zákony konfederace
 1385  v Konstancii založen spolek spříseženstva s některými německými městy
 1386  v bitvě u Sempachu byl poražen rakouský vévoda Leopold III.
 1388  Habsburkové byli poraženi v bitvě u Nälesu
 1389  Habsburkové uzavřeli se Švýcary mír na 20 let
 1393  v „Semplašském dopise“ byly vyhlášeny další zákony konfederace
 1394  Habsburkové prodlužují se Švýcary mír na dalších 20 let
 1412  • Habsburkové prodlužují se Švýcary mír na dalších 50 let
• Habsburské državy byly omezeny na Aargavsko a Thurgavsko
 1415  Aargavsko se stalo součástí spříseženstva i s hradem Habsburg
 1439-1444  proběhla tzv. „stará“ curyšská válka Curychu proti kantonu Schwyz
 1450  ukončené spojenectví Curychu s s císařem Ferdinandem III.
 1463-1467  probíhají burgundské války
 1470  • Habsburgové přišli o poslední državy na švýcarském území
• rakouský arcivévoda se snaží udržet vliv a původní poměry
 1474  • dohodnuto „věčné vyrovnání“ s rakouským arcivévodou Fridrichem V. (císař Fridrich III.)
• uzavřeno spojenectví s lotrinským vévodou a proti Karlu Smělému, burgundská vojska byla poražena u Héricourtu
 1476  burgundská vojska byla poražena u Grandsonu (kanton Vaud) a Murtenu
 1477  vojska Karla Smělého byla švýcary poražena u Nancy
 1489  probíhají rolnická povstání okolo Curychu
 1499  • válka s císařem Maxmiliánem I. a švábským spolkem, císařské vojsko bylo poraženo u Dornachu
basilejský mír zajistil Švýcarsku nezávislost na říši
 1501  města Basilej a Schaffhausen se stávají členy spříseženstva
 1511  Švýcarsko se stává členem svaté ligy
 1511-1516  • probíhá válka s Francií
• Švýcaři získali území v severní Itálii
 1515  • francouzský král František I. Francouzský zvítězil v bitvě u Marignana
• rolnické povstání v severních kantonech
 1516  první vystoupení U. Zwingliho, reformátor
 1523-1525  • rolnické nepokoje a povstání v severním a západním Švýcarsku
• vliv německé selské války
 1526  • začátek reformace v západním Švýcarsku
Ženeva se stává členem spříseženstva
 1529-1531  • náboženské války, po vítězství katolických kantonů zabit U. Zwingli
• zastaven postup národních reforem
 1536  do Ženevy přichází teolog Jan Kalvín
 1553  upálen M. Servet
 1566  vydána Confessio Helvetica posteriorhelvétská konfese
společná konfese kalvinistů a zwingliánů
 1620  protestantské povstání v kantonu Graubünden
 1648  vestfálský mír mezinárodně uznává švýcarskou suverenitu
 1655-1656  válka mezi katolickými kantony Curych a Bern, ukončena kompromisem
 1685  do Švýcarska přichází francouzští hugenoti (asi 60 000) a usídlují se
 1712  válka mezi protestantskými a katolickými kantony
• katolická vojska byla poražena u Villmergenu
• v nábožensky smíšených oblastech byl ustanoven princip parita€parity, posílení vlivu protestantů
 1737-1738  v Ženevě dochází k povstání chudinského obyvatelstva
 1761-1762  založena osvícená Helvetská společnost
 1787  H. B. Saussure (přírodovědec) podnikl první expedici na Mont Blanc
 1790  v Paříži byl založen Helvétský klub
 1796  tajná jednání švýcarských vlastenců s francouzským direktoriem
 1798  • počátek dubna: francouzská vojska vstoupila na švýcarské území
• 12. duben: v Aarau vyhlášena helvetská republika
- 18. srpen: helvetská republika uzavřela spojenectví s Francií
 1799  ve Švýcarsku se střetla francouzská vojska a vojska 2. protifrancouzské koalice
 1802  27. února: vstupuje v platnost druhá Helvetská ústava, tzv. „Malmaisoinská konstituce“
 1803  19. února: Aktem o mediaci zrušena helvetská republika s platností od 10. března (obnovení předchozího stavu)
 1813  29. prosince: po porážce Napoleona u Lipska byl švýcarským spolkovým sněmem zrušen Akt o mediaci a vyhlášena neutralita
 1814  září: byla vypracována nová spolková dohoda
 1815  • 20. května: vídeňský kongres ve zvláštní deklaraci přiznal „věčnou“ neutralitu Švýcarska
• ke Švýcarsku byla připojena Ženeva, kanton Valis a Neuchâtel
 1830-1833  probíhá hnutí za liberizaci (představitelé: Siebner Konkordat, Sarnerbund)
 1845  vytvořen Sonderbund
 1847  • občanská válka ve které vítězí odpůrci Sonderbundu v čele s G. H. Dufourem
• zrušení Sonderbundu
• vypracována nová ústava pro celé Švýcarsko
 1848  schválení nové ústavy, vytvořen spolkový stát (částečně podle amerického vzoru)
 1857  ukončení spojení personální linie Neuchâtelu s Pruskem
 1866  kongres I. internacionály v Ženevě
 1872  revize švýcarské ústavy
 1874  31. ledna: přijata nová ústava konfederace
 1917  demonstrace pod vlivem VŘSR
 1919  Versailleská mírová smlouva potvrzuje neutralitu Švýcarska
 1920  Švýcarsko se stává členem Společnosti národů
 1936  Švýcarsko vyhlašuje neomezenou neutralitu
 1938  • rétorománština přijata jako čtvrtý úřední jazyk
• Společenství národů uznává absolutní neutralitu Švýcarska
 1940  mobilizace k obraně hranic
 1946  navázány diplomatické styky se SSSR
 1959  v lidovém referendu mužů byl odmítnut návrh na udělení volebního práva ženám
 1969  Švýcarsko podepisuje dohodu o nešíření jaderných zbraní
 1971  udělení volebního práva ženám
 1972  Švýcarsko přistupuje na dohodu EHS
 1973  vstup dohody EHS v platnost
 1985  setkání M. S. Gorbačova s R. Reganem v Ženevě
 1992  švýcaři v referendu odmítli vstup do EU
 2008  Švýcarsko vstupuje do Schengenského prostoru

Kantony podle vstupu do spolku[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Švýcarský kanton.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Dějiny Švýcarska ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku History of Switzerland na anglické Wikipedii.

  1. Julia Slater."Prehistoric find located beneath the waves", swissinfo, September 10, 2007. 
  2. Let's Swallow Switzerland by Klaus Urner (Lexington Books, 2002).
  3. The Bergier Commission Final Report, page 238 http://www.uek.ch/en/.
  4. The Bergier Commission Final Report, page 249 http://www.uek.ch/en/.
  5. The Bergier Commission Final Report, page 518 http://www.uek.ch/en/.
  6. Švýcarský historický slovník - heslo Azyl - němčina, francouzština, italština
  7. The Bergier Commission Final Report, page 117 http://www.uek.ch/en/.
  8. Švýcarský historický slovník - heslo Azyl - němčina, francouzština, italština - udává 24 000
  9. Karacs, Imre."Switzerland refused to help 24,500 Jews in war", The Independent, 11 December 1999. Ověřeno k 4 February 2009. 
  10. Switzerland from the Shoah Resource Foundation accessed 4 Feb 2009
  11. Švýcarský historický slovník - heslo Druhá světová válka - uprchlíci - němčina, francouzština, italština - udává 28,000
  12. Independent Commission of Experts Switzerland - Second World War ICE

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FAHRNI, Dieter. An Outline History of Switzerland. From the Origins to the Present Day. Zurich : Pro Helvetia, 2003. ISBN 3-908102-61-8.  
  • LUCK, James Murray. A History of Switzerland. The First 100,000 Years: Before the Beginnings to the Days of the Present. Palo Alto CA : SPOSS, 1985. ISBN 0-930664-06-X.  

Související články[editovat | editovat zdroj]