Dějiny Československa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Czechoslovak Coat of Arms, 1918-1961.
Dějiny Československa
První československý odboj
(19141918)
Vznik Československa
(28. říjen 1918)
První republika
(19181938)
Druhá republika
(19381939)
Druhý odboj
(19391945)
Československá třetí republika
(19451948)
Komunistický režim v Československu
(19481989)
Sametová revoluce
(19891992)
Zánik Československa
31. prosinec 1992

Československo vzniklo 28. října 1918 rozpadem Rakousko-Uherska jako jeden z výsledků první světové války. Zaniklo o půlnoci ze 31. prosince 1992 na 1. ledna 1993 rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky na dva nezávislé státy, Českou republiku a Slovenskou republiku.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Přestože Češi a Slováci hovoří příbuznými jazyky, mají odlišnou kulturu a historickou zkušenost. Předkové Čechů a Slováků byli sjednoceni po období trvání Sámovy říše v sedmém století a později byli mezi lety 833 až 907 součástí Velkomoravské říše. České knížectví se v roce 895 odtrhlo od Velké Moravy. Ve druhé polovině 1. tisíciletí České knížectví obsadilo a ovládalo území západního Slovenska po dobu třiceti let. Maďaři během 10. století získali celé Slovensko, jež se stalo součástí Uherského království (až do roku 1918).

Kontakty mezi Čechy a Slováky se objevují na konci 14. století, když Slováci začali studovat na Pražské univerzitě. V 15. století na Slovensko vpadla husitská vojska a v 17. století na Slovensko prchají čeští protestanti. Mezi 15. a 18. stoletím učení Slováci používali spisovnou češtinu, slovenštinu a latinu. České země a Slovensko byly v letech 1436 – 1439, 1453 – 1457 a 14901918 sjednoceny v jednom státě, Habsburské monarchii.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Rekvírování zvonů za první světové války z píseckého kostela
Podrobnější informace naleznete v článcích První československý odboj a České země za první světové války.

Po vypuknutí války odmítali někteří Češi a Slováci válčit na straně Německa a Rakousko-Uherska proti slovanským národům, Srbům a Rusům.[zdroj?] Několik tisíc Čechů a Slováků, jež se nechalo zajmout, přešlo na stranu států Dohody a vytvořilo tzv. československé legie. Tomáš Garrigue Masaryk odešel na západ, kde propagoval myšlenku rozbití Rakousko-Uherska[zdroj?] a vytvoření samostatného československého státu.

V roce 1916 Tomáš Garrigue Masaryk společně s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem vytvořili československou národní radu. T. G. Masaryk ve Spojených státech, Štefánik ve Francii a Beneš v Británii usilovně pracovali na přesvědčení Dohody o nutnosti rozbít Rakousko-Uhersko a vytvořit samostatný československý stát.

Poté, co francouzská strana vyzradila tajná jednání mezi Dohodou a císařem Karlem I. (tzv. Sixtova aféra), Spojenci uznali Československou národní radu za nejvyšší orgán československého národa a jeho budoucí vládu.

Na začátku října 1918 nabídlo Německo a Rakousko-Uhersko mírová jednání. 18. října ve Spojených státech Masaryk učinil deklaraci nezávislosti československého národa. T. G. Masaryk trval na tom, že nový československý stát bude zahrnovat země Koruny české včetně území obývaného německou menšinou. 21. října němečtí a rakouští poslanci vyhlásili německo-rakouský stát. Po abdikaci Karla I. 11. listopadu československé vojsko obsadilo Sudety.

Maďarsko se 1. listopadu 1918 odtrhlo od Rakousko-Uherska. Nová maďarská vláda se snažila udržet Slovensko. S pomocí Spojenců však československá vojska vytlačila maďarská vojska ze Slovenska.

Vznik Československa[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vznik Československa.

Vznik Československa byl výsledkem porážky Rakousko-Uherska v první světové válce a snahy českých a částečně i slovenských elit odtrhnout se od Rakouska-Uherska. Český exil v čele s Tomášem Garriguem Masarykem prosazoval během války u mocností Dohody osamostatnění československého národa. O vytvoření Československé republiky se ze strany slovenské inteligence staral Milan Rastislav Štefánik, který jako francouzský generál a diplomat v službách Francie pomáhá T. G. Masarykovi a E. Benešovi v kontaktech na představitele mocností. Aktivně organizoval vznik čs. legií především náborem na italské a francouzské frontě a mezi vojenskými zajatci v Rusku a jeho organizační úsilí vede k vytvoření disciplinované a akceschopné armády, československé legie, která se stala pádným argumentem v diplomacii. Kromě M. R. Štefánika se doma angažovali Milan Hodža a Vavro Šrobár. Úsilí bylo završeno souhlasem mocností a samostatnost Československa byla oficiálně vyhlášena v Praze 28. října 1918 Muži 28. října.[1] Rakousko-Uherská vláda přistoupila 27. října na Wilsonových 14 bodů Andrássyho nótou. Národní výbor československý převzal 28. října kontrolu státní správy v Praze a vydal zákon o zřízení samostatného státu československého.

Souběžně v Ženevě vyjednávala delegace Národního výboru s československou národní radou o podobě nového státu a vydala prohlášení o vzniku samostatného československého státu. Slováci se k samostatnému československému státu připojili 30. října v Martině Martinskou deklarací. Národní výbor vydal 13. listopadu Prozatímní ústavu. Revoluční národní shromáždění následně slavnostně zvolilo Tomáše Garrigue Masaryka prvním prezidentem Československé republiky.

Saint Germainskou mírovou smlouvou, která byla podepsaná 10. září 1919, byl formálně uznán vznik svrchované Československé republiky.[2] Podkarpatská Rus byla připojena k Československu Trianonskou mírovou smlouvou.[3]

První republika[editovat | editovat zdroj]

Tomáš Garrigue Masaryk, první prezident Československa
Podrobnější informace naleznete v článku První republika.

Československo bylo parlamentní demokratickou republikou. První republika byla založena na ideji československého národa. Prvním prezidentem republiky byl Národním shromážděním zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, kterého v roce 1935 vystřídal Edvard Beneš. Československou delegaci na pařížské mírové konferenci vedli Karel Kramář a ministr zahraničí Edvard Beneš. Konference schválila vznik Československé republiky, jejíž území zahrnovalo historické Země Koruny české a část dřívějšího území Horních Uher.

První republika byla mnohonárodnostním státem. Němci a Maďaři otevřeně odporovali novému státu. Československo bylo jednotným státem. Státními jazyky byla čeština a slovenština. Československo vedlo územní spor s Polskem, který byl rozhodnut arbitráží na pařížské mírové konferenci v roce 1920.

Mnichovská krize[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Mnichovská dohoda.

Adolf Hitler se v roce 1933 dostal v Německu k moci a prakticky ihned spřádá plány dobytí Evropy a obsazení Československa bylo mezi nimi. Československá republika čelila ve třicátých letech velkému mezinárodnímu tlaku ze strany Německa a v menší míře i Maďarska. Hlavním důvodem byly národnostní spory a především otázka Sudet. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk 14. prosince 1935 ze zdravotních důvodů abdikoval. Druhým prezidentem republiky byl 18. prosince Národním shromážděním zvolen Edvard Beneš.

Odhodlání československých vojáků bránit se
První republika

Československá vláda si byla vědoma nebezpečí a hledala východisko pomocí zahraniční politiky. V červnu 1934 proto navázala diplomatické styky se Sovětským svazem, které nakonec vyústily v květnu 1935 do podepsání spojenecké smlouvy, ve které se Sovětský svaz zavázal pomoci v případě pomoci Francie. Československá republika v téže době začala po celé délce hranice s Německem stavět i mohutná pohraniční opevnění, která však nikdy nebyla kompletně dostavěna.

Nástup Adolfa Hitlera k moci vedl ke vzniku Sudetoněmecké strany, která vyvolávala v českém pohraničí protičeské nálady a kladla československým orgánům požadavky podle Hitlerova zadání. Od roku 1937 se situace začala dramaticky zhoršovat. Sudetoněmecká strana požadovala svého zástupce Konrada Henleina ve vládě, což bylo pro československou vládu nepřijatelné. Na začátku roku 1938, již po anšlusu Rakouska své nároky ještě zvýšila.

Vzhledem k neuspokojivým vztahům Čechů a sudetských Němců přijala československá vláda 18. února 1937 Program národnostní politiky, kterým vyšla vstříc požadavkům sudetských Němců. S tímto dokumentem souhlasily všechny německé politické strany, avšak Sudetoněmecká strana ho ihned zpochybnila a zavrhla. 20. února 1938 Hitler prohlásil, že mezi zájem Německa patří ochrana Němců v Rakousku a Československu.

V březnu následoval anšlus Rakouska a Československo se dostalo ještě do většího ohrožení. 28. března 1938 navštívil Konrad Henlein Adolfa Hitlera v Berlíně, přičemž Hitler Henleinovi deklaroval, že SdP musí předkládat takové požadavky, které budou pro československou vládu nepřijatelné. 21. dubna Hitler a německé vojenské velení rozpracovali podrobnější zásady plánu na útok proti Československu pod krycím názvem „Fall Grün“.

Sudetští Němci ničí československé pohraniční sloupy

Celý spor vyvrcholil na konci září 1938, kdy se v německém Mnichově sešli zástupci čtyř evropských velmocí, Velké Británie, Francie, Itálie a Německa, aby zde vyřešili otázku Sudet. Na konferenci v Mnichově byla čtyřmi velmocemi přijata Mnichovská dohoda, důsledkem které muselo Československo odstoupit Sudety Německu. Následně důsledkem První vídeňské arbitráže Československo odstoupilo další území Polsku a Maďarsku.

22. září se uskutečnila generální stávka, jejímž výsledkem byl pád Hodžovy vlády a nastolení úřednické vlády vedené generálem Janem Syrovým. Ve dnech 22. a 23. září probíhala jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem. 23. září vyhlásila československá vláda všeobecnou mobilizaci a o dva dny později odmítla Hitlerovy požadavky. 26. září vyslal Chamberlain svého vyjednavače H. Wilsona k jednání s Hitlerem do Berlína. 28. září Neville Chamberlain upozornil v dopise Hitlera, že „vše podstatné může dostat bez války a bez odkladu“. Zároveň požádal Mussoliniho o prostřednictví v mezinárodním jednání o německých požadavcích. Na Mussoliniho výzvu dal Adolf Hitler souhlas ke schůzce představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie, která se uskutečnila o den později. Dne 30. září československá vláda mnichovskou dohodu přijala.

Druhá republika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Druhá republika.
Uprchlíci z českého pohraničí

Ústup československé politické reprezentace před Mnichovskou dohodou podepsanou 29. září 1938, znamenal konec předválečné první republiky.

Sudetskými Němci osídlené Sudety, byly o den později, 30. září 1938, postoupeny Německu a východní část československého Těšínska Polsku. Podobně byla rozhodnutím Německa a Itálie v první vídeňské arbitráži Maďarsku postoupena území jižního Slovenska a celá Podkarpatská Rus.

Okleštěné Československo existovalo jen krátce. Za vzniklé pomnichovské Háchovské republiky byla po vyhlášení autonomní slovenské vlády v Bratislavě tato sesazena Háchem a 10. března 1939 bylo vyhlášené stanní právo na Slovensku. 13. března 1939 pozval Hitler J. Tisu, prezidenta autonomní slovenské vlády, do Berlína a pohrozil tím, že dovolí Maďarsku a Polsku, aby si rozdělilo celé Slovensko. Již 14. března 1939 vyhlásil Slovenský sněm po návratu J. Tisa samostatnost a jako Slovenská republika se stalo satelitem hitlerovského Německa. Zbylé území českých zemí se 15. března 1939 obsazeno nacistickými vojsky. O den později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Heydrichovo auto po atentátu
Podrobnější informace naleznete v článku Československý odboj (1939–1945).

Ještě před tím odešla z Československa první vlna emigrace, během které odcházeli jednak lidé politicky angažovaní, ale zejména Židé, kterým Adolf Hitler otevřeně vyhrožoval likvidací. Mnozí tzv: „rasově nečistí“ kteří zůstali zejména Židé, Romové, tělesně nebo mentálně hendikepovaní, jakož i političtí oponenti režimu, zahynuli v koncentračních táborech nebo byli popraveni.

V roce 1940 bylo v Londýně Edvardem Benešem ustanoveno Prozatímní státní zřízení, a vyjednával její o mezinárodní uznání a o anulování Mnichovské dohody a jejích důsledků. 18. července 1940 uznalo Spojené království československou exilovou vládu a v prosinci 1941 Sovětský svaz a Spojené státy americké uznaly československou exilovou vládu. Československá zahraniční vojska bojovala na straně Spojenců. Centrum komunistického zahraničního odboje sídlilo v Moskvě. V jeho čele stáli Klement Gottwald a Rudolf Slánský.

Do odboje proti nacistické okupaci na domácí půdě se zapojili jak demokratické strany tak komunisté. Jejich společným cílem bylo obnovení Československa v předválečných hranicích a vyrovnání se se Sudetskými Němci a kolaboranty. Významnými organizacemi domácího odboje byli Obrana národa a Ústřední vedení odboje domácího. Obrana národa byla prakticky rozbita říšským protektorem Reinhardem Heydrichem.

Reinhard Heydrich byl 27. května 1942 při atentátu uskutečněném skupinou v Anglii vycvičených československých výsadkářů (Jan Kubiš a Jozef Gabčík), vyslaných na území protektorátu v rámci Operace Anthropoid, zraněn a na následky tohoto zranění 4. června zemřel v pražské nemocnici na Bulovce (jedná se o nejvýše postaveného nacistického prominenta, který zemřel v důsledku úspěšného atentátu během války.) V reakci na tento čin rozpoutali nacisté vlnu represí, které stály život mnoha obyvatel Protektorátu. V důsledku nepotvrzených udání byly zlikvidovány vesnice Lidice a Ležáky.

V důsledku sílícího odporu proti Hlinkově straně, jejím gardám a zejména spojenectví s Německem vypuklo na Slovensku dne 29. srpna 1944 protifašistické povstání. Bylo to vystoupení slovenského národa proti politice klerofašismu a proti nacismu, které rehabilitovalo Slovensko doma i v zahraničí po druhé světové válce a tím se Slovensko politicky dostalo na stranu vítězů. Slovenské národní povstání bylo vyhlášeno předčasně jako reakce na hrozbu vyzrazení a rychlého obsazení a nezapojily se některé posádky ze západního Slovenska. Největší ztrátu znamenalo nečekané odzbrojení dvou divizí slovenské armády na východě Slovenska německou armádní skupinou Heinrici 1. – 2. září. Bylo tak znemožněno rychlé spojení povstaleckého území s jednotkami Rudé armády, která zahájila operaci přes Karpatský Dukelský průsmyk, kde se opevnila německá vojska a v důsledku zdržení sovětské ofenzivy bylo povstání tvrdě potlačeno a celé slovenské území bylo obsazeno německou armádou. SNP bylo po dvou měsících potlačeno. Velení slovenské armády i partyzáni byly nuceni k přechodu na partyzánský způsob boje v horách. Němci jako odplatu za povstání rozpoutali teror, kterému padly za oběť i ženy a děti. Přitom vypálili 90 slovenských obcí a osad a po ukončení války bylo odkryto 211 masových hrobů. Podobně se nacisté chovali i na Moravě, kde došlo na podzim roku 1944 k rozmachu partyzánského odboje.

Po rozvinutí karpatsko-dukelské operaci dne 6. října 1944 bylo v lednu 1945 zahájeno osvobozování Slovenska, na němž se výrazně podílel i 1. československý armádní sbor. V dubnu probíhaly těžké boje ve dvou směrech na jihovýchodní Moravě a na Ostravsku. 1. května propuklo v Přerově povstání, které se již následující den přeneslo i do dalších českých a moravských měst a přerostlo v květnové povstání českého lidu. 5. května 1945 propuklo povstání i v hlavním městě Praze. Cílem bylo co nejrychlejší osvobození českého území z německé nadvlády a minimalizace dalších válečných škod, zejména v oblasti průmyslu. 9. května 1945 byla Praha osvobozena sovětskými vojsky, čímž de facto skončila druhá světová válka v Evropě.

Třetí republika[editovat | editovat zdroj]

Transport vysídlených Němců z Československa
Podrobnější informace naleznete v článcích Třetí Československá republika, Vysídlení Němců z Československa a Československé parlamentní volby 1946.

Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, ale bez území Podkarpatské Rusi, které bylo připojeno k sovětské Ukrajině. Nová vláda byla ustavena v Košicích 4. dubna a v květnu se přesunula do Prahy.

Na základě dohod z postupimské konference bylo k 1. listopadu 1946 odsunuto 2 232 544 obyvatel německé národnosti (v roce 1947 došlo k odsunu dalších 80 000 českých Němců).[4] Protože postupimská konference zároveň odmítla schválit podobný odsun i pro občany maďarské národnosti, uzavřela československá vláda s vládou maďarskou dohodu o tzv. výměně obyvatelstva, při které se jakýkoliv příslušník slovenské menšiny v Maďarsku mohl přestěhovat do ČSR a za něj byl vystěhován do Maďarska jeden příslušník maďarské menšiny na Slovensku. Na základě této dohody bylo odsunuto do Maďarska 90 000 slovenských Maďarů.[5]

Samostatnost poválečné ČSR byla oslabena. Již tehdy se v československé politice začala prosazovat závislost na Sovětském svazu, připravovaná Komunistickou stranou Československa (KSČ) za války v Moskvě.

V květnu 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby, které vyhrála v českých zemích se ziskem 40 % hlasů Komunistická strana Československa. Vytěžila nejen maximum z poválečného růstu popularity levice a Sovětského svazu jako vítěze nad nacismem, ale díky slibům další pozemkové reformy získala většinu hlasů venkovského obyvatelstva. Zato na Slovensku jasně zvítězila Demokratická strana s 62 % hlasů a komunisté jen 30 %, ale i přes tento neúspěch získali komunisté společně 38 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve složení vlády. Komunisté si podrželi nejen vlivná místa na ministerstvech vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo předsedy vlády, do něhož usedl předseda strany Klement Gottwald. Ministrem obrany se stal tajný člen KSČ generál Ludvík Svoboda, který navenek vystupoval jako nestraník.[6]

Socialismus v Československu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Komunistický režim v Československu.

Komunistický převrat[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Únor 1948.
Československo po druhé světové válce

V únoru 1948 vrcholí vládní krize v Hradeckém programu KSČ. Program požaduje další znárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikají na významná místa v silových složkách (vrcholných 8 členů SNB nahrazeno komunisty). Na protest proti tomu podává většina 20. února nekomunistických ministrů demisi. Například Jan Masaryk a Ludvík Svoboda zůstávají ve vládě. Odstoupivší předpokládali, že prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novou úřednickou vládu. To se ale nestalo a prezident 25. února demisi přijal. V těchto pěti dnech komunisté vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizováním demonstrací, stávek a vyzbrojování Lidových milicí. Je sestavena nová vláda Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. Jediný nekomunistický ministr Jan Masaryk umírá za nevyjasněných okolností.

50. léta 20. století[editovat | editovat zdroj]

Československá cedule ze začátku 80. let, informující o vstupu do hraničního pásma.

Už v březnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců, čímž znárodnili 95 % průmyslu. Také rozdělili statky nad 50 ha. Vydávali zákon o všeobecném zdravotním pojištění a provedli reformu školství. Po roce 1948 odešla druhá vlna emigrace.

9. května je Československo prohlášeno lidově demokratickou republikou, na což nemocný Eduard Beneš reagoval svou abdikací. Prezidentem se tak stal Klement Gottwald.

V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce a byly zřízeny tábory nucené práce při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u Jáchymova) 10. října byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byly též zřízeny pomocné technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jako kulaky, kněze, západní letce atd. Odhaduje se, že jimi prošlo asi 22 000 tisíc lidí. Režim plánovitě likvidoval své politické odpůrce, náboženské představitele a nekomunistickou inteligenci, snažil se omezit vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince.

Extrémní ideologizací institucí podílejících se na výchově mládeže se režim pokoušel vychovat si své nástupce. Z části se jednalo o nové, režimem zřízené instituce, ty původní jako Junák, Sokol nebo Orel byly označeny za buržoazní a zakázány.

Zejména v prvních letech po převratu docházelo k vykonstruovaným procesům, které byly zaměřeny jednak proti opozici (Heliodor Píka, Milada Horáková), ale i proti nepohodlným členům strany (Rudolf Slánský).

K velkým změnám došlo také v hospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těžký průmysl a to hlavně zbrojní. Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena 1. pětiletka = rozvoj těžkého průmyslu na úkor spotřebního, také byl vydán zákon o JZD a začala násilná kolektivizace.

V roce 1953 zemřel Stalin a nové vedení v SSSR odsoudilo kultu Stalinovy osobnosti. Ve stejném roce zemřel i Klement Gottwald a novým prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký. V tomto roce také došlo k měnové reformě, která zničila úspory mnoha lidem.

60. léta 20. století[editovat | editovat zdroj]

Baťa byla jedna z největších obuvnických firem na světě
Podrobnější informace naleznete v článcích Pražské jaro 1968, Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa a Federalizace Československa.

Krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší Československé socialistické republice a v roce 1968 k Pražskému jaru. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly rázně ukončeny vpádem vojsk států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvaným „bratrská pomoc“. Tehdejší českoslovenští politici (Alexander Dubček a další) neviděli jinou možnost než opět, jako před třiceti lety, nátlaku ustoupit.

1. ledna 1969 se Československo stalo federací dvou svrchovaných států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Od roku 1968 odešla třetí vlna emigrace.

70. léta a 80. léta 20. století[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Normalizace.

Likvidace Pražského jara vyvrcholila začátkem 70. let nastolením tzv. normalizace. Byly ustaveny prověrkové komise, které zkoumaly postoje jednotlivých členů KSČ během Pražského jara a též jejich postoj k intervenci vojsk Varšavské smlouvy. Na základě výsledků, ke kterým prověrkové komise dospěly byla řada členů KSČ ze strany vyloučena. K propouštění ze zaměstnání za protisocialistické postoje docházelo prakticky ve všech úrovních státní správy, armády i průmyslu.[7]

Během následujících let došlo k úplné konsolidaci společnosti. K prvnímu většímu projevu odporu proti režimu došlo v roce 1977, kdy byla založena Charta 77.[8] Vládnoucí režim proti Chartě zasáhl prostřednictvím jak represivního aparátu (zatýkání a soudní procesy) tak i propagandisticky uspořádáním tzv. Anticharty. Přestože postupně vznikaly další opoziční organizace (např. Helsinský výbor či VONS), KSČ držela moc pevně v rukou.

V první polovině 80. let došlo v Sovětském svazu během několika let postupně ke třem změnám na postu generálního tajemníka KSSS, což vyvrcholilo ve zvolení Michaila Gorbačova do této funkce.[9] Nové prvky sovětské politiky (tzv. perestrojka a glasnosť) byly v ČSSR přijímány na vedoucích místech vlažně, neboť existovala obava, že by tím mohl být zahájen proces destrukce socialistického zřízení.

Od poloviny 80. let navíc docházelo k nárůstu činnosti opozičních organizací, ke kterým se přidávala kritika ze strany ekonomů o neudržitelnosti modelu plánovitého hospodářství. Dalším z prvků, který destabilizoval moc KSČ ve státě byl postupné odklánění se od socialistického tábora v Polsku či Maďarsku. V Československu docházelo k probouzení se občanské společnosti, což vyvrcholilo v letech 19871989 v řadě protirežimních vystoupení známých osobností a demonstrací občanů a vedlo až k Sametové revoluci v listopadu 1989.

Pád socialismu[editovat | editovat zdroj]

Sametová revoluce
Podrobnější informace naleznete v článku Sametová revoluce.

Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let se v listopadu 1989 i socialistické Československo otevřelo okolnímu světu a vydalo se na cestu k demokracii a tržnímu hospodářství.

Zánik Československa[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Zánik Československa.

Československo zaniklo 1. ledna 1993 rozdělením na dva nezávislé státy, Českou republiku a Slovenskou republiku.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie History of Czechoslovakia ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku History of Czechoslovakia na anglické Wikipedii.

  1. Stuart Hughes Contemporary Europe: a History Prentice-Hall, 1961 Page 108
  2. Niall Ferguson The War of the World Allen Lane, 2006 ISBN 0-7139-9708-7 Page 161
  3. Stuart Hughes Contemporary Europe: a History Prentice-Hall, 1961 Page 129
  4. Počty Němců odsunutých z ČSR [online]. Fronta.cz, [cit. 2009-06-09]. Dostupné online.   pozn: počty Němců odsunutých během tzv. divokého odsunu během r. 1945 nejsou přesně známy
  5. Maďarská menšina na Slovensku [online]. bohumildolezal.lidovky.cz, [cit. 2009-06-09]. Dostupné online.  
  6. Armádní kontrarozvědka v boji o poválečný charakter státu / 1945 - 1948 / [online]. Vojenské zpravodajství ČR, [cit. 2009-04-06]. Dostupné online.  
  7. Normalizace (resp. konsolidace) [online]. Tomáš Vlček, [cit. 2009-09-09]. Dostupné online.  
  8. Charta 77 [online]. Tomáš Vlček, [cit. 2009-09-09]. Dostupné online.  
  9. 1985 [online]. ÚSD AVČR, [cit. 2009-09-09]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Dramatické i všední dny protektorátu. Praha : Themis, 1996. 288 s. ISBN 80-85821-35-4.  
  • GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938–1939 : svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2004. 315 s. ISBN 80-7185-626-6.  
  • GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Velké dějiny zemí Koruny české XV. a. 1938-1945. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2006. 623 s. ISBN 80-7185-582-0.  
  • GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. 1938-1945. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2007. 743 s. ISBN 978-80-7185-835-5.  
  • KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945-1948. Praha : Panorama, 1990. 245 s. ISBN 80-7038-193-0.  
  • KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha : Libri, 2000. 571 s. ISBN 80-7277-027-6.  
  • KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl druhý. Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930-1935). Praha : Libri, 2002. 577 s. ISBN 80-7277-027-6.  
  • KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl třetí. O přežití a o život (1936-1938). Praha : Libri, 2003. 803 s. ISBN 80-7277-119-1.  
  • KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad. Vnitropolitický vývoj Československa 1918-1926 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. 1. Hrad a Pětka. Praha : Panevropa, 1996. 432 s. ISBN 80-85846-06-3.  
  • KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad : vnitropolitický vývoj Československa 1926-1935 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. 2. Kdo po Masarykovi?. Praha : Panevropa ; Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1998. 591 s. ISBN 80-86130-02-9.  
  • KLIMEK, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české XIII. 1918-1929. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2000. 822 s. ISBN 80-7185-328-3.  
  • KLIMEK, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české XIV. 1929-1938. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2002. 768 s. ISBN 80-7185-425-5.  
  • VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6.  
  • 'We the People' by Timothy Garton Ash Granta Books, 1990 ISBN 0-14-014023-9
  • 'Lighting the Night' by William Echikson Pan Books, 1990 ISBN 0-330-31825-X
  • 'Despatches from the Barricades by John Simpson Hutchinson, 1990 ISBN 0-09-174582-9