Bitva na řece Kalce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Bitva na řece Kalce (31. května 1223) představuje jednu z nejvýznamnějších bitev ruských dějin, z dnešního pohledu je na ní hleděno jakožto na Nejslavnější porážku Slovanů. Ruská knížata a Polovci v ní utrpěli drtivou porážku od početně výrazně slabších Mongolů a jejich moc byla zásadně podlomena. Mongolové sice bezprostředně do tehdejších ruských knížectví nevpadli, protože se soustředili na plenění Polovců a povolžských Bulharů, ale učinili tak v roce 1237 a úspěšně si je podmanili, k čemuž jim doposud přetrvávající vliv Kalky hodně napomohl.

Příčina[editovat | editovat zdroj]

Východní Evropa od počátku 13. století čelila nárazům mongolských kmenů, bylo tomu tak hlavně pod vedením velkého chána Temudžina, který sám sebe nazýval Čingischán. Ten dokázal sjednotit evropské Mongoly, kterým se již v té době říkalo Tataři, a ovládnout tak obrovskou plochu od Číny a Korey až po Kaspické jezero. Se svým národem se přemístil až k azovskému moři, kde se ruští caři rozhodli tatarskému náporu na poslední chvíli čelit. Bitvě na řece Kalce předcházely bitvy v roce 1221 na území dnešního Ázerbájdžánu a Arménie a také bitva na řece Kubáň o rok později, kde Tataři porazili vojska Kumánů. Tento postup Tatarů ruská knížata zneklidňoval, nevěnovali mu však dostatečnou pozornost, jelikož se hlavně soustředili na plenění tehdejšího Bulharska.

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Počátek bitvy popisuje krátký ruský rukopis: "Léta 1232 přitáhlo vojsko, o jakém dosud nikdo neslyšel: bezbožníci zvaní Tataři přitáhli do polovecké země." Tatarské vojsko bylo vedeno dvěma zkušenými a oblíbenými vojevůdci; Nojona Džebeho a Subutaje Bagatura. Jelikož se Tataři doposud se západními vojsky nesetkali, měla tato bitva být jakási zkouška jejich sil. Oba generálové dostali po 1 tumenu, tedy po 10 tisících bojovníků. Bitva začala pro ruská vojska zdánlivě dobře, knížeti Daniilovi se povedlo dostat tatarské útočníky na útěk, čehož využili lukostřelci a připravili tatarská vojska o několik set mužů. Mongolové se tedy stáhli, načež Rusové reagovali vysláním tisícovky jezdců na předsunutý pluk tatarů. I tento střet skončil pro Rusy úspěchem, což značně vyzdvihlo morálku uvnitř ruské armády.

Rusové pronásledovali Tatary po devět dní, ti však lákali svým ústupem nic netušící Rusy do pasti, kterou oba generálové naplánovali u řeky Kalky. V tu chvíli se štěstí obrátilo. Tomu nahrávalo hned několik faktorů - jedním z nich byla nejednotnost ruské armády, která byla vedená hned několika knížaty, zatímco Mongolové bojovali jako jednotná armáda. Generálové využívali oblíbené taktiky rychlého útoku a ústupu, kde se rapidně střídali v útocích. V tu chvíli se ruská vojska obrátila na ústup - ruské linie se hroutily a nejednotnost a zoufalý úprk připravil o život asi 50 tisíc ruských vojáků jen v prvním dne bitvy. Nečestnou lstí pak vylákali z opevněného úkrytu samotného vůdce Mstislava III., kterého poté brutálně umučili. To znamenalo absolutní vítězství na straně Tatarů.

Výsledek[editovat | editovat zdroj]

Čingischán byl z úspěchu své "experimentální" výpravy nadšený, ujistil se, že bohatý východ Evropy je snadno porazitelný, což vedlo v roce 1237 k dobytí Kyjevské Rusi. Vítězná vojska Tatarů mohla dále pokračovat na Krym a následovně na Ukrajinu. Zde se však z důvodu vyčerpání a únavy vojáků záhy stáhla, aby se mohli sjednotit s Čingischánovými hlavními silami v severo-západní Číně. Mongolský generál Džebe po cestě zpět zemřel, zatímco z Bagatury se stal válečný hrdina.

Ruské území se tímto dostalo pod vliv tatarského chanátu Zlatá horda, založeným až později v roce 1242 jedním z Čingischánových synů, kterého vládcům muselo odvádět vysoké poplatky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

DL, http://ubdnes.nolimit.cz/cingischan-a-mongolska-rise/bitva-na-kalce-nejslavnejsi-2.html, 27.12.2009.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

ČORNEJ a spol.. Dějepis pro gymnázia a střední školy: Středověk a raný novověk. Praha: SPN, 2009.