Alexandr Něvský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Alexandr Jaroslavič Něvský
{{{název}}}
Narození 30. května? 1220
Úmrtí 14. listopadu 1263
Svátek 30. srpna
Pohřben Alexandro-Něvská lavra v Petrohradu
Blahořečen nebyl
Svatořečen 16. února 1547 všeruským církevním sněmem
Úřady kníže novgorodský, veliký kníže vladimirský
Uctíván církvemi pravoslavná církev
Významné zasvěcené kostely Sofie (Bulharsko), Postupim (Německo)
Patronem Sankt Petěrburgu

Alexandr Jaroslavič Něvský (rusky Александр Ярославич Невский) (zřejmě 30. května 1220, Perejaslavl Zalesskij – 14. listopadu 1263, Goroděc na Volze) byl ruský státník, kníže novgorodský (12361252) a později velkokníže vladimirský (12521263).

Pro svá vojenská vítězství se stal legendou a je považován za jednoho z největších panovníků v historii Ruska. Porazil švédské vojsko v bitvě na řece Něvě (15. července 1240) a řád německých rytířů v tzv. ledové bitvě na Čudském jezeře (5. dubna 1242). Brzy po Alexandrově smrti napsal jeden z jeho mladších současníků Žitije (legendu), ve kterém ho oslavil jako knížete - světce. Současně začal být uctíván v místě uložení ostatků (Vladimir nad Kljazmou). Později, za vlády Ivana Hrozného, byl roku 1547 prohlášen za svatého pravoslavné církve. Počátkem 18. století nechal Petr Veliký přenést jeho ostatky do nově založeného kláštera v Petrohradě, který byl Alexandru Něvskému zasvěcen. Legendární kníže se stal vedle apoštolů sv. Petra a sv. Pavla ochráncem nově založeného města a celého impéria.

Doba mládí a dospívání[editovat | editovat zdroj]

Alexandr se narodil jako druhorozený syn v rodině perejaslavského knížete Jaroslava Vsevolodoviče a jeho ženy Rostislavy – Feodosije. Za datum jeho narození je tradičně považován 30. květen 1220, ale mohlo k tomu dojít i později. Malý Alexandr i jeho starší bratr Fjodor byli odmala připravováni pro úlohu budoucích vládců. Již roku 1225 absolvovali slavnostní obřad uvedení do knížecího stavu (tzv. kňažeskij postrig), který vykonal vladimirský biskup Simeon. Jím se symbolicky stali knížaty z Monomachova domu, kteří měli za povinnost chránit ruskou zemi. Od té chvíle byli chlapci vychováváni jako bojovníci a velmi rychle dospívali.

Koncem roku 1226 byl Jaroslav pozván již počtvrté do Novgorodu, aby se zde stal knížetem. Tentokrát přivezl s sebou dva nejstarší syny Fjodora a Alexandra, kteří se zde měli seznámit s odlišným společenským zřízením země, jíž měli podle jeho přání v budoucnu vládnout. Již roku 1230 jmenoval kníže Fjodora a Alexandra svými zástupci v Novgorodu. Alexandr tak prakticky vyrůstal v Novgorodě, což položilo základ jeho vcelku dobrých vztahů s obyvateli města v budoucích letech. Ve čtrnácti letech se z něj stal urostlý a silný mladík, plně schopný boje. Křtem první válečné zkušenosti prošel na jaře 1234, kdy ho otec vzal s sebou na tažení do Livonska proti řádu mečových rytířů. Křižáci utrpěli porážku na zasněžené pláni mezi pevností Dorpatem a řekou Amovží. Dobýt dobře opevněný Dorpat, kam se rytíři uchýlili, se však Rusům nepodařilo. Řád byl nicméně nucen uzavřít s Novgorodem mír a platit mu vysoké daně. Nedlouho nato napadli novgorodské území Litevci, kteří pronikli až k městu Staraja Russa, nacházejícímu se na jižním břehu Ilmeňského jezera. Obyvatelé útočníky odrazili a kníže Jaroslav se vydal za nimi a porazil je. Také této vojenské akce se zúčastnil mladý Alexandr.

V létě 1236 se Jaroslav stal velkoknížetem kyjevským a na novgorodský stolec dosadil se souhlasem věče svého syna Alexandra, který se tentokrát stal samostatným vládcem. Jeho bratr Fjodor mezitím roku 1233 zemřel. V postu novgorodského knížete setrval Alexandr nezvykle až do své smrti v roce 1263, od roku 1252 tu však jmenoval své syny jako zástupce (naměstniki). I poté však stále věnoval novgorodským záležitostem velkou pozornost.

Boje se Švédy a německými rytíři[editovat | editovat zdroj]

V době Alexandrova nástupu na novgorodský knížecí stolec byla severozápadní Rus ohrožena expanzivními snahami Švédska a livonské větve Řádu německých rytířů. Roku 1240 se Švédové vylodili v ústí Něvy, ale byli poraženi novgorodským vojskem v čele s Alexandrem a donuceni k ústupu. Alexandr získal později, zřejmě koncem 15. století, čestný přídomek Něvský. Po vítězství nad Švédy se snažil upevnit svoji moc v Novgorodě, dostal se však do sporů s bojary a z města raději odešel.

Krátce po bitvě na Něvě zaútočili na Rus němečtí rytíři z Livonska a zmocnili se pevnosti Izborsk. Poté napadli Pskov, byli odraženi, ale vzápětí se ujali správy města, a to zřejmě se souhlasem větší části obyvatel, kteří byli ochotni raději uznat svrchovanost řádu než Novgorodu. Rytíři odsud podnikali další výpravy, při nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu, za jehož hradbami hledali záchranu obyvatelé lokalit, obsazovaných a pustošených Němci. Situace ve městě se radikalizovala a neurozené městské vrstvy se začaly dožadovat ozbrojeného odporu proti křižákům.

Novgorodští proto požádali Jaroslava Vsevolodoviče, který se mezitím stal velikým knížetem vladimirským, aby jim poslal syna nazpět. Jakmile přijel mladý vojevůdce do města, zahájil energicky přípravy na boj. Nechal budovat opevnění a shromažďoval veškerou dostupnou vojenskou hotovost z novgorodské země i poplatných oblastí, nyní ohrožených křižáky. Poté vyrazil na sever, kde dobyl křižáckou pevnost Koporje a nechal ji rozbořit (1241). Následně vyhnal s pomocí svého bratra Andreje a vladimirsko-suzdalského vojska řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně Čudského jezera, zastavil Alexandr 5. dubna 1242 v tzv. „ledové“ bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše.

V ruském dějepisectví byly obě bitvy obvykle značně zveličovány a líčeny jako obrana západních ruských hranic před agresí katolického Západu s cílem ovládnout Rus, vnutit ji katolickou víru a připojit pod jurisdikci papeže. Dnešní historici[kdo?] vidí situaci střízlivěji. Zdůrazňují, že obou bitev se zúčastnila jen menší vojska o maximálním počtu několika tisícovek bojovníků.[zdroj?] Ostatně více jich ani livonská větev řádu německých rytířů neměla k dispozici. Střízlivý počet 20 mrtvých a 6 zajatých rytířů v "ledové" bitvě, která uvádí livonský pramen,[1] pro ni mohl znamenat opravdu citelnou ztrátu, neboť počet livonských rytířů sotva přesahoval stovku. Obě historicky známé srážky v podstatě nepřekročily rámec širších pohraničních konfliktů, jež byly důsledkem a soupeření o prosazení vlivu ve východním Pobaltí mezi Rusy (Novgorodem, Pskovem) na jedné straně a příchozími Němci nebo Švédy na druhé straně. To ovšem neznamená, že nebyly zatěžující, ale především pro pohraničí, nikoliv pro celou Rus – většiny ruských knížectví se vůbec netýkaly. Ta byla ovšem v té době devastována druhou vlnou mohutné expanze Mongolů na západ.

Vztah k tatarským dobyvatelům a katolické církvi[editovat | editovat zdroj]

Přestože si někteří novgorodští bojaři přáli spolupracovat s řádem proti Tatarům, kteří v té době opanovali ostatní ruská knížectví, rozhodl se Alexandr Něvský pro opačnou politickou orientaci. Jeho vítězství proti Švédům a křižáckým vojskům ocenil chán Zlaté hordy Bátú jako obranu území svého státu, potvrdil Alexandrova otce Jaroslava Vsevolodoviče na vladimirském velkoknížecím stolci a předal mu Kyjev. Po jeho smrti se stal velkoknížetem sám Alexandr a z titulu této funkce podřídil roku 1257 Zlaté hordě dosud samostatný Novgorod. Roku 1259 vypuklo ve městě proti Tatarům povstání, které Alexandr na přání baskaků potlačil. Poté se Novgorod podřídil.

Alexandrovo zdánlivě rozporuplné jednání bylo v podstatě velmi pragmatické. Kníže měl zřejmě představu, že tatarská nadvláda je jen dočasnou záležitostí, zatímco spojenectví s řádem by mohlo vést k podřízení ruské církve Římu a nastolení unie, jejímž byl rozhodným odpůrcem. Po náboženské stránce byli totiž Tataři tolerantní (Bátú byl pohanem, jeho bratr a nástupce Berke prvním mongolským chánem, který přijal islám),pravoslavnou církev nepotlačovali, naopak využívali ortodoxní duchovenstvo k ovlivňování nižších vrstev obyvatelstva. Vést společný boj proti Tatarům, jak mu nabídl v roce 1247 papež Inocenc IV., proto Alexandr odmítl.

Kanonizace a kult[editovat | editovat zdroj]

Alexandr začal být uctíván jako světec již brzy po své smrti, i když zatím pouze ve Vladimiru, kde byly uloženy jeho ostatky v kostele Rožděstvěnského kláštera, který byl tehdy archimandrií všech ruských klášterů. Původní Žitije, legenda o Alexandrově životě, byla napsána v 80. letech 13.století mnichem z okruhu osob blízkých tehdejšímu kyjevskému metropolitovi Kirillovi. Autor byl nejspíše Alexandrovým mladším současníkem, mohl tedy čerpat z vlastních vzpomínek a z vyprávění jeho spolubojovníků. Jeho práce obsahuje jak prvky hagiografického žánru, tak vojenské biografické pověsti s heroickými črtami. Jako klíčová událost v životě knížete je líčeno vítězství nad Švédy na řece Něvě, které svým významem daleko převyšuje porážku křižáků v ledové bitvě na Čudském jezeře i ostatní dramatické události Alexandrova života. Obraz neporazitelného vojevůdce však musel být stylizován tak, aby vysvětlil, proč má být Alexandr uctíván jako světec. Nebyla to vojenské vítězství a politické úspěchy, co hagiografa na něvské bitvě zajímalo nejvíce, ale její důsledky pro pravoslavnou církev a víru, ochrana pravoslaví před útokem západních katolíků.

16. února 1547 všeruský církevní sněm Alexandra Něvského oficiálně kanonizoval a stanovil jeho svátek v liturgickém kalendáři na den uložení ostatků 23. listopadu. Alexandrův kult se rychle rozšířil po celé Rusi. Byl uctíván ve všech ruských pravoslavných kostelech, zasvěcovaly se mu nové chrámy, malovaly se ikony a chrámové fresky, kde byl vyobrazen po boku dalších významných světců.

Kanonizace se stala impulsem pro další rozmnožování a revidování legendy o jeho životě. Sakrální pojetí jeho osoby navazovalo na místní kult ve Vladimiru a Suzdalu a prezentovalo ho jako mnicha a divotvůrce Alexije, který se odvrací od světského života. Žitije nezdůrazňovalo světské činy vládce, ale zázraky, především ty, které se údajně dály na jeho hrobě a jejichž počet vzrůstal s každou další redakcí alexandrovské legendy. Tomu odpovídalo také současné výtvarné pojetí – nebyl zpodobňován jako vítězný vojevůdce nebo panovník, ale jako svatý mnich v mnišském oděvu.

Velkého významu nabyla alexandrovská tradice za vlády Petra I. Velikého na počátku 18. století. Po svém vítězství nad Švédy v severní válce a uzavření nystadského míru v roce 1721 povýšil car Alexandra Něvského do role ochránce ruského impéria a učinil ho vedle biblických světců apoštolů Petra a Pavla patronem nově založeného Sankt-Petersburgu. Paralela byla zcela zjevná. Také Alexandr kdysi zvítězil nad švédskými útočníky. Petr I. založil na předpokládaném místě bitvy na Něvě na Alexandrovu počest klášter a nechal sem z Vladimiru přenést jeho ostatky. Jejich slavnostní uložení se konalo 30. srpna 1724, v den třetího výročí nystadského míru. Na tento den byl také v liturgickém kalendáři přeložen z 23. listopadu jeho svátek. Car zakázal zobrazovat nadále Alexandra Něvského jako zbožného mnicha. Jeho symbolická transformace směřovala k obrazu velkoknížete ve slavnostním oděvu moskevských carů, zakladatele dynastie a ochránce impéria.

Roku 1725 založila carevna Kateřina I. podle odkazu svého zesnulého chotě řád sv. Alexandra Něvského, jenž byl udělován významným vojenským i civilním státním činitelům, kteří se zasloužili o blaho ruské říše. Stalo se tak u příležitosti sňatku jejich dcery Anny Petrovny s golštýnsko-gottorpským vévodou Karlem Friedrichem, jemuž byl řád udělen jako prvnímu.

V roce 2008 skončil Alexandr Něvský v anketě Jméno Ruska na prvním místě před Pjotrem Stolypinem a Stalinem.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BĚGUNOV, Jurij, Aleksandr Něvskij. Žizň i dějanija svjatogo i blagovernogo velikogo kňazja, (Žizň zamečatělnych ljuděj 1041), Moskva, Molodaja gvardija 2003
  • DANILEVSKIJ, I.N, Aleksandr Něvskij: Rus i Orděn, in: Danilevskij, I.N., Russkije zemlji glazami sovremennikov i potomkov (XII-XIV vv.), Moskva 2001
  • KLEPNIN, N.A., Svjatoj blagovernyj i velikij kňjaz Aleksand Něvskij, Sankt-Petěrburg 2004
  • KŇAZ ALEKSAND NĚVSKIJ I JEGO EPOCHA. Isledovanija i matěrialy, ed. Běgunov, Ju.K. = Kirpičnikov, A.N., S.-Petěrburg 1995
  • FENNELL, John, The Crisis of Medieval Russia 1200 - 1304, (Longman History of Russia), London and New York 1983
  • ISOAHO, Mari, The Image of Aleksand Nevskiy in Medieval Russia. Warrior and Saint, (The Northern World. North Europe and the Baltic c.400-1700 AD. Peoples, Economies and Cultures 21), Brill, Leiden – Boston 2006
  • LEITSCH, Walter, Einige Beobachtungen zum politischen Weltbild Aleksandr Nevskijs, in: Forschungen zur osteuropäischen Geschichte 25 (1978)
  • PICKOVÁ, Dana. The Golden Horde and the Eastern “Choice” of Aleksandr Nevsky. In SKŘIVAN, Aleš; SUPPAN, Arnold. Prague Papers on the History International Relations. Prague : Institute of World History, 2009. Dostupné online. ISBN 978-80-7308-296-3. ISSN 1803-7356. S. 29-55. (anglicky)
  • PICKOVÁ, Dana, Alexandr Něvský - hledání reality, I. Neporazitelný vojevůdce, in: Historický obzor 21, 2010, č.7/8, s.154-162
  • PICKOVÁ, Dana, Alexandr Něvský - hledání reality, II. Léta těžkých rozhodnutí, Historický obzor 21, 2010, č.11/12, s. 251-260
  • SCHENK, Frithjof Benjamin, Aleksandr Nevskij. Heiliger – Fürst – Nationalheld. Eine Erinnerungsfigur im russischen kulturellen Gedächtnis (1263-2000), (Beiträge zur Geschichte Osteuropas 36), Böhlau Verlag, Köln - Weimar- Wien 2004

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Livlaendische Reimschronik, ed. Meyer, L., Hildesheim 1963, s.52

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexander Nevsky ve Wikimedia Commons