Dualismus (filosofie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dualismus (z lat. dualis, dvojitý, podvojný) je velmi široký pojem, který může znamenat přesvědčení, že:

  1. skutečnost se nám ukazuje v polaritě dvou protikladných aspektů;
  2. skutečnost je třeba vysvětlovat ze dvou protikladných konceptů;
  3. skutečnost vzniká ze sporu dvou protikladných principů (ontologický či metafysický dualismus).

Dějiny pojmu[editovat | editovat zdroj]

Samo označení dualismus je vcelku nedávného původu: vzniklo až na přelomu 17. a 18. století (Thomas Hyde, Pierre Bayle) a původně znamenalo dualismus náboženský, totiž přesvědčení, že skutečnost vznikla ze sporu a střetu dvojího božstva, dobrého a zlého. Počínaje Leibnizem se však užívá hlavně pro označení metafysického dualismu Descartova, tj. rozlišení dvou podstat, věci rozlehlé (res extensa) a myslící (res cogitans).

Nicméně rozlišení dvou principů skutečnosti lze sledovat už od počátku náboženského i filosofického myšlení. V náboženském myšlení se dualismus snažil odpovědět na otázku, kde se bere zlo: jeho původcem je zlé, člověku nepřátelské božstvo. Ve většině náboženských systémů je toto zlé božstvo nakonec ovšem podřízeno svrchovanému božstvu života a dobra. V biblickém židovství je i Satan jeden z „Božích synů“ a v křesťanství převládá myšlenka Augustinova, že zlo je jen nedostatek dobra. Jen v některých formách manicheismu jsou obě síly v rovnováze a není nic, co by spor mohlo překlenout.

Z jiného hlediska viděli dualitu skutečnosti řečtí filosofové, totiž jako protiklad věčného, neměnného bytí a proměnlivého, klamného zdání čili nebytí.[1] V Platónových dialozích se vedle dualismu vědění a zdání objevuje i dualismus pravého světa idejí proti klamnému světu smyslových zkušeností a konečně dualismus nesmrtelné duše ve smrtelném těle.[2] Aristotelés se pokusil zmírnit tento neudržitelný protiklad tím, že věčné ideje pokládal za tvary či formy věcí, nikoli za samostatná jsoucna. Věci vznikají spojením látky a tvaru, takže jedna bez druhé není lidské zkušenosti přímo přístupná.

Metafyzický dualismus[editovat | editovat zdroj]

Ve snaze vnést do filosofického uvažování určitost a jasnost obnovil ostrý dualismus René Descartes, ovšem v úplně jiném smyslu. Každá skutečnost je buďto rozlehlá a tedy hmotná, anebo schopná myslet. Oblast možné zkušenosti se tak rozpadá na dvě, na oblast vnější zkušenosti smyslů a oblast sebevědomí myslícího subjektu. Tento radikální krok měl velký úspěch, umožnil vznik vědy v moderním slova smyslu a hluboce ovlivnil všechno následující myšlení. V poněkud pozměněné podobě jej převzal Immanuel Kant jako dualismus přírody čili „říše nutnosti“ a naproti ní „říše svobody“, kde platí mravní zákon. Tomu pak odpovídá i rozlišení mezi objektivním a subjektivním, které dodnes určuje naše myšlení. Jenže zatímco ještě pro Kanta se to pro člověka nejdůležitější děje v říši svobody, pro nás se z ní stalo „pouze subjektivní“ čili soukromé, které druhé lidi zajímat nemusí.

Descartův dualismus ovšem narážel od začátku na problémy, s nimiž si nevěděl rady, zejména problém vztahu duše a těla: jak je možné, že člověk (tj. jeho duše, mysl) chce zvednou ruku – a skutečně ji zvedne? Descartovo řešení, že spojení obstarává mozková žláza epifýza (šišinka), nebylo příliš přesvědčivé a Descartes sám to v korespondenci uznává. Ještě umělejší byl ovšem paralelismus či okasionalismus Malebrancheův a Leibnizův: podle nich je myšlenka i čin přímo řízen vůlí Boží a dojem příčinného působení myšlenky na tělo je mylný. Proto nakonec převládlo reduktivní stanovisko vědy, že stačí sledovat hmotnou skutečnost a procesy mysli pokládat za pouhé epifenomény.

Ani toto stanovisko však není filosoficky udržitelné, neboť musí ignorovat nepochybnou skutečnost myslícího vědce, který tato rozhodnutí činí a podle nich jedná nebo nejedná. Skutečnost vnímání a poznávání lze redukovat na epifenomén mozkových procesů jen u zkoumaného objektu či pacienta, nikoli u poznávajícího vědce, kde záleží pouze na jeho výsledku, na vlastním obsahu poznání, a ten jistě nemá povahu měřitelné věci.

Sémantický dualismus[editovat | editovat zdroj]

Protiklady
+ -
1 0
ano ne
nahoře dole
bílý černý
tvrdý měkký
dobro zlo
světlo tma
muž žena
jang jin

Zdánlivě neřešitelný problém dualismu v jeho moderní podobě možná plyne ze dvou problematických předpokladů:

  1. skutečnost se skládá z jednotlivých předmětů či věcí
  2. vztahy mezi nimi jsou příčinné (kauzální).

Novou cestu k pochopení problému otevřelo zkoumání jazyka. Víme, že jazyk je z podstaty systém diskrétní, který i spojité jevy musí uchopovat a popisovat ostře odlišenými často protikladnými pojmy. Pro vysvětlení pojmu, například ve slovníku, se často užívá protikladů, opaků: měkké je co není tvrdé. Slovo a dokonce i hláska může nést význam jen potud, pokud se ode všech ostatních liší.[3] Dokonce i v hudbě se zpravidla připouštějí jen „čisté“ tóny, kdežto všechno mezi nimi je „falešné“. Naproti tomu naše zkušenosti jsou obvykle „spojité“, nic není ani úplně bílé ani docela černé, a na „černobílé vidění“ si často stěžujeme. Chceme-li je popsat, musíme začít hrubým zjednodušením, které pak postupně zjemňujeme.

Skutečnost, že řada protikladů v tabulce má také zřetelný hodnotící význam, připomíná, že náš jazyk není jen nástrojem popisu a poznávání, ale především hodnocení, rozhodování a praktického jednání. Zkušenosti běžného života nemají povahu oddělitelných předmětů a nutných příčinných vztahů mezi nimi. Žijeme spíše mezi procesy, které také nemůžeme jen pozorovat a popisovat jako nezúčastnění diváci, nýbrž které se nás životně týkají a v nichž nám o něco jde. Z tohoto hlediska není ani problém dualismu tak neřešitelný, jak by se na první pohled zdálo.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Proti tomu argumentuje už Parmenidés, podle něhož jsou nemyslící lidé „dvouhlaví“. Zl. DK 28 B 8.
  2. Viz např. Faidón.
  3. Viz Ferdinand de Saussure.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • R. Descartes, Rozprava o metodě. Praha 1992
  • I. Kant, Kritika čistého rozumu. Praha 2000
  • Platón, Faidón. Praha 1993