Finské velkoknížectví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Finské velkoknížectví Storfurstendömet Finland Suomen suuriruhtinaskunta Великое княжество Финляндское ←  1809 – 1917  → vlajka znak
geografie Finské velkoknížectví 1809-1917
hlavní město:	Helsinki
rozloha:	360 000 km²
obyvatelstvo
počet obyvatel:	1 636 900 (v roce 1850)
národnostní složení:	Finové, Švédi, Sámové, Rusové
jazyky:	švédština, finština, ruština
náboženství:	evangelická luteránská církev, pravoslavní
státní útvar
státní zřízení:	monarchie
měna:	rubl (1840-1865), markka (1865-)
vznik:	1809 (sněm v Porvoo)
zánik:	1917 (rozpadem)
předcházející státy: Švédské království nástupnické státy: Finsko

Finské velkoknížectví byl státní útvar v severovýchodní Evropě vzniklý po Finské válce v roce 1809 a existující až do roku 1917. Území Finského velkoknížectví se častečně shoduje s územím dnešní Finské republiky, která ztratila v době 2. světové války většinu finské Karélie. Finské velkoknížectví bylo v letech 1809 - 1917 autonomní součástí Ruské říše.

[editovat] Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Finska.

Po porážce Švédska ve Finské válce v roce 1809 bylo území dnešního Finska připojeno k Rusku, které o jeho zisk usilovalo od počátku 18. století vzhledem ke strategické poloze země. Smlouvou v Porvoo bylo Finsko připojeno k Rusku a získalo autonomní status Finského velkoknížectví. Ruský car Alexandr I. potvrdil Finsku celou řadu privilegií a práv pocházejících z doby švédské nadvlády (jako byla například existence stavovského sněmu, vlastní zákony). Po celou dobu ruské nadvlády ve Finsku byl autonomní status Finska založen na osobní vůli ruských carů, kteří jej vždy s nástupem nového obnovovali. V první polovině 19. století se Rusové snažili ve Finsku potlačit vliv místních švédských elit a omezit tak další politickou a kulturní orientaci země na Švédsko. V rámci této politiky paradoxně podporovali finské národní hnutí a finský jazyk. V roce 1828 byla na Helsinské univerzitě otevřena katedra finského jazyka a v roce 1850 ustavena profesura finštiny. Za vlády Alexandra II v roce 1863 byla finština zrovnoprávněna jako oficiální úřední jazyk země. Ruská imperiální moc tak přímo i nepřímo podporovala finizaci Finska. Ze stejných důvodů bylo hlavní město přesunuto z Turku (švédsky: Åbo) do doposud nevýznamných Helsinek. Poměrně dlouhou dobu bylo Finsko viděno očima Rusů jako nevýznamná okrajina Ruska a vhodná destinace pro odpočinkové pobyty ruské šlechty i carské rodiny. Především od konce 80. let 19. století a hlavně na konci 90. let 19. století a na začátku 20. století se postoje ruského centra k Finsku měnily. V rámci rusifikačních snah byla postupně prosazována politika větší integrace Finska do Ruské říše spojená s osobnostmi generálních guvernérů Finska Nikolaje Ivanoviče Bobrikova v letech 1898-1904 a Franze Alberta Seyna v letech 1909-1917. 6. prosince 1917 vyhlásilo Finsko nezávislost.

[editovat] Základní rysy finské autonomie mezi lety 1809-1917

Ruský car vládl ve Finsku jako finský velkokníže, což znamenalo, že země neztratila svou administrativní nezávislost a nestala se gubernií Ruské říše jako Ukrajina (Malá Rus) nebo Polské království (po roce 1863). Hlavním představitelem ruské moci v zemi byl generální guvernér. V Petrohradě existoval úřad "ministra pro finské záležitosti" nazvaný jako státní sekretář. Přes některé pokusy nebylo Finsko nikdy spravováno v ruském jazyce ale mělo vlastní úřední jazyky - švédštinu a od roku 1883 finštinu. Kromě vlastních zákonů a zákonodárství mělo Finské velkoknížectví vlastní armádu a kadetní školy, což znamenalo, že finští občané nebyli nuceni sloužit v ruské carské armádě a mimo území Finska. Tato skutečnost se stala ústředním bodem konfliktu mezi Finy a carskou vládou, která se po roce 1899 snažila systematicky zrušit samostatnost finské armády, což se jí v roce 1901 podařilo.

Finsko mělo také autonomní školství s nepovinnou výukou ruského jazyka a vlastními učebními texty. Autonomie se do počátku 20. století také týkala pošty a cel. I tyto dvě oblasti začaly být v rámci integračních snah trnem v oku petrohradských vládních kruhů. Hlavním protifinským argumentem se i po revoluci roku 1905 stal prerogativ o jednotě a nedělitelnosti Ruska. Vedle zavedení povinné vojenské služby v ruské armádě a zrušení nezávislého statusu finské armády v roce 1901, byl další ranou finské autonomii zákon z roku 1912, který umožňoval ruským občanům službu v aparátu finské administrativy.

Na začátku 1. světové války v roce 1914 měla ruská vláda připravený rozsáhlý rusifikační program, který nasvědčoval tomu, že se Petrohrad rozhodl s finskými specifiky skoncovat. Tento program se jednal především finských zákonů a celého právního systému, pošt a komunikací vůbec nebo zavedení dohledu nad Helsinskou univerzitou. Díky půběhu 1. světové války se program nepodařilo nikdy realizovat.

[editovat] Zdroje

KLINGE Matti. Keisarin Suomi. Espoo 1997. ISBN 9515006821. Ruský předklad: Имперская Финландия. St. Petersburg 2005. ISBN 5-901841-22-0.