Maskat a Omán
Maskat a Omán (arabsky: سقط وعمان) byl státní útvar, který existoval na území dnešního Sultanátu Omán a zčásti na území dnešních Spojených arabských emirátů, přibližně od roku 1856 do roku 1970. Maskat a Omán by neměl být zaměňován s jiným státním útvarem, a to se Smluvním Ománem.
Obsah |
Maskat a Omán[editovat]
Mezi bohatším, pobřežním a námořně orientovaným Sultanátem Maskat a vnitrozemským Ománským Imámátem, jehož konzervativní vládci byli představiteli ibádíjovské větve islámu, vždy v historii existovaly rozdíly.
Sultanát Maskat disponoval silným námořnictvem, s jehož pomocí dokázal vytvořit krátkodobou říši, zahrnující dnešní Omán, Spojené arabské emiráty, jižní Balúčistán a Zanzibar a přilehlá pobřeží Keni, Tanzánie a Mozambiku. Sultanát se rovněž zapojil do vysoce výnosného obchodu s otroky napříč východní Afrikou. V nedávné době pronesl ománský ministr nárok na Maskarény, s odkazem na fakt, že tyto vzdálené ostrovy sultanát kontroloval již od 15. století.
V roce 1820 ztratil sultanát mnohá území v Perském zálivu, které se později staly britským protektorátem Smluvní Omán. Pátý sultán z rodu Al Saídů, Saíd bin Sultán, zpevnil a sjednotil své územní državy a zvýšil ekonomické zisky a země prosperovala. Nicméně, ománská námořní flotila již nemohla nadále konkurovat technicky vyspělejším evropským flotilám a sultanát ztratil mnoho obchodních styků s Indií. Pod tlakem Velké Británie se odprostil od obchodu s otroky, což vedlo k politickému i ekonomickému úpadku.
Dne 4. června 1856 zemřel Sultán, aniž by jmenoval následníka trůnu a panovnický rod Al Saíd se nedohodl na jeho následníkovi. Situace se vyřešila prostřednictvím Británie, jenž určila dva vládce z dynastie Al Saídů. První měl vládnout vnitrozemě ležícímu Imámátu Omán a druhý pro vládu v Maskatském Sultanátu. To vedlo k používání nového označení Maskat a Omán. Zanzibar se stal nezávislým.
Sultanát Maskat se stal terčem pravidelných útoků ibádíjských kmenů, které nesnášely ovlivňování ze strany Ománců žijících při pobřeží. Sultanát se nicméně s pomocí Velké Británie před těmito útoky ubránil.
Tento historický nesoulad pokračoval napříč 20. stoletím, kdy sultán Saíd bin Taimur povolil Imámátu Omán omezenou autonomii.
Objevy ropy v Perském zálivu zhoršily územní spory mezi Maskatským sultanátem a Ománským imámátem. Většina ropných polí ležela v Imámátu, avšak sultán dopřál licence k těžbě evropským ropným společnostem v oblasti, třebaže uznával svrchovanost imáma nad oblastí. Ropné společnosti proto vyzvaly britskou vládu ke zvýšení podpory Sultánovi. Seebská smlouva uznala výjimečnost sultána vůči imámovi.
S pomocí Velké Británie byl sultán schopen ovládnout většinu území Ománu. V roce 1957 Sultánovi ozbrojené síly dobyly město Nizwa, ale poté sultán jevil jen nepatrný zájem o stabilitu národa. Poslední zámořská država, při Ománském zálivu ležící přístav Gwadar, byl v roce 1958 postoupen Pákistánu. Četnost vzpour jako například Dhofarské povstání, mající podporu Jemenu, motivovalo Británii ke změně sultána. Británie zvolila na Západě vzdělaného sultánova syna, Kábúse bin Saída, jenž byl uzamknutý v paláci, nýbrž se jeho otec obával puče. Po propuštění se Kábús po úspěšném vojenském převratu s pomocí Britů prohlásil Sultánem Maskatu.
Krátce poté, znovu s pomocí Velké Británie a nelítostné armády z Balúčistánu, Kábús sloučil území ve vnitrozemí a potlačil Dhofarské povstání v roce 1976. Imámát Omán padl a nově vzniklé území spolu s územím Sultanátu Maskat začalo nést název Sultanát Omán.
Soharský sultanát[editovat]
Existence Soharského sultanátu trvala od roku 1920 přibližně do roku 1932. V roce 1920, šejk Ali Banu Bu Ali, příbuzný sultána Tajmúra bin Fajsala, se vzbouřil v severním městě Sohar a prohlásil sám sebe vládcem, avšak byl sesazen Brity v roce 1932.
Odkazy[editovat]
Reference[editovat]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Muscat and Oman na anglické Wikipedii.
Související články[editovat]
