Moskevské knížectví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Moskevské knížectví, veliké knížectví
 Vladimirsko-suzdalské knížectví
 Novgorodská republika
1276–1547 Ruské carství 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Předpokládaná rozloha moskevského státu kolem roku 1500
hlavní město:
obyvatelstvo
státní útvar
Státní útvary a území
Předcházející:
Vladimirsko-suzdalské knížectví Vladimirsko-suzdalské knížectví
Novgorodská republika Novgorodská republika
Nástupnické:
Ruské carství Ruské carství

Moskevské knížectví, později Moskevské velkoknížectví (rusky великое княжество Московское), byl historický státní útvar, existující mezi roky 1276 a 1547 na severovýchodní Rusi. Vznikl vydělením údělu, jehož centrem byla Moskva, z vladimirsko-suzdalského knížectví. Jeho území bylo postupně rozšiřováno, současně rostla prestiž zdejších vládců, kteří se od konce 14.století titulovali jako veliká knížata moskevská. Veliký kníže Ivan III. dokončil „sobiranije russkich zemel vokrug Moskvy“, integraci samostatných ruských knížectví pod moskevskou nadvládou, a položil tak základy budoucímu carskému Rusku. Ivan IV. Hrozný přijal jako první ruský panovník roku 1547 carskou korunu, čímž bylo velkoknížectví formálně nahrazeno carstvím.

Počátky[editovat | editovat zdroj]

Moskevské knížectví se objevilo jako nový samostatný útvar v 70.letech 13.století na základě závěti velikého knížete vladimirského Alexandra Něvského, který je ve své závěti udělil nejmladšímu synovi Daniilovi. Strategicky důležitá Moskva byla součástí velikého knížectví vladimirského a nebyla dosud nikdy údělem. V době Alexandrovy smrti byly Daniilovi sotva dva roky, a tak jeho otec požádal svého bratra Jaroslava, nástupce na vladimirském stolci, aby Moskvu spravoval do té doby, než kníže dospěje. Po Jaroslavově smrti (1271), kdy o velkoknížecí stolec bojovali Alexandrovi starší synové Dmitrij Alexandrovič a Andrej Alexandrovič, se Daniil v Moskvě zcela osamostatnil.

Moskva nebyla zpočátku příliš významným ani rozlehlým údělem. Knížectví se však brzy začalo čile ekonomicky i politicky rozvíjet a rozšiřovat své území. Během několika málo let počátkem 14.století se prvnímu moskevskému knížeti a jeho synu Jurijovi podařilo ztrojnásobit územní rozsah knížectví připojením Kolomny, Možajsku a Perejaslavle Zalesské. Šlo o oblasti, které měly nejen značný hospodářský, ale také strategický význam. V roce 1317 udělil chán Zlaté hordy Jurijovi jarlyk na veliké knížectví vladimirské. Stal se tak prvním moskevským knížetem, který tuto hodnost získal. [1] Nepodařilo se mu však udržet si ji až do smrti.

Soupeření s Tverem o veliké knížectví vladimirské[editovat | editovat zdroj]

Vedle Moskvy se na severovýchodní Rusi zformovala a stabilizovala další knížectví, z nichž nejvýznamnější byl Tver. Obě země měly výhodnou polohu na průsečíku obchodních cest, vedoucích po vodních tocích, i z hlediska strategického. Před nájezdy kočovníků ze stepí je chránily hluboké lesy i velká vzdálenost, což přivádělo na jejich území početné kolonisty z jižních oblastí. Počátkem 14.století se moskevská a tverská knížata, která byla blízkými příbuznými, stala vážnými konkurenty v boji o získání jarlyku na titul velikého knížete vladimirského, jenž v sobě zahrnoval jistý nárok na vládu nad celou Rusí. To vyhovovalo chánům Zlaté hordy, kteří se podněcováním konfliktů mezi Rurikovci snažili zabránit rozšiřování jejich domén a upevňování moci. Zápas mezi knížaty tverským Michailem Jaroslavičem (1271-1318, od 1304 veliký kníže vladimirský) a moskevským Jurijem Danilovičem (1303-1325, veliký kníže vladimirský 1317-1322) skončil násilnou smrtí obou. Michail byl popraven na chánově dvoře, Jurij později zavražděn jeho synem Dmitrijem (1318-1325, veliký kníže vladimirský 1322-1325).

Mezitím Tataři podnikali loupeživé nájezdy na Rus, kde vraždili a ničili nově budované hodnoty. Jurij Daniilovič se snažil dosáhnout odvolání tatarských výběrčí z ruských zemí a soustředit vybírání tatarské daně, tzv. vychodu do svých rukou. To se podařilo za vlády jeho mladšího bratra Ivana I. Kality (1325-1341, veliký kníže vladimirský od 1328), který byl schopným, ale také velmi pragmatickým vládcem a používal ne právě vybíravé prostředky. Dokázal obratně shromáždit značné finanční prostředky, a to především díky tomu, že daně, které odváděla ruská knížectví do Zlaté hordy, procházely jeho rukama. Šlo o značně vysoké částky, jejichž výběrem zatížil Ivan především ekonomicky zdatný Novgorod, nikoliv vlastní moskevské poddané. Použil je na další rozšiřování území moskevského knížectví, okázalou výstavbu v sídelní Moskvě, ale také k podplácení představitelů Zlaté hordy, aby je přiměl jednat ve svém zájmu. Jeho vztah k chánovi byl navýsost loajální. Na přelomu let 13271328 stál v čele tatarské trestné výpravy, která měla za úkol zlikvidovat protitatarské povstání v Tveru a kromě toho zdevastovala široké okolí. Povstání a pozdější poprava tverského knížete Alexandra Michailoviče v Hordě roku 1339 ukončily mocenské ambice tverských vládců. V následujících letech Tver nevedl politiku nepřátelskou vůči Moskvě a stal se do jisté míry závislým na moskevských vládcích. V důsledku Ivanovy politiky zůstalo území moskevského knížectví ušetřeno excesů tatarského plenění a mohlo se zdárně ekonomicky rozvíjet a bohatnout.

Prestiž Moskvy jako velkoknížecí rezidence se výrazně zvýšila, když sem roku 1328 natrvalo přesídlil z Vladimiru metropolita Feognost, představený celé ruské církve

„Sobiranije ruskich zemel“ pod vládou velikého knížectví moskevského[editovat | editovat zdroj]

Kulikovská bitva. Miniatura z Licevého svodu, (17.století).

Ve druhé polovině 14.století se Moskva proměnila v centrum budoucího jednotného ruského státu, kolem něhož se začala postupně sjednocovat knížectví ruského severovýchodu. Zároveň se stala hegemonem boje proti tatarské nadvládě. O to se zasloužil nejen kníže Dmitrij Donský, ale především hlavní regent v době jeho nezletilosti, metropolita celé Rusi Alexij, který se identifikoval s mocenskými nároky moskevských vládců, učinil je záležitostí ruské pravoslavné církve a usiloval o povznesení Moskvy do role představitele ruských "národních" i církevních zájmů. Jeho ideály se naplnily v bitvě na Kulikovském poli, které se on sám již nedožil.

Dokončení integrace ruských zemí za Ivana III. a Vasilije III. a další úkoly zahraniční politiky[editovat | editovat zdroj]

Vláda velikého moskevského knížete Ivana III. (1465-1505) byla velmi důležitou etapou dějin moskevského státu. Uzavírala předchozí epochu, jíž dominoval integrační proces ruských zemí a boj proti tatarské nadvládě, což otevíralo před moskevským státem nové možnosti dalšího vývoje. Ivan III. završil politické směřování svých předchůdců - vymanil ruské země definitivně z tatarského područí a sjednotil je pod svrchovaností Moskvy.

Ivan III.

Předpoklady ke zdárnému dovršení sjednocování ruských zemí kolem jediného centra vytvořila porážka vnitřní opozice údělných knížat za vlády Ivanova otce Vasilije II. (1425-1465). Ivan III. tak mohl pokračovat ve sjednocovacím úsilí svých předchůdců bezprostředně po nastoupení na trůn. V roce 1463 byla definitivně k moskevskému knížectví připojena Jaroslavl a v roce 1474 zbývající části rostovského knížectví. V tomto případě se vládci posledních menších samostatných celků sami poddali většímu a mocnějšímu politickému subjektu, třebaže tak neučinili zcela dobrovolně,ale pod tlakem okolností.

Mezi nejdůležitější úspěchy Ivana III. patří, že se mu podařilo připojit k moskevskému státu významné obchodní středisko Novgorod Veliký s obrovským bohatým zázemím a veliké knížectví tverské, jež bylo dlouholetým politickým soupeřem Moskvy. To se neobešlo bez použití vojenské síly. Novgorodští bojaři i veliký kníže tverský hledali pomoc u největšího politického protivníka Moskvy, polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV. Jagellonského, jíž se jim však navzdory uzavřeným dohodám nedostalo. Novgorod ztratil svou politickou samostatnost postupně v letech 1471 a 1478, Tver 1483 a 1485. Jedinými samostatnými ruskými zeměmi poté zůstaly Pskov a veliké rjazaňské knížectví, ale jejich nezávislost byla už pouze formální záležitostí. S konečnou platností ji zlikvidoval již Ivanův nástupce Vasilij III.

V letech 1472 a 1480 se Ivanovi III. podařilo zbavit ruské země definitivně poplatnosti na Velké hordě, nástupnickém státu Zlaté hordy. Dále však musely odvádět poplatky krymskému chanátu.[2], který byl od roku 1466 spojencem Moskvy.

Ivan III. trhá chánův dopis a rozkazuje popravit poselstvo Velké hordy (1478)

Všechna dosud samostatná knížectví se stala součástí postupně se formujícího jednotného státu a tato skutečnost postavila před moskevskou politickou reprezentaci otázku, zda má pokračovat ve sjednocovacím procesu, to znamená usilovat o připojení těch zemí, které se mezitím staly součástí polsko-litevské unie. To se stalo jednou z nejdůležitějších zahraničně politických otázek, které řešila moskevská vláda v následujících desetiletích. Dále tu byl problém boje s Tatary a otázka přístupu k Baltskému moři. Aktuální se staly již na přelomu 15. a 16.stoletá, definitivně byly vyřešeny teprve za vlády Petra Velikého a Kateřiny II. v 18.století.

Značnou aktivitu projevila moskevská politika v 80. letech také ve vztahu k livonskému řádu. Zatímco mezi Livonskem a Novgorodem Velikým existovala až dosud jistá rovnováha, s rozšiřováním přímé moci Moskvy do novgorodské oblasti byl do rusko-livonských vztahů vnesen z ruské strany prvek agresivity. Livonští rytíři ztratili během 15. století dosavadní významné postavení ve východním Pobaltí, Livonsko bylo vnitřně oslabováno spory mezi rižským arcibiskupem, řádem a měšťany zdejších hanzovních měst. Tak se pro Rusy stalo nepříliš silným protivníkem, jak ukázaly výsledky několika vpádů Moskvy na jeho území, které skončily příměřím.[3]

Poté co se Moskvě podařilo významně eliminovat tatarské nebezpečí a pominula také hrozba útoku ze strany livonského řádu, staly se největším zahraničně politickým problémem moskevského státu vztahy s Litvou a s Polskem. V letech 14861487 zesílily dosavadní litevsko-moskevské pohraniční srážky a přerostly ve válečný konflikt. Po smrti Kazimíra IV. roku 1492 došlo k litevsko-moskevskému vyjednávání, jejichž výsledkem bylo roku 1494 uznání moskevských územních zisků. Roku 1500 vypukla další válka, litevsko-livonský vpád do Ruska však dalším moskevským územním ziskům nezabránil.[4] Příměří bylo uzavřeno roku 1503. Další litevsko-ruské konflikty následovaly v letech 1507-1508 a 1512-1522. Roku 1514 dobyli Rusové Smolensk, strategicky významné knížectví, o něž měli eminentní zájem obě strany.[5]

Cesta k carství[editovat | editovat zdroj]

Seznam panovníků[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Borisov, N.S., Politika moskovskich kňazej koněc XIII - pervaja polovina XIV veka,Trudy istoričeskogo fakultěta MGU 4, serija II Istoričeskije issledovanija 1), Moskva 1999; Gorskij, A.A., Moskva i Orda, Moskva 2000; Fennell. J.L.I., The Emergence of Moscow 1304-1395, Los Angeles 1968; Nitsche, P., Die Mongolenzeit und der Aufstieg Moskaus (1240-1538).,in: Handbuch der Geschichte Russlands 1, ed. Hellmann, M., Stuttgart 1981
  2. Picková (2000). S. 120n.
  3. PICKOVÁ, Dana. Vláda Ivana III. – mezní etapa vývoje ruského státu. Historický obzor. 2000, roč. 11, čís. 5–6, s. 118–124. ISSN 1210-6097.   s.121.
  4. Picková (2000), s. 123n.
  5. PICKOVÁ, Dana, Habsburkové a Rurikovci na prahu novověku. Příspěvek k dějinám rusko-habsburských vztahů na přelomu 15. a 16.století, (Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica, Monographia CLIV), Nakladatelství Karolinum, Praha 2002
  6. Gorskij, A.A., Moskva i Orda, Moskva 2000, s.203,204

Kategorie Muscovy ve Wikimedia Commons

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • PICKOVÁ, Dana. Habsburkové a Rurikovci na prahu novověku. Příspěvek k dějinám rusko-habsburských vztahů na přelomu 15. a 16.století. In Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica, Monographia CLIV. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002. 225 s. ISBN 80-246-0308-X. ISSN 0567-8307.
  • PICKOVÁ, Dana. Vláda Ivana III. – mezní etapa vývoje ruského státu. Historický obzor. 2000, roč. 11, čís. 5–6, s. 118–124. ISSN 1210-6097.  
  • Borisov, N.S., Politika moskovskich kňazej koněc XIII - pervaja polovina XIV veka,Trudy istoričeskogo fakultěta MGU 4, serija II Istoričeskije issledovanija 1), Moskva 1999
  • GORSKIJ, Anton Anatol’jevič. Moskva i Orda. Moskva : Nauka, 2000. ISBN 5-02-010202-4.  
  • Fennell, J.L.I., The Emergence of Moscow 1304-1395, Los Angeles 1968
  • Nitsche, P., Die Mongolenzeit und der Aufstieg Moskaus (1240-1538), in: Handbuch der Geschichte Russlands 1, ed. Hellmann, M., Stuttgart 1981