Inovace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Původ slova inovace pochází z latinského slova innovare , což v českém překladu znamená obnovovat. O zavedení tohoto pojmu do ekonomické sféry se zasloužil především americký ekonom Joseph A. Schumpeter, rodák z Třešti u Jihlavy.[1]

Pojem inovace, který se dříve uplatňoval spíše v ekonomické sféře, je dnes nedílnou součástí lidského života a rozvoje člověka. Jak popsal Karel Rýdl ve své knize Inovace školských systémů, inovace jsou: „neoddělitelnou součástí společnosti rozvíjející podnikatelského ducha, tvořivost a představivost i ochotu riskovat.“[2]

Dříve byly inovace chápány spíše negativně, vzhledem ke konzervativnímu rázu společnosti, ale s postupným rozvojem společnosti došlo i k rozvoji  lidského myšlení a náhled na inovace se začal pomalu měnit. K největšímu rozvoji inovátorství došlo z historického hlediska během vědecko-technické revoluce na přelomu 19. a 20. století (Rýdl/2003).

Inovace nemusí mít vždy jen pozitivní účinek. Některé inovace mohou mít negativní, někdy až ničivý dopad (například vynález gilotiny, různých léků, atomové bomby).

Definic slova inovace existuje celá řada. Některé jsou zaměřeny ekonomicky, například v Národní inovační strategii, která vychází z vymezení Evropské komise (Viturka/2010). Jiné jsou zaměřeny na obecný význam slova, jak vyjádřil Peter Drucker ve svém díle Inovace a podnikavost. Praxe a principy, „V inovacích jde v podstatě o utváření nějaké hodnoty a přispění něčeho nového“[3]

Některé významné vynálezy lidské historie[editovat | editovat zdroj]

Pojem vynález je inovaci velmi blízký. Tyto dva pojmy je však třeba vzájemně odlišit, neboť ne každý vynález vede skutečně k inovaci. Množství vynálezů je vyšší než počet skutečně realizovaných inovací.

př. n. l. vynález
500 000

2 800

700

Oheň (Homo Erectus)

Kalendář o 365 dnech

Sluneční hodiny

n. l. vynález (vynálezce)
105

1 000

1 440

1 642

1 783

1 824

1 826

1 866

1 879

1 889

1 928

1 934

1 945

1 957

1 974

1 976

1 998

Papír (Tsai Lun)

Střelný prach

Tiskařský lis (Johannes Gutenberg)

Kalkulačka (Blaise Pascal)

Horkovzdušný balon (Joseph a Jacques Montgolfierové)

Braillovo slepecké písmo (Louis Braille)

Lodní šroub (Josef Ressel)

Dynamit (Alfred Nobel)

Žárovka (Thomas Alva Edison)

Automobil (Karl Benz)

Penicilin (Alexander Fleming)

Automatická pračka (J. F. Cantrell)

Mikrovlnná trouba (Percy L. Spencer)

Kontaktní čočky (Otto Wichterle)

Rubikova kostka (Erno Rubik)

Osobní počítač (SteveJobs a Steve Wozniak)

Google (Sergey Brin a Larry Page)

Typy inovací[editovat | editovat zdroj]

Jeden z typů třídění je na:

1) technické inovace: vytvářejí nové produkty, postupy a významné technické změny v produktech a postupech

2) netechnické inovace: zahrnují organizační, podnikatelské, sociální a ekologické inovace (ty vytvářejí pozitivní přínos pro životní prostředí)

3) sociální inovace: zaměřené na inovace pracovních podmínek, kvalifikace pracovní síly, pracovních vztahů, forem odměňování, kultury pracovního prostředí a morálního klimatu

Další z typů třídění inovací je vytvořen dle tzv. příručky 'Oslo manuálu' (připraven dle expertů v oblasti měření a hodnocení inovačních aktivit v rámci členských zemí OECD)

Rozlišuje:

1) produktové inovace: inovace v produktu nebo službě, kterou instituce nabízí (například změna nabídky vzdělávacích akcí), může sem ale patřit i zavedení nového produktu či služeb

2) procesní inovace: změna ve způsobu, jakým jsou produkty nebo služby vytvářeny a dodávány, mohou se týkat pouze odstraňování nedostatků v již zaběhnutých procesech. Patří sem například významné změny v technice/ softwaru, snížení bezpečnostních rizik či zátěže životního prostředí či nové metody pro poskytování služeb.

3) marketingové inovace: zaměřují se na otevření nových trhů, nové umístěni podnikového produktu na trh s cílem zvýšit produkci a lepší adresování potřeb zákazníka. Jde hlavně o použití nové marketingové metody, která nebyla předtím firmou použita (ale přitom ji mohl vytvořit a použít někdo jiný)

4) organizační inovace: jde o nový způsob organizace v mnoha záležitostech včetně organizace vztahů s dalšími firmami, organizace pro postupy provádění práce či organizace v rozdělování povinností a zodpovědností práce

Existuje i mnoho dalších typů rozdělení inovací např. podle způsobu implementace inovací na:

1) inkrementální (evoluce): spočívají v malých inovacích. Pracuje s tím, co již známe a postupně se to snažíme zlepšit.

2) radikální (revoluce): transformují způsob, jak o věcech uvažujeme a používáme. Většinou se tyto změny týkají určitého sektoru nebo druhu činností.

3) racionalizační: zahrnují předcházení a odstraňování výrobních ztrát, při současném optimálním využívání existujících prvků podnikání

Inovační proces[editovat | editovat zdroj]

Na inovační proces se nahlíží dvěma základními způsoby. Do osmdesátých let dvacátého století převládal tzv. lineární model v různých podobách (model tlačený technologií nebo model tažený potřebami zákazníků). V osmdesátých a devadesátých letech vznikl nelineární model inovačního procesu, který vysvětlovat vznik inovací ve firmách a zároveň zohledňoval okolí firmy. Mezi nejznámější patří např. model řetězového propojení od autorů Klina a Rosenberga[4][5].

 

Lineární inovační proces[editovat | editovat zdroj]

Lineární inovační proces je cyklický (neustále se opakující) a permanentní (nepřetržitý), jelikož i vnější podmínky, které inovační proces ovlivňují, se neustále mění.[6]

Nelineární inovační proces[editovat | editovat zdroj]

Jednou z variant nelineárního modelu je řetězový model. Tyto modely jsou založeny na dvou hlavních předpokladech:

1) Různé inovační aktivity mohou probíhat současně

2) Inovace jsou výsledkem týmové spolupráce[7]

Existuje několik možností jak kategorizovat a rozdělovat sled kroků, které vedou k inovačnímu procesu. Podle Karla Skokana[8] má inovační proces v ideálním případě tři fáze:

  • Invence – je započata nápadem na něco nového, tedy konkrétní myšlenkou. Pokračuje přes jednotlivé fáze tvorby návrhu, výzkum a vývoj. Po ověření ekonomického nebo tržního využití ústí invence do fáze adopce.
  • Adopce – v této fázi dochází k prvnímu komerčnímu využití nápadu. V souvislosti s tím jsou nutné určité organizační, finanční a investiční aktivity ve výrobě i v prodeji. Táto fáze je dokončena až v okamžiku, kdy je prvotní vynález skutečně přijat a využit. Zavádění vynálezu na trh je různé, inovace může být přijata ihned nebo to může trvat i několik let.
  • Difúze – představuje fázi inovačního procesu, kdy se znalost o invenci rozšiřuje. Inovace se rozšiřuje velice nerovnoměrně díky odporu, např. ve formě informačních deficitů. Následkem toho se k lidem na různých místech informace dostávají v nestejném čase. \

Mezi vlastnosti, které ovlivňují šíření inovací, se řadí:[editovat | editovat zdroj]

•          relativní přednosti–určité přednosti/výhody v rámci oboru, v kterém je inovace představována,

•          kompatibilita - vnímání inovace jako konzistentní, s existujícími hodnotami, zkušenostmi a potřebami uživatelů,

•          složitost–čím je inovace jednodušší na pochopení, tím je atraktivnější pro uživatele,

•          možnost vyzkoušení–pokud má uživatel šanci si inovaci vyzkoušet, zvyšuje se pravděpodobnost, že bude rychleji a pozitivně přijímána,

•          pozorovatelnost–pozitivní výsledky inovace jsou pro uživatele snadno viditelné.[9]


Efekty inovací[editovat | editovat zdroj]

Efekty inovací jsou jinými slovy jejich účinky či výsledky procesu jejich zavedení. Zkoumáním efektů inovací se zjišťuje, jak jsou konkrétní inovace úspěšné nebo neúspěšné. Měření efektů inovací je složité, protože zavádění inovací je nepřetržitý proces. Postup, kterým se zjišťují dopady inovací má dvě fáze.[10].Nejprve je nutné vyřešit otázku, jestli bude zkoumání a hodnocení probíhat na mikro úrovni nebo makro úrovni. 

Následně je třeba zvolit druh kritéria, kam se inovace řadí, a podle kterého budou zkoumány. Rozlišují se tři druhy kritérií: technická, ekonomická a ostatní.

technická kritéria: Přímé charakteristiky jako je např. energetická náročnost. Mezi nepřímé efekty patří know-how nebo zlepšování spolupráce.

ekonomická kritéria: Rovněž lze rozdělit na přímé a nepřímé. U přímých efektů zjišťujeme výši zisku, tržní podíl, nebo zda realizace inovací povede ke snížení nákladů. Nepřímý efekt je například dopad na konkurenci.

ostatní kritéria: Vliv na životní prostředí, sociální zlepšení, atp. Na individuální úrovni je to seberealizace, vědecké uznání či získání prestižní ceny.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

Tabulka vynálezů:

http://www.inoinfra.cz/userfiles/file/Hodnoceni_inovacni_vykonnosti.pdf (staženo 22. 12. 2014).

Doplnění tabulky vynálezů:

http://technet.idnes.cz/vyberte-nejuzitecnejsi-vynalez-lidstva-fff-/tec_technika.aspx?c=A090217_180144_tec_technika_vse (staženo 24. 12. 2014).

DRUCKER, F. Peter. Inovace a podnikavost. Praxe a principy. Praha: Management Press, 1993. 266 s.

ISBN 80-85603-29-2

DVOŘÁK, Jiří. Management inovací. Vyd. 1. Praha: Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky, 2006, 246 s. ISBN 80-868-4718-7.

KRABEC, Tomáš. Oceňování podniku a standardy hodnoty. Praha: Grada, 2009. s. 83. ISBN 978-80-247-2865-0.

NOVOTNÝ, Petr. Inovace v práci učitele: k teoretickému rámci problematiky. In SPFFBU U9, Brno: MU, 2004. s. 101-110.

RÝDL, Karel. Inovace školských systémů. Praha: ISV, 2003. 281 s.

ISBN 80-86642-17-8

SKOKAN, Karel. Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji. Vyd. 1. Ostrava: Repronis, 2004, 159 s. ISBN 80-732-9059-6

TIDD, Joe, BESSANT, John, PAVITT, Keith. Řízení inovací. Zavádění technologických, tržních a organizačních změn. Brno: ComputerPress, 2007. 549 s.

ISBN 978-80-251-1466-7

VÁCHAL, Jan, VOCHOZKA MAREK a kolektiv. Podnikové řízení. Praha:Grada, 2013. s. 577. ISBN 978-80-247-4642-5.

VITURKA, Milan. Kvalita podnikatelského prostředí, regionální konkurenceschopnost a strategie regionálního rozvoje České Republiky. Praha:Grada, 2010. s. 138. ISBN 978-80-247-3638-9.

ŽIŽLAVSKÝ, Ondřej. Manuál hodnocení inovační výkonnosti [online]. Vyd. 1. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2012 [cit. 2014-12-29]. ISBN 978-807-2047-963.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • VÁCHAL, Jan; VOCHOZKA, Marek. Podnikové řízení. Praha : Grada, 2013. S. 577.  
  • RÝDL, Karel. Inovace školských systémů. Praha : ISV, 2003. S. 10.  
  • DRUCKER, Peter F.. Inovace a podnikavost, Praxe a principy. Praha : Management Press, 1993. S. 45.  
  • SKOKAN, Karel. Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji. 1.. vyd. Ostrava : Repronis, 2004. 159 s. ISBN 80-732-9059-6.  
  • DVOŘÁK, Jan. Management inovací. 1.. vyd. Praha : Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky, 2006. 246 s. ISBN 80-868-4718-7.  
  • NOVOTNÝ, Petr. Inovace v práci učitele: k teoretickému rámci problematiky. Brno : [s.n.], 2004.  
  • SKOKAN, Karel. Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji. 1.. vyd. Ostrava : Repronis, 2004. 159 s. ISBN 80-732-9059-6.  
  • SKOKAN, Karel. Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji. 1.. vyd. Ostrava : Repronis, 2004. 159 s. ISBN 80-732-9059-6.  
  • TIDD, Joseph; BESSANT, John; PAVITT, Keith. Řízení inovací: zavádění technologických, tržních a organizačních změn. 1.. vyd. Brno : Computer Press, 2007. 549 s. ISBN 978-80-251-1466-7.  
  • ŽIŽLAVSKÝ, Ondřej. Manuál hodnocení inovační výkonnosti. Brno : Akademické nakladatelství CERM, 2012.