Bombardování Ancony

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bombardování Ancony
Konflikt: První světová válka
Rakousko-uherské dreadnoughty
Rakousko-uherské dreadnoughty
Trvání: 23.–24. května 1915
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Ancona a italské pobřeží
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Vítězství Rakousko-Uherska
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko Italské království Italské království
Velitelé
Anton Haus
Síla
3 dreadnoughty
9 predreadnoughtů
1 pancéřový křižník
3 lehké křižníky
11 torpédoborců
4 torpédovky
pobřežní baterie
2 torpédoborce
1 lehký křižník
1 pomocný křižník
Ztráty
tři lodě lehce poškozeny poškozena řada civilních a vojenských zařízení
1 torpédoborec
{{{poznámky}}}

Bombardování Ancony bylo námořní operací první světové války, kterou Rakousko-Uhersko bezprostředně reagovalo na vstup Itálie do války. Ještě té noci vyplulo Rakousko-uherské námořnictvo k rozsáhlému útoku na přístav Ancona a italské pobřeží. Mezi vedlejší cíle patřily Porto Corsini, Rimini, Senigallia a Potenza. Akce byla velkým úspěchem, který šokoval italskou veřejnost a ukázal, že italská Regia Marina je na válku nedostatečně připravena.

Situace po počátku války[editovat | editovat zdroj]

Po vypuknutí první světové války Itálie nedodržela spojenecké závazky vůči Trojspolku a zůstala v neutralitě. Jednala pak s oběma stranami o to, která ji v případě zapojení do války nabídne více. Dne 26. dubna 1915 Itálie podepsala smlouvu s Dohodou, ve které se zavázala ke vstupu do války do jednoho měsíce. Na oplátku měla získal část Tyrolska, Istrii s přístavem Terst, Dalmácii i s ostrovy, přístav Valona a část britských a francouzských kolonií. Válku Rakousko-Uhersku Itálie vyhlásila 23. května 1915.[1] Ještě ten večer vyplulo jádro Rakousko-uherského námořnictva k útoku na italské pobřeží. Útoku velel sám admirál Anton Haus na vlajkové lodi Habsburg. Lodě přitom nebyly odhaleny italskou ponorkou Jantina, která před Pulou hlídkovala.

Rakousko-uherské síly[editovat | editovat zdroj]

  • Torpédoborce: Csepel, Csikos, Lika, Orjen, Scharfschütze, Streiter, Tátra, Wilfgang, Ulan, Uskoke a Velebit
  • Torpédovky: 4

Útok[editovat | editovat zdroj]

SMS Erzherzog Karl
SMS Ulan

K Anconě se první lodě přiblížily po půl čtvrté ráno. Přístav byl jasně osvětlen. Lodě v přístavu nejprve napadly torpédoborce VelebitCsikos. Ve 4:04 začaly přístav ostřelovat predreadnoughty Habsburg, Árpád, Babenberg, Erzherzog Karl, Erzherzog Ferdinand MaxErzherzog Friedrich. S půlhodinovým zpožděním začaly přístav ostřelovat dreadnoughty Tegetthoff, Viribus Unitis, Prinz Eugen a predreadnought Erzherzog Franz Ferdinand. Mezi hlavní cíle hodinu trvajícího ostřelování patřily pobřežní baterie, železnice, přístav a loděnice.[2]

Porto Corsini napadl křižník Novara, torpédoborec Scharfschütze (pronikl do přístavu a potopil tu dvě plachetnice) a čtyři torpédovky. Novara, Scharfschütze a torpédovka Tb 80 T byly lehce poškozeny. Železniční most severně od Rimini a další objekty přímo ve městě napadl pancéřový křižník Sankt Georg s doprovodem dvou torpédovek. Predreadnought Zrinyi ostřeloval město Senigallia a jeho sesterská loď Radetzky ostřelovala železnici a mosty v ústí řeky Potenza.[3]

Do ostřelování pobřežních cílů se zapojily i  krycí skupiny, které hlídkovaly více na jih, aby zde zachytily případnou reakci italského námořnictva. První skupinu tvořil křižník Admiral Spaun a torpédoborce Wilfgang, Streiter, UlanUskoke. Nejprve hlídkovaly mezi ostrovy Lastovo a Palagruža a později ostřelovaly pozemní cíle.

Křižník Helgoland s torpédoborci Csepel, Tátra, LikaOrjen hlídkovaly mezi Palagružou a mysem Gargano. Poté ostřelovaly přístavy Vieste, Manfredonia a Barletta. Helgoland při akci narazil na italské torpédoborce AquiloneTurbine. Prvnímu se podařilo uniknout, ovšem Turbine zkoušel unknout ve směru, kde pluly rakouské torpdéborce CsepelTátra. Italský torpédoborec byl donucen ke kapitulaci a torpédoborec Lika ho pak potopil torpédem. Poté se rakouské lodě dostaly do krátké přestřelky s dvěma italskými křižníky a opustily bojiště.[4]

Závěr[editovat | editovat zdroj]

Útok na italské pobřeží byl velkým úspěchem rakousko-uherského námořnictva, které zaskočilo svého protivníka a šokovalo italskou veřejnost. Kromě jednoho potopeného torpédoboce byly poškozeny pobřežní železniční tratě a další cíle. Útok také prokázal, že italské námořnictvo není schopno ze svých na jihu položených základen dostatečně rychle reagovat na operace v severním Jadranu. Rakouské ztráty byly minimální.[5]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha : Naše vojsko, 1988. ISBN 28-029-88. S. 337. (česky) 
  • HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 2. Rok 1915. Praha : Libri, 2001. ISBN 80-85983-85-0. S. 226.  
  • NOVÁK, Jiří. Torpédo pal! – Ponorky a ponorkáři rakousko-uherského válečného námořnictva. [s.l.] : Naše vojsko, 2005. ISBN 80-86158-12-8. S. 159.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 2. Rok 1915. Praha : Libri, 2001. ISBN 80-85983-85-0. S. 74.  [Dále Hrbek (2001)]
  2. Hrbek 2001, s. 77.
  3. Hrbek 2001, s. 78.
  4. Hrbek 2001, s. 79.
  5. Hrbek 2001, s. 80.