SMS Viribus Unitis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Viribus Unitis v roce 1912
Základní údaje Vlajka
Typ: Dreadnought
Třída: Tegetthoff
Jméno podle: heslo Františka Josefa I.
Viribus Unitis (Společnými silami)
Zahájení stavby: 24. července 1910
Spuštěna na vodu: 24. června 1911
Uvedena do služby: 5. prosince 1912
Osud: Potopena 1. listopadu 1918 v Pule
Takticko-technická data
Výtlak: 20 000 t
Délka: 151 m
Šířka: 27,3 m
Ponor: 8,85 m
Pohon: 12 kotlů Yarrow
4 parní turbíny Parsons
25 000 hp
čtyři lodní šrouby
Palivo: 900–2000 t
Rychlost: 20,4 uzlu (38 km/h)
Dosah: 4 200 námořních mil (7 800 km) při 10 uzlech (19 km/h)
Posádka: 1 087
Pancíř: 150–280 mm boky
až 280 mm věže, 280 mm můstek
180 mm kasematy
až 48 mm paluba
Výzbroj: 12× 305 mm děla /4×3)
12× 150 mm (12×1)
18× 66 mm (18×1)
4× 533mm torpédomet

SMS Viribus Unitis byl dreadnought námořnictva Rakouska-Uherska třídy Tegetthoff. Během první světové války byla vlajkovou lodí rakousko-uherské flotily. Postavena byla za velkého přispění českých firem Škoda (dodavatel výzbroje), Vítkovice (pancéřování) a Kolben (elektromotory, dynama, světlomety atd.). Jméno lodi Viribus Unitis je heslem císaře Františka Josefa I. a znamená Spojenými silami.

Stejně jako sesterská plavidla SMS Tegetthoff a SMS Prinz Eugen stavěla Viribus Unitis loděnice Tecnico Triestino v Terstu. Spuštěna na vodu byla 24. června 1911 a dokončena 5. prosince 1912.

Při výtlaku 20 000 tun měla délku 151 m. Její posádka činila 1 087 mužů. Hlavní výzbroj tvořilo 12 děl ráže 305 mm, které byly umístěny v třídělových věžích. Ty doplňovalo 12 kusů 150mm kanónů a 18 kanónů ráže 66mm. Pod čárou ponoru byly umístěny čtyři pevné torpédomety. V době svého spuštění na vodu představovala kvalitní, moderní silnou jednotku, na jejíž výrobu, mohou být - s odstupem času - české firmy hrdé. Jak později historie ukázala, byla při projektování na loď umístěna v podobě třídělových hlavních věží větší palebná síla než bylo optimální a to na úkor pancéřování. Především šlo o pancíř paluby a dále pak o odolnost při najetí na minu, nebo zásahu torpédem. Při střetnutí se srovnatelnou lodí protivníka byly totiž lodě díky mohutné výzbroji ostřelovány z větší vzdálenosti a proto také střely dopadaly horní skupinou úhlů. Tomu 2 x 48 mm pancíře paluby naprosto neodpovídalo. Projektanti si byli slabin vědomi a byla proto vyprojektována jednotka s názvem Monarch, lépe pancéřovaná a větší než třída Viribus Unitis, u níž byly dvě třídělové věže nahrazeny dvoudělovými (ovšem s ráží 350,5 oproti 305 mm u Teggethoff / Viribus Unitis). Pro zvýšení stability šlo poněkud neobvykle o úpravu druhé a třetí věže. Ušetřená hmotnost, spolu s větším výtlakem, byla využita právě ve prospěch ochrany. Ke stavbě lodí dle tohoto projektu již nedošlo.

Operační služba[editovat | editovat zdroj]

Na jaře roku 1914, podnikly Viribus Unitis a Tegetthoff plavbu do východního Středomoří, během které zakotvily i na Maltě. Když byl po sarajevském atentátu zavražděn František Ferdinand d'Este a jeho choť Žofie, převezla jachta Dalmat jejich ostatky z Metkovice do Neretvy, odkud je do Terstu přepravil Viribus Unitis.

Hned druhý den, kdy vstoupila Itálie do války, tedy 24. 5. 1915 se Viribus Unitis, společně se sesterskými Tegetthoff a Prinz Eugen účastnil ostřelování italského přístavu Ancona. Zde byly způsobeny vážné škody. Většinu války pak loď strávila pasivně, ukotvená v přístavu. V roce 1918 se podílela na nájezdu na blokádu Otrantské úžiny, jež byl zrušen po potopení dreadnoughtu SMS Szent István torpédy z italských torpédových člunů.

Osud[editovat | editovat zdroj]

Viribus Unitis byla potopena v Pule 1. listopadu 1918 žabími muži italského námořnictva, v den, kdy byla předána nově vzniklému Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů a stala se jeho vlajkovou lodí. Italští potápěči pronikli do přístavu s řiditelným torpédem Mignatta a připevnili na bok lodi minu. Jugoslávští námořníci však Italy zajali a předvedli před kapitána, kterému Italové řekli, že na lodi je mina a brzy exploduje. Na palubě lodi lodi vypukl zmatek a všichni námořníci se snažili dostat z lodě na pevninu. Italům se potom povedlo uniknout, ale byli znovu zajati. Po výbuchu se loď během 14 minut potopila i se 400 členy posádky a novým velitelem jugoslávského loďstva, kapitánem Jankem Vukovićem. Aby nemohla být opravena, italští potápěči ji později ještě rozdělili na tři části.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • NOVÁK, Jiří. Rakouské dreadnoughty. HPM. 1994, roč. 4, čís. 11, s. 26–29. ISSN 1210-1427.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie SMS Viribus Unitis (ship, 1911) ve Wikimedia Commons