Regia Marina
Regia Marina bylo italské královské námořnictvo, které vzniklo roku 1861 po sjednocení Itálie v Italské království. Po vzniku republiky v roce 1946 došlo ke změně názvu na Marina Militare.
Obsah |
Historie [editovat]
Prusko-rakouská válka [editovat]
Regia Marina měla hrát významnou úlohu ve válce s Rakouským císařstvím, ale v tomto střetnutí žalostně zklamala. Její velitel admirál Persano se dlouhodobě vyhýbal boji a když se k němu nakonec odhodlal, byl v červenci 1866 poražen výrazně slabší rakouskou flotilou v bitvě u Visu. V bitvě ztratil obrněnou šroubovou fregatu Re d'Italia a dělový člun Palestro. Rakušané zaostávali kvalitou svých děl, a proto odvážně zaútočili klouny, čímž na mnoho let ovlivnili konstrukci válečných lodí a taktiku.
První světová válka [editovat]
Jelikož byla Itálie ještě před první světovou válkou ve spojeneckém svazku s Rakousko-uherskem, počítalo se v případě války se společnými akcemi italského a rakousko-uherského námořnictva z Messiny. Tak mělo být zabráněno převozu vojáků z francouzských kolonií do Evropy. Ve skutečnosti však Itálie na počátku války zůstala neutrální a vyčkávala, kdo ji za vstup do války nabídne více.[1]
Do konfliktu se proto zapojila až v květnu 1915 a to na straně Dohody. Hlavním nepřítelem italského námořnictva se tak stalo rakousko-uherské námořnictvo a hlavním operačním prostorem Jaderské moře. Hned druhý den po vstupu Itálie do války 24. května 1915, podniklo Rakousko-Uherské námořnictvo úspěšný útok na italské pobřeží, kterému italské námořnictvo nedokázalo zabránit a vysloužilo si za to silnou kritiku.[2] Italové však zůstali po celou válku pasivní a spokojily se se zablokováním rakousko-uherského námořnictva v Jaderském moři (to zde celou válku vázalo také řadu britských a francouzských lodí),[3] což ovšem neplatilo pro německé a rakousko-uherské ponorky operující z jaderských přístavů. Těm v akcích nezabránilo ani vybudování protiponorkové bariéry v Otrantské úžině. Hlavní tíhu bojů tak nesly lehké jednotky a křižníky.
Největší ztráty italskému námořnictvu způsobily sabotáže a ponorky. Po rakouských sabotážích vybuchl predreadnought Benedetto Brin a dokonce i moderní dreadnought Leonardo da Vinci. Nepřátelské ponorky způsobily ztrátu predreadnoughtu Regina Margherita a pancéřových křižníků Amalfi a Giuseppe Garibaldi.
Největších úspěchů Italové paradoxně dosáhli nasazením těch nejmenších plavidel. Torpédové čluny MAS pod vedením Luigi Rizza nejprve v prosinci 1917 potopily rakousko-uherskou pobřežní obrněnou loď SMS Wien a 11. června následujícího roku jim za oběť padl dokonce rakousko-uherský dreadnought SMS Szent István. Tento den je v italském námořnictvu dodnes oslavován. Ještě po skončení bojů zničilo italské živé torpédo pomocí magnetické miny dreadnought SMS Viribus Unitis, který byl jen krátce předtím předán království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
Druhá světová válka [editovat]
Do druhé světové války Itálie vstoupila dne 10. června 1940. Její námořnictvo tehdy bylo čtvrté nejsilnější na světě, ale ve válce utrpělo nemalé ztráty. Hlavním operačním prostorem bylo Středozemní moře. Rovněž v Italské východní Africe byly některé válečné lodě, italské ponorky také doplňovaly ty německé v Atlantiku a italské torpédové čluny s dalšími plavidly operovaly v rámci kampaně proti Sovětskému svazu v Černém moři a na Ladožském jezeře.
Kapitulace, obnova a přejmenování [editovat]
V roce 1943 italská vláda podepsala kapitulaci. Kapitulace znamenala předání části lodí do rukou Spojenců a ukořistění dalších lodí Německem (často je potopily vlastní posádky, řada z nich byla následně potopena v přístavech spojeneckým letectvem). Když jádro italského námořnictva odplouvalo na Maltu k internaci, pomocí kluzákových pum Fritz X ho napadly německé bombardéry, které docílily tří zásahů. Jednou pumou zasažená bitevní loď Italia byla těžce poškozena, zatímco Romu zasáhly pumy dvě. Loď se po výbuchu rozlomila a potopila.
Větší část lodí, které válku přečkaly, si poté rozdělily vítězné státy — například lehké křižníky Attilio Regolo a Scipione Africano převzalo francouzské námořnictvo, Duca d'Aosta sovětské námořnictvo a Eugenio di Savoia řecké námořnictvo. Sovětskému svazu byla navíc předána bitevní loď Giulio Cesare. Rovněž italské přístavy byly po válce poškozené a mnohdy zablokované potopenými plavidly.
Jelikož se Itálie změnila roku 1946 z království na republiku, bylo její námořnictvo přejmenováno na Marina Militare. Mírová smlouva podepsaná Itálií roku 1947 přinesla obnovovanému námořnictvu řadu omezení — nesmělo vlastnit jaderné zbraně, bitevní lodě, ponorky a rovněž mělo zakázáno provozovat letouny s pevnými křídly z palub lodí. Během několika let však kulminovala studená válka a z Itálie se brzy stal důležitý spojenec USA proti Sovětskému svazu ve strategickém prostoru Středomoří.
Reference [editovat]
- ↑ HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 1. Rok 1914. Praha : Libri, 2001. ISBN 80-85983-84-2. s. 70.
- ↑ HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha : Naše vojsko, 1988. ISBN 28-029-88. s. 321. (česky)
- ↑ HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. 5. díl. Rok 1918. Praha : Libri, 2002. ISBN 80-7277-102-7. s. 152.