Třída Conte di Cavour

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Třída Conte di Cavour
Obecné informace
Uživatelé Regia Marina
Sovětské námořnictvo
Typ bitevní loď
Lodě 3
Zahájení stavby {{{zahájení stavby}}}
Spuštění na vodu {{{spuštění na vodu}}}
Uvedení do služby {{{uvedení do služby}}}
Osud 3 ztraceny
Předchůdce Dante Alighieri
Následovník třída Andrea Doria
Technické údaje
Výtlak 22 800 t
Délka 175,5 m
Šířka 28 m
Ponor 8,4 m
Pohon 4 turbínová soustrojí
4 lodní šrouby
22 080 kW
Palivo
Rychlost 22 uzlů
Dosah 4800 nám. mil
Posádka 994
Výzbroj 13× 305mm kanón (2×2, 3×3)
18× 120mm kanón (18×1)
20× 76mm kanón
torpédomet
Pancíř paluba 50 mm
velitelská věž 305 mm
boky 250 mm
čela věží 250 mm
Letadla
Radar {{{radar}}}
Sonar {{{sonar}}}
Ostatní
Technické údaje Guilio Cesare (1942)
Výtlak
Délka {{{délka2}}}
Šířka {{{šířka2}}}
Ponor {{{ponor2}}}
Pohon 2 turbínová soustrojí
8 kotlů
2 lodní šrouby
69 000 kW
Palivo
Rychlost 28 uzlů
Dosah
Posádka
Výzbroj 10× 320mm kanón (2×2, 2×3)
12× 120mm kanón (6×2)
8× 100mm kanón (4×2)
20× 20mm kanón (10×2)
Pancíř
Letadla
Radar
Sonar
Ostatní

Třída Conte di Cavour byla třída bitevních lodí, které italská Regia Marina získala před první světovou válkou a dvě z nich nasadila ještě za druhé světové války.

Pozadí vzniku[editovat | editovat zdroj]

Schéma rozmístění hlavní výzbroje
Spuštění Giulio Cesare

Do stavby dreadnoughtů, nové kategorie bitevních lodí, vzniklé nedlouho před první světovou válkou, se zapojila rovněž Itálie. Prvním plavidlem nové kategorie se stala bitevní loď Dante Alighieri, u které byla zavedena technická novinka v podobě třídělových věží. Na ní navázala stavba dalších tří plavidel třídy Conte di Cavour s větším výtlakem, zesílenou výzbrojí (byla přidána třídělová věž do středu trupu) a mírně nižší rychlostí. Naopak pohonný systém a pancéřování byly převzaty bez větších změn.[1]

Během první světové války byla rakousko-uherskou sabotáží zničena loď Leonardo da Vinci. Když byl na poválečné Washingtonské konferenci omezen výtlak italských bitevních lodí, země si ponechala ta nejmodernější plavidla, což zahrnovalo obě zbylé jednotky třídy Conte di Cavour a dvě jednotky třídy Andrea Doria. V meziválečné době byla stavba nových lodí omezena a proto byly Conte di Cavour a Giulio Cesare výrazně modernizovány.[2]

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Původní podoba dreadnoughtu Conte di Cavour

Konstrukce navazovala na předchozí třídu Dante Alighieri, ze které byl převzat pohonný systém a pancéřování. Hlavní výzbroj tvořilo třináct 305mm kanónů umístěných ve dvou dvoudělových a třech třídělových věžích. Osmnáct 120m kanónů sekundární ráže bylo umístěno v kasematech, lehkou výzbroj představovalo dvacet 76mm kanónů a lodě též nesly tři pevné torpédomety.[3]

Jak již bylo uvedeno, v meziválečné době byly Conte di Cavour a Giulio Cesare výrazně modernizovány (nejvíce ve 30. letech). Jejich trup byl prodloužen o 10 metrů a komíny byly posunuty více dopředu. Nový pohonný systém tvořilo osm kotlů Yarrow a dvě turbíny Belluzzo, roztáčející nyní již jen dva lodní šrouby. Rychlost dosahovala 28 uzlů.[2] Změnilo se rovněž složení výzbroje. Prostřední dělová věž byla odstraněna a zbylých dvanáct děl bylo nahrazeno novými ráže 320 mm. Vnější věže měly po třech kanónech a vnitřní po dvou. Odstraněny byly rovněž kasematové kanóny a nahradilo je šest dvoudělových věží se 120mm kanóny ve středu trupu a osm 100mm kanónů ve dvoudělových věžích, stojících po stranách vnitřního páru hlavních dělových věží. Protiletadlovou výzbroj dále posilovaly kulomety, které před válkou nahradilo dvanáct 20mm kanónů. Pancéřovou ochranu trupu pod čárou ponoru posílila instalace formačního válcového systému Pugliese.[4]

Operační nasazení[editovat | editovat zdroj]

Giulio Cesare již jako sovětská bitevní loď Novorossijsk

Všechny tři jednotky byly v operační službě za první světové války, nebyly však prakticky bojově nasazeny, protože se italské velení obávalo jejich ztráty. K té však beztak došlo, protože dreadnought Leonardo da Vinci byl v Tarentu potopen výbuchem nálože, kterou rakousko-uherští agenti umístily do skladů munice. Po válce byl vrak sešrotován.

Obě jednotky se 9. července 1940 účastnily bitvy u Punta Stilo. Conte di Cavour byla 11. listopadu 1940 potopena leteckým torpédem během britského útoku na Tarent. Později byla vyzdvižena, ale do kapitulace Itálie již nebyla opravena. Po kapitulaci loď ukořistili Němci, nebyla opravena a v únoru 1945 vrak zničilo spojenecké letectvo. Na počátku 50. let byl vrak sešrotován.[4] Bitevní loď Giulio Cesare válku přečkala a byla roku 1948 předána SSSR, které ho do sovětského námořnictva zařadilo jako Novorossijsk. Dne 29. října 1955 se loď potopila v Oděse, zřejmě po náhodném najetí na neznámou minu.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Conte di Cavour class battleship ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha : Naše vojsko, 1988. ISBN 28-029-88. S. 30. (česky) [Dále Hynek, Klučina a Škňouřil (1988)]
  2. a b PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha : Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 115.  [Dále Pejčoch, Novák a Hájek (1993)]
  3. [Hynek, Klučina a Škňouřil 1988, s. 40.]
  4. a b c [Pejčoch, Novák a Hájek 1993, s. 116.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha : Naše vojsko, 1988. ISBN 28-029-88. S. 337. (česky) 
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha : Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374. (česky)