Dubrovník

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Dubrovnik)
Skočit na: Navigace, Hledání
Dubrovník
Dubrovnik
Dubrovník
Dubrovník
Dubrovník – znak
znak
Dubrovník – vlajka
vlajka
poloha
zeměpisné souřadnice:
nadmořská výška: 0 m n. m.
stát: Chorvatsko Chorvatsko
župa: Dubrovnicko-neretvanská
Dubrovnik
Red pog.png
Dubrovnik
rozloha a obyvatelstvo
rozloha: 143,35 km²
počet obyvatel: 43 770 (2001)
hustota zalidnění: 305,34 obyv. / km²
etnické složení: chorvaté - 88,39% (2001)
správa
starosta: Dubravka Šuica
oficiální web: http://www.dubrovnik.hr
telefonní předvolba: {+385} 020
PSČ: 20000
označení vozidel: DU

Dubrovník [ˈdǔ.bro̞ːʋ.nik] IPA (chorvatsky Dubrovnik, latinsky a italsky: Ragusa) je chorvatské přístavní město, které se nachází na jihu Dalmácie na úpatí vápencového pohoří, s jedinečnou okolní subtropickou vegetací a umělecky a historicky unikátními stavbami. Město mělo 43 770 obyvatel v roce 2001[1] a 49 728 v roce 1991.[2] Absolutní většinu obyvatel tvoří z 88,39% Chorvati. Je jedním z nejvýznamnějších turistických center Jaderského moře. Říká se mu také „perla Jadranu“.

Město Dubrovník vždy prosperovalo z námořního obchodu. Ve středověku, jako Dubrovnická Republika (Respublica Ragusina), dokonce začal jako jediný východojadranský městský stát konkurovat Benátkám.

Dubrovník s okolím (prakticky celá Dubrovnicko-neretvanská župa) je exklávou Chorvatska (jakož i Evropské unie), která je od zbytku území Chorvatska oddělena krátkým úsekem pobřeží patřícím Bosně a Hercegovině (s hercegovským letoviskem Neum).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Stradun - hlavní ulice historického centra
Pevnost sv. Jana

Donedávna se tradovalo, že Dubrovník, původním jménem Ragusa, vznikl sloučením dvou osad: Laus (později také Raus, Ragus), která se nacházela na  ostrůvku jižně od dalmatského pobřeží, osídlené obyvatelstvem románského původu (uprchlíky z Epidauru - Cavtatu, zničeného předtím Avary a Slovany) a Dubrava, slovanské osady na pobřeží a  že se ve 12.  století obě osady spojily v jednotný celek, když byla zasypána původní úžina, na jejímž místě se dnes nachází třída Stradun.

Podle posledních archeologických zjištění a rekonstrukce starořeckých námořních cest s denními etapami 45 až 50 námořních mil (Dr. Antun Ničetić) byl Dubrovník zastávkou mezi BudvouKorčulou (vzdálenost 95 námořních mil) a byl tedy původně řeckou námořnickou osadou. Pod Stradunem, v místech, kde měla být zasypaná úžina, se našly přirozené pískové vrstvy nikoli lidmi nasypané.

Politicky byl Dubrovnik ve středověku pod ochranou či volnější nadvládou Byzantské říše a po Čtvrté křížové výpravě v letech 1205 až 1358 pod přímou nadvládou Benátské republiky. Po Zadarské mírové smlouvě v letech 1358 až 1440 se stal relativně nezávislým vasalem Království uherského. Po roce 1440 se Dubrovník ocitl v podobném vztahu k Osmanské říši - platil roční tribut sultánovi. Dubrovník měl obchodními styky s konsuláty zejména na Balkáně, ale i po celém Středozemním moři.

Republika zažívala vrchol své moci a prosperity v 15.16. století, ve spolupráci s Anconou - trasa Dubrovník, Ancona, (Florencie) a Flandry konkurovala Benátské republice - trasa Benátky, Rakousko a Německo. V 16. století byly součástí mohutné dubrovnické flotily i 180 velkých lodí. Město bylo opevněno hradbou v délce 1940 m kolem celého obvodu. Do města vedly dvě brány z obou stran původní úžiny (Pile a Ploče).

Konstituce Dubrovnické republiky byla striktně aristokratická: obyvatelstvo bylo rozděleno na nobilitu, řemeslníky a plebs. Veškerá skutečná moc byla soustředěna v rukou aristokracie. Občanům bylo dovoleno držet pouze malé úřady, zatímco plebejcům ani to. Svatby mezi členy různých tříd společnosti byly zakázány. Velká rada (Consilium Maior) se skládala pouze ze členů aristokracie; každý šlechtic v ní dostal křeslo při  dovršení 18 let, měla v rukou nejvyšší moc. Každý rok, bylo jím voleno 11 (po zemětřesení 7) členů Malé rady (Consilium minus), ta spolu s Rektorem, jí voleným na období jednoho měsíce, měla exekutivní a  representativní funkce. Senát (Consilium rogatorum), jenž měl 45 členů volených na jeden rok, byl operativnější (snadněji se svolával a scházel) a měl pouze konsultativní roli. Takováto organizace zabraňovala jedné rodině, aby podobně jako Mediciové ve Florencii neusurpovala moc. (Přesto se historikové shodují, že Sorkočevićové byli stále mezi nejvlivnějšími. Rektor, po dobu výkonu své funkce žil a pracoval v  Rektorském Paláci, kdežto jeho rodina zůstávala ve svém domě (podobně jako původní florentští podestové). Patricijskými rody byli (v závorkách v pro senát povinném dalmatinském jazyce (blízkém italštině)): Bobaljevićové (Bobali), Bunićové (Bona), Bondićové (Bonda), Crijevićové (Cerva), Đurđevićové (Giorgi), Džamanjićové (Zamagna), Getaldićové (Ghetaldi), Gradićové (Gradi), Gučetićové (Gozze), Gundulićové (Gondola), Kabužićové (Caboga), Lukarićové (Luccari), Menčetićové (Menze), Pucićové (Pozza), Sarakové (Saraca), Sorkočevićové (Sorgo) a Tudiševićové (Tudisi). Aristokracie byla rozdělena na dvě strany: „Salamankezi" (konservativnější) a  „Sorbonezi" (liberálnější). (Názvy stran jsou podle universit v Salamance a Sorbonny v Paříži.)

Vláda republiky měla liberální charakter a záhy jevila zájem o spravedlnost a principy humanismu. Na vlajce Republiky bylo slovo „Libertas" (svoboda) a nad vchodem do pevnosti Svatého Vavřince (Lovrijenac) byl nápis: „Non bene pro toto libertas venditur auro" (Není dobré prodat svobodu ani za všechno zlato). Již od roku 1416 byl omezen obchod s otroky.

Město bylo v roce 1667 téměř zničeno silným zemětřesením, při němž zahynulo zhruba 5000 lidí. Bylo zničeno historické centrum města s románskou katedrálou, gotickýmirenesančními paláci, kostely a kláštery. Mezi patricijské rody byli přijati: Binčolové (Binciola), Božidarevićové (Bosdari), Bučićové (Bucchia), Nataliové, Pavlićové (Pauli), Ranjinové (Ragnina), Restićové (Resti) a Zlatarićové (Slatarich). Dubrovnik byl postupně obnoven v barokním slohu. Spory mezi stranami se utišily.

Republika však ztrácela svůj hospodářský a politický význam nejen kvůli ničivému zemětřesení, ale i následkem celkové středomořské krize.

Konec republiky nastal po obsazení města Napoleonovými vojsky v roce 1806, kdy spory mezi „Salamankezi" a  „Sorbonezi" opět vypukly. Oficiálně republika zanikla v roce 1808.

Roku 1815 byl Dubrovnik anektován Rakouskem jako součást rakouské Dalmácie. Patricijské aristokratické rody se buďto odstěhovaly či byly začleněny mezi rakouskou nižší šlechtu s titulem hrabat. Tento stav trval až do roku 1918, kdy se stal součástí nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 nazvaného Jugoslávie). Na počátku 2. světové války se město stalo součástí samostatného Chorvatska. Od dubna 1941 až do září 1943 bylo město okupováno italskými a později německými vojsky. Osvobozeno bylo v roce 1944 jugoslávskými partyzánskými jednotkami. V roce 1991, po vyhlášení chorvatské samostatnosti, bylo město ostřelováno těžkými děly Jugoslávské lidové armády (de facto Srbsko-černohorské) z okolních pohoří, přičemž utrpělo mnoho škod.[3]

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Městské panorama s ostrovem Lokrum

V roce 1979 je město zapsáno na seznam UNESCO. Po ukončení občanské války iniciovalo UNESCO rekonstrukci města. Rekonstrukce proběhla podle původních plánů, aby byl zachován styl města. Byla rovněž aplikována opatření proti zemětřesení.

V tom „pravém“ - tedy historickém - Dubrovníku trvale žije jen pět tisíc lidí, takže je městem, které je možné z okolních kopců přehlédnout jedním pohledem. Stejným zážitek jako pohled z perspektivy racků, plachtících u odpočívadla na asfaltce nad Dubrovníkem je však každý krok jeho strmými uličkami, které z příkrého svahu hory Srd stékají na třistametrovou promenádní třídu Stradun. Celý Dubrovník je jen jedna velká pěší zóna. Třemi vstupními branami totiž nesmí projet žádné soukromé auto. Zásobovací vozidla sem smějí vjet jen časně ráno, přes den jsou povoleny už jen tři výjimky - sanitky, hasiči, svatebčané…

Pěším však nepatří jen úzké dubrovnické uličky, ale i impozantní hradby, jimiž je celé město obehnáno. Široké jsou šest a vysoké až třiadvacet metrů, kolem dokola měří bezmála dva kilometry. Kamenné domy a domky se tulí až přímo pod ně, jejich obyvatelé si už dávno zvykli na to, že jim zvědaví turisté doslova a do písmene nahlížejí do hrnců i do ložnic a bez sebemenších zábran vaří, hrají si s dětmi nebo pospávají při odpolední siestě před očima i kamerami turistů. Z mohutné obranné pevnůstky Minčeta Dubrovník vypadá jak moře barevných střech, jejichž prejzy jsou zabarveny patinou věků. Novotou září jen tam, kam počátkem devadesátých let dopadly miny a zápalné granáty jugoslávské armády, která se blokádou města a jeho ostřelováním z vrcholků nad ním bezohledně snažila zabránit jeho přičlenění k ostatnímu Chorvatsku. Tak jako přežil většinu všech ostatních pokusů o jeho ovládnutí, požárů a zemětřesení, kterých za více než tisíc let jeho existence bylo nepočítaně, však Dubrovník odolal i těmto útokům. Jizvy na jeho tváři jsou již z valné míry zaceleny a město je opět tím, čím bylo ve svých dějinách - jedním z nejkrásnějších na pobřeží Středomoří. Dubrovník je pro turisty opravdovým magnetem a město je z nich živo a kromě jiného pro ně pořádá festivaly a slavnosti.

Dubrovnické letní hry[editovat | editovat zdroj]

Město Dubrovník je již několik desítek let považováno za chorvatskou kulturní metropoli. Největší a nejdůležitější kulturní akcí jsou Dubrovnické letní hry (Dubrovačke ljetne igre). Pravidelně se konají už od roku 1950, od 10. července do 25. srpna. Jedná se o festival divadelních a hudebních představení.

Letních her se účastní okolo dvou tisícovek světoznámých umělců. Konají se představení různého druhu – divadelní, operní, taneční, literární. Během jedné sezóny lze spatřit desítky vystoupení. Hry oficiálně začínají písní, tancem a ohňostrojem. Turisté a účastníci her společně zvedají zástavu na Rolandův sloup (Orlandov stup). Posléze se můžete vypravit do ulic přeměněných na jeviště. Koncerty a jiné kulturní akce se pořádají také v kostelech, klášterech, v sálech a ambitech paláců. Setkáte se zde s básníky, spisovateli, s klasickou i moderní hudbou, s hlasitou recitací, s operním zpěvem, tancem, divadlem. Působivou atmosféru dotváří kostýmy v pestrých barvách. Historické památky se přetvářejí na kulisy.

Dubrovnické letní hry jsou symbolem pro kulturní všehochuť a v minulosti se zde objevili například: Londýnský filharmonický orchestr, Piccolo Teatro Milano, Old Vic Theatre London a jiné chorvatské a zahraniční soubory a sólisté.

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

V Dubrovníku byla v roce 1317 postavena třetí nejstarší lékárna v Evropě.[4]

Lékárna v Dubrovníku – třetí nejstarší lékárna v Evropě

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. City of Dubrovnik [online]. Dubrovnik.hr, [cit. 2007-07-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Dubrovnik [online]. The History Channel website, 2007, [cit. 2007-07-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. iDnes.cz: Tribunál zmírnil trest pro chorého generála, který bombardoval Dubrovník
  4. SABO, Alexander; PEITZ-HLEBEC, Darja. Chorvatské pobřeží Jadranu. Redakce Bertold Schwarz Susanne Braun, Dr. Klaus Dietsch, K. Bärmann-Thümmel; překlad M. Krečmer, J. Stach; Project Alexander Sabo,. 2., aktualizované vyd. Slovenia : Günter Nelles, 2000 (2000 tisk). 256 s. ISBN 3-88618-187-1. Kapitola Dubrovník, s. 208.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]