Konzervatismus

Edmund Burke, zakladatel konzervativního myšlení

Konzervatismus nebo konzervativismus (z lat. conservare, uchovávat) je vedle liberalismu a socialismu jednou ze tří hlavních politických ideologií. Během času se termín vyvíjel a získal celou řadu často odlišných významů.

Obecně lze říci, že konzervatismus klade důraz na soukromé vlastnictví, hierarchizaci společnosti, řád, autoritu, tradice, vlast, rodinu, náboženství a morálku.

Vývoj významu termínu

Počátek užívání termínu se datuje do první poloviny 19. století, často rok 1820, kdy konzervatismus popisoval umírněné francouzské příznivce monarchie. První politická strana s tímto názvem byla britská Konzervativní strana. Její hlavní hodnoty byly monarchie, aristokracie, církev a obrana tradičních uspořádání.

Myšlenky konzervatismu se však u odborné veřejnosti začaly objevovat již v 18. století. Nejznámějším autorem je původem irský politik a myslitel Edmund Burke, který však zasedal v britském parlamentu za stranu Whigů, kteří byli oproti Toryům "liberálnější". Sám Burke vycházel z děl střídmě liberálního autora Adama Smithe. Své myšlenky popsal v díle z roku 1790 Úvahy o revoluci ve Francii.

V 20. století získal konzervatismus velmi široké uplatnění. Konzervativními jsou nazývány vlády politiky appeasementu z 30. let, frankismus, "salazarismus" a perónismus z období 30.-70. let, ale také později neostalinisté či neogaullisté. Mimo ně samozřejmě i nadále britská Konzervativní strana apod.

Charakteristika

Roger Scruton píše, že konzervativci obhajují kontinuitu společenského vývoje, nebrání se pokroku, ale odmítají revoluce. Dříve chránili monarchii, jako symbol přirozené nadvlády ctnostných a ušlechtilých. Také brání právo na soukromé vlastnictví. Politolog Andrew Heywood vychází z uvědomění si nedokonalosti člověka a za základy konzervatismu považuje dodržování tradic, organickou společnost, hierarchii, přirozenou autoritu a právo na majetek. Dalším znakem je obhajoba stávajícího společenského řádu, která však není nekritická. Konzervativci obhajují jen funkční, léty prověřené funkce a instituce, které mají být zachovány, tudíž nemůžou být nahrazeny něčím údajně lepším. Na základě této skepse odmítají utopie. Proto upřednostňují jen malé změny, a to pouze pokud jsou opravdu nutné. Konzervativci oponují socialismu i liberalismu, hlavními body svárů je v případě socialismu otázka soukromého vlastnictví a v případě liberalismu otázka uchování tradičních hodnot. Liberalismus navíc odsuzují pro jeho snahu o individualizaci a chápání majetku jako nástroje ke konzumu. Konzervativci dále zastávají ideu silného státu, ne však všemocného. Obhajují hierarchickou strukturu společnosti a odmítají představu rovnocenné společnosti v otázkách majetku, postavení či váženosti. Dle tohoto smýšlení by občané měli být státu loajální a ten by jim měl zase zajistit existenční jistotu. Stát musí především dbát o stabilitu.

Roger Scruton dále charakterizuje konzervatismus jako „obhajobu sociální ekologie“ a „politiku odloženého účinku, jejímž cílem je zachování života a zdraví společenského organismu na co nejdelší dobu“. Konzervativci věří, že radikální změny a dlouhou praxí neprokázané domněnky nemohou býti zavedeny bez předchozího testování. (Upozorňují, že socialisté a liberálové nejsou při formulování svých tezí připraveni na „možnost nechtěných důsledků“. Jako příklad může posloužit sexuální revoluce, která se oháněla i mnohými tzv. vědeckými fakty, aby ruku v ruce s tzv. osvobozením sexuality přinesla i obrovskou epidemii AIDS, rozvodů, interrupcí a dalších negativních dopadů.)

Konzervativci preferují hodnoty vyplývající z náboženských, kulturních a národních zkušeností a zvyků. Někteří konzervativci se snaží zachovat ve společnosti status quo nebo prosazovat pozvolné změny, jiní volají po návratu osvědčených pořádků z dřívějška. Konzervativci věří, že nejdůležitějším rysem společnosti jsou hodnoty nedotknutelného, svobodného, důstojného a sebezodpovědného lidského života, v právu vidí nutný nástroj garance těchto svobod. Různí konzervativci zastávají různé podoby konzervatismu či v různé míře kladou odlišný důraz na jednotlivé složky, jejich postoje se také razantně vyvíjely v čase. Je nutné rozlišovat zastánce politické doktríny či ideologie a konzervativního životního stylu nebo názorů.

Politická filosofie

Z hlediska politické filosofie se klasické konzervativní smýšlení zakládalo na filosofii Thomase Hobbese a teorii Edmunda Burkea. Ve filosofii konzervatismu jde o popření relativismu, a to například v chápání demokracie. Za nutné považují akceptování celého souboru norem demokracie, a to především zvykových, založených na zkušenosti. Například nepřipouštějí myšlenku rovnostářství, jelikož obhajují normu demokracie - vládu většiny. Dále odmítají mechanické pojetí státu a společnosti, a také sociální determinismus. Svévolné sociální a etické změny chápou jako sociologické pokusy, a proto je neschvalují. Základem také je antisocialismus, ve smyslu politické filosofie. Jsou zastánci silného státu (jako autority), avšak se striktně vymezenými a omezenými intervenčními možnostmi. Jsou tedy obhájci státu (tj. proti anarchismu), ale státu neuznávají rozhodující roli v otázce etiky ani chování. Vztah občanů ke státu chápou jako nezávislý, tj. občané se přirozeně nespoléhají na pomoc státu. Z toho plyne, že neuznávají sociální stát. Velký důraz kladou na řád a pořádek, který však neslouží k represím, ale jako návod, aby obyvatelé jednali prozíravě. Z výše uvedeného vyplývá, že za důležité normy považují nezávislou svobodu a svobodnou vůli, které však nejsou primárně řízeny touhami a anarchií. Z toho plyne, že nesouhlasí s asociacionistickou psychologií osobnosti.

Tradice konzervativního myšlení

Britská

Tento směr se projevuje skepticismem. Původním teoretikem směru byl Edmund Burke, jehož následovali Robert Southey a Samuel Taylor Coleridge. Později se tento směr rozštěpil na křídla zastávající intervencionismus a naopak "Laissez faire". V 19. století se vytvořilo křídlo paternalistických konzervativců, jejichž hlavním představitelem byl Benjamin Disraeli.

Britský konzervatismus, původně chápaný jako "toryismus", vznikl v sedmnáctém století během restaurace Stuartovců. Vyvinul se z roajalismu, kdy zastánci stále věřili ve vládu králů z milosti Boží. Po Slavné revoluci svůj postoj však pozměnili, kdy nově za původce moci chápali lid. Nově dělili společnost na tři stavy, a to královský, panský a poddanský. Základy konzervativní ideologie položili kněz a teolog Richard Hooker, pragmatik George Savile, markýz z Halifaxu, filosof David Hume a teoretik Edmund Burke, a to i přesto, že žádný z nich nebyl členem strany Toryů. V 30. letech 19. století se strana přejmenovala na Konzervativní stranu a sdružila paternalistické aristokraty s kapitalisty chtějícími volný trh. Postupně se strana stala zastupitelem obchodníků a podnikatelů.

Francouzská

Velmi náboženský směr obhajující křesťanský řád a morálku v době Velké francouzské revoluce, ale i později. Hlavními zastánci byli Joseph de Maistre a Louis de Bonald. Ve 20. století Charles Maurras vycházel z této tradice při sestavení svého hnutí "Francouzská akce", které se projevovalo roajalismem, nacionalismem a antisemitismem.

Kontinentální konzervatismus vznikal souběžně s britským, kdy se objevoval především v dílech odpůrců osvícenství. Na rozdíl od britského nepodporoval sekularizaci ve státní správě. Francouzská tradice kladla důraz na nové ideje, jako patriotismus nebo nacionalismus.

Německá

Směr zaměřený na kulturní jednotnost a rasovou čistotu. Hlavním ideologem byl Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Ideologicky vyzdvihuje silná práva církve, aristokracie a tradiční rodiny. Člověk má v prvé řadě jednat ve prospěch státu.

Moderní směry

Libertarianismus

Libertarianismus je tržně orientovaný konzervatismus. S původními konzervativci se rozcházejí v jistých politických otázkách, kde jsou zastánci liberalismu. Političtí libertariáni odmítali válku ve Vietnamu či zdanění, naopak zastávali myšlenky privatizace.

Neokonzervatismus

Neokonzervatismus se zrodil v USA v 60. letech jako reakce na Novou levici. Vedoucími představiteli byli Irving Kristol a Daniel Bell, kteří se sdružili okolo časopisu The Public Interest. Jde jim hlavně o obranu tradičních hodnot. Kritizují úpadek mravů a vlivu autority. Vycházejí z Burkeho. Mezi další zastánce patří Seymour Martin Lipset, Samuel Huntington či James Q. Wilson.

Nový konzervatismus

Je odnoží moderních konzervativců, kteří mají mnoho společného s neokonzervativci. Tento směr se však více soustředí na náboženství a morálku.

Fiskální konzervatismus

Fiskální konzervatismus je směr ekonomické filosofie zastávající úspory a šetření státních financí. Často je spojován s ekonomickými postoji, jako jsou volný trh, deregulace a snižování daní. V USA v 19. století fiskální konzervatismus zastávaly Demokraticky-republikánská strana Thomase Jeffersona a později nová Republikánská strana. Toto pojetí však bylo také ovlivněno paleokonzervatismem, který prosazoval hlavně protekcionismus. Ve 20. století byl směr prosazován prezidenty USA Ronaldem Reaganem a Billem Clintonem, ve Spojeném království předsedkyní vlády Margaret Thatcher.

Zelený konzervatismus

Zelený konzervatismus je označení směru, který slučuje konzervatismus a zelenou politiku. Takovou politiku například prosazuje britský konzervativní premiér David Cameron, kdy se snaží prosadit větší zpoplatnění užívání automobilů či průmyslového znečišťování. V USA tuto politiku zastával republikán Newt Gingrich.

Kulturní a sociální konzervatismus

Kulturní konzervatismus je směr snažící se uchovat kulturní dědictví národa nebo sdílené kultury. V USA termín znamená konzervativní postoj ve "válce kultur", kdy takoví zastánci prosazují uchování svých tradic a kultury před importovanými trendy. Toto druhé pojetí je spojeno i s nacionalismem.

Sociální konzervatismus v tradičním slova smyslu označuje směr, který prosazuje právo státu zachovávat společenské status quo. Skrze zákony se snaží uchovat tradiční společenské postoje. V druhém významu, který je typický pro kontinentální Evropu, se jedná o postoj současných liberálních konzervativců, kteří podporují rysy sociálního státu.

Další zastánci konzervatismu

Francie: François René de Chateaubriand a Alexis de Tocqueville (Tocqueville je často řazen i k liberalistům)., Anglie: Christopher Dawson, T. S. Eliot a Roger Scruton, USA: John Adams a Russell Kirk, Německo: Wilhelm von Humboldt a Oswald Spengler

Konzervatismus v ČR

V České republice lze za významnou konzervativní stranu považovat KDU-ČSL, kde vykazuje konzervativní myšlení většina členů, nově se mezi české konzervativní strany zařadila i TOP 09, která konzervatismus a důraz na tradice ohlásila ústy svého předsedy Karla Schwarzenbergra již při svém vzniku v červnu 2009.

Částečně se k tomuto proudu (přesněji k liberálnímu konzervatismu) hlásí i ODS. Podstatná část strany se však hlásí ke klasickému liberalismu.

Za konzervativní se také považují malé nacionalistické strany jako je Národní strana, Právo a spravedlnost nebo Národní sjednocení. Konzervativní hodnoty ve svém programu zastává také Koruna Česká a už svým názvem se k nim hlásí Konzervativní strana. V době bezprostředně porevoluční byla významnou konzervativní silou Křesťanskodemokratická strana (KDS) Václava Bendy, která navazovala na tradice disentu a později se sloučila s ODS, kde její členové podpořili konzervativní proud (Marek Benda, Václav Benda). Znatelný konzervativní étos měla i Občanská demokratická aliance.

Americký konzervatismus

Ve Spojených státech je konzervatismus mnohem více liberální než v Evropě a klade větší důraz na svobodu podnikání a v případě neokonzervatismu na mezinárodní iniciativu a morální hodnoty. Americký konzervatismus je tedy obecně spojený s následujícími hodnotami a postoji:^[zdroj?]

• upřednostňování pořádku nad chaosem
• zdůrazňování osobní odpovědnosti
• obecná opozice vůči “velkým vládním” politikám
• podpora náboženských a mravních hodnot
• redukce sociálních programů na minimum
• odpor k politice pozitivní diskriminace
• národní hrdost

Klasickému (evropskému) konzervatismu se v USA říká tradicionalismus. V USA se částečně objevují směry jako "růstový konzervatismus" a "nefalšovaný konzervatismus". Minimální vliv již má tzv. Paleokonzervatismus, který toužil po návratu jižanských agrárních tradic.

Literatura

• Roger Scruton: Smysl konzervatismu.
• Russell Kirk: Konzervativní smýšlení. [1]
• Robert Nisbet: Konzervatismus: sen a realita. Občanský institut, Praha 1993.
• Žegklitz J. (ed.), Velké postavy politické filosofie, Občanský institut, Praha 1996
• Jan Fingerland: Český konzervatismus. [2]
• Edmund Burke, Úvahy o revoluci ve Francii, CDK Brno 1997.

Externí odkazy

Odkazy

• (česky) Konzervativní strana
• (česky) Občanský institut
• (česky) Občanský konzervativní klub
• (slovensky) Konzervatívny inštitút